Kulaté stolky z bílého mramoru
obsazují se, oživují se.
Dvéře ani nezapadají, tak sem proudí nedělní dav,
nastrojený, vyžehlený, vykartáčovaný,
s tvářemi lehce zardělými krátkou procházkou v lednovém mrazu.
Je to neustálý řinkot příborů, rozestírání ubrousků,
šoumavý zvuk sterých nohou, holí, židlí, klobouků, plášťů.
Nad talíři, z nichž se kouří, nad sklenicemi, žlutě jež svítí,
nad hlavami, k jídlu skloněnými,
kormidlují sklepníci; naklánějí se, uklánějí se.
Všichni teď jedí, muži i ženy. Jsou jediným párem čelistí,
dobře zasazeným, s hladovými zuby.
Jaký to pro ně svět, ten kus masa na míse!
Jaké štěstí dát se jazyku, chřtánu, žaludku!
Teď zažehují doutníky a cigarety,
dým krouží, dým klouže, dým bloudí. Všem je dobře,
všechny tváře jsou brunátné, všechny oči rozníceny.
Ach, voní to ložnicí,
teplým koutkem u kamen nebo na podušce,
bezpečnými polibky za dveřmi důstojně zavřenými
manželských bytů.
Ach, počestné ni mnoho, ni příliš zřídka,
zhnusení, uspané zvykem, nenávist, ochočená chtíčem,
zlaté středocestí pěšinek důsledně vyšlapávaných,
hygiena.
Můj stole, můj samotářský pokoji
vysoko nade městem!
Vyhlídko s okna: nahé, hrubé, tmavé stromy,
tak černé na bílém sněhu!
Ni hlásku, ni zvuku. Jen od času čas
zvony modliteb a zvonky smrti.
Tak zcela jiné je to zde, tak přísné a stinné,
bez ženství skřivánčího smíchu.
Jen Vášeň,
s nebeskýma očima,
s ručkama tak drobnýma, že nechápeš, jak dovedly upřísti osud,
jen Vášeň,
jež je stálým loučením, neustálým dáváním si s bohem,
exaltací života, vrátkého nad strží smrti,
jen Vášeň
zvichří mé ticho od času čas a prchá, nezanechávajíc
než stesk a něco své vůně.
Zde probouzím se do předjitřní tmy.
Kolem dokola ni jediného okna ozářeného.
Nad lesnatým chlumem – tak nízko – skoro u samých větví,
hřeje se, válí se měsíc v huňatém rouně mračen.
S druhého břehu pár nevyspalých svítilen civí a mhourá.
Zde probouzím se do předjitřní tmy,
smysly, snem ještě ztajemnělými, naslouchám řece nitra
a přelévám ji v svou mužnou, zahořklou a drsnou strofu.
Čím jste mi vy, spokojení lidé?
Čím je mi vaše teplé lidství, vaše bezpečné lůžko, vaše ukojená pleť, váš zažívající chtíč?
Věřím, byť jeden proti tisícům,
věřím, navzdory desítitisícům,
že můj život je lepší než váš.
A rty, steskem sevřenými, si šeptám:
kéž nejsem jako ti druzí!