TRAGICKÁ CESTA.
Máj mého jiskřil se mládí. Kraj barev a květů byl pln,
ze zahrad stoupala vůně tisícem opojných vln,
já blažen bylbyl, jako prvně když z hnízda vyletí pták,
svět celý hltal jsem smysly, z nich nejhladovější byl zrak.
Já tichou miloval ženu. Hled tichý měla i smích,
kdo v hněvu kolem ní kráčel, se zastavil, zjihl a ztich.
Tu strh jsem, jí ublížil krutě, dnes ani nevím již zač.
Jen ruce sepiala tiše; pak v ryvný propukla pláč.
I zaslechl jsem hlas duše: „To opusť, všechno je lež!“
Ó, duše, krutá ty duše, zda cestu znáš tu, kterou jdeš?
Já poslechl. V kraji novém jsem nově zkusil být živ:
všech lidí ledví poznat, rozpitvat každý jich čiv,
jak vášeň v nich vzniká, vědět, co skrývá úsměv i gest,
jak povaha sílí a chřadne, čím bohatství, zdraví, čím čest.
Já zrádnou miloval ženu: tak pružnou jak kočičí hřbet,
mnils, ve dlani že ji svíráš, však pod rukou dala se v let,
a čím mne klamala častěj, tím strašlivěj měl jsem ji rád;
já slzy krvavé v očích, však ona jen srdcem si hrát.
I slyším: „Hned vyjdi odtud! Zanechej vše a běž!“
Ó, duše, silná ty duše, zda cestu znáš tu, kterou jdeš?
28
Zem nová! Kovové zvuky jsem se všech stran uslyšel dštít:
to myšlenky – železné vojsko – štítem se srážely v štít.
Stál zvědavě jsem stranou, měl na výpad pozor i sek,
bych perem střízlivým vypsal, jak bitvy proud divoký tek.
Já sladkou miloval ženu. Ni první jablko ráje
jak rty její nebylo sladké. Co v nitru nám klíčí a zraje,
my bratrsky sdíleli. Běda! Neb čím jsme stáli si blíž,
druh cizejší stával se druhu, rty nebyly sladkými již.
Hlas hrozil: „Vyprosť se! Vzdoruj! Buď chladný, buď tvrdý jak spěž!“
Ó, duše, dravá ty duše, zda cestu znáš tu, kterou jdeš?
Zde stojím. V krajině děsu. V krajině nejzazších tuch.
Smrt v oči zde životu hledí. Zde zmírá a rodí se bůh.
Zde nebe má hrozivou barvu. Tak svůdný zde pekla je plam.
Zde živly z nozder kouř chrlí a štěkot z rozklaných tlam.
Mrtvo sic není mé srdce. Však zjizveno, k smrti je mdlo.
Ó, hrůzo: vědět, že láska je páchat a snášet jen zlo!
Tak jako netopýra na dřevo přibijí vrat,
chtěl srdci bych učinit svému. Pak na věky usnout a spát.
Však z nitra: „Na vlastní rány zde pohledem věčně se těš!“
Ó, duše, tajemná duše, zda cestu znáš tu, kterou jdeš?
29