OPUŠTĚNÝ LOM.
Den jarní. Slunce svit. My ve vlaku jsme jeli,
jenž, lidmi přeplněn, jak včelí zvučel úl.
Tu kdosi zavýsknul, tam vzadu skočnou pěli,
teď hádka vyvřela, čís blýskla vzduchem hůl,
pak v přípitku se na ráz wagon sbratřil celý
a zase v nepřátelství rozstoup půl a půl.
Jen v koutku milenci se zapálenou lící
s rtů polibek si rvali lačný, hladovící.
Vlak jako housenka mně zdál se gigantická,
jež v útrobách svých svírá sterý ples a smích,
jež, těžce supějíc, dál nese srdce lidská,
chtíč, závist, opilství, zlo, dobro, v okamih
jak duši zachvátí a vášeň násilnická
jak, důtky v rukou, štve ji středem žhoucích lích.
A chaos ten, ta Kermess, vilnou jiskru v oku,
mne jal jak napilého žena kyprých boků.
V tom z okna vyhlédnul jsem: nad břeh protější
se opuštěný lom, pln slunce, tyčil, žhavý.
25
A, nevím proč, mně lom ten stokrát hroznější
než vše, co kdy jsem zřel, v tu chvíli zdál se: „Lhavý
to paprsků svit“, rozum srdce konejší,
však zděšeného srdce tlukot nezastaví.
Tak divně bylo mi, jak prostřed karnevalu
by náhle vstoupla smrt do tanečního sálu.
Ne, horší bylo to. Ten pohled na skal štíty
než smrti samé tvář měl více ústrachu.
Jeť smrt jen života květ prudce porozvitý,
jenž, vysílen a spálen, padá do prachu.
V ní vlastně není hrůz. Kdo životem byl spitý,
ten k sladké Tišitelce vchází bez strachu.
Však to, co z druhého se břehu na mne cení,
v tom, zdá se, zrození a také skonu není.
Bez začátku a konce mdlé mé lidské duši
ty skály zdají se. Jich mocná ramena
tisíciletí nesla. Z klidu nevyruší
je tisíc příštích let. Kol jména, prajména
26
stých rodů vznikala a ztrácela se v hluši,
mřel den, a mřela noc, dnem novým zraněna.
Jen ony, věčnosti to děti, s němým šklebem
na lidský zřely shon za láskou, krví, chlebem.
Mně žíly ztuhly v led. Tak jako pýr či dým,
když mocně dechneš ven, se zástup ztratil kolem.
Jak možno žíti jen? Se svěřit touhám svým?
Čím rozkoš? Práce čím? Co s štěstím tvým i bolem?
Vše pouhý mžik. Vše rovno křídlům motýlím,
jež sotva vzlétlavzlétla, zemrou nad rozkvetlým polem.
Svit žití ve mně zhas. Cit jediný mi zůstal:
jak kdybych zardousen v tmu nekonečna vrůstal.
27