ZEMĚ.
Sta věků kypím, rostu,
uvádám, znovu zraji,
umírám, zas se vzbouzím,
v smrti i životu stejná:
den když se zlatem směje,
noc když krev černou cedí,
z plodností svatých boků
storuký, o stu smyslů
tryská mi, dere se chaos.
Rodím. A v stejnou chvíli
tisíce kopu hrobů,
spita jsem prvním „pít chci!“
spita jsem sledním „žel! žel!“
Šíleně voním, zvoním,
zvoním a voním, leč komu?
Na moje ňadra ruku
maličký klade člověk,
sopečný tepot srdce
pomalým slouchá uchem,
42
v divokou propast očí
mázdřitým zrakem se dívá.
Stvořenou v lože bohů
k svému mne tiskne klínu.
Polibky jeho zpurně
přijímám – není jiných,
v rovníkové mé tělo
mrazivé jeho mužství
vstupuje. Běda však jemu!
Co chtělo láskou býti,
v divý se mění zápas,
polibkem dusím žhavým
tenoučké jeho nervy,
v jiný svůj život hrozím
včarovat jeho život.
Manželi bledých lící,
běda ti, běda mně, běda!
43