Já mladík, jsem si přál, by život dýle smrští
mou loďku uchvátil a hnal ji v divou vřavu.
Přes bradla, tesy, vír! Ať kamkoli mnou mrští!
Hoj! Jako kapitán se vrátím do přístavu!
A život plnil mi: dal pohodu i bouři,
dal úsměv cizích hvězd, dal milost sladkých zraků,
dal města bělostná i potopená v kouři, –
však trosečníka zpět mne v bědném vrátil vraku.
Teď stojím na břehu, mdlý dlouhou Odysseí,
mdlým zrakem hledím kol po rodné české roli.
Tak rád bych cítil v svých ty ruce, které hřejí,
tak rád bych stržen byl, ať věrou v kohokoli.
Však s hledem otčíma a drsnou jeho lící
jde kolem český svět. Ni velkosti, ni řádu
v něm není, posvátné ni vůle jednotící.
Jak slípka zděšená na vratkém cupká hřadu.
Pár bludných v předu jde, pár s nimi akrobatů,
a měšťák, v zlatu dlaň, si po faiácku hvízdá.
Jen bezejmenný dav, ten ještě sílu má tu,
však cizejší mi je než cizím krajem jízda.
Strom života, ten k nám jen zvadlé listí střásá.
A v naší mělkosti, kde hladina dno tvoří,
se bolest nevyžhne, ni radost nedojásá,
vše v cesty polovic mdlí, sploští, doživoří.
Kéž doufat doved bych tou věrou, která v chmuře
si s dětskou prostotou ze střípků duhu zcelí!
Bez červánků můj zor. Vím, bude ještě hůře,
čas na těch vymstí se, kdo jít s ním neuměli.
I přijde nepřítel a ocelovou pěstí
jak volky zapřáhne nás do jha potupného.
Jsme bez vzdoru a sil, jsme churavou jen klestí,
jež mimo minulost víc nemá praničeho.
Pryč z doby, macechou jež byla mi, ne mátí!
Hle, klášter umění! Já z něho kdys jsem vyšel!
Zdi břečťan ovíjí. Mír slunka cellu zlatí.
U fortny stoupnu si. Kéž bratří zpěv bych slyšel!