DVA HLASY.
Ano, já to jsem, dcera ohně;
nohy mé jsou vzdušné, zrak tvrdý a krutý.
Ano, já to jsem, posel Boha,
od milionů rán do milionů večerů
s nesmírnou nocí nicoty zápasícího, strádajícího.
Vstaň, pravím tobě,
odhoď spánek jako plášť, který tíží a zbavuje dechu.
Vydři se z rukou věcí,
z toho tisíce a jednoho velitele
(ješitnosti, pleti, péče o lidský tvůj den
i starosti o lidský zítřek).
Ó slabý a malý,
udeř do svého srdce jako do zvonu,
aby se rozezvučelo,
a ve vlastní písni
aby zapomenulo na svou měď, na svůj cín.
Ó hlase, ke komu mluvíš?
Jsi tu, u mého dnešku,
ale můj včerejšek oslovuješ.
Viz!
Chudoba rachotí klíčem v mých dveřích,
a kde chtěl bych spatřit sladkou tvář a růžový úsměv –
chudoby vrásčitá tvář a chudoby kolozubý úsměv
na mne se dívá.
Viz!
Měl rozvít se života květ mezi mnou a ženou,
v dobrý, oddaný pohled spojit naše oči
22
nad ústky, jimž se chce pít.
A zatím:
zkrvácené lože, úpění, lékařův hmat,
tmavý děs niter.
Viz!
Nepřátelský roj věcí
mou samotu přepad.
Zdusil a vyssál,
co mými dýchalo plícemi.
Úskočně
chaotickým bzukotem umlčel
stříbrné quattuor hlasů, kroužících k výškám.
Viz!
Pokořen, o sebe sama oloupen,
se zemí srovnán,
k tomu, co bývalo mou láskou,
k vichru na chlumech horských,
nemám sil vzhlédnout;
malé, teplé štěstí,
ve dne, v mé ruce drobná dlaň,
v noci, těsně u mne, milých úst oddech –
teď vzývám.
Viz!
Osud tak mne ulovil,
že jako chycená ryba
kolem dokola nevidím než sítě smrti;
ale ne radostný návrat,
ne v praoheň ducha slastný skok:
v rozklad a nicotu pád.
A ze všeho nejhorší, viz!
23
Má píseň,
jako pták, z kraje, kde mu je zima,
odlétla. –
Nech mne, plamenný dravče,
netrýzni mne svýma očima,
nedotýkej se mne nohama, jež zbrázdily nekonečnost:
nejsem než kus trpícího masa,
které chce spát.
24