DĚS MINULOSTI.
Tmou hmátly mé ruce, ne však, bych koberec, zeď nebo dřevo
(z těch věcí jednu, jež vězní život náš zvyklý) našel.
Po chladném a hladkém čemsi prsty mi sjely. A s hrůzou
já cítil: chladná ta hladkost že blíží se v němém růstu,
že bez šumu kypí, bez hluku vpřed jde, ramena obě mi studíc.
I stalo se světlo a zřím, že vězněm jsem zrcadel. Sterá
v síň úzkou vmrzla a na mne civí svým prázdným zrakem.
Ne prázdným již: podzimní noc jak hlaď jejich hustá je mlhou,
ne mlhou: tvary v nich rostou, barvy se k rozpuku strojí,
již rozkvetly, vzplály a zvadly. Toť teskný listopad věcí.
A všechno tu znám a zas neznám.
Ty, v spíchnutých šatečkách, právě
svým dětským odrostlá sukním, s cůpky, jež tvrdě se ježí,
smích široký ve svých ústech a ruce přespříliš velké,
ty první žes mojí láskou, ty žes mne, spitého touhou,
v kraj tajemný ženství vedla?
Ty, hubený, groteskní stíne,
vždy v jiné zakuklen masce, z níž žensky chabá pěst zírá,
pro úskočnost zrozená dýky, však bez síly k ráně vést palaš,
39
že myšlenky mého mládí se slétly kdys do tvých sítí
jak ptáčníka vábným svodem a rdouseny pěly tvou chválu?
Nad italským městem svítíš, běloučká villo, tak sladce
jak gondolierova píseň zní jméno tvé. Jezer tvých vlny
sní v souzvuku, hvězdy jsou tytéž, jak zřel je Fabrizzio del Dongo.
Leč obraz tvůj v zrcadle? Vidím prach, který cestou se zdvihal,
když omnibus jel mezi révou, pokojů jižní dusno,
frak sklepníka. Nic už více.
Ty, ženo masité tváře,
co chceš zde? Tak bez kouzla’s, mdlá, tak cizí, sobecká měšťko!
Ach, teď jsem tě poznal! Však sladký hovor kde tvých je očí,
kde výdech tvých vlasů, jež voněly naftou, kde dlaň tvá tak hebká
jak jarního slunce úsměv?
A fantom ten, bledý a vratký,
šíj nahrblá, kol úst vrásky, vychrtlý, s žilnatou rukou,
to já že jsem?
40
Dál hledět bylo mi strašno, zakryv si oči já padl...
Měsíc stál nad mou hlavou, když jsem zas procit. A dosud
nikdy jsem nevdych tak vroucně chlad říjnové noci teskný
jako té chvíle.
41