SETKÁNÍ.
Z pod stínu tamaryšků
slyším tu píseň se chvět;
má slunečnou, polední výšku,
má hloubku jak moře, šíři jak svět,
a přec není to než pouhý, ohebný rákos,
jímž tryská ten vzmach a ten vznět.
Teď vidím i toho, jenž hraje.
Jak skvělý je, svěží a čist!
Žeh mládí, jas věčného máje
mu z úsměvu, z očí lze číst.
Je nah, a jak vznese píšťalu k ústům, tančí
květ za květem, za listem list.
Divná, zneklidňující písni!
Zveš k stesku, v rozkoš i k hrám.
Zníš veselím, touhou i tísní.
Znáš krve smutek i plam.
Ó ty, z pod jehož prstů se rodíš, ty nejsi člověk,
ne člověk – ty Život jsi sám!
Dím: „Tys tedy bytí i změna,
vznikání, dění a proud.
Tys hrál – a zchladlá a zmdlená
má duše jala se žhnout.
Rci, kterak že z tvých dlaní zpívá oheň,
kde nebyl než popel a troud?
28
Rci: Oblouzen, uštván a zraněn
jak to, že znovu jsem vstal?
Dnes hloží samé a kámen,
že zítra cesta šla v dál?
Zacloněn smrtí, jak to, že ještě žiji,
že pro radost zraji a žal?“
V své lidské úzkosti trnu,
co že mi řekne, co zvím,
je mi tak hrůzno, jak v temnu
by dýchlo to tajemstvím. –
On však dál trylkuje svou píseň, usmívá se
a neodpovídá.
29