NÁVRAT.
Já z ciziny domů se vracel, jak ze světla stoupal bych v stín.
Já bohatá uzřel města, paláce, banky a báně,
jež oddychovaly zlatem; stuleny do houštin,
rejdařů vily se dívaly k pobřežní straně,
kde přístav tisící hlasů šuměl a volal nepřerývaně.
Tam doky
s nebesy srůstaly výškou svých železných dříků.
Tam bitevní koráb, v sousedství Transatlanticu,
zdál se útloboký.
Tam čluny,
jak hříbata louku, hladinu brázdily moře;
sirény ječely, kladiva hřměla, prostřed páry a kouře
naloďovali tuny.
A jako vilné, velmožné paní
smála se města, pyšné své šíje
nassátou vůněmi Arábie
zhaleny rouškou.
Jich lačné uviděv usmívání,
já úzkostně našich vzpomenul strání,
plachou vonících mateřídouškou.
Má vlasti, sirá a plachá, v obří sevřená klín!
Já z ciziny domů se vracel, jak ze světla stoupal bych v stín.
Oč smutněj a žalněj se dívaly nyní
lesy i zrcadla blat,
rolemi čerstvě rozoranými
oč příšerněj soumrak se klad,
36
sotva řeč mateřská hudbou jemnou
kouzelně, sladce si pohrála se mnou,
oč rabštěj zřel na brata brat.
V sedmimílových rychlíku krocích
jak úzká naše je zem!
Na bledém líčku, na vratkých bocích
poznáš, že pod vítězem
staletí chroptěla, šílená mukou,
kdy z jeho železných, drsných rukou
smrtící vylétne meč.
Jiným plod života brunátněl zralý,
tys šeptala: Nebýt či být?
Jiní kol vlídného krbu se hřáli,
tys v rumišti měla svůj byt.
Matko, zře bídu tvou i tvých dětí,
já děsil se chvíle, kdy se rtů mi sletí:
„Radš zemřít nežli tak žít!“
Naslouchám... Ale duše mé skryt
jiný hlas vyslal, vlahý a vroucí:
„Žít chci, ó žít,
pro sebe, pro tebe, pro budoucí!“
„Žít chcem, ó žít!“
hučí to bystřinou, volá to z háje,
dýše a šepotá z pokorných brázd.
„My lidé-horáci, my lidé z kraje,
staletí v područí, žít chcem a vlást.“
Vyzváněj, hlase vroucí a vlahý,
37
píseň svou, ztemnělou ozvukem pout,
kdo se dnes potácí bez chleba, vláhy,
z tebe nechť načerpá sílu si v pout.
Zítřky jsou bohatší nežli mní dnešek,
život je proměna, zrození, růst,
tisíci květů houpe se vršek
zlatého stromu, z tisíců úst
tisíce možností hlaholí světem,
ozáří stín a zachmuří svit.
Blažen, kdo nezhořkl, svatý, jenž květem
zvolá vstříc mrazů a vichřice dětem:
Žít chci, ó žít!
38