ÚZKOSTI
A NADĚJE
BÁSNĚ
NAKLADATELSTVÍ J. OTTO V PRAZE
[7]
Veškerá práva vyhrazena.
Tiskem „Unie“ v Praze.
[8]
ZPOVĚĎ.
Já mladík, jsem si přál, by život dýle smrští
mou loďku uchvátil a hnal ji v divou vřavu.
Přes bradla, tesy, vír! Ať kamkoli mnou mrští!
Hoj! Jako kapitán se vrátím do přístavu!
A život plnil mi: dal pohodu i bouři,
dal úsměv cizích hvězd, dal milost sladkých zraků,
dal města bělostná i potopená v kouři, –
však trosečníka zpět mne v bědném vrátil vraku.
Teď stojím na břehu, mdlý dlouhou Odysseí,
mdlým zrakem hledím kol po rodné české roli.
Tak rád bych cítil v svých ty ruce, které hřejí,
tak rád bych stržen byl, ať věrou v kohokoli.
Však s hledem otčíma a drsnou jeho lící
jde kolem český svět. Ni velkosti, ni řádu
v něm není, posvátné ni vůle jednotící.
Jak slípka zděšená na vratkém cupká hřadu.
9
Pár bludných v předu jde, pár s nimi akrobatů,
a měšťák, v zlatu dlaň, si po faiácku hvízdá.
Jen bezejmenný dav, ten ještě sílu má tu,
však cizejší mi je než cizím krajem jízda.
Strom života, ten k nám jen zvadlé listí střásá.
A v naší mělkosti, kde hladina dno tvoří,
se bolest nevyžhne, ni radost nedojásá,
vše v cesty polovic mdlí, sploští, doživoří.
Kéž doufat doved bych tou věrou, která v chmuře
si s dětskou prostotou ze střípků duhu zcelí!
Bez červánků můj zor. Vím, bude ještě hůře,
čas na těch vymstí se, kdo jít s ním neuměli.
I přijde nepřítel a ocelovou pěstí
jak volky zapřáhne nás do jha potupného.
Jsme bez vzdoru a sil, jsme churavou jen klestí,
jež mimo minulost víc nemá praničeho.
10
Pryč z doby, macechou jež byla mi, ne mátí!
Hle, klášter umění! Já z něho kdys jsem vyšel!
Zdi břečťan ovíjí. Mír slunka cellu zlatí.
U fortny stoupnu si. Kéž bratří zpěv bych slyšel!
11
BOK VEDLE BOKU...
(Z Charlese Guérina.)
Bok vedle boku v před jdem tesknou bědou žití;
leč mezi námi vždy se mocná šine zeď,
tak vysoká, že – žel! – ni za ruku se vzíti,
ni na se nelze pohledět.
Je slyšet časem sic hlas něhou obetkaný,
druh jméno druhovo tu s touhou pronese:
však jaká úzkost to, když k tobě s druhé strany
pláč bezútěšně ozve se!
Když večernice svit, jejž s bolem v srdci zříme,
dvé šťastných spojuje ve vyrovnaný sen,
nám, v kterých nadarmo tak mocná žádost dříme,
nic nepatří než slzy jen.
Má družka chvílemi se zastaví a hlasem,
jejž bolest přemáhá, mne volá zoufalá:
mé nohy mdlé jsou, mdlý, až k smrti znaven, já jsem
a žalem klesám bezmála.
12
A jindy okamžik to pro mne kalně šerý,
kdy slyším s jinými ji potichu se smát;
vztek, záští, žárlivost i muka nedůvěry
o srdce moje začnou hrát.
Ba, mysle na muže, jenž zří k niv roztoužení,
dím k sobě: spolu as co činí v úkradí?
Což necítí, že nic, nic hnusnějšího není,
než takto-li mne podvádí?
Když posléz přece jen část zdi se k zemi shroutí,
druh druhu vášnivě se v náruč rozletí;
a naše lůžko je kdes prostřed křů a proutí,
kde trní píchá v objetí.
Při prvním polibku vše naše zjihnou strázně;
vše mimo přítomnost nám ničím zdá se být:
vždyť lásku, pro sebe jež má tak málo prázdně,
by jinak nebylo lze žít.
13
A znovu každý z nás, svou sudbou jak je veden,
za povinností jde, jak rozum káže mu;
a šťastni skoro jsme, že po den aspoň jeden
jsme k nebi zřeli stejnému.
Zda jednou stuleni my v jasnou půjdeme dál,
po cestě společné, jež volna, bez přehrad,
tak, aby u nohou nám stejný prach se zvedal,
a jediný jen stín se klad?
Či spíše naposled jdem země končinami
a v zatáčce, kam vmet nás osud prokletý,
my shledáme, že vše, zeď, cesta i my sami,
se smrti řítí v ústrety?
14
MĚSÍČNÁ NOC.
Měsíčná noc, tak jasná noc,
ni vánku, hlásku neslyšet!
Jen stříbra teskná čaromoc
stesk v nitru budí zašlých let.
Na moře myslím: v chvíli tu
se měsíc stříbří na hlati.
Mít duši láskou zalitu
a líbati a líbati!
Na moře myslím... Vesel spěch...
To rybářů as vyplul prám...
A já tu v černých města zdech
dlím zcela sám, tak sám a sám!
15
POUTNÍK.
Šel poutník mnohý rok, až posléz za šera
v svém tmavém hábitu stál u bran kláštera.
Byl vonný, sladce mdlý, kdy stromy kvetou, čas.
Zvon zpíval klekání. Hvězd opál plál a has.
Tu poutník zůstal stát. Nad zídku vykloněn
zřel stromy v zahradě... Jak stříbrný by sen
tu snily, tiše tak ty stromy, druh a druh,
ve vlídný, přítulný se spialy čarokruh,
již od let, v míru tak, vždy v květnu, na večer,
šly v koupel stříbrnou za sladké hudby sfér...
I vzpomněl na svou pout: na úpal, blesk a mráz,
na horší bezcestí: na nitra svého sráz,
na vše, co sliboval si a na vše, co si lhal,
na celý život v prohře, – a poutník zaplakal.
16
OTÁZKA A ODPOVĚĎ.
Vy„Vy stále nešťasten! Dnes nad ústními koutky
jak včera vždy táž vráska hoře, zklamání!
Vždy stejný v srdci chlad, jenž absurdní má choutky,
vždy stejné v očích vám sní rozčarování!
Snad churav? Nevím proč. Tak pěkný život máte!
Verš mnohý možno psát i krásnou knihu číst.
Ve sladkém objetí jste usnul častokráte.
Jste synem národa, jenž v před jde, sebou jist.“
„Kdo ve svém chlapectví snil trůny otřásati,
kdo, mladík, milován chtěl býti královnou
a, jinoch, tajemství všech tajů toužil znáti,
čím, rcete, bude on, kdy, muž jsa, surovou
všech věcí masku zří a kolem sebe státi
dav lidí, kteří jen se škorpí, štvou a lžou?“
17
ŽÁRLIVOST.
Ze smečky vášní všech, jichž oči planou vlčí
v tmě nitra lidského, ty, nejvíc hladová,
proč všudy za mnou jdeš? Proč tvá vždy tlama vrčí?
Proč k zemi šlapeš mne jak jezdce podkova?
Mou duši, stvořenou pro alpských sněhů ticho,
pro jasnou oblohu, jíž jako vytepán
vrch každý kreslí se, tys peklu smetla v břicho,
ne vody dala’s rtům, však plný žluči džbán.
Chci prchnout. Ve větvích tu drsně smích tvůj svistí,
A stanout? Pod nohou, hle, v žábu změněna
se slizce províjíš. Teď zlobná, zježena
dál ženeš mne. Tak vichr zvadlé žene listí – – –
Ó, sladká poustevno, kam pták jen, brouk a laň
zabloudí! Zde mé srdce! Svým je kouzlem zraň!
18
CHVÍLE.
Znáš divnou chvíli tu? Hle, v ráz vše pohasnulo
a zchladlo. Křídla ztratil sen, rty lásce zbledly, s lebi
květ jaru padl v prach. Kde tisíc barev žhnulo,
teď nahý, šerý, mrazný, prázdný hrob se na tě šklebí.
V týl úzkost sedne ti; tak asi dítě kvílí,
jež cizím městem zbloudilo a cize v tvář zří všemu.
Vše cizí, cizí tak! A ruka tvá tou chvílí
na váhy smrt i život kladouc, nechví se. Proč? K čemu?
19
SMRT ZPÍVÁ.
Bědné ty stvoření Osudu zvůle,
světy jež na dlani své si chceš hrát,
třikráte nešťastné, třikráte kleté,
tisíckrát zrazené, tisíckrát zas
věřící, ty, které bez pýchy, vzdoru,
padavky sbíráš si se stromu snů –
probuď se, nakloň se, poslouchej píseň
stkanou ze stříbrné moudrosti hvězd.
Chvíle je příznivá: ukrutný Život,
bratr můj nevlídný, lstivý tvůj pán,
na chvilku pousnul. Půlnoc mu z rukou
odňala kouzlo a zlomila kruh,
kruh, přes nějž noha má neměla vstupu,
kouzlo, jež kolkolem smyslů tvých spřed.
Hle, jak tu spočívá! Otrokář drsný,
se zdravým oddychem z hlubokých plic,
důtky ni ve spánku od sebe nedal,
v bok si je položil.
20
Běda, ach, mně,
pryč prchám! Zdá se mi, že jeho víčka
opustil spánek; že po biči vztáh
těžkou svou ruku.
Ne, zdání to bylo,
k tobě zas vracím se, zlekána jsem,
krok můj je nejistý, hlas se mi chvěje,
probuď se, ozvi se, nakloň se, slyš!
Žhavou svou plantáží, plamennou půdou,
bez stání, oddechu, s pohledem zlým,
pán tvůj tě k předu štve. Klesáš-li znaven,
do plecí zakousne lačný se bič.
Ve chvílích úpalu, potem-lis slepý,
cévy když naběhly k prasknutí až,
na rtech když kletba vře, hůl svou když svíráš,
abys jí zavraždil sebe i jej –
pálenkou daří tě: chtivě ten nápoj
prolitý hrdlem v útrobách žhne,
21
bláhovým rytmem zas zatepe krev tvá,
bláhová vidma zas tlačí se v zrak.
Znovu se lopotíš, pracuješ, pílíš,
sežehnut sluncem zapomněl’s již,
plody, jež trháš, že z popela byly,
z popela budou, z popela jsou – – –
Podvečer nastává... S hubenou žatvou
domů se navracíš... Větvovím lip
lze vidět měsíc... Smutné jsou stíny...
Horizont teskný je... Z požatých niv
nakyslá, malátná, mdlá vůně stoupá...
Zchablý jdeš... Cvrčka hlas tenounce zní...
Vzpomínka na dne celého práci –
marnou tak, planou tak – na zprahlém rtu
zahořkla... Moci tu klesnout a usnout,
víc už se nevzbudit, na věky spát!
Pod strom však kudy se cesta tvá stáčí,
Život už zasedl. V okruhu kol
22
bratří i sestry tvé, bezradné stádo,
lačně sluch napiatý, sledují báj –
každého večera stejnou a jinou –
kterou jim, Vypravěč mistrný, kouzlí:
o čemsi vypráví, co ještě dnes,
dnes-li ne, zítra snad, pozítří jistě,
výkřikem roztrhne hluchou jich tiš,
duhou se rozklene nad smutkem duše,
novým jim Poselstvím roznítí tvář...
Nasloucháš... Na tolik nasloucháš, ráno
sílu bys opět měl hůl vzít a rýč – – –
Konečně! Vzbouzíš se!
Pohlédni na mne!
ve tvář mi pohlédni: ničeho nic
nespatříš na mně z té odporné masky,
v kterou mne zakuklil Život, můj brat.
Kostroun já nejsem s bezmasou lící,
nesvírám kosy, nevodím vás
do pekel, v očistec, v nebe kruh. Ani
23
převozník nejsem, za bědný kov
nevozím nikoho v kraje, kde mrazí
modravým stínem svým kosatce květ.
Paní jsem laskavá; milujíc vraždím
veškerou bolest. Ty, kterého noc
přečasto nalezla se spánky v dlani,
v mukách a s jazykem schromlým vnitř úst
(přílišná trýzeň ti vzala dar slova)
na mne se podívej, na mne, jež jsem
milenkou nejsladší, z jejíhož zraku
věčného zániku víno lze pít,
zániku vlídného, smírného!
Rychle,
ruku tvou! Kohout než odzpívá, v ráz
z bytí jsme v nebytí vešli, v tmu z jasu,
z krátké lži v kraj jsme vkročili pravdy,
svobody, věčna.
24
OPUŠTĚNÝ LOM.
Den jarní. Slunce svit. My ve vlaku jsme jeli,
jenž, lidmi přeplněn, jak včelí zvučel úl.
Tu kdosi zavýsknul, tam vzadu skočnou pěli,
teď hádka vyvřela, čís blýskla vzduchem hůl,
pak v přípitku se na ráz wagon sbratřil celý
a zase v nepřátelství rozstoup půl a půl.
Jen v koutku milenci se zapálenou lící
s rtů polibek si rvali lačný, hladovící.
Vlak jako housenka mně zdál se gigantická,
jež v útrobách svých svírá sterý ples a smích,
jež, těžce supějíc, dál nese srdce lidská,
chtíč, závist, opilství, zlo, dobro, v okamih
jak duši zachvátí a vášeň násilnická
jak, důtky v rukou, štve ji středem žhoucích lích.
A chaos ten, ta Kermess, vilnou jiskru v oku,
mne jal jak napilého žena kyprých boků.
V tom z okna vyhlédnul jsem: nad břeh protější
se opuštěný lom, pln slunce, tyčil, žhavý.
25
A, nevím proč, mně lom ten stokrát hroznější
než vše, co kdy jsem zřel, v tu chvíli zdál se: „Lhavý
to paprsků svit“, rozum srdce konejší,
však zděšeného srdce tlukot nezastaví.
Tak divně bylo mi, jak prostřed karnevalu
by náhle vstoupla smrt do tanečního sálu.
Ne, horší bylo to. Ten pohled na skal štíty
než smrti samé tvář měl více ústrachu.
Jeť smrt jen života květ prudce porozvitý,
jenž, vysílen a spálen, padá do prachu.
V ní vlastně není hrůz. Kdo životem byl spitý,
ten k sladké Tišitelce vchází bez strachu.
Však to, co z druhého se břehu na mne cení,
v tom, zdá se, zrození a také skonu není.
Bez začátku a konce mdlé mé lidské duši
ty skály zdají se. Jich mocná ramena
tisíciletí nesla. Z klidu nevyruší
je tisíc příštích let. Kol jména, prajména
26
stých rodů vznikala a ztrácela se v hluši,
mřel den, a mřela noc, dnem novým zraněna.
Jen ony, věčnosti to děti, s němým šklebem
na lidský zřely shon za láskou, krví, chlebem.
Mně žíly ztuhly v led. Tak jako pýr či dým,
když mocně dechneš ven, se zástup ztratil kolem.
Jak možno žíti jen? Se svěřit touhám svým?
Čím rozkoš? Práce čím? Co s štěstím tvým i bolem?
Vše pouhý mžik. Vše rovno křídlům motýlím,
jež sotva vzlétlavzlétla, zemrou nad rozkvetlým polem.
Svit žití ve mně zhas. Cit jediný mi zůstal:
jak kdybych zardousen v tmu nekonečna vrůstal.
27
TRAGICKÁ CESTA.
Máj mého jiskřil se mládí. Kraj barev a květů byl pln,
ze zahrad stoupala vůně tisícem opojných vln,
já blažen bylbyl, jako prvně když z hnízda vyletí pták,
svět celý hltal jsem smysly, z nich nejhladovější byl zrak.
Já tichou miloval ženu. Hled tichý měla i smích,
kdo v hněvu kolem ní kráčel, se zastavil, zjihl a ztich.
Tu strh jsem, jí ublížil krutě, dnes ani nevím již zač.
Jen ruce sepiala tiše; pak v ryvný propukla pláč.
I zaslechl jsem hlas duše: „To opusť, všechno je lež!“
Ó, duše, krutá ty duše, zda cestu znáš tu, kterou jdeš?
Já poslechl. V kraji novém jsem nově zkusil být živ:
všech lidí ledví poznat, rozpitvat každý jich čiv,
jak vášeň v nich vzniká, vědět, co skrývá úsměv i gest,
jak povaha sílí a chřadne, čím bohatství, zdraví, čím čest.
Já zrádnou miloval ženu: tak pružnou jak kočičí hřbet,
mnils, ve dlani že ji svíráš, však pod rukou dala se v let,
a čím mne klamala častěj, tím strašlivěj měl jsem ji rád;
já slzy krvavé v očích, však ona jen srdcem si hrát.
I slyším: „Hned vyjdi odtud! Zanechej vše a běž!“
Ó, duše, silná ty duše, zda cestu znáš tu, kterou jdeš?
28
Zem nová! Kovové zvuky jsem se všech stran uslyšel dštít:
to myšlenky – železné vojsko – štítem se srážely v štít.
Stál zvědavě jsem stranou, měl na výpad pozor i sek,
bych perem střízlivým vypsal, jak bitvy proud divoký tek.
Já sladkou miloval ženu. Ni první jablko ráje
jak rty její nebylo sladké. Co v nitru nám klíčí a zraje,
my bratrsky sdíleli. Běda! Neb čím jsme stáli si blíž,
druh cizejší stával se druhu, rty nebyly sladkými již.
Hlas hrozil: „Vyprosť se! Vzdoruj! Buď chladný, buď tvrdý jak spěž!“
Ó, duše, dravá ty duše, zda cestu znáš tu, kterou jdeš?
Zde stojím. V krajině děsu. V krajině nejzazších tuch.
Smrt v oči zde životu hledí. Zde zmírá a rodí se bůh.
Zde nebe má hrozivou barvu. Tak svůdný zde pekla je plam.
Zde živly z nozder kouř chrlí a štěkot z rozklaných tlam.
Mrtvo sic není mé srdce. Však zjizveno, k smrti je mdlo.
Ó, hrůzo: vědět, že láska je páchat a snášet jen zlo!
Tak jako netopýra na dřevo přibijí vrat,
chtěl srdci bych učinit svému. Pak na věky usnout a spát.
Však z nitra: „Na vlastní rány zde pohledem věčně se těš!“
Ó, duše, tajemná duše, zda cestu znáš tu, kterou jdeš?
29
CHRÁM V NITRU.
Já mním, že stavím chrám, chrám z mramoru a sloni,
do výše letící stem věží, růžic, fial,
tak skvělý, samý jas, jak od slunce by přijal
vše zlato, které tryská z podkov jeho koní.
Tam před oltářem, na němž myrrha nebes voní,
své touhy rozevřít chci sličný kancionál,
pět žití slastný bol, pět chválu dni, byť skonal
v červánku, z něhož krev se moje vlastní roní.
Když nejpevněji zdá se všechno postaveno,
Pták-Chandra zakrouží tu náhle, neb, ó Ženo,
lstný motýl polibku mi tvého slétne na ret,
a padá věž i loď, sloup za sloupem se kácí,
tříšť smutná rozvalin, co roků bylo prací.
Je z mramoru můj chrám či pouhý domek z karet?
30
VŠE BOLÍ.
Vše bolí dnes, i dlaň, jež hladit chtěla,
i pozdních květů vůně rozechvělá,
stín, který zhasnul, světlo, které vzplálo,
slib sladký líčka, jež se pousmálo,
ať hlas se ozve kolem kterýkoli,
ať kniha promluví, ať tón: vše bolí...
Ó, v chvíli takovou stát kdes na Finisterrae,
snů oceán kde v dál stře vlny šeré,
a hledět za lodí, jež, rychlá jako kopí,
se ani neztroskotá, ani nepotopí!
31
PÍSEŇ.
Korunku svou chýlí suchou
květ mé duše víc a více.
Není bílých, měkkých rukou,
není sladké zahradnice.
Korunku svou chýlí suchou
květ mé duše níž a níže.
Není bílých, měkkých rukou,
jenom písku tíže, tíže.
32
NEŠŤASTNÝ...
Nešťastný, kdo víly tančit viděl!
Ó, žel!
Za noci májové, kol bledých lunou zřídel,
ty-li jsi šel,
proč nezaclonils rychle líce,
proč zvědavě na lesní krasavice
jsi zřel?
Jak stříbrnou to svítí mhou,
jak vlas se vlní, ňadra dmou,
jak sladce nožky párem jdou,
rosou se míhajíce!
Jsou polibky, jichž nelze zapomnít.
A oči jsou, jichž uhrančivý svit
jak řeka v slunci duši tvoji mámí,
sžehne – zmámí,
jež zmučí tě v svém tichém usmívání,
že nelze spát ni bdít.
33
Byť jednu noc, noc jedinou,
jsi s nimi promiloval,
cizí se vracíš v jizbu svou,
jak by tě kouzlem ovál,
uvadne srdce, zhořkne ret,
vzpomínky jed co den bude prudčí –
ó, ještě jednou jít k nim zpět,
pro smrt si jít k nim do náručí!
34
JEDNÉ ŽENĚ.
Než s ní jsem setkal se, já k ženám pohrdání
a nedůvěru měl. Leč ústa její malá
tak duší splynutí mi věčné líčit znala,
že, zahanben, jsem v prach klad hlavu za pokání.
A došlo k rozchodu. Však věrou stavě na ní,
že na rok alespoň si vdovský závoj stkala,
jsem doufal. Trpě sám zlá muka nebývalá,
já mněl, že stejný žal i její srdce raní.
Ó, blázne, ženským jenž jsi svésti dal se hlasem
Dnes měsíc uplynul, co psala mi: „Já tvá jsem!“
a nový milenec již v ironickém chechtu
se po mně dívaje, jí červeň vehnal k hlavě.
Čím věčnost u žen je, vím nyní: tolik právě,
než čerstvý karmín jim se smyje s něžných nehtů.
35
RYBÍ POHLED.
Zrak tvůj mne děsí: láska je v něm
oddaná, tichá a tklivá,
pro mé však nitro hluch je a něm,
rybím se pohledem v duši mi dívá.
Jak by to cizích světů byl svod,
v každém tvém objetí je mně,
jako by dcera jezerních vod
na mne to hleděla tiše a němě.
Opustit tebe? Mdlý jsem již tak!
Lásky já knihu již přečet...
Zelený máš jak rákosí zrak;
nezbývá, nežli ven zírat a mlčet.
36
ODPOLEDNÍ PÍSEŇ.
Teskno Osamělému stát na břehu, k jaru když! Slunce
prsty zlatými, smavé, v svou osnovu zapřádá lidi,
město, řeku i dálky. Tak podivně divné je všechno!
Tolik života v živých, že neživé jako by žiložilo.
Půda k nohám ti přilne jak v objetí. Ale i v dýmu,
z vlaků táhle jenž kypí, co boků tam, náručí, ramen!
Čar však největší: přístav. Ten měnivý obličej vody,
v mžiku zjizvený větrem, ráz!, hladký jak tvářička dětská!
Vlajek příslibné vání! A popěvek veselý kladiv!
Řetěz hřídele piští, prám z vody ven tažený plavci,
želva ohromná, těžce se po kladkách, nestvůrný, valí.
Stranou tělnaté yoly, kýl do výše vyzdvižen, svítí;
z temna loděnic přišly, z míst, zima kde jíní své tkala,
vstříc teď jarnímu vodstvu, hle, čerstvou svou fermeží svítí!
Srdce, srdce mé zkřehlé, zda my také vyplujem k jaru?
Je-li ještě i pro nás tep vesel a nepokoj plachet,
člunů na vlnách poskok, dlaň drsná a laskavá větru,
poutě v neznámo, cíle, kde čeká nás lůžko i láska?
Ptám se úzkostným hlasem... Nic... Nikdo mi neodpovídá...
Hlucho, mrtvo je ve mně, a zdá se, že ze všech mých smyslů
zrak mi jediný zůstal, však chladný a břitký jak ocel.
37
Běda! Mrazně tak hledě, zřím na dno až v duši všech lidí,
líp a hlouběj než oni v tkáň žhavou jich pronikám chtíčů,
žiji muka jich, slasti, sám neschopen vlastní si stvořit!
A přec, čím jen je život? Vzplát, unést, být zajat a vlečen,
stihnout, v náručí dusit tu vteřinu, kolem jež míjí,
leknín v přítmí vod hebkém se radostně odevzdat vlnám.
Vím, ó, předobře vím to! Leč k vyplutí není již vůle,
ruka přídy než tkne se zpět jako by uvadlá klesá,
hory v daleku mluví ne rozkoší výprav, jen smutkem.
Plujte, steré vy lodi, i s milenci, květy a hudbou,
plujte, vyplujte všechny! Bych já tu jen pozůstal sirý,
z hlíny nádoba v kalném kdes přístavu zapomenutá.
38
DĚS MINULOSTI.
Tmou hmátly mé ruce, ne však, bych koberec, zeď nebo dřevo
(z těch věcí jednu, jež vězní život náš zvyklý) našel.
Po chladném a hladkém čemsi prsty mi sjely. A s hrůzou
já cítil: chladná ta hladkost že blíží se v němém růstu,
že bez šumu kypí, bez hluku vpřed jde, ramena obě mi studíc.
I stalo se světlo a zřím, že vězněm jsem zrcadel. Sterá
v síň úzkou vmrzla a na mne civí svým prázdným zrakem.
Ne prázdným již: podzimní noc jak hlaď jejich hustá je mlhou,
ne mlhou: tvary v nich rostou, barvy se k rozpuku strojí,
již rozkvetly, vzplály a zvadly. Toť teskný listopad věcí.
A všechno tu znám a zas neznám.
Ty, v spíchnutých šatečkách, právě
svým dětským odrostlá sukním, s cůpky, jež tvrdě se ježí,
smích široký ve svých ústech a ruce přespříliš velké,
ty první žes mojí láskou, ty žes mne, spitého touhou,
v kraj tajemný ženství vedla?
Ty, hubený, groteskní stíne,
vždy v jiné zakuklen masce, z níž žensky chabá pěst zírá,
pro úskočnost zrozená dýky, však bez síly k ráně vést palaš,
39
že myšlenky mého mládí se slétly kdys do tvých sítí
jak ptáčníka vábným svodem a rdouseny pěly tvou chválu?
Nad italským městem svítíš, běloučká villo, tak sladce
jak gondolierova píseň zní jméno tvé. Jezer tvých vlny
sní v souzvuku, hvězdy jsou tytéž, jak zřel je Fabrizzio del Dongo.
Leč obraz tvůj v zrcadle? Vidím prach, který cestou se zdvihal,
když omnibus jel mezi révou, pokojů jižní dusno,
frak sklepníka. Nic už více.
Ty, ženo masité tváře,
co chceš zde? Tak bez kouzla’s, mdlá, tak cizí, sobecká měšťko!
Ach, teď jsem tě poznal! Však sladký hovor kde tvých je očí,
kde výdech tvých vlasů, jež voněly naftou, kde dlaň tvá tak hebká
jak jarního slunce úsměv?
A fantom ten, bledý a vratký,
šíj nahrblá, kol úst vrásky, vychrtlý, s žilnatou rukou,
to já že jsem?
40
Dál hledět bylo mi strašno, zakryv si oči já padl...
Měsíc stál nad mou hlavou, když jsem zas procit. A dosud
nikdy jsem nevdych tak vroucně chlad říjnové noci teskný
jako té chvíle.
41
ZEMĚ.
Sta věků kypím, rostu,
uvádám, znovu zraji,
umírám, zas se vzbouzím,
v smrti i životu stejná:
den když se zlatem směje,
noc když krev černou cedí,
z plodností svatých boků
storuký, o stu smyslů
tryská mi, dere se chaos.
Rodím. A v stejnou chvíli
tisíce kopu hrobů,
spita jsem prvním „pít chci!“
spita jsem sledním „žel! žel!“
Šíleně voním, zvoním,
zvoním a voním, leč komu?
Na moje ňadra ruku
maličký klade člověk,
sopečný tepot srdce
pomalým slouchá uchem,
42
v divokou propast očí
mázdřitým zrakem se dívá.
Stvořenou v lože bohů
k svému mne tiskne klínu.
Polibky jeho zpurně
přijímám – není jiných,
v rovníkové mé tělo
mrazivé jeho mužství
vstupuje. Běda však jemu!
Co chtělo láskou býti,
v divý se mění zápas,
polibkem dusím žhavým
tenoučké jeho nervy,
v jiný svůj život hrozím
včarovat jeho život.
Manželi bledých lící,
běda ti, běda mně, běda!
43
VÍTR.
Řič, jarní větře! Supěj, hřmi,
tisícem kopyt třeskni!
Řič dál svůj smutek, divý bol –
s tebou tak dobře se teskní.
Oblaka uštvi, zdupej les,
na vodu pusť se cvalem,
opojně každý úder tvůj
každičkým vichří mi svalem.
Jsme jako bratři: šle nás žal
od nebes v hloubku vodní,
ničíme, lámem, skok co skok,
pádíme – bratři rodní –
neznámo kam a proč.
44
VODA.
Sladká a lstivá
duše jak žen
řítíš se, vlno,
krajkovím pěn.
Stříkej a huč,
srdce mi zmuč
dravou a vábnou svou písní!
Divoká v horách,
tiše co dech
omýváš města
špinavý břeh.
Vezmi si, vem’
bláto i šlem,
všechno, co dusí a tísní!
Pokleknu, přijmu
od tebe křest,
45
nabudu síly
hoře své nést.
Odejdu tam,
kde lze být sám,
v kraj, který duch můj si vysní.
46
OHEŇ.
Neklide svatý
v rouše šarlatovém!
Vykvetlý! Vzňatý!
Do srdce mého per svým žhavým, láskou zkrvaveným slovem!
Ó jizvy, ó rány,
jak sladké jsou tvou vášní dány,
a jaká slast
od rána do noci být žhnut a kalen
stem jazyků tvých, drásán, hněten, pálen –
a všemu na vzdory v svých bolestech přec vlást!
Kéž nikdy nezemdlím v tvé svaté výhni!
Tvým rovna plamenům a lehká jak tvé snění
vždy znova vyšlehni, ó duše má, a k výškám rudým křídlem tíhni!
Kéž ze dne každého se nové stane vykoupení!
Kéž posléz náruč tvá, kam slunce krev svou slilo,
mne v letu uchvátí, ó věčně z věčna tryskající sílo,
mne unese a složí
na žhoucí srdce boží!
47
BLEDÝ CHODEC.
Bledý ty chodče, jemuž sen
ve smutném zraku žhne,
kterak že sílu máš den co den
vracet se v obydlí své?
Den jako den a po roce rok
v teskném svém pokoji bdít,
odkud ti ženský nejde vstříc krok,
ni krbu nezáří svit?
Vracím se s kletbou, jako bych byl
všech lidí nejnešťastnější.
Samota-Kočka sedne mi v týl,
předouc mne ukonejší;
a byť z pod drápků tryskla má krev,
začíná v lampě světlem to kvésti:
nejsem už sám, kol sterý je zjev,
v žilách mi proudí rytmus a zpěv,
umělce žiji bolestné štěstí.
48
DRAVEC A VÍLA.
V dne shonu horečném i večer, závoj stínu
když v tvář mi rozhodí, i v rána měkkém klínu,
mně na dně nitra číhá cosi tajemného.
Dnes radost přišla. Za ní, netušíc nic zlého,
rty úsměvné, květ v ústech, sestra její chvátá,
pak třetí, vonná štěstím, čtvrtá zpěvná, pátá...
Za ruce vzaly se, a lehce mezi travou
vlá říza, svítí pleť. V tom zaúpění. S dravou
se žízní mezi ně vťal pazour. Nejkrásnější,
tu, která tváře měla ze všech nejsvěžejší,
tu, která byla ples a jas a jara vání,
dráp pestře žíhaný strh s sebou z nenadání.
Kde nožky v tanci šly, krev hoří krůpějemi.
Tak při všem, milého co život dává, je mi:
mír srdce, píseň ech, jež harmonicky zmírá,
slast, růže, polibky i smích i sen i víra,
co jiným, radostně jak slunko, duši zlatí,
to u mne, od mládí, daň vlastní krve platí.
Daň platí života. Však ve sluch se mi vedře
49
co chvíli zlobný hlas: „Dej znovu a dej štědře!“
a v šeru nitra žhnou dvě oči doutnající.
Jak muška, kterou vábí plamenná hra svící,
jdu jimi magnetisován. Ó, zdává se mi,
že v propast jdu, že na smrt jdu. Jdu hrůzou němý.
Je noc, svým hluchým tichem na mně spoluvinná...
Mne lokty dotkly se, stříbrná pavučina,
vlas, hebčí měsíce, se na skráně mi chýlí,
za sebou laskavý plát cítím pohled vílí.
A vše se změní v ráz. Kde stěna mlhy stála,
teď hrá a jiskří to, je rej, kde spala skála,
a prsou puklý chrám, kde šum tah netopýří,
stem hlasů, zvonků stem a varhan hymnem víří.
Čím víc jsem trpěl dřív, tím větší moc je kouzla.
Má duše jako by do řeky tónů sklouzla,
do řeky věčnosti, jíž nad hladinou vise,
tak slavný v děsu svém, zrak boží zrcadlí se.
Ó, duše, zmužile žij chvíli opojení!
Pluj živlem rytmickým, jenž vře kol a se pění,
50
pluj k žalu pozorná a k hvězdám před se hledíc!
Neb zpět-li pohlédneš, jen jedenkráte, ne víc,
čar zvadne, vlny opadnou, a stejnou chvílí,
dráp ostřejší než dřív se zatne v bok tvůj bílý.
51
OSVOBOZENÍ.
Ten večer nedělní! A plná nábřeží!
Lichotně světlo tak s lamp elektrických mží
na sterá poprsí, na lokty, boků mih.
Však vůní pletí všech jdu nevzrušen, jdu tich.
Zda možno uvěřit? Já, po léta jenž, sláb,
na šíji strpěl jsem mdlé smyslnosti dráp,
já, který pro slovo v prach padal, pro úsměv,
jenž sebe zradil jsem v zrak žen se zahleděv,
dnes, žalem zušlechtěn, a v očích čistý sen,
jdu jak bych nitrným byl jasem prozářen.
Co, Divák, vidím dnes! Tma lehká křídla má,
je řeka olej hor, let větru touha má,
a nebe, tvrdé kdys a chladné nade mnou,
své lásky prostírá mi náruč tajemnou.
Víc ještě: kolem kol tlum stínů, vanu, ech.
To vstaly svobodné teď duše věcí všech,
a na jich čele čtu ve šťastném úžasu:
„Jsme rozkoš bez cíle, jsme krása pro krásu.“
52
MONOLOG SRPNOVÉ NOCI.
VSTUPNÍ MODLITBA.
VSTUPNÍ MODLITBA.
Samoto ty svatá, neslyšným
krokem jdoucí prostřed ledovců,
jednu z horských, bílých růží svých
na rty moje polož! Očisť je
ledným dotykem, vše lidské zmraz –
vše příliš lidské – zrak mi požehnej,
bez závrati nad dolem bych šel,
bez lítosti nad příbytky bych
k hvězdám se díval!
ČLOVĚK
(vystoupil na vysočinu nad městem.
Rozhlíží se unaveným pohledem).
Noc v dálku měsíčná a dusná! Tiché hvězdy
jsou po obloze smělým vrhem rozsety.
V nich není neklidu, jen mír a svatost vezdy,
k nim sladko upřít zrak v rmut hmoty zakletý.
Však stačí sklonit líc, bych město uzřel v hloubi:
53
zpěv, světla, kočárů a vlaků šum i rej,
hlas polibků. To vášeň horečnými klouby
svou svírá pochodeň. Jí, srdce mé, se hřej!
Vy, hvězdy nade mnou, a ty, ó město, dole,
vy, čisté plameny, a ty, jež kalný’s plam,
jak žiji, symbol jste: vždy výš a dolů, v kole,
jste ohněm dvojbarvým, jímž v nitru plápolám.
Mé nitro! Chvílemi tam krásná žena líná,
své lokty navoněné kladouc na šíji,
se měkce kolébá. Jí v oku neusíná
ni chtíč, ni slast a pružná vlna klína
mdle vilným pohybem zve, láká, opíjí.
Však první polibek a okouzlení mizí.
Hle, cos jak lítost zní mi hudbou harf a lýr
pod prsty andělů, již v zlatotkané přízi
jdou hebce duší mou. Tu, sobě sám jsa cizí,
bych prchnout chtěl kams v šerý, přísný monastýr.
Od dětství útlého ten dvojí hlas mne týrá.
Můj život znovu vždy je Skylla, Charybdis.
54
Dva kroky vpřed, krok vzad, jak poutník kráčím kýs,
sám nesa jiného, jenž tlačí mne a svírá.
Jsem znaven cestou svou a jako bych šel pouští,
bez konce, nesmírnou, tak sobě připadám.
Proč dál jít v úpalu, když, stoje sám a sám,
se marně rozhlížím po stinných stromů houští?
Ach, klesnout, usnout, spát! Spát spánkem, snů v němž není,
na prošlý žal ni slast v němž není vzpomínky!
A posléz, jako dech mých prsou lehýnký,
se v prázdno rozplynout, v smrt, věčnost, v zapomnění!
Ó, dík ti, smrti, dík, že jedem, houžví, zbraní
vždy možno tebe mít! Vždyť, bolest nevelká,
jen mžik, a polibkem, ty, tichá přítelka,
vše navždy vyléčíš, čím v nitru svém jsme zdráni!
Vše? Navždy? Proč se ptám? Jak může jinak býti?
Ať zvána, nezvána, jak svíci vezme nás
a dýchne; na ráz vše, co žije, tvoří, cítí,
v nás zhasne, jako na ráz plamen svíce zhas.
Však je-li zdání to? A mocnější-li kdosi
55
svit jednou zhašený zas znovu zažehne?
Zda moře života hráz hmoty protrhlo si
do věčnosti se řítíc, bouřné, vítězné?
Již na to vzpomenout je hrůza. Stejné klamy
a stejný smutek žít i stejné bolesti,
jít stejnou cestou dál, jít za cílem, jenž mámí,
a v stejnou škrabošku zřít vábných neřestí!
Jak? Ty, jež ve chvílích, kdy hrůza nejtužší je,
svým tmavým úsměvem se’s na mne dívala,
ty, veliká a němá, ty, jíž s mocné šíje
plášť věčné noci tmí se, v tichém vanu vlá,
ty že bys nebyla než chabým stínem lhavým,
tvůj slibný úsměv lež, tvůj plášť nic víc než cár,
ty sama loutkou jen, již nám, svým dětem hravým,
dal život, by tím hloub nás drásal jeho spár?
Pryč, na krok ode mne! Hled nezkalený nyní
v tvou tvář, ó smrti, upru... Běda, běda mi!
Co zřím? Žes života jen nízkou otrokyní
jak všichni my, kdož jdeme jeho bědami,
že život bez konce je, věčný, triumfálný,
že nikdo neunik, v svůj koho zapřáh vůz.
56
Imperátore lstný, zde slina v zrak tvůj kalný!
Svou nohu na mé hrudi, slyš mne, vládce hrůz:
Chci nemožné! Ó slyš! Chci právo na nebytí!,
Být míň než vzduch! Než tma, již úsvit zahání!
V nic na ráz... Chechtáš se? Tvé oko kalně svítí?
Muč výsměchem, mraz děsem svým... Chci – – –
(ČLOVĚK, vzrušený až do zuřivosti, skácí se k zemi
bez vlády, jako podťat. Tvář strhána, pěna na
rtech... Noc tiše míjí. A zatím co obloha zvolna
sinaví, ČLOVĚK procítá.)
K svítání
se sklonil nebes květ, v němž hvězdná rosa bledne.
Tak slavno tu! Jak v Alpách, noc kdy háv svůj zvedne
a zvonů jitřní zpěv zní z hloubi nedohledné,
v mé duši slavně tak to tichem vyzvání!
Tak ticho! Tichem mým však tisíc hlasů volá!
Nad hlavou nebes hlas, a v dutém skřeku zdola
hlas krví zalitý, hlas, země tragický.
Ó, dive! Oběma teď ucho nastavuji,
tím šťastnější, čím bouřněj ve sluch můj mi dují.
Hle, slunce! Rudou mhou jdu světlý, nadlidský.
57
Mne cesta neděsí, jež v dálku rýsuje se.
Že krev ji barví má? Mně trpět milo. V plese
a s písní děkovnou jdu všemu bolu vstříc.
Ty, v hrůze zrozená, myšlenko věčna žití,
jak zlatý letíš pták tam, kudy je mi jíti,
svůj trylek radostný mi na pout střásajíc.
Ó, kouzlo přerodu! Ó, tajemných šťav nitra
ty chvíle čarovná! Bůh – vznět a proud a svit –
mne vdechne, s povrchu až země budu smyt!
Ó, štěstí! V jeho žilách kapkou krve být
a srdcem slunečným hřmět v nová, věčně nová jitra!
58
OBSAH.
Zpověď9
Bok vedle boku12
Měsíčná noc15
Poutník16
Otázka a odpověď17
Žárlivost18
Chvíle19
Smrt zpívá20
Opuštěný lom25
Tragická cesta28
Chrám v nitru30
Vše bolí31
Píseň32
Nešťastný33
Jedné ženě35
Rybí pohled36
Odpolední píseň37
Děs minulosti39
Země42
Vítr44
Voda45
[59]
Oheň47
Bledý chodec48
Dravec a víla49
Osvobození52
Monolog srpnové noci53
E: až; 2004
[60]