GOLGOTA.
I.
Království Světa.
Tmy žlutá ústa promluvila:
„Ty, jenž od kamení pouště se vracíš,
postem zbičovaný, zvadlý žízní,
vychrtlý, vrátký, s prachem na rouše, s potem na čele,
spíše stín než člověk –
postůj,
v světélkující propast u svých nohou se zahleď
a rci,
co vidíš!“
I řekl:
„Hody vidím bohatých.
Neznámá vína
do číší, po samý okraj, nalévají,
a bílé lokty,
hebké jako by neměly kostí,
nesou je ke rtům
rudým, sladkým.“
„Vše je tvé,“ temnota zahovořila,
„dotýkej se všeho svýma rukama,
chutnej a ssaj svými rty.
50
Vše je tvé, k sladké milosti srdce,
k líbezné potěše těla.
Vše je tvé za jediné: ano,
jímž mne vyznáš.“
Odpověděl:
„Pout hořkosti je žena i číše.
Člověk Syn
svobody chlebem se živí,
nad svatým pramenem Slova skloněn
z dlaní pije.“
Tmy žlutá ústa po druhé promluvila:
„Otrhánku –
ve dne o žebrácké holi,
v noci bez lůžka, jako divá zvěř,
osamělý, zapřený, zapuzený,
kořist psů, hříčka škůdníka, který u cesty čeká –
postůj
a rci,
co vidíš!“
I řekl:
„Světa vidím království.
Zbroj, kopí, polnice, rohy.
Jezdci vyjíždějí na harc,
houfy se šikují, setníci obcházejí,
Smrt, žnec krvavý, zpívajíc nastupuje
a kosí.“
51
„Jako pancíř oblékni všechnu moc,
jako v purpur obláčej se v světa království!
Šťasten, kdo tisícům vládne,
šťastnější, pro koho desítitisíce umírají.
Nejšťastnější,
mor světa se železnou patou,
vládce dobra, pán zla,
bez soka, jediný, skoro jako Bůh budeš,
za jediné: ano, budeš,
jímž mne vyznáš.“
Odpověděl:
„Šťasten, kdo sebe víře vložil do rukou,
aby jej mísila, hnětla, válela,
kdo v pokoře sebe sama se zbavil,
posledním z nejposlednějších
hotov sloužit.
Srp Smrti, v pokorné namířen čelo,
jak po žule sjede.“
Tmy žlutá ústa po třetí promluvila:
„Prachu,
a nic než prachu,
lidská bído, vředu vysazená,
srdce, tonoucí v úzkostech,
zmítané od jistoty k pochybnosti, jako vlna má svůj vrch, svůj dol,
hříchu, vteřino, nicoto –
rci,
co vidíš.“
52
I řekl:
„Divné vidím paprsky,
jako by noc zemřela, den věčným se zrodil,
vozy běží bez koní, lidé bez křídel krouží,
blesk, jako u žernovu býk,
lidské ruky poslouchá,
všichni jsou růžových tváří, není hladu, není bolesti,
ba zdá se, že ani Smrti není.
Padla úzkost, vše je vyrovnáno, vše zřejmo,
člověk vedle člověka,
velitelsky jako králové, jdou zemí-služebnicí,
s pohledem před se, ne k výškám, odkud, v dni věčném,
hvězd tajemství prchlo.“
„Viz,“ temnota zahovořila,
„klidně ssaje dítě z plného prsu,
na rožni tučnost půdy se peče,
vše je vyrovnáno, vše je zřejmo,
není stínů, z hrobů nevystupují mrtví,
vyhaslo peklo, sřítilo se nebe, andělům vypelichala peruť,
nad každou hlavou, věčné, svítí, hřeje a zraje poledne blaha.
Mně pokoř se, pokorný!
Ráj uloupíš s nebes
a na zemi složíš,
šťastná jablka rozumu jíst budou tví bratři,
šťastní bohové země.“
I zvolal:
„Odstup, Satane,
53
odstup, nečistý, odstup, zlý, odstup, zbabělý!
Bolesti blahoslavená, ty lučiště v rukou Pána,
jímž nás k nejzazším břehům vystřeluje!
Nebeský ohni, malost a zlobu sžírající!
Zde stojím, sotva víc než třtina,
však v dlani boží je kocábka mého srdce na moři nekonečnosti.
I prosím: bolestí spas nás!“
Tehdy tma se sesula, jako starý, zpuchřelý dům
boří se od prahu v hřeben, když nebeský vítr přijde,
a světlo bylo.
Ten, který obstál,
na špičatá klesl kolena,
ruce vzpial k modlitbě
a radostným hlasem vzkřik:
„Hosánna,
Hosánna, Otče, jenž’s mne Synem učinil,
Svatý, Svatý, Svatý, jenž’s mne Slovem sžehl!
Vše dopusť: hrůzy, úžasy, trýzně,
dej však,
bych jako zrno, sobě sám zemra,
v novou dozrál úrodu, metající spasení!
Bychť pak zapochyboval tak na krátko, co zrak se přivře za nečekaného ohně, ó Bože –
mne opusť!“
I zdálo se, že vysmahlé a zhublé ruce
dotýkají se nebes.
54
II.
Na hoře.
Blahoslavení,
kdo sobců skořápku rozdrtí jako ořech
a v ruce zbude jim láska, živné jádro!
Blahoslavení,
kdo z moře úzkostí vejdou
na boží zemi, do svatého dne!
Blahoslavení,
jimž dlaň, o nebe zápasíc, ztvrdla,
kdo na Boha pohled vydobudou si!
Hledejte – naleznete; proste – bude vám dáno;
tlucte – nebes brány, nejtěžšími hvězdami pobité,
dokořán otevrou se vám.
Dokořán otevře se boží dílna,
odkud, jako jiskry, blesky se rozletují,
tvaru s nicotou, s tmou plamene zápasiště.
Žhavé, přísné Srdce
úsměvem tam věnčí radostné pohřby
spravedlivých
a novou kuje zbroj
těžkooděncům.
V mysli zkormoucené řekl jsem:
Kterak najdu, nenalézaje?
Zda jsem tě již nenalezl, Otče můj,
55
an tě hledám?
Hle, město jsem na horách, vyhledávané zrakem tvým,
pod tvou pravicí kráčí můj den, spěchá má noc.
Hle, na boží zemi sedím, prostřed jabloní, v krásném sadu,
a holubice – vůle má svobodná –
perutěmi šumíc, usedá na strom
Dobrého Konání.
Nedočkavý touhou,
člověka v sobě zlomil jsem,
a není než radost.
Požehnáním buď věčný nepokoj věcí, vrch a dol nesčíslných vod,
tomu, kdo člověkem zůstal.
Koho však Synem zrodila boží milost,
trosečníku roven, ať zápasí o druhý břeh,
jej stihna,
ať v rajskou se oděje nahost božích dětí.
Tehdy teprve
vám, bratří, v zápase znovu narozeným,
z pod kostry věcí duchová vypučí tvář,
tehdy teprve
ducha říše k vám zazáří úsměvem, žena milující,
a s loktů jí seskočí Pravda, křepké holátko.
Sít budete život, když z rána
jezdci proti vám vyjedou:
na bělouši, na ryzáku, na vrance, na koni plavém,
Mor vpředu, s lukem zimničným, vzadu s kosou sivý Děs,
země celá, od moře k moři, zařinčí podkovami.
56
Vaše však cesta
s písní na rtech půjde mezí hřívou, srstí, ohonem,
zrno své pod kopyta mecíc
žencům Smrti.
I zeptá se váš ret:
Z věčnosti do věčnosti putujíc, kam spěcháš, prchavá chvíle?
Nepopustím, dokud mi nepožehnáš.
Ze sna do sna klesajíc, spíš mrtvě, nerůdná hlíno?
Jako hrnčíř položím tě na kotouč,
dokud se nádobou nestaneš, neustanu.
Ode dne ke dni nechť sílí vám ruce
a v síle rostou:
s vámi
roste Bůh.
Na života kříži láskou krvácejte!
Ó lásko!
Šťastná, že u nohou sedíš
a dívat smíš se,
vonnou mastí tělo pomazat,
vlasem svým vytřít,
nalézt a sloužit, jiného nežádající.
O zítřek nepečlivé
srdce vám zazvučí,
sladkou notou ozve se harfa světa;
horám řeknete: vzhůru – povstanou,
řekám: stůjte – zastaví se,
a jako jelen ze studnice vodné, napijete se z moudrosti.
57
Až den váš v soumraku zmizí,
s nahou dlaní, v chudém rouše,
těsnou branou vejdete do domu Otcovského,
mezi Syny zasednete za stůl:
ne zlata, ni meče,
tvé však, Otče náš,
tvé jest království, moc a sláva
na věky!
III.
Na kříži.
Na kříži, mezi dvěma lotry, visel.
Tam dole,
pod palčivostí nohou, v kterých žhnuly hřeby,
se zmítal zástup:
pěsti, přílby, tváře.
Snad tváře přátel. Snad.
Však dnes – tak cizí.
Mdlá hlava, tělo v horečce, rty zvadly.
A dole město v slunci popoledním.
Vše bílé domy, bílé, bílé, bílé.
Vše bílé domy.
Vše bílá, bílá hrůza – – –
Vše modrem tálo, vše zvalo stínem
v tom kraji, jenž byl jeho.
58
Sladká
je vlhkost vody, z jezera když vane;
tichá
je mluva rákosin při hebkém břehu,
kde v mechu kloužeš.
A slavná, zářná, družná, hlaholivá
je radost Syn být Boží.
Krásný kraji,
kde hovořil s ním Otec!
Když ruku vzpřímíš,
k obzoru jí vztáhneš,
víš v blahém bezpečí, co v pravo je, co v levo.
Tak bylo tam.
A Dobro povždy stálo na pravici,
a na levici, vrásčitý a mdlý, se hrbil Ďábel.
Krásný kraji!
Z jeho slov tam vyčkávaly hory
jednoho jediného,
by s břehu sešly, v moře seskočily,
jak v parnu do koupele spěcháš.
A nemoc, hřích a vlčí vášně
jektaly zuby
před jeho stínem na útěku.
Proč bylo nutno ztratit
mír horských míst a upřených k nim s věrou tisíc očí,
pšeničná pole, modlící se šeptem,
59
rybáře duší husté sítě
i lodičku, bezpečně klouzající
pod tlapou bouře?
Proč bylo nutno vstoupit
sem, v bílé peklo města,
kde bázeň na zápraží domů sedí,
neschopná vratkou nohou
za božstvím jíti?
Zde za dnem den, podoben stínu,
zlodějsky plížil se kol jeho srdce
a každý
kus božství strh a krad mu temnou rukou.
Zde za dnem den svlékal s něho Syna.
Zde zázrak nevykvet z pod jeho dlaní,
když vztah je, aby žehnal.
Zde pravice se mátla s levicí,
zde oči navykly k nebi hledět v děsu
a čelo potilo se pochybnostmi.
Abys Bohem zůstal,
toť zápas – s každou chvílí, s každým okamžikem,
a každý vítězný.
Byť zapochybovals
tak na krátko, co zrak se přivře za nečekaného ohně,
otevrou se nebesa a strašným hlasem
tě zaprou.
60
A sláva božství,
ta lehká peruť letět nad zemí, ruku v laskavé dlani Otce,
hovořit světlem a nekonečností být sledován jako vlaštovkou,
se změní v balvan, zdrtí v tobě
člověčství, kde jsi hledal úkryt.
Dnes ráno u Golgoty
ne pod křížem, to pod božstvím on padl,
jež nedoved již nésti – – –
Na kříži, mezi dvěma lotry, visel.
Mdlá hlava, tělo v horečce, rty zvadly.
Teď hrůzou z důlků se mu oči vytřeštily,
vzkřik strašným hlasem: „Bože,
ó Bože, jak jsi mne opustil!“
A skonal.
61