MÉ ČECHY.
Vy,
jako hrst grošů rozhozené,
rybníky na našem jihu!
Vy, jež jste oranž, měď, stříbro, kobalt a ocel
v hře slunka i chmury!
Rybníčku Černoháji,
kam propastně se propadá smrků stín
a v tichu
jen čírka zašplíchne do hladiny!
Ty, Bezdreve,
hrdino letitý!
Vítr ti bílou čechrá bradu a opřádá o hráz!
Jdeš,
srna mýtinou kmitne,
kvoká bažant, trylkuje červenka,
a na kraji borku
modré svahy šumavských hvozdů tě zdraví.
Jdeš,
je ráno,
dubisko, dosud holé, tu civí, gorila lesů,
a jako z kotle, z hladiny stoupá pára.
Jdeš,
je večer,
to v dálce zažehli háj –
zdá se ti –
přimrazen stojíš;
a zatím není to než luna, ohromná, šišatá,
jako ohnivé vejce na obzor šplhající.
39
Jdi též
vesmi, jež k pláni se tisknou,
kol kováren uprostřed návsí,
kol hřbitůvků s železnými kříži,
jdi poli, kde pípá racek –
člověka potkáš, v mejšlatech, nesmělé, šámavé chůze,
člověka ostrých rysů, profilu jakoby z žuly,
člověka s měkkou, zpěvavou a tichou mluvou.
Je pravda,
že zcela blízko odtud,
po lukách, svazích, v oranici,
svatá noha Toho kráčela,
jenž, jako světlý strom, zahořel, navzdory celému světu?
Že někdy šly tudy roty,
pavézy, cepy, vozy, sudlice, lebky, krzna
a jako hromy, blesk husitských houfnic hřímal?
Vy,
pošmourná, teskná,
málomluvná údolí v Podkrkonošsku!
Vy, tíseň, soumrak a déšť,
když mlha z vás, jako nebožtík, vstává!
Ty, strmá stezko, kde za letní noci
dvé světlušek, dvé záhrobních očí, z rozsochatého kohátu hledí!
Tam v dálce
ramenaté, svalnaté hřbety
jsou cizími ztečeny rozhlednami.
Nad řekou cizí dýmají papírny, prádelny.
Bílá silnička s bílými mezníky
40
do cizí země spěchá,
a s hřebenu, od osamělé borovice,
zříš kotlinou, v poledním slunci,
cizí města jako krušce rudy se třpytit: miliony z nich vytékají.
Hmoždíře, houkající o posvíceních,
rvačky při muzikách, doprovody v měsíční rose,
pytláci, pašeři s plnozvukou horáčtinou,
širokou jako drvoštěpův rozmach,
rozpadlý mlýn, kde je schůzka k vodnímu pychu,
chlapci jdou na sklizeň, přes hory, na druhou stranu,
duní stav, nad lihovým kahanem sedí korálkář se svou ženou,
a večer,
z osvětlených samot,
zní duchařů píseň.
Vy,
roviny kolem široplecího Labe!
Nad nízkým břehem houstne topol a jilm,
krávy vyhnali na pastvu z vesnice s věží cibuličkou,
stromovím zastíněnou. Voní tráva, voda voní.
Šumící jezy, latě, aby lososi neproplouvali!
Pole, ježatá žitem, řepou kudrnatá!
Lesklí koně uhánějí v bryčce,
těžcí, rohatí voli bělají se na silnici,
cukrovary jsou připraveny,
a řádky brambor
táhnou střelci, honci a psi.
41
V městě,
za valy, jež tu zbyly po Němcích-kolonistech,
polykají se lidské zájmy, lidská sobectví
jako krvinky v těle.
Člověk střízlivý, tvrdohlavý, vzdorný,
demokratický,
který vždy sobě sám vládl a neznal panstva ni zámků,
v krámech, dílnách, pivovarech a v mlýnech
kuje svůj život.
Na večer, po denní práci,
z domu o mnoha pokojích
statkář vychází na zahradu;
shýbne se k hrušce, jež, těžká, se stromu spadla,
přivoní k růži.
Tak milo
pěšinou jít mezi obilím!
Boží slunko vyzlatilo klas, až ke tvé hlavě
šumí zrna.
A naproti tobě
velké slunce umírá
v krvi západů, nad něž nikde není krásnějších.
Posléze ty,
Praho,
máti naše,
ty horké srdce, tlukoucí za všechny a pro všechny,
vyvstavší a skleslá, planoucí a troudná,
ty,
kam, jako v terč, cílí
42
každý náš smích, každý náš sten!
Snadno líčko se jí k posměšku sevře,
a opět snadno
se vyšňoří, pentlemi ofáboří,
a šťastná jde v tanečním kroku.
Kéž tak zůstane
svěží a vonná,
vždy novou zmlazená krví,
roztoužená po nejvyšším,
hotová k žertvám,
kéž tak zůstane – pro minulost, jež bloudí jejími podloubími,
pro budoucnost, jež nad stem jejích věži se přede.
Vy, tajemné síly, vás čtvero,
vy jste mé Čechy,
čtverá brána, kterou se vchází
k národu vyvolenému,
čtvero tváří, ruměných čtverou vášnivou vůlí
vytrvat, žít a růst
na svém!
43