Pastýřské rozmlouvání, v němž Dámon a Halton o závod zpívají.
Dnes se z háje zeleného
Potok hlučný vyvalil,
Pára šla na horu z něho,
Jakby se u vnitř pálil.
Neb jak přišel na kamení,
Že mu neustoupilo,
Vydával hojné hlučení,
Až v poli slyšet bylo.
Sotva sem se obveselil
Při tom libém šustění,
Přišed Dámon, se posadil
Podlé mne v zastínění.
[15]
Za nimž y jiní pastýři
V malé chvíli přispěli,
Svých ovec pilní vartýři,
By svou kratochvíl měli.
Dámon, Halton, oba mladí
O závod zapískali,
Všickni je slyšeli rádi,
Jenž tu přítomní stáli.
Co tu ptactva vůkol bylo,
Přestalo hned zpívati,
Jakoby hlasu pozbylo,
Chtějíc je poslouchati.
———
Dám.
Když se od prudké horkosti
Pryč zyma zapudila,
A zas jarní zelenosti
Z mušení ustoupila,
Pole se kvítím odívá,
Louky, doly, zahrady,
Všecko k životu okřívá,
Pasou se ovec řády.
Hal.
Když se ptactvo po povětří
Do vůle prolétalo,
Ješto předtím leckdes ve kři
Spokojené sedalo,
16
Zas se dolů na zem zpouští,
A na stromečky sázý,
Své libé hlasy rozpouští,
Až se vůkol rozcházý.
Dám.
Pokud to pernaté stádo
Svůj zpěv krásný provodí,
Y to mé vlnaté rádo
Do pole k pastvě chodí.
Kdo zkusyl, ten dá za pravdu,
Že y ty hloupé ovce
Mívají hudbu za vnadu,
By se napásly více.
Hal.
Již mne v pravdě omrzely
Města, krásní domové,
Ač jsou v své pěknosti stkvělí
Jako mnozý hradové;
Váše bydlo, ó pastýři,
Již sem sobě vyvolil,
Bych s vámi ovec hlídaři,
Sobě slušně povolil.
Dám.
Když se bílé ovce pasou,
Pod dubem odpočívám,
Hraje na housle s svou chasou,
Kratochvíle požívám.
Slunce jasné chuť přidává,
S svou září les maluje,
17
S zlatými koňmi povstává,
S námi rádo obcuje.
Hal.
Když se slunce dolů chýlí,
A do propasti vpadá,
Y já domů hned v tu chvíli
Pobízým svého stáda.
Tu žádost jenom přidávám,
Ach překrásné slunýčko!
Nyni ti noc dobrou dávám,
Vrať se zase raníčko!
Dám.
Když se tvrdé skálí potí,
Jakoby plakat chtěly,
Střílíc z svých žil v čas podletí,podletí
Vody co křištál stkvělí;
Mé ovce žížníc horkostí,
Mají své občerstvení,
A poskakujíc radostí,
Činí mně potěšení.
Hal.
Když se slunce nakloňuje,
A za hory zacházý,
DrnDen jasný v noc proměnuje,
A tmy na svět přicházý:
Lidé spolu y hovada
Mají odpočinutí,
Všeliký hřmot se ukládá,
Sotva slyšet pohnutí.
18
Dám.
Když se již k odpočinutí
Večír slunce oddává,
Měsýc, hvězdy k vstání nutí,
A s ními blesk vydává,
By tím světlem svého pána,
Totiž slunce, zastali,
A za něho až do rána
Zemi osvěcovali;
Hal.
Když slunce z odpočinutí
Zase ráno povstává,
Všecko se k jeho pohnutí
K nové prácy oddává.
Ovce se z ovčincu hrnou,
Jdou na pastvu s radostí,
Trávy urosené drhnou
Za chládku do sýtosti.
Dám.
Když tak slunce z rána hraje,
A své papršlky střílí,
Jdu za ovcemi pískaje,
Mám v tom svou kratochvíli,
A říkám: milé slunýčko,
Dnes od nás nepospíchej,
Pozdrž svých koní maličko,
Náše zpěvy přeslíchej.
Hal.
Aj nuže moje housličky,
Náležitě zpravené,
19
Zazněte libé písničky,
Jsouc k tomu natažené:
Chvalte tu jasnost slunečnou,
Ty jeho zlaté střely,
A prokažte hudbu vděčnou,
Sama to vlídnost velí.
Hal.
Y ty má loutno líbezná,
Dej se k tomu navesti,
A pokudž chceš slout vítězná,
Hleď to dobře dovesti.
Chval pána přirozenosti,
Neb jest hoden vší chvály,
Ať zní cti a slávy dosti,
Jenž jest pán neskonalý.
———
Tak ti dva mladí pastýři
Spolu toto zpívali,
Ve hudbě zběhlí rytíři
Chvály vypravovali,
Až je slunce nakloněné
Domů jít přinutilo,
A ovce již nasycené
Zavříti poručilo.
Nuž vy druzý pastuškové,
Jenž ste tu přitom byli;
20
Této pře ušní svědkové,
Obou přátele milí,
Bobek, olivy lámejte,
A věnce z nich přistrojte –
Oboum na hlavy dávejte,
A tak je ctí opojte!