MONOLOG SRPNOVÉ NOCI.

Otakar Theer

MONOLOG SRPNOVÉ NOCI.
VSTUPNÍ MODLITBA. VSTUPNÍ MODLITBA.
 Samoto ty svatá, neslyšným krokem jdoucí prostřed ledovců, jednu z horských, bílých růží svých na rty moje polož! Očisť je ledným dotykem, vše lidské zmraz – vše příliš lidské – zrak mi požehnej, bez závrati nad dolem bych šel, bez lítosti nad příbytky bych k hvězdám se díval! ČLOVĚK (vystoupil na vysočinu nad městem. Rozhlíží se unaveným pohledem).
Noc v dálku měsíčná a dusná! Tiché hvězdy jsou po obloze smělým vrhem rozsety. V nich není neklidu, jen mír a svatost vezdy, k nim sladko upřít zrak v rmut hmoty zakletý. Však stačí sklonit líc, bych město uzřel v hloubi: 53 zpěv, světla, kočárů a vlaků šum i rej, hlas polibků. To vášeň horečnými klouby svou svírá pochodeň. Jí, srdce mé, se hřej! Vy, hvězdy nade mnou, a ty, ó město, dole, vy, čisté plameny, a ty, jež kalný’s plam, jak žiji, symbol jste: vždy výš a dolů, v kole, jste ohněm dvojbarvým, jímž v nitru plápolám. Mé nitro! Chvílemi tam krásná žena líná, své lokty navoněné kladouc na šíji, se měkce kolébá. Jí v oku neusíná ni chtíč, ni slast a pružná vlna klína mdle vilným pohybem zve, láká, opíjí. Však první polibek a okouzlení mizí. Hle, cos jak lítost zní mi hudbou harf a lýr pod prsty andělů, již v zlatotkané přízi jdou hebce duší mou. Tu, sobě sám jsa cizí, bych prchnout chtěl kams v šerý, přísný monastýr. Od dětství útlého ten dvojí hlas mne týrá. Můj život znovu vždy je Skylla, Charybdis. 54 Dva kroky vpřed, krok vzad, jak poutník kráčím kýs, sám nesa jiného, jenž tlačí mne a svírá. Jsem znaven cestou svou a jako bych šel pouští, bez konce, nesmírnou, tak sobě připadám. Proč dál jít v úpalu, když, stoje sám a sám, se marně rozhlížím po stinných stromů houští? Ach, klesnout, usnout, spát! Spát spánkem, snů v němž není, na prošlý žal ni slast v němž není vzpomínky! A posléz, jako dech mých prsou lehýnký, se v prázdno rozplynout, v smrt, věčnost, v zapomnění! Ó, dík ti, smrti, dík, že jedem, houžví, zbraní vždy možno tebe mít! Vždyť, bolest nevelká, jen mžik, a polibkem, ty, tichá přítelka, vše navždy vyléčíš, čím v nitru svém jsme zdráni! Vše? Navždy? Proč se ptám? Jak může jinak býti? Ať zvána, nezvána, jak svíci vezme nás a dýchne; na ráz vše, co žije, tvoří, cítí, v nás zhasne, jako na ráz plamen svíce zhas. Však je-li zdání to? A mocnější-li kdosi 55 svit jednou zhašený zas znovu zažehne? Zda moře života hráz hmoty protrhlo si do věčnosti se řítíc, bouřné, vítězné? Již na to vzpomenout je hrůza. Stejné klamy a stejný smutek žít i stejné bolesti, jít stejnou cestou dál, jít za cílem, jenž mámí, a v stejnou škrabošku zřít vábných neřestí! Jak? Ty, jež ve chvílích, kdy hrůza nejtužší je, svým tmavým úsměvem se’s na mne dívala, ty, veliká a němá, ty, jíž s mocné šíje plášť věčné noci tmí se, v tichém vanu vlá, ty že bys nebyla než chabým stínem lhavým, tvůj slibný úsměv lež, tvůj plášť nic víc než cár, ty sama loutkou jen, již nám, svým dětem hravým, dal život, by tím hloub nás drásal jeho spár? Pryč, na krok ode mne! Hled nezkalený nyní v tvou tvář, ó smrti, upru... Běda, běda mi! Co zřím? Žes života jen nízkou otrokyní jak všichni my, kdož jdeme jeho bědami, že život bez konce je, věčný, triumfálný, že nikdo neunik, v svůj koho zapřáh vůz. 56 Imperátore lstný, zde slina v zrak tvůj kalný! Svou nohu na mé hrudi, slyš mne, vládce hrůz: Chci nemožné! Ó slyš! Chci právo na nebytí!, Být míň než vzduch! Než tma, již úsvit zahání! V nic na ráz... Chechtáš se? Tvé oko kalně svítí? Muč výsměchem, mraz děsem svým... Chci – – – (ČLOVĚK, vzrušený až do zuřivosti, skácí se k zemi bez vlády, jako podťat. Tvář strhána, pěna na rtech... Noc tiše míjí. A zatím co obloha zvolna sinaví, ČLOVĚK procítá.)
K svítání se sklonil nebes květ, v němž hvězdná rosa bledne. Tak slavno tu! Jak v Alpách, noc kdy háv svůj zvedne a zvonů jitřní zpěv zní z hloubi nedohledné, v mé duši slavně tak to tichem vyzvání! Tak ticho! Tichem mým však tisíc hlasů volá! Nad hlavou nebes hlas, a v dutém skřeku zdola hlas krví zalitý, hlas, země tragický. Ó, dive! Oběma teď ucho nastavuji, tím šťastnější, čím bouřněj ve sluch můj mi dují. Hle, slunce! Rudou mhou jdu světlý, nadlidský. 57 Mne cesta neděsí, jež v dálku rýsuje se. Že krev ji barví má? Mně trpět milo. V plese a s písní děkovnou jdu všemu bolu vstříc. Ty, v hrůze zrozená, myšlenko věčna žití, jak zlatý letíš pták tam, kudy je mi jíti, svůj trylek radostný mi na pout střásajíc. Ó, kouzlo přerodu! Ó, tajemných šťav nitra ty chvíle čarovná! Bůh – vznět a proud a svit – mne vdechne, s povrchu až země budu smyt! Ó, štěstí! V jeho žilách kapkou krve být a srdcem slunečným hřmět v nová, věčně nová jitra! 58 OBSAH.
Zpověď9 Bok vedle boku12 Měsíčná noc15 Poutník16 Otázka a odpověď17 Žárlivost18 Chvíle19 Smrt zpívá20 Opuštěný lom25 Tragická cesta28 Chrám v nitru30 Vše bolí31 Píseň32 Nešťastný33 Jedné ženě35 Rybí pohled36 Odpolední píseň37 Děs minulosti39 Země42 Vítr44 Voda45 [59] Oheň47 Bledý chodec48 Dravec a víla49 Osvobození52 Monolog srpnové noci53
E: až; 2004 [60]
Básně v knize Úzkosti a naděje:
  1. ZPOVĚĎ.
  2. BOK VEDLE BOKU...
  3. MĚSÍČNÁ NOC.
  4. POUTNÍK.
  5. OTÁZKA A ODPOVĚĎ.
  6. ŽÁRLIVOST.
  7. CHVÍLE.
  8. SMRT ZPÍVÁ.
  9. OPUŠTĚNÝ LOM.
  10. TRAGICKÁ CESTA.
  11. CHRÁM V NITRU.
  12. VŠE BOLÍ.
  13. PÍSEŇ.
  14. NEŠŤASTNÝ...
  15. JEDNÉ ŽENĚ.
  16. RYBÍ POHLED.
  17. ODPOLEDNÍ PÍSEŇ.
  18. DĚS MINULOSTI.
  19. ZEMĚ.
  20. VÍTR.
  21. VODA.
  22. OHEŇ.
  23. BLEDÝ CHODEC.
  24. DRAVEC A VÍLA.
  25. OSVOBOZENÍ.
  26. MONOLOG SRPNOVÉ NOCI.