DRAVEC A VÍLA.
V dne shonu horečném i večer, závoj stínu
když v tvář mi rozhodí, i v rána měkkém klínu,
mně na dně nitra číhá cosi tajemného.
Dnes radost přišla. Za ní, netušíc nic zlého,
rty úsměvné, květ v ústech, sestra její chvátá,
pak třetí, vonná štěstím, čtvrtá zpěvná, pátá...
Za ruce vzaly se, a lehce mezi travou
vlá říza, svítí pleť. V tom zaúpění. S dravou
se žízní mezi ně vťal pazour. Nejkrásnější,
tu, která tváře měla ze všech nejsvěžejší,
tu, která byla ples a jas a jara vání,
dráp pestře žíhaný strh s sebou z nenadání.
Kde nožky v tanci šly, krev hoří krůpějemi.
Tak při všem, milého co život dává, je mi:
mír srdce, píseň ech, jež harmonicky zmírá,
slast, růže, polibky i smích i sen i víra,
co jiným, radostně jak slunko, duši zlatí,
to u mne, od mládí, daň vlastní krve platí.
Daň platí života. Však ve sluch se mi vedře
49
co chvíli zlobný hlas: „Dej znovu a dej štědře!“
a v šeru nitra žhnou dvě oči doutnající.
Jak muška, kterou vábí plamenná hra svící,
jdu jimi magnetisován. Ó, zdává se mi,
že v propast jdu, že na smrt jdu. Jdu hrůzou němý.
Je noc, svým hluchým tichem na mně spoluvinná...
Mne lokty dotkly se, stříbrná pavučina,
vlas, hebčí měsíce, se na skráně mi chýlí,
za sebou laskavý plát cítím pohled vílí.
A vše se změní v ráz. Kde stěna mlhy stála,
teď hrá a jiskří to, je rej, kde spala skála,
a prsou puklý chrám, kde šum tah netopýří,
stem hlasů, zvonků stem a varhan hymnem víří.
Čím víc jsem trpěl dřív, tím větší moc je kouzla.
Má duše jako by do řeky tónů sklouzla,
do řeky věčnosti, jíž nad hladinou vise,
tak slavný v děsu svém, zrak boží zrcadlí se.
Ó, duše, zmužile žij chvíli opojení!
Pluj živlem rytmickým, jenž vře kol a se pění,
50
pluj k žalu pozorná a k hvězdám před se hledíc!
Neb zpět-li pohlédneš, jen jedenkráte, ne víc,
čar zvadne, vlny opadnou, a stejnou chvílí,
dráp ostřejší než dřív se zatne v bok tvůj bílý.
51