ŘEKLO MÉ SRDCE...
Řeklo mé srdce vůli mojí:
Proč mučíš mne v stálém nepokoji?
Proč lámeš můj růst? Proč trháš můj list?
Proč v koruně ničíš píseň hnízd?
Chci sladký vzduch jarní v závrati jmout,
chci větve své k létu rozepnout,
chci vonět, chci vábit, chci šumět, chci kvést,
chci zlato slunce, chci stříbro hvězd. –
Řekla má vůle srdci mému:
Dobře se děje zhýčkanému!
Léta jsi těkalo ze slasti v slast;
mne nebýt, neznáš trpět ni vlást.
Jsme zrozeni k činům, či zrozeni k snům?
Jsme voda a pára, či blesk a chlum?
Já paní, ty rab jsi, já ruka, ty věc,
mým rozkazům klaň se, jak větru svit svěc.
11