VŠEMU NAVZDORY
BÁSNĚ
III. KNIHA ZLATOKVĚTU
Nakladatel Fr. Borový v Praze
1916
[5]
ŽIVOTE!
Viděls, na vysokých žerdích prapory jak městem vanou?
Viděls, kterak jimi vítr výškám vlá na uvítanou?
Viděls jejich šťastné tance, hříčky, reje, lichocení,
kterak bouří zlým vstříc mrakům, vesele jdou v úsměv denní,
lehkým letem vlaštovičím tiše, sladce v modru plují,
jako šelmy v hloub se plazí, dravčím skokem vymršťují?
Živote, v tvých drsných rukou kéž jak prapor na žerdi jsem,
zavlaj mnou, bych do oblohy brunátným se vtesal vlysem,
skrop mne sluncem, vydej dešti, uvrz ve vír, bij a drásej,
nad zdrásaným, nad ubitým rudým chechtem hromu jásej –
co je na tom? Má přec bude chvíle sluněného blaha,
chvíle, kdy jsem mluvil s živly, lidský hlas k nimž nedosahá,
ptačí slast, kdy za mnou byly všechna úzkost, všechna tíže,
závrať věčnosti, kdy vlál jsem blátu dál a Bohu blíže.
7
CIZINCE.
I.
I.
Že srdce mé je hrob kdes u zdi chladné,
já myslil, mdlý;
že v podzim naň čas od času jen spadne
list uvadlý.
Na krypty dně tak těžko, těžko spí se!
Ni šept, ni van!
Jen cypřiš, stín svůj s tichem noci míse,
mne hlídá sám.
A přišlas ty. Pleť jihem sálá žhavě,
zrak divný jas.
Tvých kroků šum jak ozval se kol v trávě,
já ožil zas.
II.
II.
Rci, Cizinko, s jak tajemného břehu
je kouzlo tvé,
že na ráz vše, mou hořkost i mou něhu,
sny marnivé,
vše, mužský cit čím trpěl i čím strádal
po roků řad,
jsi smířila, a – div to! – že mi nadál
lze milovat?
8
Snad že tvá vlast, kde slavičí zpěv z růží
se tetelí,
kde lásky tvář se usmívajíc úží
v dýk čepeli?
Snad že jsem shléd jas údů bezúhonných,
jež tísnil kment?
Že z polibků jsem tvých, jak mošus vonných,
pil Orient?
Čí že tvůj zrak o tolik svůdněj nyje
než našich žen,
oč noci lesk, než u nás, zářnější je
tvým nad městem?
III.
III.
Ó blaho chvil, v nichž vilnou čaromocí
tvůj umný ret
mne přenes v kraj, kde do měsíčných nocí
ční minaret!
Ó dravé ty, jak chamsín, opojení!
Až v morek sám
tvých vlhkých úst jsem žhavé cítil chvění
i krve plam.
A přece jen, ó Sladká vonných dlaní,
proč nejprudčí
jsem touhou mřít byl zajat z nenadání
v tvé náruči?
9
IV.
IV.
Jak pohneš se, z tvých rouch hlas cizích zemí
jde vábivý,
v něm oživnou i moří širé lemy
i zálivy.
Ó, z města pryč, z těch teskných obloh vdovích
i ze všech pout,
a modrem vln, kol chrámů mramorových,
v dál plout a plout!
V.
V.
To srpen byl... Svou mlh a stínů říši
teď podzim tká.
Což nikdy již náš ret na lásky číši
se nesetká?
Jas, barvy, žár, čím duch náš v rudou chvíli
byl opojen,
že prchlo tak, jak mha se k mlze chýlí
a ke snu sen?
10
ŘEKLO MÉ SRDCE...
Řeklo mé srdce vůli mojí:
Proč mučíš mne v stálém nepokoji?
Proč lámeš můj růst? Proč trháš můj list?
Proč v koruně ničíš píseň hnízd?
Chci sladký vzduch jarní v závrati jmout,
chci větve své k létu rozepnout,
chci vonět, chci vábit, chci šumět, chci kvést,
chci zlato slunce, chci stříbro hvězd. –
Řekla má vůle srdci mému:
Dobře se děje zhýčkanému!
Léta jsi těkalo ze slasti v slast;
mne nebýt, neznáš trpět ni vlást.
Jsme zrozeni k činům, či zrozeni k snům?
Jsme voda a pára, či blesk a chlum?
Já paní, ty rab jsi, já ruka, ty věc,
mým rozkazům klaň se, jak větru svit svěc.
11
ČTYŘI PÍSNĚ.
I.
I.
Za osamělých večerů,
kdy strom je tich a lampy dýší,
za osamělých večerů
tvé srdce jako pták se stiší,
a v klidu, v míru, v tichu tom
ti čehos pojednou je líto.
Jak na dně hlubin skrytý zvon
v tvé duše večer vyzvání to:
„Žils umění... Proč nyní tvář
vlastního stavíš od života?
Proč poražen si připadáš,
ač bil se’s: duch, a padla hmota?
Proč ty, jenž samoten chtěls být,
dnes nemáš vroucnějšího přání,
než aby jedné lampy svit
tvých i tvé milé dotk se skrání?“
12
II.
II.
Smutná lásko, ještě jen chvíli
nech svou ruku v dlani mé teplé.
Než se večer nad námi schýlí,
nech mne hledět v sivý svůj zrak.
Stíny rostou... Slyšíš, jak dravý
vítr used v koruny stromů?
Cítíš úzkost klasu i trávy?...
Proč se nechvíš, odcházejíc?
Proč jdeš v bouři úsměvem světlá?
Já proč s hrůzou domů se vracím?
Proč tvá láska jinému zkvetla?
Proč mi nelze zapomenout?
13
III.
III.
Šla střevíčkem vysokým po srdci mém,
šla s písničkou na rtech, smavá a žhoucí.
Byl chladný a nevlídný, zimní to den,
kraj mlčky na mne zřel, mroucí.
I řeklo mé srdce: „Ty, smavá jež jdeš,
což nevidíš, krví že stoupáš?
Že každý tvůj postoj a každý krok též
mne bolí, jak okovy mdlou páž?“
Ale když v daleký zmizela skryt,
řeklo mé srdce: „Vrať se!
Je trýzeň být s tebou, však bez tebe být –
nelze!“
14
IV.
IV.
Bolest, jako velký pták,
na mém srdci těžce sedí.
Nehýbe se. Mrtvě hledí
její zkrvavený zrak.
„Ptáku, vstaň! Opusť mne! Vzleť!
Udusíš mne! Nemám dechu!“
Ale jakou, pro útěchu,
skřehotá mi odpověď?
„Slétnu jen, kde světla zřídla
v azuru se vpíjí mez.
Udusím tě, věz to, věz,
nenarostou-li ti křídla!“
15
ELEGIE.
Stanička drobná to byla, kde jsme se rozloučili.
Rty ještě polibky vlhké, já na trati, osaměv, stál,
co chvíli
jsem kloboukem zamával, a její šáteček bílý
z vagónu okna se třepotal, plakal a smál,
než jižní pohlcen dálkou, mi naposled vzlyknul: My byli!
A do Města návrat v ten srpnový podvečer mdlý!
Táž pláň a tytéž lesy,
týž rybník i táž víska se zvoničkou,
tak směšně nepatrnou pod nebesy,
týž v parku altán s rudou korouhvičkou,
však očí dvé oč smutněj hledí v Osamělo,
kde před tím čtvero očí, láskou vzňatých, zřelo!
Ó, do Města návrat v ten srpnový podvečer mdlý!
Tma již mi letěla vstříc, když tušené spíše než zřené,
ohromné, jakoby sty světlušek posázené,
s červeným hřebínkem záře, nehybné, tvrdé a němé,
Město upřelo na mne pohled svůj cizí a zlý.
Cizotu uprostřed míst, jež bývala vlídná, zda poznals?
Zlobu-lis v červeni rtů, jež úsměvem leskly se, čet?
Cestu nábřežími, sady a spletí ulic zda poznals,
jež, včera živé, jsou dnes jak hrůzou zakletý svět?
Pohled na přítulný strom pod svými okny zda poznals,
jenž, dosud šumný, je v ráz jak slední by list s něho slét?
Tak Stesk, despota zimničných očí, v svůj morový řetěz mne vkoval,
vzpomínek spáleništěm mne vrátkého, chorého ved.
16
Sám stál jsem a v zajetí domů, zdi jejichž rozžhavené
mučivým dýchaly žárem v srdce mé unavené,
obrazy toho, co právě jsem prožil, tančily spolu
jak zvadlé ve větru listí divokou farandolu.
Chvil na verandě já vzpomněl, kdy ležíc zpol, zpol sedíc,
v ruce až nad loket nahé křehký svírala vějíř;
pomalých doprovodů městečkem němým, v temnu;
i letních, zářivých hvězd v modravém nedohlednu,
kdy blažen jsem naslouchal – ó hudbo zádumčivá! –
tichu, jež sladce jde kol, i cikádě, která zpívá.
A vášnivé chvíle v Městě, s touhou vždy prudčí a jinou!
Nocí, kdy po boku bok jsme klusali doubravinou:
měsíc se na lukách stříbřil a oči jí porosil září,
když, velké, je vznesla k mé tváři.
A přece jen, štěstí minulých dní,
čím bylos mi, vyžito jednou?
Objetí, vzdechy a láskání,
co zbylo z vás v přítomnost bědnou?
Nic; barvy, jež zvadnou a zblednou.
Ach, koho že, koho měl jsem to rád,
koho jsem k sobě tisk postukrát,
kým jsem byl sváben, kým vznícen?
Vzpomínka bledne a tratí se v lež,
marně ji lákáš, marně ji štveš,
prázdna ji pohltil jícen.
Ni jedinou rtů těch purpurný blesk
mi do duše nevyšleh visi.
Pleť se jen chvěla. Ó, hrůzný stesk
po opojném těle, když zmizí,
17
však duší si zůstat tak cizí!
Čím byla mi, Svůdná, v odstupu dní?
Někdo, s nímž stihla loď poštovní
do města při modrém moři;
do města kupčíků, hráčů a stvůr,
na jehož nebi bez mlh a chmur
v zvětralém sloupoví z parského mramoru Feidia slunce hoří.
Sám stál jsem a vůkol mne jeseň v zlatu se usmívala,
mhou obrysy věnčila věcí. Zmlk pták a vystydla skála.
Byl čas, kdy hrozny jsou tmavé. Byl čas, kdy chvíle jdou v snění.
Tichý jak na vodě stín, vlídný jak paprsek denní,
mé duše genius dobrý, květ máku v rukou svých maje,
se k mému přidružil boku. (Na líci jas mu plál ráje.)
Kýv, a žité mi prchlo. Kýv, a sen rozpial křídla:
A jako by pode mnou sterá na ráz vytryskla vřídla,
sta z plamenů setkaných loktů, sta ohněm rozkvetlých dlaní
s pevné neslo mne země k mořských ploch bleskotání.
Loď lehká, vzdušná a hebká tam ve vlnách koupala přídu.
Plachtovím pohrával vítr. Po plavcích slechu ni vidu.
A přece ven vyplul jsem. Proud – ó, znám jej, vášní je tmavý,
jak smaragd, v nějž uzavřels jedů lesk zrádně mihotavý –
mne k jihu unášel dravě. Však vůně těžší a prudčí
čím vzduch mi v ústrety vyslal, a moře, jež bouří a hučí,
čím jemněj a melodičtěj sem z hloubi v arpeggiu znělo,
vody sinavět začly, až zbledly, jak v mystickém děsu, že tělo
všech bohyň nejspanilejší v jich zrcadle shlížet se má.
A tak jsem tě uzřel, ó země! Nad mořem, v stříbře jež hra,
světla jak úsměv bílý, dlíš, Diorozená!
18
Olivou bují tvé stráně. Břehy jsou z mechové mhly,
dcer olympských růžové paty by měkčej v chlad koupele šly.
Z údolí hudba i z hájů: to Charitky, při zvucích strun,
hymnus Radostem pějí, jež jasný vytvořil um.
Jdou bílé průvody přísné s jalůvkou obětní v před
k oltářům, špalda kde dýmá i posvátný mokvá med,
zatím co na svahu hory, o kopí opřen a štít,
sní mladík ve zbroji zářné, jak proslavit sebe a lid.
Ó pravé ty Ctnosti kraji! Kde Hrdina vykročil v dál
za ženou vážných očí, ne tou, jež barví si tvář,
kde rusí bohové mladí rukou, jíž vzňatá chví krev,
rozepínali pasy smrtelných pozemských děv,
jak tvým jsem zahořel stát se! V tvých vod se ponořit zdroj,
kam nebeský Vozataj smáčí zlatem okutou oj!
Ó pokojné krásy matko! Tvé mramorné rámě já práh
na svojí ucítit šíji, svůj neklid, úzkost i strach
pod fialkovým tvým dechem zřít v lehký se rozplývat kouř,
jak Východu vanutí vlahé na nebi rozhání bouř.
Rozpial jsem náruč – – Běda! Vichr mi do rahen skočil,
zavyl v nich, vítězný běs,
od břehu loď moji stočil,
po proudu v dálku ji nes,
od bohů, od krásy země,
na vlnách zbarvených temně.
19
VZPOMÍNKA NA MRTVOU.
Zachoču – poljublju,
zachaču – razljublju.
Teď, v noční chvíli časného jara,
při sípavém „zde jsem“ lampy,
jak bzukot probuzené mouchy nade mnou zavířila
ta ruská milostná píseň.
Ta ruská milostná píseň,
vyzývavá, dobrodružná, krutá, rozmarná,
kterou jsem poprvé zaslech,
když usedla na tvé rty.
Bylo to v den, kdy poprvé ses mi dala.
V parný, letní den. Ni jediný poryv větru
nezčeřil tvůj domácí, bílý šat, zatím co jsi stála na verandě.
Zdola, od řeky, stoupala trocha vodního chladu,
v pokoji, modře malovaném, usínal modrý stín.
Ty jsi stála, bílá, velká, s odhalenou šíjí,
profil těžkých tvých ňader odrážel se od zeleného pozadí lesa, tam na druhém břehu,
a v tvých očích poskakovala radost, žes milována a že se můžeš odmilovat,
kdykoli se ti zachce...
Teď, v noční chvíli časného jara,
sahá po mně, dotýká se mne tvá zneklidňující vůně,
půl vůně pleti, půl parfum.
Kterak, táži se, ty, tak živá ve vzpomínce, tak vonící v mou přítomnost,
tak teplá, tak marnivá, samý úsměv –
nejsi dnes už víc, než co bylo,
20
co přešlo, co dohaslo, co je mrtvo?
Kterak, že v sobě nesu spár tvého objetí,
že jsi mne učinila jiným, než jsem byl před prvním tvým polibkem,
a přece jen, že ty sama nejsi dnes víc než smrt?
Jediný však, kdo mi odpovídá, je lampa sípavě chvátající.
21
DVA HLASY.
Ano, já to jsem, dcera ohně;
nohy mé jsou vzdušné, zrak tvrdý a krutý.
Ano, já to jsem, posel Boha,
od milionů rán do milionů večerů
s nesmírnou nocí nicoty zápasícího, strádajícího.
Vstaň, pravím tobě,
odhoď spánek jako plášť, který tíží a zbavuje dechu.
Vydři se z rukou věcí,
z toho tisíce a jednoho velitele
(ješitnosti, pleti, péče o lidský tvůj den
i starosti o lidský zítřek).
Ó slabý a malý,
udeř do svého srdce jako do zvonu,
aby se rozezvučelo,
a ve vlastní písni
aby zapomenulo na svou měď, na svůj cín.
Ó hlase, ke komu mluvíš?
Jsi tu, u mého dnešku,
ale můj včerejšek oslovuješ.
Viz!
Chudoba rachotí klíčem v mých dveřích,
a kde chtěl bych spatřit sladkou tvář a růžový úsměv –
chudoby vrásčitá tvář a chudoby kolozubý úsměv
na mne se dívá.
Viz!
Měl rozvít se života květ mezi mnou a ženou,
v dobrý, oddaný pohled spojit naše oči
22
nad ústky, jimž se chce pít.
A zatím:
zkrvácené lože, úpění, lékařův hmat,
tmavý děs niter.
Viz!
Nepřátelský roj věcí
mou samotu přepad.
Zdusil a vyssál,
co mými dýchalo plícemi.
Úskočně
chaotickým bzukotem umlčel
stříbrné quattuor hlasů, kroužících k výškám.
Viz!
Pokořen, o sebe sama oloupen,
se zemí srovnán,
k tomu, co bývalo mou láskou,
k vichru na chlumech horských,
nemám sil vzhlédnout;
malé, teplé štěstí,
ve dne, v mé ruce drobná dlaň,
v noci, těsně u mne, milých úst oddech –
teď vzývám.
Viz!
Osud tak mne ulovil,
že jako chycená ryba
kolem dokola nevidím než sítě smrti;
ale ne radostný návrat,
ne v praoheň ducha slastný skok:
v rozklad a nicotu pád.
A ze všeho nejhorší, viz!
23
Má píseň,
jako pták, z kraje, kde mu je zima,
odlétla. –
Nech mne, plamenný dravče,
netrýzni mne svýma očima,
nedotýkej se mne nohama, jež zbrázdily nekonečnost:
nejsem než kus trpícího masa,
které chce spát.
24
V NEDĚLI V RESTAURACI.
Kulaté stolky z bílého mramoru
obsazují se, oživují se.
Dvéře ani nezapadají, tak sem proudí nedělní dav,
nastrojený, vyžehlený, vykartáčovaný,
s tvářemi lehce zardělými krátkou procházkou v lednovém mrazu.
Je to neustálý řinkot příborů, rozestírání ubrousků,
šoumavý zvuk sterých nohou, holí, židlí, klobouků, plášťů.
Nad talíři, z nichž se kouří, nad sklenicemi, žlutě jež svítí,
nad hlavami, k jídlu skloněnými,
kormidlují sklepníci; naklánějí se, uklánějí se.
Všichni teď jedí, muži i ženy. Jsou jediným párem čelistí,
dobře zasazeným, s hladovými zuby.
Jaký to pro ně svět, ten kus masa na míse!
Jaké štěstí dát se jazyku, chřtánu, žaludku!
Teď zažehují doutníky a cigarety,
dým krouží, dým klouže, dým bloudí. Všem je dobře,
všechny tváře jsou brunátné, všechny oči rozníceny.
Ach, voní to ložnicí,
teplým koutkem u kamen nebo na podušce,
bezpečnými polibky za dveřmi důstojně zavřenými
manželských bytů.
Ach, počestné ni mnoho, ni příliš zřídka,
zhnusení, uspané zvykem, nenávist, ochočená chtíčem,
zlaté středocestí pěšinek důsledně vyšlapávaných,
hygiena.
25
Můj stole, můj samotářský pokoji
vysoko nade městem!
Vyhlídko s okna: nahé, hrubé, tmavé stromy,
tak černé na bílém sněhu!
Ni hlásku, ni zvuku. Jen od času čas
zvony modliteb a zvonky smrti.
Tak zcela jiné je to zde, tak přísné a stinné,
bez ženství skřivánčího smíchu.
Jen Vášeň,
s nebeskýma očima,
s ručkama tak drobnýma, že nechápeš, jak dovedly upřísti osud,
jen Vášeň,
jež je stálým loučením, neustálým dáváním si s bohem,
exaltací života, vrátkého nad strží smrti,
jen Vášeň
zvichří mé ticho od času čas a prchá, nezanechávajíc
než stesk a něco své vůně.
Zde probouzím se do předjitřní tmy.
Kolem dokola ni jediného okna ozářeného.
Nad lesnatým chlumem – tak nízko – skoro u samých větví,
hřeje se, válí se měsíc v huňatém rouně mračen.
S druhého břehu pár nevyspalých svítilen civí a mhourá.
Zde probouzím se do předjitřní tmy,
smysly, snem ještě ztajemnělými, naslouchám řece nitra
a přelévám ji v svou mužnou, zahořklou a drsnou strofu.
Čím jste mi vy, spokojení lidé?
Čím je mi vaše teplé lidství, vaše bezpečné lůžko, vaše ukojená pleť, váš zažívající chtíč?
Věřím, byť jeden proti tisícům,
26
věřím, navzdory desítitisícům,
že můj život je lepší než váš.
A rty, steskem sevřenými, si šeptám:
kéž nejsem jako ti druzí!
27
SETKÁNÍ.
Z pod stínu tamaryšků
slyším tu píseň se chvět;
má slunečnou, polední výšku,
má hloubku jak moře, šíři jak svět,
a přec není to než pouhý, ohebný rákos,
jímž tryská ten vzmach a ten vznět.
Teď vidím i toho, jenž hraje.
Jak skvělý je, svěží a čist!
Žeh mládí, jas věčného máje
mu z úsměvu, z očí lze číst.
Je nah, a jak vznese píšťalu k ústům, tančí
květ za květem, za listem list.
Divná, zneklidňující písni!
Zveš k stesku, v rozkoš i k hrám.
Zníš veselím, touhou i tísní.
Znáš krve smutek i plam.
Ó ty, z pod jehož prstů se rodíš, ty nejsi člověk,
ne člověk – ty Život jsi sám!
Dím: „Tys tedy bytí i změna,
vznikání, dění a proud.
Tys hrál – a zchladlá a zmdlená
má duše jala se žhnout.
Rci, kterak že z tvých dlaní zpívá oheň,
kde nebyl než popel a troud?
28
Rci: Oblouzen, uštván a zraněn
jak to, že znovu jsem vstal?
Dnes hloží samé a kámen,
že zítra cesta šla v dál?
Zacloněn smrtí, jak to, že ještě žiji,
že pro radost zraji a žal?“
V své lidské úzkosti trnu,
co že mi řekne, co zvím,
je mi tak hrůzno, jak v temnu
by dýchlo to tajemstvím. –
On však dál trylkuje svou píseň, usmívá se
a neodpovídá.
29
ODEŠEL BÁSNÍK.
Památce Jaroslava Vrchlického.
Slyšte, květiny, oblaka, zřídla,
pták, včela, vánek i les,
toho, jenž vašim rozuměl hlasům,
není už dnes!
Odešel Básník. Osudu přízní,
vy, pro něž Člověk je něm,
vichřily, kvetly jste, tančily, vřely
mluvily v něm.
Odešel Básník. Však ve svých zpěvů
mnohotvárný jal chór,
co hovoří klasy v měsíční mlze,
co elfů sbor.
Tajemný dare, k tisícům hlasů
v nitru svém odpověď mít!
Zázraku, před naším děl jsi se zrakem,
neschopným zřít!
30
DŮM – POLYP.
Ten obludný Dům, starý a tmavý,
ó, na rynku obludný, tmavý ten Dům!
Z rána, když vyšel jsem svěží a jarý,
když rytmy se křídlily kolem mé hlavy,
s oken rty zvaly: „Nás utrhni, polib!“
jak ohnivé růže k mým strouce se snům –
vždy z rána starý a tmavý ten Dům
sta stínů mi vyslal vstříc, nedočkavý,
stem černých ramen sáhl v můj um,
a já jej nazval: Dům-Polyp.
Jakoby pod ortel vcházel jsem tam,
pokořen, oloupen o sebe sám,
do jeho chodeb, do jeho síní,
knihy kde vrší se, kupí a stíní,
staletá učenost žlutých tváří
nad mrtvým písmem krčí své vrásky,
z pod nichž ni uhýlek lásky
nevyzáří.
Kolikrát, ó kolikrát,
nad hrubým stolem shrben v práci,
já vojenskou trubku slyšel zvát,
dav šumět, vítr tancovat
a Město hrát si!
Za městskou zdí, míle mil,
skřípe to, hučí jarním lesem,
31
a já, jak zapomenutý list,
v plísni zde jsem.
„Buď jako my“,my,“ vábí hlas
z chodeb a schodišť, z jizeb, z koutů,
„buď strojem a davem co každý z nás,
jiskřičku božství v sobě zhas,
vzdej se poutu.“
Dům-Polyp se lichotil, Dům-Polyp se smál,
hlas ženy, hlas dítěte v šepot svůj vložil,
tak vítězně žlutý pohled mu plál,
tak dravě v skráň ssál se, dral do žil...
A přece’s mne nezmohl. Já, slaboch kdys,
v tvém chapadlu hořkou slast boje jsem shlédl,
proti tvé přemoci červ jen a hmyz,
stokráte položen, stokrát se zvedl,
uprostřed svodů tvých, čárů a kouzel
já denně se k vnitřní své svobodě vzbouzel,
denně byl puzen o ni se rvát,
denně ji mozkem, krví a věrou,
horkou svou, živelnou bytostí celou
vykupovat.
32
ZÁZRAKU ŽIVOTA!
Zázraku života,
ty horká, šumná a smavá,
jak jsi mne opila,
jak jsi mne skouzlila,
jak jsi mne zlákala, svábila, sloudila
v ústa svá, ústa svá žhavá!
S tebou můj den byl jediný smích,
bez zítřku večer, bez včera ráno;
v hory, kde květ jsem sám a tich,
jak protěž u svahů ledových,
přišla jsi, slunka letního slávo,
přišla jsi, hlase, přišla jsi – lásko,
písničku na rtech a smích.
Ještě nikdy jsem neuzřel
oči, jak tehdy tvé, zářit a zvát tak měkce!
„Pojď,“ řeklas, „pojď v údolí, k rozžatým oknům, pojď v chýš,
kde se to žije radostně, při zpěvu, lehce.
U jasného ohně, v teplém dotyku těl,
budeme šťastni, uvidíš!
Já tvá, ty můj, pojď, drahý! Je k večeru, zemřít se nechce!“
I vztáhlas ruku – a já jsem šel.
Ó sladká cesto, ó slastný sestupe k lidskému teplu, k chatám, jež dýmají v podvečer!
Jak, zde dole, krásná byla jsi krásou
všeho, co ze své vyrůstá půdy a šťastno v ní žije!
Jak dovedlas říci životu: jsem celičká tvá,
33
a klesnout mu kolem šíje!
Jak bez bázně byla jsi blahem, jak pokorou líbezná,
ty dobrá, drahá bytosti, jež v tísícihlasou
bídu melancholie
nesla jsi úsměv,úsměv jak štědrou minci!
Pro mne, pro mne ruce tvé tkaly
štěstí barvitý šat.
„Ó, měj mne rád!“
řekly tvé rty, když ke mně se nachylovaly.
Mně však jen k hrůze. Co z tebe vlídnou zvonilo zemí,
slovo, polibek, smích,
jakoby chtělo ohlušit
hudbu výšek, jež zpívá nad horskými ručejemi.
V půlnocech sladkoloktých, kdy srdce mé na tvém bilo,
mne k sobě zval vichr a led;
divnými hlasy já slyšel je pět,
až po nich mé srdce steskem se roztesknilo.
Divné hlasy. Jak ohařů vzteklé vytí,
jak cvrček, jenž zařinčel tmou.
Hihihi! Náš jsi! Holahou! –
cvrčeli posměvaví, stékali ostražití!
Těžko ublížit ruce, jež krve své teplý ti podává květ.
Než ve mně byla síla, vyšší než lidský vznět.
Já slzy měl v očích. V nitru však jas,
že hrdinsky údolí malost jsem se sebe střás.
Ó ledovce v měsíční mze!
Mne do světlé noci odcházet
vítěze nad tebou, vítěze nad sebou, spatřilas.
34
SLADKO JE ŽÍTI.
Dole, pod úvozem, je nemocnice.
Ráno někdy
některé z oken zůstane otevřeno.
A za ním:
lůžko, tmavá pelest, bílá prostěradla
a (jako v obrysu) vosková tvář toho,
jenž právě dožil.
Myslíš
na problouzněné, horečné chvíle,
na plápolající zrak, podušky vlhké potem,
na ruce, v úzkosti ztuhlé, když odchází se
do černé noci.
Kolem, v jitřní chlad jara, dýchají stromy
tak zcela blízko tomu, pro něhož není jitra.
Trávník, nedávno ještě pod sněhem, plazí se, šťastný,
tak zcela blízko tomu, pro něhož není barev.
U střechy – delfíni vzdušného moře – hrají si mráčky,
tak zcela blízko tomu, jenž nekývne rukou.
Ó smrti, svlečená z romantiky, drsná, syrová, surová!
Chápeš,
jak sladko je žíti.
35
NÁVRAT.
Já z ciziny domů se vracel, jak ze světla stoupal bych v stín.
Já bohatá uzřel města, paláce, banky a báně,
jež oddychovaly zlatem; stuleny do houštin,
rejdařů vily se dívaly k pobřežní straně,
kde přístav tisící hlasů šuměl a volal nepřerývaně.
Tam doky
s nebesy srůstaly výškou svých železných dříků.
Tam bitevní koráb, v sousedství Transatlanticu,
zdál se útloboký.
Tam čluny,
jak hříbata louku, hladinu brázdily moře;
sirény ječely, kladiva hřměla, prostřed páry a kouře
naloďovali tuny.
A jako vilné, velmožné paní
smála se města, pyšné své šíje
nassátou vůněmi Arábie
zhaleny rouškou.
Jich lačné uviděv usmívání,
já úzkostně našich vzpomenul strání,
plachou vonících mateřídouškou.
Má vlasti, sirá a plachá, v obří sevřená klín!
Já z ciziny domů se vracel, jak ze světla stoupal bych v stín.
Oč smutněj a žalněj se dívaly nyní
lesy i zrcadla blat,
rolemi čerstvě rozoranými
oč příšerněj soumrak se klad,
36
sotva řeč mateřská hudbou jemnou
kouzelně, sladce si pohrála se mnou,
oč rabštěj zřel na brata brat.
V sedmimílových rychlíku krocích
jak úzká naše je zem!
Na bledém líčku, na vratkých bocích
poznáš, že pod vítězem
staletí chroptěla, šílená mukou,
kdy z jeho železných, drsných rukou
smrtící vylétne meč.
Jiným plod života brunátněl zralý,
tys šeptala: Nebýt či být?
Jiní kol vlídného krbu se hřáli,
tys v rumišti měla svůj byt.
Matko, zře bídu tvou i tvých dětí,
já děsil se chvíle, kdy se rtů mi sletí:
„Radš zemřít nežli tak žít!“
Naslouchám... Ale duše mé skryt
jiný hlas vyslal, vlahý a vroucí:
„Žít chci, ó žít,
pro sebe, pro tebe, pro budoucí!“
„Žít chcem, ó žít!“
hučí to bystřinou, volá to z háje,
dýše a šepotá z pokorných brázd.
„My lidé-horáci, my lidé z kraje,
staletí v područí, žít chcem a vlást.“
Vyzváněj, hlase vroucí a vlahý,
37
píseň svou, ztemnělou ozvukem pout,
kdo se dnes potácí bez chleba, vláhy,
z tebe nechť načerpá sílu si v pout.
Zítřky jsou bohatší nežli mní dnešek,
život je proměna, zrození, růst,
tisíci květů houpe se vršek
zlatého stromu, z tisíců úst
tisíce možností hlaholí světem,
ozáří stín a zachmuří svit.
Blažen, kdo nezhořkl, svatý, jenž květem
zvolá vstříc mrazů a vichřice dětem:
Žít chci, ó žít!
38
MÉ ČECHY.
Vy,
jako hrst grošů rozhozené,
rybníky na našem jihu!
Vy, jež jste oranž, měď, stříbro, kobalt a ocel
v hře slunka i chmury!
Rybníčku Černoháji,
kam propastně se propadá smrků stín
a v tichu
jen čírka zašplíchne do hladiny!
Ty, Bezdreve,
hrdino letitý!
Vítr ti bílou čechrá bradu a opřádá o hráz!
Jdeš,
srna mýtinou kmitne,
kvoká bažant, trylkuje červenka,
a na kraji borku
modré svahy šumavských hvozdů tě zdraví.
Jdeš,
je ráno,
dubisko, dosud holé, tu civí, gorila lesů,
a jako z kotle, z hladiny stoupá pára.
Jdeš,
je večer,
to v dálce zažehli háj –
zdá se ti –
přimrazen stojíš;
a zatím není to než luna, ohromná, šišatá,
jako ohnivé vejce na obzor šplhající.
39
Jdi též
vesmi, jež k pláni se tisknou,
kol kováren uprostřed návsí,
kol hřbitůvků s železnými kříži,
jdi poli, kde pípá racek –
člověka potkáš, v mejšlatech, nesmělé, šámavé chůze,
člověka ostrých rysů, profilu jakoby z žuly,
člověka s měkkou, zpěvavou a tichou mluvou.
Je pravda,
že zcela blízko odtud,
po lukách, svazích, v oranici,
svatá noha Toho kráčela,
jenž, jako světlý strom, zahořel, navzdory celému světu?
Že někdy šly tudy roty,
pavézy, cepy, vozy, sudlice, lebky, krzna
a jako hromy, blesk husitských houfnic hřímal?
Vy,
pošmourná, teskná,
málomluvná údolí v Podkrkonošsku!
Vy, tíseň, soumrak a déšť,
když mlha z vás, jako nebožtík, vstává!
Ty, strmá stezko, kde za letní noci
dvé světlušek, dvé záhrobních očí, z rozsochatého kohátu hledí!
Tam v dálce
ramenaté, svalnaté hřbety
jsou cizími ztečeny rozhlednami.
Nad řekou cizí dýmají papírny, prádelny.
Bílá silnička s bílými mezníky
40
do cizí země spěchá,
a s hřebenu, od osamělé borovice,
zříš kotlinou, v poledním slunci,
cizí města jako krušce rudy se třpytit: miliony z nich vytékají.
Hmoždíře, houkající o posvíceních,
rvačky při muzikách, doprovody v měsíční rose,
pytláci, pašeři s plnozvukou horáčtinou,
širokou jako drvoštěpův rozmach,
rozpadlý mlýn, kde je schůzka k vodnímu pychu,
chlapci jdou na sklizeň, přes hory, na druhou stranu,
duní stav, nad lihovým kahanem sedí korálkář se svou ženou,
a večer,
z osvětlených samot,
zní duchařů píseň.
Vy,
roviny kolem široplecího Labe!
Nad nízkým břehem houstne topol a jilm,
krávy vyhnali na pastvu z vesnice s věží cibuličkou,
stromovím zastíněnou. Voní tráva, voda voní.
Šumící jezy, latě, aby lososi neproplouvali!
Pole, ježatá žitem, řepou kudrnatá!
Lesklí koně uhánějí v bryčce,
těžcí, rohatí voli bělají se na silnici,
cukrovary jsou připraveny,
a řádky brambor
táhnou střelci, honci a psi.
41
V městě,
za valy, jež tu zbyly po Němcích-kolonistech,
polykají se lidské zájmy, lidská sobectví
jako krvinky v těle.
Člověk střízlivý, tvrdohlavý, vzdorný,
demokratický,
který vždy sobě sám vládl a neznal panstva ni zámků,
v krámech, dílnách, pivovarech a v mlýnech
kuje svůj život.
Na večer, po denní práci,
z domu o mnoha pokojích
statkář vychází na zahradu;
shýbne se k hrušce, jež, těžká, se stromu spadla,
přivoní k růži.
Tak milo
pěšinou jít mezi obilím!
Boží slunko vyzlatilo klas, až ke tvé hlavě
šumí zrna.
A naproti tobě
velké slunce umírá
v krvi západů, nad něž nikde není krásnějších.
Posléze ty,
Praho,
máti naše,
ty horké srdce, tlukoucí za všechny a pro všechny,
vyvstavší a skleslá, planoucí a troudná,
ty,
kam, jako v terč, cílí
42
každý náš smích, každý náš sten!
Snadno líčko se jí k posměšku sevře,
a opět snadno
se vyšňoří, pentlemi ofáboří,
a šťastná jde v tanečním kroku.
Kéž tak zůstane
svěží a vonná,
vždy novou zmlazená krví,
roztoužená po nejvyšším,
hotová k žertvám,
kéž tak zůstane – pro minulost, jež bloudí jejími podloubími,
pro budoucnost, jež nad stem jejích věži se přede.
Vy, tajemné síly, vás čtvero,
vy jste mé Čechy,
čtverá brána, kterou se vchází
k národu vyvolenému,
čtvero tváří, ruměných čtverou vášnivou vůlí
vytrvat, žít a růst
na svém!
43
MÁ POETIKA.
Vonná dobo uzrání, teď jsem tě nalezl,
pevně tě držím a již tě nepustím.
Opoj se, ty mnou, já tebou!
Závratno, od úsvitu brouzdat se v tvých lovištích
a večer pod jabloní stanout,
šarlatově vonným zázrakem barev.
Jako psi leží slova u mých nohou,
bystrá, pavučinného sluchu, chtivá poskoku, větřící kořist.
Větrní ohaři, přinášejte mi věci, vynášejte city,
donášejte myšlenky –
po samý obzor není nikoho, kdo by vám unikl,
a v podzemí
jak bezpečně pracují vaše tlapky, vy stateční jezevčíci nitra!
Ke kořenům! Ke kořenům! Tam, kde ústa stromů černá
černý pijí sen země!
A odtud,
tkání a mízou,
ke koruně,
k těm tisícům dlaní nastavených slunci,
vábících a laskajících nekonečnost!
Není vznešeného, není nízkého,
vše tajemně jednotné dění,
měnivá, pěnivá vlna ducha,
tančící spánkem hmoty.
Básníku,
žij a naslouchej!
44
Plamenným srdcem žij, naslouchej čistými smysly!
Jako zachvění mízy buď každý tvůj verš
a jako válečný krok života – tvá strofa.
Jediná, neroztržitelná je svatá vlna dění
s tisícerými oddechy, nad vlastní silou zádumčivými.
To nechť jsou tvé caesury! Dýchej a zírej!
Svět leží před tebou – obrazů nesmírný ráj:
vyšli svůj dravčí pohled a vezmi,
co je ti libo.
Tak roď a tvoř svou pravou, drahou báseň,
rytmický květ svých žil,
tak,
od kořene až do koruny,
probíhej celým svým já,
košať se
ne úměrností matematickou, ale tajemně činným vzmachem,
zraj
v jedinečnou krásu stromu,
jenž dorost.
Jak vás nenávidím,
vy chladné, počtářské prsty,
slabiky sčítající, slabiky odčítající!
Jak jsi mi směšná,
ty nakadeřená sloko
s kytarou rýmů v loktech!
Vy hříčky o čtrnácti verších
pointy umně skuté,
vy rondely, rondeaux a stance
a ty, alexandrine –
45
gotická okna hradů
hleděla vám do kolébky,
a dnes
vás dolce stil nuovo,
toť ubohá stařecká tvář,
parukatá, napudrovaná,
zádušlivá,
když zaproudí silný, solný vzduch
od moří budoucnosti.
Vítězné znovuzrození slova, vlastní doby složitým tepem odkojeného!
Její trýzeň, tíseň i sen jí odposlouchavšího!
Ne nepřítel její, ni rab,
ale silný syn, dobře urostlý, dychtivý úkolů, které naň vloží,
v heraklovském vzepětí ramen
minulé její, jsoucí i budoucí objímající,
neustále za jedno s ní
i se sebou –
ty, můj rytmický bratře!
Tvé ruky stisk jak je teplý,
jak je dán pro život, na život i na smrt!
Jak sladko je cítit, že přede mnou, za mnou a se mnou kráčí
dobrý bratr mé krve,
prozřetelný jako otec, obětavý jako přítel,
z idyly
k hrůznému zítřku běsů, tyranství, válek –
kdy vše, co není celým mužem, se skácí –
mne vychovávající.
Teď, teď jsem tě nalezl, bratře!
46
Tak slavno je vědět,
že z úzkostí dní, z vrátkosti dnešku,
jsme dozráli k jistotě,
k tajemství hladkého plodu, živícího a tišícího žízeň!
Co na tom, že, kdo chválili dobu našeho květu,
dnes mimo jdou, ruky nechtějí vztáhnout
po nedočkavém štěstí našich darů?
Noví lidé, pravdivější, se zdravým hladem,
do větví sáhnou,
ruku v ruce přivedou jiné,
jiné, jiné a jiné,
a pod naší korunou stanou
zástupy.
Krásnější nežli náš květen
je věčný nás, uzrálý, podzim!
47
MILOSRDENSTVÍ.
Pod mými okny člověk pad.
Stařík –
tváře vyhloubeny,
raneček v týle –
žilnatýma rukama opřel se o strom
a jakoby sfouknut
na chodník na hřbet se složil.
Až odtud
němý bylo znát strach u třaslavých rtů,
úzkosti shon pod mžikajícími víčky
a zimnici, jež mu do kolen bubnovala.
Co mne to tisklo,
abych dolů neseběh,
nepřispěl, nepomoh, nezdvih?
Bázeň,
otylá, slizká,
v okno mne klížila,
dužnatým jazykem řekla:
„Snad tyfus, snad úplavice.“
Tehdy ze sousedství
ta, jíž pohrdám nejhloub,
alkoholička, prostitutka,
přispěchala. Pomohla, pozdvihla.
Jak něžné byly její dlaně,
když starce podepřely o zeď,
48
jak se dotazovaly s vlídnou účastí
a pozorně – jako děcko, jež neumí chodit – svahem vedly!
V tu chvíli
sta jiných dlaní jsem viděl:
nasycují choré, cupují šarpij,
raněným podávají lék,
tak oddaně, s takovou láskou,
k vlastním starostem, strastem
cizí přidávají hoře, cizí přivazují bol.
Vy, kdož nemáte starost
než jak zůstat zdrávu
a – záludní pavoučci – co nejvíc nalovit mušek ze zlata,
zda je vám tak stydno,
jak bylo mně v tu chvíli?
49
GOLGOTA.
I.
Království Světa.
Tmy žlutá ústa promluvila:
„Ty, jenž od kamení pouště se vracíš,
postem zbičovaný, zvadlý žízní,
vychrtlý, vrátký, s prachem na rouše, s potem na čele,
spíše stín než člověk –
postůj,
v světélkující propast u svých nohou se zahleď
a rci,
co vidíš!“
I řekl:
„Hody vidím bohatých.
Neznámá vína
do číší, po samý okraj, nalévají,
a bílé lokty,
hebké jako by neměly kostí,
nesou je ke rtům
rudým, sladkým.“
„Vše je tvé,“ temnota zahovořila,
„dotýkej se všeho svýma rukama,
chutnej a ssaj svými rty.
50
Vše je tvé, k sladké milosti srdce,
k líbezné potěše těla.
Vše je tvé za jediné: ano,
jímž mne vyznáš.“
Odpověděl:
„Pout hořkosti je žena i číše.
Člověk Syn
svobody chlebem se živí,
nad svatým pramenem Slova skloněn
z dlaní pije.“
Tmy žlutá ústa po druhé promluvila:
„Otrhánku –
ve dne o žebrácké holi,
v noci bez lůžka, jako divá zvěř,
osamělý, zapřený, zapuzený,
kořist psů, hříčka škůdníka, který u cesty čeká –
postůj
a rci,
co vidíš!“
I řekl:
„Světa vidím království.
Zbroj, kopí, polnice, rohy.
Jezdci vyjíždějí na harc,
houfy se šikují, setníci obcházejí,
Smrt, žnec krvavý, zpívajíc nastupuje
a kosí.“
51
„Jako pancíř oblékni všechnu moc,
jako v purpur obláčej se v světa království!
Šťasten, kdo tisícům vládne,
šťastnější, pro koho desítitisíce umírají.
Nejšťastnější,
mor světa se železnou patou,
vládce dobra, pán zla,
bez soka, jediný, skoro jako Bůh budeš,
za jediné: ano, budeš,
jímž mne vyznáš.“
Odpověděl:
„Šťasten, kdo sebe víře vložil do rukou,
aby jej mísila, hnětla, válela,
kdo v pokoře sebe sama se zbavil,
posledním z nejposlednějších
hotov sloužit.
Srp Smrti, v pokorné namířen čelo,
jak po žule sjede.“
Tmy žlutá ústa po třetí promluvila:
„Prachu,
a nic než prachu,
lidská bído, vředu vysazená,
srdce, tonoucí v úzkostech,
zmítané od jistoty k pochybnosti, jako vlna má svůj vrch, svůj dol,
hříchu, vteřino, nicoto –
rci,
co vidíš.“
52
I řekl:
„Divné vidím paprsky,
jako by noc zemřela, den věčným se zrodil,
vozy běží bez koní, lidé bez křídel krouží,
blesk, jako u žernovu býk,
lidské ruky poslouchá,
všichni jsou růžových tváří, není hladu, není bolesti,
ba zdá se, že ani Smrti není.
Padla úzkost, vše je vyrovnáno, vše zřejmo,
člověk vedle člověka,
velitelsky jako králové, jdou zemí-služebnicí,
s pohledem před se, ne k výškám, odkud, v dni věčném,
hvězd tajemství prchlo.“
„Viz,“ temnota zahovořila,
„klidně ssaje dítě z plného prsu,
na rožni tučnost půdy se peče,
vše je vyrovnáno, vše je zřejmo,
není stínů, z hrobů nevystupují mrtví,
vyhaslo peklo, sřítilo se nebe, andělům vypelichala peruť,
nad každou hlavou, věčné, svítí, hřeje a zraje poledne blaha.
Mně pokoř se, pokorný!
Ráj uloupíš s nebes
a na zemi složíš,
šťastná jablka rozumu jíst budou tví bratři,
šťastní bohové země.“
I zvolal:
„Odstup, Satane,
53
odstup, nečistý, odstup, zlý, odstup, zbabělý!
Bolesti blahoslavená, ty lučiště v rukou Pána,
jímž nás k nejzazším břehům vystřeluje!
Nebeský ohni, malost a zlobu sžírající!
Zde stojím, sotva víc než třtina,
však v dlani boží je kocábka mého srdce na moři nekonečnosti.
I prosím: bolestí spas nás!“
Tehdy tma se sesula, jako starý, zpuchřelý dům
boří se od prahu v hřeben, když nebeský vítr přijde,
a světlo bylo.
Ten, který obstál,
na špičatá klesl kolena,
ruce vzpial k modlitbě
a radostným hlasem vzkřik:
„Hosánna,
Hosánna, Otče, jenž’s mne Synem učinil,
Svatý, Svatý, Svatý, jenž’s mne Slovem sžehl!
Vše dopusť: hrůzy, úžasy, trýzně,
dej však,
bych jako zrno, sobě sám zemra,
v novou dozrál úrodu, metající spasení!
Bychť pak zapochyboval tak na krátko, co zrak se přivře za nečekaného ohně, ó Bože –
mne opusť!“
I zdálo se, že vysmahlé a zhublé ruce
dotýkají se nebes.
54
II.
Na hoře.
Blahoslavení,
kdo sobců skořápku rozdrtí jako ořech
a v ruce zbude jim láska, živné jádro!
Blahoslavení,
kdo z moře úzkostí vejdou
na boží zemi, do svatého dne!
Blahoslavení,
jimž dlaň, o nebe zápasíc, ztvrdla,
kdo na Boha pohled vydobudou si!
Hledejte – naleznete; proste – bude vám dáno;
tlucte – nebes brány, nejtěžšími hvězdami pobité,
dokořán otevrou se vám.
Dokořán otevře se boží dílna,
odkud, jako jiskry, blesky se rozletují,
tvaru s nicotou, s tmou plamene zápasiště.
Žhavé, přísné Srdce
úsměvem tam věnčí radostné pohřby
spravedlivých
a novou kuje zbroj
těžkooděncům.
V mysli zkormoucené řekl jsem:
Kterak najdu, nenalézaje?
Zda jsem tě již nenalezl, Otče můj,
55
an tě hledám?
Hle, město jsem na horách, vyhledávané zrakem tvým,
pod tvou pravicí kráčí můj den, spěchá má noc.
Hle, na boží zemi sedím, prostřed jabloní, v krásném sadu,
a holubice – vůle má svobodná –
perutěmi šumíc, usedá na strom
Dobrého Konání.
Nedočkavý touhou,
člověka v sobě zlomil jsem,
a není než radost.
Požehnáním buď věčný nepokoj věcí, vrch a dol nesčíslných vod,
tomu, kdo člověkem zůstal.
Koho však Synem zrodila boží milost,
trosečníku roven, ať zápasí o druhý břeh,
jej stihna,
ať v rajskou se oděje nahost božích dětí.
Tehdy teprve
vám, bratří, v zápase znovu narozeným,
z pod kostry věcí duchová vypučí tvář,
tehdy teprve
ducha říše k vám zazáří úsměvem, žena milující,
a s loktů jí seskočí Pravda, křepké holátko.
Sít budete život, když z rána
jezdci proti vám vyjedou:
na bělouši, na ryzáku, na vrance, na koni plavém,
Mor vpředu, s lukem zimničným, vzadu s kosou sivý Děs,
země celá, od moře k moři, zařinčí podkovami.
56
Vaše však cesta
s písní na rtech půjde mezí hřívou, srstí, ohonem,
zrno své pod kopyta mecíc
žencům Smrti.
I zeptá se váš ret:
Z věčnosti do věčnosti putujíc, kam spěcháš, prchavá chvíle?
Nepopustím, dokud mi nepožehnáš.
Ze sna do sna klesajíc, spíš mrtvě, nerůdná hlíno?
Jako hrnčíř položím tě na kotouč,
dokud se nádobou nestaneš, neustanu.
Ode dne ke dni nechť sílí vám ruce
a v síle rostou:
s vámi
roste Bůh.
Na života kříži láskou krvácejte!
Ó lásko!
Šťastná, že u nohou sedíš
a dívat smíš se,
vonnou mastí tělo pomazat,
vlasem svým vytřít,
nalézt a sloužit, jiného nežádající.
O zítřek nepečlivé
srdce vám zazvučí,
sladkou notou ozve se harfa světa;
horám řeknete: vzhůru – povstanou,
řekám: stůjte – zastaví se,
a jako jelen ze studnice vodné, napijete se z moudrosti.
57
Až den váš v soumraku zmizí,
s nahou dlaní, v chudém rouše,
těsnou branou vejdete do domu Otcovského,
mezi Syny zasednete za stůl:
ne zlata, ni meče,
tvé však, Otče náš,
tvé jest království, moc a sláva
na věky!
III.
Na kříži.
Na kříži, mezi dvěma lotry, visel.
Tam dole,
pod palčivostí nohou, v kterých žhnuly hřeby,
se zmítal zástup:
pěsti, přílby, tváře.
Snad tváře přátel. Snad.
Však dnes – tak cizí.
Mdlá hlava, tělo v horečce, rty zvadly.
A dole město v slunci popoledním.
Vše bílé domy, bílé, bílé, bílé.
Vše bílé domy.
Vše bílá, bílá hrůza – – –
Vše modrem tálo, vše zvalo stínem
v tom kraji, jenž byl jeho.
58
Sladká
je vlhkost vody, z jezera když vane;
tichá
je mluva rákosin při hebkém břehu,
kde v mechu kloužeš.
A slavná, zářná, družná, hlaholivá
je radost Syn být Boží.
Krásný kraji,
kde hovořil s ním Otec!
Když ruku vzpřímíš,
k obzoru jí vztáhneš,
víš v blahém bezpečí, co v pravo je, co v levo.
Tak bylo tam.
A Dobro povždy stálo na pravici,
a na levici, vrásčitý a mdlý, se hrbil Ďábel.
Krásný kraji!
Z jeho slov tam vyčkávaly hory
jednoho jediného,
by s břehu sešly, v moře seskočily,
jak v parnu do koupele spěcháš.
A nemoc, hřích a vlčí vášně
jektaly zuby
před jeho stínem na útěku.
Proč bylo nutno ztratit
mír horských míst a upřených k nim s věrou tisíc očí,
pšeničná pole, modlící se šeptem,
59
rybáře duší husté sítě
i lodičku, bezpečně klouzající
pod tlapou bouře?
Proč bylo nutno vstoupit
sem, v bílé peklo města,
kde bázeň na zápraží domů sedí,
neschopná vratkou nohou
za božstvím jíti?
Zde za dnem den, podoben stínu,
zlodějsky plížil se kol jeho srdce
a každý
kus božství strh a krad mu temnou rukou.
Zde za dnem den svlékal s něho Syna.
Zde zázrak nevykvet z pod jeho dlaní,
když vztah je, aby žehnal.
Zde pravice se mátla s levicí,
zde oči navykly k nebi hledět v děsu
a čelo potilo se pochybnostmi.
Abys Bohem zůstal,
toť zápas – s každou chvílí, s každým okamžikem,
a každý vítězný.
Byť zapochybovals
tak na krátko, co zrak se přivře za nečekaného ohně,
otevrou se nebesa a strašným hlasem
tě zaprou.
60
A sláva božství,
ta lehká peruť letět nad zemí, ruku v laskavé dlani Otce,
hovořit světlem a nekonečností být sledován jako vlaštovkou,
se změní v balvan, zdrtí v tobě
člověčství, kde jsi hledal úkryt.
Dnes ráno u Golgoty
ne pod křížem, to pod božstvím on padl,
jež nedoved již nésti – – –
Na kříži, mezi dvěma lotry, visel.
Mdlá hlava, tělo v horečce, rty zvadly.
Teď hrůzou z důlků se mu oči vytřeštily,
vzkřik strašným hlasem: „Bože,
ó Bože, jak jsi mne opustil!“
A skonal.
61
ČÍM JSI?
Když soumrakem jarního dne
nad údolím rozsápe se hrom,
když z mraku v mrak
jako plamenný kyj
blesk jde z ruky v ruku –
nechť sesinaví má okna,
nechť strom se sklání a úpí,
tvé necítím vlády,
tvé neslyším písně,
ó Bože!
Kde první Člověk,
na svých opičích nohou
vrátký dotud,
jiskře, vbodnuté s nebes
v škubající se zemi,
božímu kopí, se klaněl –
dnešní člověk,
neohroženě krásný,
pevných ramen,
pyšného zraku,
bez bázně do oblak sáhl
a shledal
tvrdou zákonnost fata.
Když však,
odvěkou výhní rudý,
62
přijdeš k mé duši
a jako ohromný kovář
dmýcháš v mé nitro,
anebo, krutý, se založenýma rukama
hledíš v můj zoufalý chlad –
zde, ó Bože,
zde vím, že z dlaní tvých beru
život či smrt.
63
ŽIJI S BOHEM A S BOHY.
Žiji s Bohem a s bohy.
Čtyřicítiletý
je můj Bůh.
Jak v uhličité koupeli tělo,
je posázen světy.
Krutě se dívá, Vlídný.
Bič lásky drží v rukou,
štve v nejzazší cíl.
Plamenné jeho dlaně
hladí – tlukou.
Skráň mu hoří, doutnají svaly.
Jak oheň v nočním lese
do temnot plá.
Sevřen v nicotu, v zmatek,
uskutečňuje se.
Žiji s Bohem a s bohy.
Hvězdy, vody, ctnosti,
za vším bozi bdí.
Vše trvá hladem
po dokonalosti.
Zeus, Héra, Hélios, Pallas,
Ares i Afrodité
milují, nevraží, žhnou.
64
Na cestě k Pravdám řídí
korby ze zlata sbité.
Nad nimi všemi
zachmuřený a hrozný Osud.
Lidská krev
barví mu prsty
po věky – včera – dosud.
Žiji s Bohem a s bohy.
Než k lidství hněvu v tom není,
lásky jen víc.
Bůh, bozi, lidé mne vedou
k mému naplnění.
65
ŽIVOT PLYNE JAKO SEN.
Život plyne jako sen
tomu, kdo se s Bohem spojí.
Hodin sled jde duší tvojí
očarován okouzlen.
Není hrůz ni žalných tuch
na tvé pouti světa nivou;
rukou svou tě vede živou
divotvorný boží duch.
Pokud nad tebou ta dlaň,
čím je smrt a její děsy?
Boží duchu, poli, lesy
veď mne, řiď mne, pěsť mne, chraň!
66
OBSAH
[67]
Živote! (1912)7
Cizince8
Řeklo mé srdce11
Čtyři písně12
Elegie16
Vzpomínka na mrtvou20
Dva hlasy22
V neděli v restauraci25
Setkání28
Odešel básník30
Dům-Polyp31
Zázraku života!33
Sladko je žíti35
Návrat36
Mé Čechy39
Má poetika44
Milosrdenství48
Golgota50
I. Království světa50
II. Na hoře55
III. Na kříži58
Čím jsi?62
Žiji s Bohem a s bohy64
Život plyne jako sen66
[68]
Otakara Theera Všemu navzdory je třetí knihou Zlatokvětu. Vydal ji nakladatel Fr. Borový v Praze v 1200 výtiscích, úpravou M. Kalába; vytiskla Grafia v Praze typy starého mediavelu na ručním papíře a svázal Antonín Jelínek v Praze 1915
E: až; 2004
[70]