Bok vedle boku v před jdem tesknou bědou žití;
leč mezi námi vždy se mocná šine zeď,
tak vysoká, že – žel! – ni za ruku se vzíti,
ni na se nelze pohledět.
Je slyšet časem sic hlas něhou obetkaný,
druh jméno druhovo tu s touhou pronese:
však jaká úzkost to, když k tobě s druhé strany
pláč bezútěšně ozve se!
Když večernice svit, jejž s bolem v srdci zříme,
dvé šťastných spojuje ve vyrovnaný sen,
nám, v kterých nadarmo tak mocná žádost dříme,
nic nepatří než slzy jen.
Má družka chvílemi se zastaví a hlasem,
jejž bolest přemáhá, mne volá zoufalá:
mé nohy mdlé jsou, mdlý, až k smrti znaven, já jsem
a žalem klesám bezmála.
A jindy okamžik to pro mne kalně šerý,
kdy slyším s jinými ji potichu se smát;
vztek, záští, žárlivost i muka nedůvěry
o srdce moje začnou hrát.
Ba, mysle na muže, jenž zří k niv roztoužení,
dím k sobě: spolu as co činí v úkradí?
Což necítí, že nic, nic hnusnějšího není,
než takto-li mne podvádí?
Když posléz přece jen část zdi se k zemi shroutí,
druh druhu vášnivě se v náruč rozletí;
a naše lůžko je kdes prostřed křů a proutí,
kde trní píchá v objetí.
Při prvním polibku vše naše zjihnou strázně;
vše mimo přítomnost nám ničím zdá se být:
vždyť lásku, pro sebe jež má tak málo prázdně,
by jinak nebylo lze žít.
A znovu každý z nás, svou sudbou jak je veden,
za povinností jde, jak rozum káže mu;
a šťastni skoro jsme, že po den aspoň jeden
jsme k nebi zřeli stejnému.
Zda jednou stuleni my v jasnou půjdeme dál,
po cestě společné, jež volna, bez přehrad,
tak, aby u nohou nám stejný prach se zvedal,
a jediný jen stín se klad?
Či spíše naposled jdem země končinami
a v zatáčce, kam vmet nás osud prokletý,
my shledáme, že vše, zeď, cesta i my sami,
se smrti řítí v ústrety?