BOK VEDLE BOKU...

BOK VEDLE BOKU... (Z Charlese Guérina.)
Bok vedle boku v před jdem tesknou bědou žití; leč mezi námi vždy se mocná šine zeď, tak vysoká, že – žel! – ni za ruku se vzíti, ni na se nelze pohledět. Je slyšet časem sic hlas něhou obetkaný, druh jméno druhovo tu s touhou pronese: však jaká úzkost to, když k tobě s druhé strany pláč bezútěšně ozve se! Když večernice svit, jejž s bolem v srdci zříme, dvé šťastných spojuje ve vyrovnaný sen, nám, v kterých nadarmo tak mocná žádost dříme, nic nepatří než slzy jen. Má družka chvílemi se zastaví a hlasem, jejž bolest přemáhá, mne volá zoufalá: mé nohy mdlé jsou, mdlý, až k smrti znaven, já jsem a žalem klesám bezmála. 12 A jindy okamžik to pro mne kalně šerý, kdy slyším s jinými ji potichu se smát; vztek, záští, žárlivost i muka nedůvěry o srdce moje začnou hrát. Ba, mysle na muže, jenž zří k niv roztoužení, dím k sobě: spolu as co činí v úkradí? Což necítí, že nic, nic hnusnějšího není, než takto-li mne podvádí? Když posléz přece jen část zdi se k zemi shroutí, druh druhu vášnivě se v náruč rozletí; a naše lůžko je kdes prostřed křů a proutí, kde trní píchá v objetí. Při prvním polibku vše naše zjihnou strázně; vše mimo přítomnost nám ničím zdá se být: vždyť lásku, pro sebe jež má tak málo prázdně, by jinak nebylo lze žít. 13 A znovu každý z nás, svou sudbou jak je veden, za povinností jde, jak rozum káže mu; a šťastni skoro jsme, že po den aspoň jeden jsme k nebi zřeli stejnému. Zda jednou stuleni my v jasnou půjdeme dál, po cestě společné, jež volna, bez přehrad, tak, aby u nohou nám stejný prach se zvedal, a jediný jen stín se klad? Či spíše naposled jdem země končinami a v zatáčce, kam vmet nás osud prokletý, my shledáme, že vše, zeď, cesta i my sami, se smrti řítí v ústrety? 14