POUTNÍK.
Šel poutník mnohý rok, až posléz za šera
v svém tmavém hábitu stál u bran kláštera.
Byl vonný, sladce mdlý, kdy stromy kvetou, čas.
Zvon zpíval klekání. Hvězd opál plál a has.
Tu poutník zůstal stát. Nad zídku vykloněn
zřel stromy v zahradě... Jak stříbrný by sen
tu snily, tiše tak ty stromy, druh a druh,
ve vlídný, přítulný se spialy čarokruh,
již od let, v míru tak, vždy v květnu, na večer,
šly v koupel stříbrnou za sladké hudby sfér...
I vzpomněl na svou pout: na úpal, blesk a mráz,
na horší bezcestí: na nitra svého sráz,
na vše, co sliboval si a na vše, co si lhal,
na celý život v prohře, – a poutník zaplakal.
16