ZEMĚ.

Otakar Theer

ZEMĚ.
Sta věků kypím, rostu, uvádám, znovu zraji, umírám, zas se vzbouzím, v smrti i životu stejná: den když se zlatem směje, noc když krev černou cedí, z plodností svatých boků storuký, o stu smyslů tryská mi, dere se chaos. Rodím. A v stejnou chvíli tisíce kopu hrobů, spita jsem prvním „pít chci!“ spita jsem sledním „žel! žel!“ Šíleně voním, zvoním, zvoním a voním, leč komu? Na moje ňadra ruku maličký klade člověk, sopečný tepot srdce pomalým slouchá uchem, 42 v divokou propast očí mázdřitým zrakem se dívá. Stvořenou v lože bohů k svému mne tiskne klínu. Polibky jeho zpurně přijímám – není jiných, v rovníkové mé tělo mrazivé jeho mužství vstupuje. Běda však jemu! Co chtělo láskou býti, v divý se mění zápas, polibkem dusím žhavým tenoučké jeho nervy, v jiný svůj život hrozím včarovat jeho život. Manželi bledých lící, běda ti, běda mně, běda! 43
Básně v knize Úzkosti a naděje:
  1. ZPOVĚĎ.
  2. BOK VEDLE BOKU...
  3. MĚSÍČNÁ NOC.
  4. POUTNÍK.
  5. OTÁZKA A ODPOVĚĎ.
  6. ŽÁRLIVOST.
  7. CHVÍLE.
  8. SMRT ZPÍVÁ.
  9. OPUŠTĚNÝ LOM.
  10. TRAGICKÁ CESTA.
  11. CHRÁM V NITRU.
  12. VŠE BOLÍ.
  13. PÍSEŇ.
  14. NEŠŤASTNÝ...
  15. JEDNÉ ŽENĚ.
  16. RYBÍ POHLED.
  17. ODPOLEDNÍ PÍSEŇ.
  18. DĚS MINULOSTI.
  19. ZEMĚ.
  20. VÍTR.
  21. VODA.
  22. OHEŇ.
  23. BLEDÝ CHODEC.
  24. DRAVEC A VÍLA.
  25. OSVOBOZENÍ.
  26. MONOLOG SRPNOVÉ NOCI.