Básně v řeči vázané (1785)

Václav Thám

Diplomatická verze Ediční verze
Básně v řeči vázané.
Vydané od Václava Tháma.
Carmen amat, quisquis carmine digna gerit. CLAUDIAN.
První sebrání.
V Praze, u Rosenmüllerských dědiců, za Jana Beránka Faktora. 1785.
[1] Non modo Pimplaeas nascuntur carmina ad undas, Est etiam celebri carmine Boema potens. Namque aganippaeis quot vernant gramina campis, Tot celebres vates Czechia clara tulit.
Paulus Gryllus de Gryllowa in epigramm. ad Nicolaum Pelargum.
[2] Předmluva.
Že Česká zpěvořečnost právem se mezy ty částky učenosti, na kterýchž my Čechové ještě až dosavad nedostatek trpíme, přičísti může, žádný nemůž odepříti. Nenásleduje však z toho, žeby vlast náše nebyla naprosto žádných zplodila zpěvomluvců. Nebo každému, kdož jen povrchně v vlastenské příběhy nahlédne, známo bude, že již dávno předtím, a zvlášť za času Ferdynanda Prvního, a Rudolfa Druhého Cýsařů, a našich milých Králů Českých, o každé přihodilé věcy, o každém reku a učeném muži, jichž tehdáž nesčíslný počet kvetl, se zpívalo. Kdeť však tito od našich milých předků takou pilností a vlastenskou horlivostí sepsaní spisové, a kamť se všickni poděli, že z nich krom pouhých jmén skladatelů, málo co kdes nalézáme? – Bezsmyslná horlivost před očima [3] našima je skryla, a zžírajícý plamen je na větším díle strávil, z čehož pošlo, že hlubokou učenost a všemožnou snažnost našich otců nám z mysli y srdce zahladiti, a v hrubou neumělost a hanebnou tupost nás odíti, a v témž všem až do dnes nás utvrzovati, mnohých první a největší práce byla. Nahlédněmž jen do poznamenání knih zapověděných*), kněžská stvůra v našem osvíceném století! – kteréžto knihlovcům jako ukazatel na znamení sloužívalo, a tuť uzřeme nemalou částku jmén našich znamenitých zpěvomluvců: Václava Dobřenského, Jana Grylla z Gryllova, Jiřího Hanuše Landškronského, Matěje Kollina z Choterýna, Jana Amosa Komenského, Davida Krynýta z Hlaváčova, Šimona Lomnického z Budče, Jana Ro- ——— *) Index bohemicorum librorum prohibitorum & corrigendorum, jussu Antonii Petri Archiepiscopi Pragensis editus Anno 1767. Pragae typis Archiepiscopalibus in 8vo. [4] zácya Sušického, Tomáše Soběslavského, Syxta z Ottersdorfu, Jana Táborského, Jiřího Tesáka, Danyele Adama z Veleslavína, a mnohých ještě jiných, jichžto spisové pro dost malou důtku tehdejších neřádů kněžských k hranicy odsouzeni bývali. – Nemáli horlivému a upřímnému vlastency srdce y mysl nad tím ustrnouti? – Ti, jimžto mimo duchovní svůj uřad, také o rozšíření všelikého umění a vybroušení mozku lidského, též o zvelebení jazyka vlastenského všecku možnou péči míti přináleží, ti nám učených předků našich výborné práce z paměti zahlazujíce, a v ošklivost uvozujíce, na místě nás k umělosti vedení, v zaslepování, a na místě opravdových věcý vysvětlování, v babské básně, pobožnůstky a pověry rozum náš pohřížiti všelikou možností se vynasnažovali. Nadto y tu ušlechtilou a jindy vždycky jádrnou řeč náši Českou (jíž přezděli Husytskou, ne za jinou příčinou, než aby tím jménem, nám syce slavným, jim ale ohyzdným, ji potříti a lidu v lehkost uvésti mohli) v svou [5] Jezuitskou, to jest, neslíčnou a nemotornými slovy promíšenou, přetvořili. Nyní ale nejlaskavější otec náš Jozef nejen tu přehustou mlhu všeliké neumělosti a škodné nevědomosti v zemích svých daleko za hlavy náše rozehnal a zapudil, nýbrž také jsa zvláštním a horlivým milovníkem jazyka lidu svého Českého, cožby témuž jazyku na ujmu býti mohlo, v okamžení zkazyl, a vnivec obrátil*), aby ——— *) Když všem Farářům, y jiným všem touž pracý duchovní zanešeným přísně přikázal, aby to poznamenání jindy zapověděných knih Cžeských do cýs. král. knihárny Pražské odeslali, kdežto se jako poznamenání nejvýbornějších knih Cžeských čtenářům do rukou podává. Viz cýs. král. nařízení dne 19 Dubna, a 9 Listopadu 1781. Původ téhož, že takovým knihlovcům to poznamenání vyňato bylo, jest vysoce učený Pan Rafael Ungar, cýs. král. Pražské knihárny první Strážce. [6] on v své plné jasnosti a dokonalosti, tak jako za otců našich, nám opět se okázal. Díky tobě za to přemoudrý Králi! hodný nesmrtedlnosti, ku kteréž sobě denně cestu šíříš – hodný sloupů kamenných, které ti Čechové v srdcých svých stavějí, milejší tobě, dle vlastního tvého vyznání, než dílem rukou lidských řemeslně vzdělaní. – Tuto sem snad poněkud z uložených sobě mezý vycestil, a snad tím vejtržkem řeči své porozšiřil; – však moudrý a pravdy milovný čtenář nechať zdravým soudem porozváží, a shledáť, že tuto nic nedím, cožby k zastání a proti nedbalců vůli k zvelebení jazyka našeho místně a k věcy příhodné nestálo. A proto opět k předsevzetí svému se navracuje, nejprvé a především mělbych tuto o starožitnosti, zrůstu a prospěchu České zpěvořečnosti podotknouti; než poněvadž zvláštní spis o tom, jakož y o Českém Herectví (Drammaturgia) vydati umysl mám, toho zde zumysla mlčením pomíjím, a jediné příčiny, pro něž to- [7] to sebrání Cžeských básní na světlo dávám, položím. Předně, abych pozůstalé ještě zlomky našich Českých zpěvořečníků v známost uvedl; pak abych ukázal, že se v naší mateřské řeči, na způsob jiných jazyků, všecko básniti y zpívati může; posléz abych čtenáře své s mnohými, jenž všelikou snažností jak o rozšíření jazyka Českého, tak y o vzdělání v něm ozdobnější České zpěvořečnosti se přičínějí, seznámil. Za touž příčinou jednokaždé sebrání ve tři částky dělím, z nichž první částka ze starších již tištěných knih vybrané básně, druhá všelijaké dílem odemne přeložené, a dílem složené zpěvomluvy, a třetí vypracování od milovníků též České zpěvořečnosti mně laskavě propůjčené, obsahuje. Jestli toto mé první sebrání jakés pochvaly sobě zaslouží, týmž způsobem také y v ostatních sebráních posloupně pokračovati budu. Zatím počátek činím vybranými kousky z knížky Zdoroslavíček nazvané, již Šťastný Kadlinský z Němčiny Frydrycha Spee v Českou zpěvořečnost uvedl. [8] Poněvadž však obsah její duchovní jest, protož tytéž vybrané z ní básně na světský způsob jsem vyložil, a Pána Ježíše v Meliše, též S. Máří Magdalénu v Kloe a Fillis proměnil. Času pak, v němž jedno sebrání po druhém následovati bude, pro mnohé a důležité práce, jímiž zavalen jsem, určiti nemohu; jediné slibuji, že toho na dlouhé časy odkládati nechcy. Konečně ještě, abych vše, na čemž čtenářům mým záležeti můž, vypravil, tuto mlčením pominouti nemohu oněch České zpěvořečnosti milovných a k ní snažností svou nemalo napomáhajícých, kteříž, dověříc se této mé předsevzaté prácy, příklady svého přičinění a schopnosti mně do rukou dávají; mezy jinými mnohými, jenž první místo zastupují, jest Pan Bohumír Jan Dlabáč, řádu Premonštrátského na hoře Syon, kterýž mezy jiným také mi některé práce Učeného Pana Františka Knoblocha, staršího kaplana Staroboleslavského, muže v témž umění málo sobě až dosavad rovných majícýho, propůjčil, a kteréž sem [9] také k tomuto sebrání přidal. Pochvaly své a díků odevšech na jazyk svůj laskavých vlastenců zasluhují též, Pan Jozef Jelínek, Jan Hynek Kavka, M. V. Kraméryus, František Kubík, Tomáš Pavelka, Jiří Petrmann, Václav Stach, Maxmilián Štván, František Tomsa, Jozef Váchtler, Filip Všejanský, kteříž jakožto horliví vlastency všemožnou pracý o zvelebení České zpěvomluvnosti, a tím nejvíce o rozšíření naší milé mateřské řeči usylují; a vyčetlbych mnohé ještě jiné, kdyby jich jména přiložiti mně povoleno bylo. Trvejtež však vy všickni na té své milé prácy, kterouž pro vlast, jíž vším povinováni jste, vedete, a nedejtež se ohromiti ničemnými mnohých zatvrzelých starců řečmi, zvlášť z kněžského stavu, kteříž nám nevčasné usylí náše a nedostatečnost, jako nějakých holobrádků, v oči vytýkají, ješto sami v mladosti své na zahálku toliko a lhostejnost se oddavše, a jakž M. Hus dí: pro pecen se do zákona davše, o nic jiného, krom o napasení sebe, větší, o umě- [10] lost ovšemť naprosto žádné péče a starosti nemají. Jsouť pak ještě z týchž také, kteříž nás y kaceřují, proto žebychom v knihách z cyzých zemí sem přišlých čítali, mezy kterýmižto mnohdykrát z jedné mnohem zdravějšího rozumu a moudřejšího rozsudku, než z všech těch zmatených, v hromadu spletených a lícoměrnými pobožnůstkami promíšených titěrek mnišských, nabýváme. Takovíž tedy ve tmách šílené neumělosti plazýcý se červíčkové od nás slyšeni býti nezasluhují, alebrž pomyslme sobě, že oni to dílem z závisti, a dílem z tuposti své činí; nebo umění nemá hance, toliko nevědomce. Ostatně nechť čtenáři moji, jestliby kde jaké poblouzení znamenali, poněvadž první jsem, kterýž sem se o to pokusyl, milostivě odpustějí, a vděčně tyto básně přijmou. Což staneli se, také mnohé čino- a zpěvohry, jež překládám, po svazcých Čechům k obveselení jich mysli vydávati budu, na kterýchž my nejen nedostatek máme, ale aniž jakou, zvlášť na náše časy se vztahující hrou honosyti se můžeme; a těch když několik svazků na světlo vyj- [11] de, o jich veřejné představování hrubé péče nebude. Zatím očekávám od svých milých krajanů vděčného přijetí přítomných básní, a jim k službě svou pracý vždy volný zůstávám.
Psáno v Praze dne 10 Srpna, 1784.
Vydavatel.
[12] Částka první.
[13]
Pastýřské rozmlouvání, v němž Dámon a Halton o závod zpívají.
Dnes se z háje zeleného Potok hlučný vyvalil, Pára šla na horu z něho, Jakby se u vnitř pálil. Neb jak přišel na kamení, Že mu neustoupilo, Vydával hojné hlučení, Až v poli slyšet bylo. Sotva sem se obveselil Při tom libém šustění, Přišed Dámon, se posadil Podlé mne v zastínění. [15] Za nimž y jiní pastýři V malé chvíli přispěli, Svých ovec pilní vartýři, By svou kratochvíl měli. Dámon, Halton, oba mladí O závod zapískali, Všickni je slyšeli rádi, Jenž tu přítomní stáli. Co tu ptactva vůkol bylo, Přestalo hned zpívati, Jakoby hlasu pozbylo, Chtějíc je poslouchati. ——— Dám. Když se od prudké horkosti Pryč zyma zapudila, A zas jarní zelenosti Z mušení ustoupila, Pole se kvítím odívá, Louky, doly, zahrady, Všecko k životu okřívá, Pasou se ovec řády. Hal. Když se ptactvo po povětří Do vůle prolétalo, Ješto předtím leckdes ve kři Spokojené sedalo, 16 Zas se dolů na zem zpouští, A na stromečky sázý, Své libé hlasy rozpouští, Až se vůkol rozcházý. Dám. Pokud to pernaté stádo Svůj zpěv krásný provodí, Y to mé vlnaté rádo Do pole k pastvě chodí. Kdo zkusyl, ten dá za pravdu, Že y ty hloupé ovce Mívají hudbu za vnadu, By se napásly více. Hal. Již mne v pravdě omrzely Města, krásní domové, Ač jsou v své pěknosti stkvělí Jako mnozý hradové; Váše bydlo, ó pastýři, Již sem sobě vyvolil, Bych s vámi ovec hlídaři, Sobě slušně povolil. Dám. Když se bílé ovce pasou, Pod dubem odpočívám, Hraje na housle s svou chasou, Kratochvíle požívám. Slunce jasné chuť přidává, S svou září les maluje, 17 S zlatými koňmi povstává, S námi rádo obcuje. Hal. Když se slunce dolů chýlí, A do propasti vpadá, Y já domů hned v tu chvíli Pobízým svého stáda. Tu žádost jenom přidávám, Ach překrásné slunýčko! Nyni ti noc dobrou dávám, Vrať se zase raníčko! Dám. Když se tvrdé skálí potí, Jakoby plakat chtěly, Střílíc z svých žil v čas podletí,podletí Vody co křištál stkvělí; Mé ovce žížníc horkostí, Mají své občerstvení, A poskakujíc radostí, Činí mně potěšení. Hal. Když se slunce nakloňuje, A za hory zacházý, DrnDen jasný v noc proměnuje, A tmy na svět přicházý: Lidé spolu y hovada Mají odpočinutí, Všeliký hřmot se ukládá, Sotva slyšet pohnutí. 18 Dám. Když se již k odpočinutí Večír slunce oddává, Měsýc, hvězdy k vstání nutí, A s ními blesk vydává, By tím světlem svého pána, Totiž slunce, zastali, A za něho až do rána Zemi osvěcovali; Hal. Když slunce z odpočinutí Zase ráno povstává, Všecko se k jeho pohnutí K nové prácy oddává. Ovce se z ovčincu hrnou, Jdou na pastvu s radostí, Trávy urosené drhnou Za chládku do sýtosti. Dám. Když tak slunce z rána hraje, A své papršlky střílí, Jdu za ovcemi pískaje, Mám v tom svou kratochvíli, A říkám: milé slunýčko, Dnes od nás nepospíchej, Pozdrž svých koní maličko, Náše zpěvy přeslíchej. Hal. Aj nuže moje housličky, Náležitě zpravené, 19 Zazněte libé písničky, Jsouc k tomu natažené: Chvalte tu jasnost slunečnou, Ty jeho zlaté střely, A prokažte hudbu vděčnou, Sama to vlídnost velí. Hal. Y ty má loutno líbezná, Dej se k tomu navesti, A pokudž chceš slout vítězná, Hleď to dobře dovesti. Chval pána přirozenosti, Neb jest hoden vší chvály, Ať zní cti a slávy dosti, Jenž jest pán neskonalý. ——— Tak ti dva mladí pastýři Spolu toto zpívali, Ve hudbě zběhlí rytíři Chvály vypravovali, Až je slunce nakloněné Domů jít přinutilo, A ovce již nasycené Zavříti poručilo. Nuž vy druzý pastuškové, Jenž ste tu přitom byli; 20 Této pře ušní svědkové, Obou přátele milí, Bobek, olivy lámejte, A věnce z nich přistrojte – Oboum na hlavy dávejte, A tak je ctí opojte!
Podletí.
Krutá zyma pominula, Havránek se navracý, A studenost již zhynula, Opět zpívají ptácy; Dříví se listím pomalu Již zase přiodívá, Můž vzdát člověk za to chválu, Když se tak na to dívá. KvítíckoKvítíčko se již rozvijí, A polehku rozkvetá, Ostří větrové pomíjí, Již jest po zymě veta. Již hojnější potůčkové Z hor se dolů zpouštějí, A ustydlí pramýnkové Zcela se rozpouštějí. 21 Již se pozorní lesové, Od zymy obnažení, Oblékají v šaty nové, Nádherně přistrojení. Ževěna lesní Bohyně, Zas nabýva své krásy, Též y její přítelkyně Dryades mění vlasy. Již líbější potůčkové Svá křídla zas rozvíjí, Též ty bouřliví vichrové Své měchy v chundel svíjí. Ptactva rozliční kůrové Již svou hudbu strojejí, Jaké největší králové V svých sýdelnách nemají. Y ti stromové svým hnutím Jakýs zvuk vydávají, Též větve lehkým kynutím,kynutím Líbeznost přidávají. Co pěkné barvené kvítí S tou svou vší rozličností? Jenž se tak v své kráse třpytí Jak hvězdy na vysosti. Co pak ta jasnost slunečná, Co ty papršlky zlaté? 22 Co y ta světlost měsýcnáměsýčná, Co ty hvězdy rohaté? Co lahodní větříčkové, Co zelený lesýček? Co stříbrní potůčkové, Co ten libý slavíček? Všecko radostí oplývá, Všecko jest v veselosti, Všecko zas letem okřívá, A nabývá čerstvosti. Odstupte pryč truchlivosti, Odejděte za moře, Ty smutku s truchlou žalostí, Y vy všeliká hoře! Z mého srdce již co nejdál, Hned se pryč odstěhůjte, Bych se jen radosti oddal, Aniž se víc vracůjte! Neb dnes ještě jsa vás sproštěn, Počnu se radovati, Tak těžkého jha jsa zhoštěn, Budu poskakovati, A do zeleného háje Hned se odsud odberu, V němžto daleko od kraje Zahraji na cyteru. 23 Budu y hlasem zpívati, Až se ten hlas roznese, Tak veselím oplývati V tomto zeleném lese. Ta má kratochvíl nejlepší Bude rozkoš v tesknosti, To mně nad všecko milejší, Nic po jiné marnosti.
Slavíček.
Když se den z rána krásný Barevně přistrojen Ukazuje, a jasný Již s nocý rozdělen, Má mysl mne do háje Nutká zeleného, Kde ptactvo času máje, Jest zpěvu libého. Tu to pernaté množství, Rozličně šacené, Každé v svém příslušenství Pěkně ozdobené, K líbeznému zpívání Hlas ostří a usta, 24 A zpívazpívá bez ustání Mnohý, mnohý zhusta. Les prázdný se rozlíhá Od jejich zpívání, A když se vítr zdvíhá, Jest hned potýkání. Když pak y vody k tomu Mísý své šustění, Nechce se více domů Lidskému stvoření. A když libý větříček Svá křídla rozvijí, Pohybuje větviček Mimo uší míjí: Tu y ty ratolesti Hned hudbu provodí, Přidávajíc radosti, Z zámutku vyvodí. Jest však nad tu hudbu Jedna lahodnější, Kterou, a to na dubu, V tesknosti vezdejší, Způsobit může ptáček, Jenž dnem, nocý zpívá, Jména svého slavíček Všem na vzdor užívá. 25 Zdoroslavíček sluje, Jest raněn od lásky, Tu ránu obnovuje Skrz své libé hlásky. Čest, slávu toho světa Pokládá za smeti, Chce po všecka svá léta Lásku mít v paměti. Kam se zabere koli, Chce jen lásku vzývat, Buď v Leselese, aneb v poli, Kde se hodí, zpívat. Na stromích, y na zemi, Na horách, v oudolí, Y kde jest pusto velmi, Na lukách, na roli, Umí měniti místa, Y také povětří, Kde voda teče čistá, Najdeš ho y ve kři. Tuto samotný zpívá, Tam s skřivánkem pěje, Tak Boha lásky vzývá, Až se srdce směje. 26
Láska.
Hned rychle jak se z rána Den poukazuje, A noc ze tmy setkaná Sluncy ustupujeustupuje, Láska oheň v mém srdcy Pilně podpaluje, By hořel dnem y nocýnocý, O to usyluje; Abych chtěla zbouřiti Snad věcy ze všech stran, Nedá se uhasyti, Chce sám být v srdcy pán. Nedá odpočinutí, Nedá tiché chvíle, Tak mne k té válce nutí, Tak k té půtce míle. Není to okamžení, Není ta hodina, V nižby toho pálení Přestala čtvrtina. Již y u prostřed kostí Cýtím to pálení, Bych chtěla řícy dosti, Nic to platno není. 27 Již mi ustává sýla, Již mocy klesají, Ach ulev lásko milá, Ať ještě trvají! Když se pak nachýlený Den blíží k skonání, A slunce unavený Jde k odpočívání, Můj předc oheň nehasne, Hoří každou chvíli, Ržkouc být mé srdce šťastné, Když se plamen sýlí. Aspoň na malou chvíli,chvíli Ustup od přísnosti! A nabudeš zas sýly, Y mé zmocníš kosti. Však y ten vítr prudký, Ač dost vztekle bouří, Popouští ty své luky, A ne vždycky kouří. Co můž být vzteklejšího Nad moře zbouřené? Což najít hroznějšíhohroznějšího, Když jest skormoucené? A však y tu svou vzteklost, Y to své zbouření 28 Někdy proměnuje v tichost, A jest v utíšení. Proč pak láska na chvílku Nemá mít pokoje? A svírat tak milenku, Činíc hrozné boje. Srdce od té horkosti Zapálené bije, V tom ohni té milosti Sám osobný žije. Ten plamen, jejž já míním, Jest jmeno Meliše, To trápí pronikáním Mocnosti mé duše. Ach! kdy se pak promění Ta má těžká žalost? A přijde potěšení Aspoň pro mou stálost? Kýž se zas mému srdcy Meliši ukážeš! Kdy mne svou milomnicymilovnicy K sobě láskou svážeš? 29
Ohlas.
Já sem seděla nedávno V rozkošném hrubě háji, Kde jak večer tak y ráno Libí větrové hrají; Potůček mimo tekoucý Uším šustí lahodně, Pramýnek zhůry tekoucý,tekoucý Očím slouží pohodlně. Již se jaro počínalo, Bylo měsýce Dubna; Již se listem zelenalo Dříví, y země bůjná; Tu jsouc láskou přinucená, Vzkříkla sem ach Meliši! Ale slyším předěšená,předěšená Zase křik, „ach Meliši!„Meliši!“ Řekla sem u sebe sama, Jest tuto někdo v lese, Jenž z mého křiku posměch má, Budu volati zase. Y hned, a drobet toužeji, Ach Meliši! volám zas, Tu opět také zvučněji, „Ach Meliši„Meliši“ slyším hlas. 30 Tu sem sobě pomyslila, Že jest tu někdo z lidí, Jejž potřeba připudila Dříví nést, a mne vidí, Abych to mohla poznati, Počnu volati holla! Slyším se zas ozývati, A zas volati „holla!„holla!“ Tu řeknu: sem sem pomalu, Přibliž se můj Meliši! Tu ti musým dáti chválu, Žes nad tisýc pěknější. A slyším zas rovně ten hlas, „Sem, sem„sem“ jak sem volala, A ač sem hledala v ten čas, Však sem nic neshledala. Ach! ukaž se, křičím zase, Neb tebe smutná hledám, Leč tě najdu, a vynajdu, Sobě pokoje nedám. „Ukaž se zas,„zas,“ slyším ten hlas, „Neb tebe smutná hledám„hledám, „LečLeč tě najdu, a vynajdu„vynajdu, „SoběSobě pokoje nedám.„nedám.“ Přišlo mi to k podivení, Že cokoli promlouvám, 31 Podobné slyším mluvenímluvení, Jak se koli ozývám. Dím zas, kdyby to byl Meliš, Jehož se láskou soužím, Tubych ho zýskala nejspíš, Když teď tak po něm toužím. Tyli jsy milý Meliši? Vzkříkla sem z pouhé lásky, „Tyli jsy„jsy“ zas se hlas slyší, Opakuje otázky. Ukaž se mi, žádám velmi, Pokudž jsy ty můj milý! Všecko tak a nejinak mi Zaznělo zas v tu chvíli. Pozdvihši hlasu vysoce, Ach Meliši sem vzkříkla, „Ach Meliši„Meliši“ hned široce Podobná píseň vznikla. Nevědouc co mám činiti V takové pochybnosti, Umínila sem odjíti, Jsouc sýta tou hrou dosti. Však ještě již naposledy Abych něco dovedla, Pro ty mé všetečné zvědy,zvědy Otázku sem provedla: 32 Nevíšli aspoň, ptám se tě, Kdebych Meliše našla? Pro něhož bych v zymě v letě Y na onen svět zašla. „Šla„,Šla,“ na to dává odpověd, Tak mne s smíchem odbývá, Odešla sem odtud y hned, Vidouc že dne ubývá. A když odcházým s bolestí, Dím, ach! ach! mnohokráte, Že sem to řekla s zvučnostízvučností, Slyším „ach„ach“ tolikráte. A že mne to již mrzelo, Řekla sem, již buď konec! A hle rovně tam zaznělo, A bylo slyšet: „konec„,konec,“ Umlkni již jednou uším, Řekla sem, a již s hněvem, A zas od skály zvuk slyším Jednostejný s mým zpěvem. Y dím zas sama u sebe, Jižjiž seznávám dosti, Že se nedoptám u tebetebe, Co tak hledám s chtivostí. Na jinou stranu obrátím Svůj umysl a svůj hlas, 33 Zase k tobě se navrátím, Když na dubě vzroste klas. A jak sem se obrátila, Křičím, co hrdlo stačí, A nic sem již necýtila, Jenom štěbety ptačí. Y zase sem se uhnula Drobet na levou stranu, Odkudž vodička plinula, K líbosti svému Pánu; A hned zas jak sem začala,začala Tůze jak prvé volat, To sem rychle uslyšela,uslyšela Na druhé straně konat. Teprv mi přišlo na pamět, Že jest to jen pouhý hlas. Ví o něm dávno celý svět, Ohlas má jméno u nás. Šťastný Kadlinský v Zdoroslavíčku, 1665. in 12. a 1726. in 8. v Praze.
34
Částka druhá.
[35] Pana Gleima
někteří noví zpěvové z Němčiny přeloženi.
Anákreon.
Kdož pak byl ten Anákreon? Jednák se mne Dorys ptá: Já na to odpověděl on, On byl člověk jako já. Na Helikonu sedával, Můzám libé zpěvy pěl, Grácyem hubičky dával, A s ními svou rozkoš měl. [37] A jestli ještě obcuje, Opustil je pro tebe, Však jestli mne představuje Dorys jemu, o nebe! Tak pastýře šťastnějšího Zem celá Arkádya, A zamilovanějšího,zamilovanějšího Nemá, tak jako jsem já. Grácyí svých by on nechal Všechněch třebas pro sebe, S radostí bych jich zanechal, Kdybych měl Dorys tebe!
Vůle.
Hrdiny po cti dychtějí, Všecky lidi zabít chtějí, Nechcy této vůle míti, Živí mají všickni býti. Mocní, by statku nabyli, Lační, by mrouc syti byli, 38 Na té vůli není dosti, Najíst se chcy do sytosti. Klopštok chce sy živobytí,živobytí Za HomeruvHomerův bobek vzýti, Ta vůle není pro mne zas, Neb živ chcy býti dlouhý čas.
Amor.
Amor jednou s svou pochodní Na Anakronta běžel, Děkůj, praví, mému ohni, Já tě od zkázy zdržel. Hymén s svou pochodní seděl V houští, a on již tebe S obmyslem přepadnout hleděl, A spáliti chtěl tebe. Popadnu ho za ručičku, Vytrhnu mu pochodni, Obětůj radč, dím, bratříčku, Nějaké město ohni! 39
Amoru omyl.
Amor Dorys spáti viděl, Jejímu se spaní divěl, V prostřed mezy ovcema: V houští, řka k ní, byl sem skrytý, Chcy vám dobrého dne příti, Což sladce spíš matko má! Dorys procýtnouc, ho vidí, Mé dítě, co zde hledáš, dí: A co tu chceš vyhlídnout? Nemám žádné hračky pro tě, Jdi radč, a nech mne mé dítě, Zde v chládku odpočinout! Amor když blíže přistoupil, Vida mejlku se zarmoutil, Začervenav se celej: Já sem v tom svou rozkoš měla, Amor, Amor sem křičela, Utíkáš? – neutíkej! 40
Amor ptáček.
Hleď, jak tam Amor maličký Na myrtový strůmek letí, Po dívkách házý očičky, Usta k pískání špičatí. Snad myslí, jestli šíp ostrý,ostrý Některé srdce nebodnul, Hned mu radu dá vtip bystrý, By ji sladkým zpěvem pohnul. O ty roztomilý ptáčku, Má Majdalis jest tu syce, Ach, kyž skrz libou písničku,písničku Mně vyzpíváš její srdce.
Bohatý Pastýř.
Ach! kdyby mne milovala Kloe, cožbych se blažil! Dvadcet ovec, však y z mála, Třidcet bych vynaložil. 41 Třidcet pravím? – ba sto bych dal, A snad všecky ovce mý; Což kdybych se jí samé ptal, Ale vždy stojím němý. Tam u prostřed za potokem, Mezy mýma lukama, Kdež kráčela mírným krokem, Pozdvihla se duše má. Ptám se jí, chceš mne milovat? Ona pak se obrátí – Kdybys byla zustala stát, Všecko, co mám, dal bych ti. Jestli bych celé stádo dal, Dámon stoje pod vrbou, Za Kloe? – se mne směle ptal,ptal On svou nadmutou hubou. Celé stádo dám s radostí, To před každým přisahám, Role, s celou mohutností, Neb mám všecko, když ji mám. 42
Blbý Dámon.
Dámon čas kvílením tráví, O svém trápení mluví, Okusyt chce, neokusý – Kyž on jednou okusý!
Přemyšlování.
Bůh mně chléb, víno daroval, Co chcy tedy již mít víc? Kdyby mně ještě lásku dal, Nebude mně scházet nic.
Stolní rozmlouvání.
A. Přátelé moji, prosým vás, povězte mi vy! Jsouli Bohové v Olympu šťastní jako my? B. Nemohou tak šťastní být, Neb nemohou víno pít. A. Však nemohoumohou svůj Nektar píti, B. Tak mohou tak šťastní býti. 43
Fillis a Dámon.
Fillis. Pozval sy mne do zahrady, Že mne tam chceš líbati, Hleď! nyní jsem zde, nu tedy Nenech mne dýl čekati! Dámon. Na tom místě vsadím růže, Hned s kořeny vínnými, Vykvetouli, budem nuže! Skotačit mezy ními.
Dafnys a Venuše.
Ach Venuše, ty máš tu moc, Abys vedla pastýře, Když opanuje tmavá noc Celý svět, vůkol, šíře, Tam k té maličké chaloupce, Kde Belinda pase ovce. 44 By psýče od ní zjednané, Hylax hlasytě štěkal, Já zde na cestě dělané, Kde sem sy jindy stejskal, Od tvého světla osvícen, Přijdu do tebe zanícen.
Amor spějícý.
Spal jednou Amor hluboce Mezy houfem pastýřstva, V tomť přijde Dorys, a sladce, By tvrděj usnul, zpívá. On však se znáhla probudiv Na pastýřský zpěv krásný, A okolo sebe hlediv, Viděl, že jest den jasný. Jak vyskočil z lůžka rychle, Na něž levkoj’ fialu,fialu Země jemu vždycky stele, Hned popad’ luk a střelu. 45 Dorys utekla do buku, By se tam mohla schovat, V tom Amor nadělal hluku, Chtěje slouhy zburcovat. Pastýři jsouc na poskoku Běžejí hončím krokem, UtíkaUtíká Dorys, v outěku Trefil ji Amor lukem. Ach! tisýckrát vzdychal můj duch, Malou sem měl naději, Však ale ten pohnutý Bůh,Bůh Trefil ji mně raději.
Kloe.
Tam v tom dolu, kde kvete fiala, Kloe před svým Elpinem klečela, A měla všecku prosbičku,prosbičku Jen o jedinou hubičku. On se zmužile odvrátil od ní, Padnouc, hned umřela v okamžení. 46
Lilla.
Všickni beráncy skákejte! Má milá Lilla zpívá, Též y ovce se radůjte! Jest zde váše slouhová. Přicházý slouchuslouhu vašého Navštivit vrchem z dola, Nese věnec z myrtového, Kterýž jí láska dala. Kam se zabrala? – o nebe! Nemínila sem přijít? Stádo, jak miluji tebe, Že sem jí nechtěl vstříc jít. Naproti ní sem měl jíti, Měl sem vrchy přeběhnout, Stádo lež! nech mne patřiti, Mohuli ji naleznout!
Bohatec.
Já jsem muž bohatý, Neb mám od Boha daný 47 S málem být spokojený, A předc vždy být sytý. Mám heskou holčicy, Líbám ji, kdy se chce mi, Přátele, a svědomí, Pak vína lahvicy.
Pana Weise
někteří zpěvové z Němčiny přeloženi.
Máj.
V strakatém oděvu znovu se směje, Ten přeslavný a veselý máj, Sladký a radostný hlahol již věje Přes všecky hory, palouky, háj. Přirozenost nám dovoluje v poli Ty nejkrašší kvítky trhati, Protož chcy okrášlit věncem jakkoli Vlasy mé, a budu skákati. Nemámli tomu, jenž vše to učinil, Za to se proukázat vděčně? 48 Veselým zpěvem, by mne z to nevinil, Chcy ho chválit, velebit věčně.
Předsevzetí.
Když jsem mladý, s pilností Chcy sy předsevzýti, Bych mohl v mé starosti Pokojně živ býti. Syc proč bych se teď neměl V mladosti radovat? – Však ale tak, bych nesměl V stáří to litovat.
Krása a pejcha.
Fillis. Kloe chválíš? krásnou ji nazýváš? O jen mně dřív v oči hledni! A vím zajisté, že mně právo dáš, Že tak pěkná Kloe není. 49 Dámon. Ano Fillis, já se ti přiznávám, Že ty jsy mnohem pěknější, Nežli Kloe; však také seznávám, Že jsy též mnohem pyšnější. –
Bázeň.
Zde mezy tim tmavým křovíkřovím Budu sám zustávati, A jsa zase člověk novýJsa zase člověkem novým, Jara se radovati. Tvé poslechnu sedě v trávě, Krásné zpěvy slavičku! A potom také k tvé slávě Zazním tobě písničku. Však ale co to tam chrustí? Ach! ono mně to jde vstříč, Strašně se to tamto šustí, Kýž jsem jen tenkráte pryč! 50 Zhynu mezy křovím timto, Běda mně, ubožátko! – Teď to přicházý – vidím to – – Ach maličké srnčátko!
Smrt.
Když starcy umírají, A moudří nebývají, Mýť pak je již pochovali, Nebude kdo plakati, Neb neví co řikati, Jen že dlouho obcovali. Nemámli péči míti, Tim způsobem živ býti, Kdybych třebas mladý umřel, By mne politovali Dobří lidelidé, žádali, Abych zas oči otevřel. 51
Starec skákajícý z Anákreonta.
Rád mám starce vytečného, V skákání utěšeného. Nebo starec skákajícý, A veselím plesajícý, Má toliko vlasy starce, Mysl však ale mládence.
Bohuslava Hassenštejna z Lobkovic z knihy první Želozpěv sedmý,
z Latiny přeložený.
Hle! již všickni lidé, a co jen život má, Hovádko, červíček, ptáček, ryba zdřímá. VulVůl neprovorává tučnou zem radlicý, Pes neběhá v šiřích polích po zajícy. Myslivec svou syť na srň nenatahuje, Koza z květlých luk kvíti nevytahuje. Nestratil sem bratra, ani milou matku, Nepřítel nepojmul kořist z mého statku. 52 Mně pak lze není, tak jako jindy spáti, Velký nepokoj v oudech musým vystáti. Hlava jest plná hrozné kolokrevnostikalokrevnosti, A ve dne v nocy pokoje nemám dosti. Vy tedy zpěvopanny mně dejte pomoc! Ať již přestane ta mne trápicý nemoc. Též Cházone, vůdce houfu Kastalského, Pomni na svého zpěváka veršovského, Kojte mysl loutnou, a tlučte metlama Spaní, kteréhož váš Tetigeus nemá. Jestli vy mně již nyní nepomůžete, Všickni veršovcy pryč se klidit můžete. Když nejste v stavu od bdění zemdlenému, Spomocy zpěvomluvcovy nemocnému. Kterýžto jediné v vaší pomoc doufal, Zbraňte! by vás nyní opustil a zoufal.
Na Smrt.
Smrt ukrutná zdrž svou ruku, A nezpusť šíp z svého luku Na zpěváka bídného, Nemocý stíženého. Neb kdybych měl věčně spáti, Nemohl bych verše psáti. 53 S mužamimuzami zahrávati, Jejich chvály zpívati. Kvíleliby lesy, háje, Y všecky sličnosti Máje, Louky, pole, zahrady, Kdoby jim dal náhrady? Zpustliby též všecky stromky, Stín nám dávajícý domky, Též trávníček zelený, K dřímání utěšený. Zvadloby vše jiné kvítí, Nemohlbych věnce víti, Listíby opadalo, Letoby konec vzalo. Jak šustícý potůčkové Tak y libí větříčkové, Oninoby ulehli. Tito pak by se strhli. Umlkliby y ptáčkové, Zpěv můj slyšícý žáčkové, Netlouklby slavíček, Oněmělby lesýček. A což mé milé ovčičky, Skopečkové, a kozyčky, Sklopeně by chodili, Smutně by je vodili 54 Jejich pilní pastouškové, Moji spolu zpěváčkové Píšťalou by mrštili, Loutny by se zhostili. Měsýc, slunce, světa svíce, Neosvítí země více. Hvězdy noční pochodně, Nedají svého ohně. Slovem celá přirozenost Ztratí všecku urozenost, Oblékne se v šat černý, Umřeli její věrný. Však sobě ještě nezoufám, Nýbrž ve vás sylně doufám, Zpěvopanny, Cházone! Virgile, a Názone! Že mně přijdete na pomoc, By uléhla ta má nemoc, Neb váše chvály hudu, Tím vám vděčnější budu. Natáhnu sy své housličky, Zazním vám nové písničky, Vyzdvihnu vás k oblakům, Navzdor jiným zpěvákům. Jestli však jest to můj osud, Že se mám již bráti odsud, 55 Za to prosým jedině, Byste tu v mé dědině Housličky a loutny vzalivzali, Zpívali, a pak napsali Na náhrobek zstromovíz stromoví Mně ten nápis hrobový: Dost sem se nahrál, nazpíval, A však sem sy nevyzpíval, Co sem chtěl před vším míti, Zdraví a živobytí! 56
Částka třetí.
[57]
Na smrt Marye Terezye.
Quis desiderio sit pudor aut modus Tam chari capitis? praecipue lugebres Cantus Melpomene. HORAT.
Truchlí svět! Česká zazni zastaralá Ty harfo! soudců ouskočným pohrdej Tejráním; já tě zavrženou v prachu K bídné chloubě v smutku nenastrojil. Zvuč veskrz Českou osyřelou zemi, Že více není své milé; zesnula! – (O duši stíská to slovo!) zesnula – V věčnost neprocytlivým snem tvrdě. Vítězoslavné základy dobroty, Kde z tváře bídě krůpěje stírala, A vzteklost války krotila smířlivěsmířlivě, Nesmrtedlná přešla Terezye. 59 Vděčně harfo zvuč z Pražského oudolí Do budoucnosti! Jí podobné pravá Y svattost, y ctnost před lety žádnému Ze slovutných neměla mocnářů. Ať Berlín pyšně se honosý rekem, Ať mu oltářů sto tisýc nastaví, Pejchou hrdinskou ozdobených hrdě Ať vynáší v oblaka velkého! Nám světější jest matka Terezye, Ha: zdažli jen smí ten Smrtonoš světa Tvých Čechů synů zle v krvi zmáčený? Směleji než tato kročit v boj s smrtí? Ustup zde strášná před hrdinským krokem Ty sýlo! jejž Terezye v splatlivou Koná věčnost! Skloň vítězo slávuvítězoslávu svou Před ní: uč se umřít a zvelebit! OdsudOsud nestíhlé výsosti zastavil. Svědkem v smrtedlné křehkosti šediny,šediny Tvé; sčetlbys tu prameny truchlivých Očí, a lkání pro Terezyi. Vejš zazni harfo! spoj smutek s radostí! 60 (Neb nebeské příliš želet nesluší!) Hle! spočtla dítky synu milostnému Nás; on láskou řídit lid se cvíčil. V. S – h.
Pastýř na Jarmila.
Vzdálená oudolí, stráně, y háje, Po kterých Jarmil své ovce vodí, Blažená místa, vy rozmilí ráje, Povězte, kde u vás za stádem chodí? PověztePovězte, kde prv brávy své! kde stáje mívámívá, Kde salaš mívá, Kde v nocy bdívá, Kde Jarmil, kde JramilJarmil přebývá. Kdožkoli jej tedy u sebe máte, Kdožkoli na něj z blízka hledíšhledíš, Mým jménem sladce pozdravení dáte, Mým jemu jmeném ať uctivě díš: Zdráv budiž Jarmile! všickni mu přejte, Zdráv buď volejte! Zdráv buď volejte! Tak stráně, tak háje, tak pastvy volejte! 61 Okolní se sejděte s dary pastýři, Jarmila ctěte, neb Jarmila den, Másla y sejra z včerešíhovčerejšího sýří Sneste, neb Jarmil jest darů hoden! Z bílých vyberte tučnějších jehňátek, Vonnější kvítky,kvítky Uvíte v kytky, Tak sveťtesvěťte, tak slavte, dnes Jarmila svátek! Štěstí stálého dnes každému přejte, Rcete, ať Jarmil dlouho živ jest! Všickni se dnes k němu vlídněji mějte, Přejte, ať jeho se rozmáhá čest! K tomu na kejdy, na housle mu hrejte, Líbě pískejte! Vzhůru vejskejte! Dnes všickni pastevcy mu svorně zpívejte! Jarmile ctný, a důstojný pastýři, Zdráv budižbudiž, všickni srdečně přejem, PosléchniPosléchni, kam naši teď hlasové míří, Jen od nás vděčně, co přejemepřejeme, vem! Všeho dobrého, a stálého štěstí, Bez vší neřesti, Ti přejem kvésti, Při stádích, na pastaváchpastvách výborně se vésti,vésti. 62 Slunce ty příteli polního díla, Plodného tepla na pastvy vylej, Kdykoli Jarmil svá stáda posýla, V stíuustínu se na něj skrz stromoví směj, Větrové zlevna přes stáda povějte, Před mouchmi braňte, Od horka chraňte, Y s jetvím, y s kvítím mu líbě pohrejte! Vy stráně, a trávnatá místa, paloucy, Kdykoli Jarmil u stáda sedí, Zastíněný lípou, mu vonně kvetoucý, Na ovce a outlá jehňátka hledí, Tedy vždy sladké tučnosti vylejte, Vonné bylinky, Chutné Zelinky, Pro ovce, y outlé beránky vydejte. Ty pak ó Jarmile šťastný pastýři! Když někdy vzejde tvé odměny den? Slavněji nad jiný v hvězdnatou šíři, Když budeš vzhůru od nás odveden? Tenkrát tě kníže pastýřů obejma, Z kvítí pletency,pletency Poctí, a věncy Na klíně v svém stínu rozkošnou ti slávu dá. 63
Hlas zoufalého.
Mračna krutých se teď ztrhněte bouří! Spadněte hromové v blesku a kouři, Všecku ať vyleje obloha moc! Ať tedy poslední přikvapí noc! Pryč z sebe své vrchy, hory metejte, Prudce se odevšud řeky vylejte, V bývalou rychleji měňte se směš, V svou se zas slejte a skrejte peleš! Mne brzo zžíravý ať oheň pálí, Jejž v Lyparách z sebe hrkají skály, Sýra a smůla ať přidají muk, Ať mne ten palčivý zatopí tuk! Proč se v mukách tedy déleji soužím? Kdežto co spíšeji zemříti toužím, Nechce než trpce mi chutnati med, K brzkému zhynutí sladne mi jed. František Knobloch.
64
Někteří zpěvové z Anakreonta.
Nec si quid olim lusit Anacreon, Delevit aetas.
Cytara.
Chtěl sem Atryde, chtěl sem Kodma zpívati, Ale Cytara chtěla o lásce hráti, Y hned tedy sem dal na ni čerstvé struny, Chtěje hráti velké Herkulesa vojny, Však ale Cytara předce Nechtěla hrát než o lásce. Mějte se tedy dobře slavní rekové, Můj zpěv nyní budete lásky Bohové!
Amor a Venuše.
Když Amor sobě vil kytičku, Píchla ho včelička do prstíčku. Počal sy tedy naříkati, A šel k své matce žalovati, Řka: ach milá máti politůj! Teď umříti musý synek tvůj, Neb mne píchlo malé hovádko, 65 Maje křídla jako háďátko, Kteréž nazývají včeličku, Do mého malého prstíčku. Smála se Venuše řkouc k němu, Nic se synáčku nediv tomu, A posuď z toho bolesti těch, Kteří přijdou tvému šípu v běh.
Děvče a starec.
Neutíkej děvče odemne! Když spatřuješ šediny na mně, Že na tvých lícých růže kvetou, Nepovrhůj rukou letitou, Pověz mi, jak krásná jest růže, Když se v kytku svázati může, Do věnce mezy Lilium.
Pití.
Pije náše země černá, Všecka stromoví zelená, Slunce pije vodu z moře, A měsýc znova na hoře, 66 Proč tedy mně chcete píti, Přátelé zapovědíti?
Chycený Amor.
Amor od umění chycený, Potom kvítkami obvázaný, Byl hnedky veden k heskosti, By jej měla na starosti. Pak ho přišla Venus vyplatit, On ale nechtěl víc odejít, Nebo sobě tak zůstat určil, Když se již sloužiti naučil.
Přirozenost.
Bůh dal jest rohy volům, Vranným potkovy koňům, Zajícy čerstvé běhy, Širokou tlamu lvovi. Ptactvo učil létati, Němé ryby plovati. A muže bojovati, Posledně jemu málo 67 Pro ženy pozůstalo, Co tedy jim dal taky, Krásu na místo píky, Neb jest to obecná řeč, Že krása přemáhá meč. Přeložil Maxmilián Štván.
Rozkoš.
O kdež jest lepší své utěšení míti, Nežli kde kvete spanilé libé kvítí, Kde Zefirové nás svým váním chladějí, A voným dycháním ustalé čerstvějí, O! což jest to libé, sličný Bachus Bože! Pod tvým stromem rozprostřené maje lože, Krásné, co Venus objímati děvčísko!
Holoubek.
O milovaný medle holoubku! Odkud neseš ty vonné v hrdýlku Květiny? – vůněmi všecek věješ, Odkud tak pospěšně přiletuješ? – 68 Anákreon Grácyem přežádaný, Poslal mne k milence nevídaný S psaním, abych k ni truchlé pospíšil, Jí na mysli sklyčenou potěšil. A nevidíš? – zde to psaní nesu, Je milence hned donesu. Nebo mu povinen sem sloužiti, Jestli chcy upřímným sluhou býti. On mne včera od pastýřů dostal, Harfu nejlepší za mne jim poslal. Já mu za to věrně sloužit musým, Neb řek, že ho laskavého zkusým, A ačkolivěk zavázal se mně, Že mne po čase pustí veřejně, Já mu raděj z srdce sloužit budu, Nežlibych v lese sedal na dubu. Lesního nevím cobych tam jídal, Aneb co pěkného kde tam vídal. Teď chlebem se živím z ruky vzatým, Piji víno, Bachus jest mně svatým. Opilý na hlavě mu sedávám, Křídly svými jeho zahřívávám, Filipím u uší pána svého, Vítr dělám, chladím zahřitého. – Nuž jdi po svých! nyní všechno již víš, Dřív než mne rozumu všeho zbavíš. 69
Kobylka.
Stokrát kobylko blažená, Jenž na vršku stromu slavná, Co královna v trůnu sedíš, Tvé jest všecko, nač jen hledíš, Co ourodná země nese, A nebo co roste v lese. Když se pak rosy napiješ, Ku podivu sladce pěješ, Tebe y ořáčoráč miluje, Aniž ti co zlého přeje. Neb neškodíš jeho dílu, Všem jsy milá bez rozdílu. Leta sloveš paselkyněposelkyně, Můzy jsou tvé přítelkyně, Apollo tě sám miluje, Jemným hlasem zvelebuje, Ty se věkem nesestaráš, Aniž kdy bolesti míváš, Maso nepřekáží tobě, Krve žádné nemáš v sobě, Rovná jsy samým Bohům. 70
Vlaštovka.
Jakou žvavá vlaštovičko, Jakou pak ty samotničko, Mám tebe ranou trestati? Chcešliže ptáky chytati. Křídýlka tobě ustřihám, A jazýček ti vyřezám, Jak sy Thereus umínil, Jenž to tobě tak učinil. Nebo proč svým třepetáním, A v mé uši štěbetáním Z blaženého ráno snění,snění Odjímáš mé potěšení?
ZížeňŽížeň.
Dejte mi, dejte děvčátka Rychle, neb vy pacholátka, Koflík vínem naplněný, Neb jsem od žížně umdlený, Ledva že již mohu dychat, Počínám všecek vysychat. Květiny vonné sem dejte, Věnce mně jen honem strojte! 71 Ať čelo jími obvinu, Spíš, než tim ohněm zahynu –.
Peníze.
Kdyby nám Sudičky dáti Zdraví, a života přáti Jenom za peníze chtěli, O ně bychom péči měli, Aby nás nechali v světě, Pokudž náše mladost kvete; Nechtíli nám zdraví dáti, Za peníze užívati, Nač je tedy schraňovati, Když máme přec umírati? Co nám pomohou schované, Nebo po smrti schráněné? Pijme tedy s rozmilýma,rozmilýma Přátely do syta vína!
Nářek veršovkyně Saffo.
Již měsýce spanilého, Již y zhvězdění světlého, 72 Blesk na nebi zapad jasný, Čas půlnocy již jest strašný, Již vypršela hodina, – Já pak toliko jediná, Ležím, ach nastojte sama! Přeložil Jan Hynek Kavka z Vráže blíž M. Písku.
Pohřeb vrabce z Katulla.
Plačte vy žádosti, kvílte vy sličnosti, A všickni lidé, všudy, jenž jste v vážnosti, Zhynulo milé potěšení vrabčátko, Jež nad své oči milovalo děvčátko, Milostné býlobylo, dobře znalo svou paní, Jak samé děvče, vždy filipělo u ní, Sem a tam okolo ní vždycky skákalo, Stále v jejím lůnu vězycvězýc cvrlikalo. Ach nyní se již snad temnou cestou bere, Z které, pryprý, žádný se více nepřibere. Běda, přeběda vám! ó pekla temnosti! Jenž pohlcujete tokovétakové pěknosti! Nešťastná příhodo! nebožátko vrabče, 73 Jak sy ty velmi zarmoutilo mé děvče! Skrz tebe zardělé slzami očičky Budou se zalévat mé zlaté divčičky.
Jaro z Katulla.
Jižjiž jaro bez ledu nám příjemný, Již vítr od tmavé půlnocy sněžný,sněžný Zefir teplým váním pryč od nás plaší, A nám sebou libý chládek přináší. Otvírají se Frije zmrzlá pole, Y Nicee teplé ourodné role. Do slavných Azye leťme měst hbitě, Již mysl dýchtí se toulat co v letě. Již jelen chváta na výsoké hory, O buďtež zdrávízdrávy druhu zlatý zbory! Jež dlouhé cesty od domu vzdálené,vzdálené Všeliké přinesou různě volené. Přeložil týž Kavka.
Jítro.
Jižjiž světlonoš vábí nás Do háje zeleného, 74 Kdežto zní vůkol jemný hlas Pastýře veselého. Kdež škřívánek vrzá krásně, Do oblak se vznášeje, Proletuje nebe jasné, Líbezně sy zpívaje. Holoubek hlučně sy houká, Na větvičce se směje, Zefír všudy skrze luka,luka Dýmáním vonným věje. Pětpeněz tluče křepelka, Až zní všudy její hlas, Kuká na lípě žežhulka,žežhulka S veselím v ten ranní čas. Vlaštovička vyletuje, Krmí dětem hledajic, Zde zas hrdlička cukruje, Na volši mladé sedic. Oráč jhem voly spřežené,spřežené S pluhem žene na pole, Slunce vycházý nádherné, Osvěcuje oudolé, Všecko se všudy raduje, Plné jsouc veselosti, A původa zvelebuje,zvelebuje Mílé přirozenosti. Týž Kavka.
75
Toužení po vlasti.
Ach, kýž tě mohu co nejdříve vidět, Na tvé rozkošné položení hledět! Nezávidělbych, lehna sy v tvém lůnu, Krále na trůnu. Zelený háji! kde sem v své mladosti V loubí tvém skotal, prázden vší starosti, Kdy mne zas uspí tvé libé šustění, A ptactva pění? Kde sem v udolí poroseném líhal, Aneb motejle po bylinkách stíhal, Utrhna kvítek, vázal ve věneček, Jako chlapeček. Tam líbě hlučí potůček stříbrný, Z obou stran krášlí jej palouk zelený, Volšové proutí hustě zastíňuje, V něm se zhleduje. Přešťastný jsy ty, jenž v tom stínu ležíš, Třpyticý vlny potůčka hrát vidíš, Vzdálen od marné města nádhernosti, Živ jsa v sprostnosti. V tvé srdce leje božská přirozenost,přirozenost Urodnou rozkoš, smíšenou v nevinnost, Když jdeš do práce, sama tebe stíhá, Y když jdeš z díla. 76 Unaven usneš na zeleném drnku, Chutněj než měšťák zakuklen v peřinku, Kterého spaní zlé žádosti bouří, Jak oko zmouří. Města jsou skrejše všechněch nepravostí, Podvodu, pejchy, křiku, nesvornosti, Upřimnost jest jim dar z nebe seslaný, A nevídaný. V nich hrdá zvučí od hluku stavení, Třesouc se hrčí od vozu kamení, Město! čim hrdneš? jsouc plné rozbroje, Nemáš pokoje. JdíJdi, okus tamto, v chaloupku slaměnou, Jenž jest obrostla dubovou hájinou, Tam najdeš pokoj, lásku, svornost, a ctnost, Y k Bohu vroucnost. Hájové, vlast má! kýž vás mohu shlednout, V širokém stínu s mým Mitášem sednout, Srdce mé zvadlé zas by občerstvělo, Též zveselelo. Však nech můj milý, ať se zelenají, V nich větříčkovévětříčkové, než je shlednu, hrají, Nečastý okus bývá příjemnější, Y radostnější. Tomáš PavelkaPavelka, překládatel zpěvu truchlého zahradníka.
77
Výstraha krásnému pohlaví.
Vy Panny! když milujete, Hleďte věnec ve cti mít. Dokudž čas jestjest, poslechněte, Výstraha má dobrá být, Příkladové nás učejí, Kterýchž vy následujte, Kdož se na oko stavějí Vám, těch se všech varůjte! Veselu být, nebrání se, Jen vždy při tom myslete, Že co příliš, škodu nese, Tím v zlou pověst přijdete: Neb stísknutí ruky, zření, Slovo zlé promluvené, Dost jest jedno polibení, – Veta po dobrém jmeně. M. V. K – – s.
78 Ukázadlo všech Básní.
Částka první. Kadlinského básně
Stránka Pastýřské rozmlouvání, v němž Dámon a Halton o závod zpívají15 Podletí21 Slavíček24 Láska27 Ohlas30
Částka druhá. Pana Gleima zpěvy.
Anákreon37 Vůle38 Amor39 Amoru omyl40 Amor ptáček41 Bohatý pastýř Blbý Dámon43 Přemyšlování Stolní rozmlouvání Fillis a Dámon44 Dafnis a Venuše Amor spějícý45 Kloe46 Lilla47 Bohatec
Pana Weise zpěvy.
Máj48 Předsevzetí49 Krása a pejcha Bázeň50 Smrt51 Starec skákajícý z Anakreonta52 Bohuslava Hassenštejna z Lobkovic z kníhy první želozpěv sedmý Na smrt53
[79] Částka třetí.
Na smrt Marye Terezye59 Pastýř na Jarmila61 Hlas zoufalého64
Někteří zpěvové z Anakreonta.
Cytara65 Amor a Venuše Děvče a starec66 Pití Chycený Amor67 Přirozenost Rozkoš68 Holoubek Kobylka70 Vlaštovka71 Žížeň Peníze72 Nářek veršovkyně Saffo Pohřeb vrabce z Katulla73 Jaro z Katulla74 Jítro Toužení po vlasti76 Výstraha krásnému pohlaví78
Konec prvního sebrání.
Omyl. Na stránce 50 v řádku 7. Zde mezy tim tmavým křovím v řádku 9. Jsa zase člověkem novým
[80] Básně v řeči vázané.
Vydané od Václava Tháma.
Aut prodesse volunt, aut delectare poetae, Aut simul et jucunda et idonea dicere vitae. Horat.
Prvního svazku
Sebrání druhé.
[81] Barbare quid clamas, quod non tot patria doctos Nostra viros habeat? pulchra quot Ausonia; Praemia da Musis, surget mox copia Vatum! Mox doctos pariet terra Boema viros. Ioannes Banno.
[82] Jména Panů Napředplatitelů.
Pan Jan Beránek, 4 kusy. Pan František Bulla, zprávce divadla v Pestu. Pan Jozef Kvirýn Chylík, kněz cýrkevní. Pan Augustýn Chládek, řádu Prem. Pan Jiljí Chládek, cýs. král. Cžeský Učitel Opatrnosti Pastýřské. Pan Vojtěch Cžadek. Pan Tomáš Cžejka, cýrkevní. Pan Bohumír Jan Dlabač, řádu Prem. Pan Jozef Dobrovský. Pan Václav Drobeček. Pan Fortunat Durych, kněz cýrkevní. Pan Gallina. Pan Jozef Jelínek. Pan Jan Frant. z Glásern. Pan Aloyzyus Handl. Pan Jan Hányš z Greyfeuthalu.
[83] Pan Jaroslav Havránek, řádu Kapuc. Pan Jozef Hyršperger, knihař Klatovský, 12 kusů. Pan Jan Tomáš Höchenberger, knihtlačitel. Pan Jozef Kás, posluchač práv. Pan Jan Klaudyus, herec v Praze. Pan Jan Klička. Pan František König, cýrkevní. Pan Vojtěch Kovář, posluchač Bohomluvnosti. Pan M. V. Kraméryus, 6 kusů. Pan Václav Kříž. Pan František Kubík, kaplan Křinecký. Pan František Lederer. Pan Ludvík Lehman. Pan Štěpán Leška, kaz. Evanj. v Bukovině. Pan Leopold Libocký, dvorní kaplan v Němčicých. Antonín Kníže z Lobkovic. Pan Vojtěch Lukas, posluchač bohomluvnosti. Pan Maurycyus, řádu Karmel. 2 kusy. Pan Matěj Mayober, herec v Králově Hradcy. Pan Jozef Mertl, kaplan Lomický.
[84] Pan Jakub Mrázek. Pan František Myslík. Pan František Martin Pelzel. Pan Petían. Pan Jiří Petrmann, kazatel v Drážďanech. Pan Faustýn Procházka, kněz cýrkevní. Pan Pštros. Pan Dyonyzyus Rafael, řádu Cyster. Pan Vincenc Radnický, řádu Piaryst. Pan František ReymannReymann, posluchač bohomluvnosti. Pan Jiří Rybbay, kaz. Evanj. v Bohunicy, v Uhřích. Pan Rychter. Pan Matěj Salemann, kněz cýrkevní. Pan Maximilián Schimek, řádu Piaryst. ve Vídni. Pan Václav Schäfl, posluchač mudrctví. Pan František Schorm, posluchač bohomluvnosti. Pan Jan Schwarz, posluchač lékařství.
[85] Pan Petr Sykora, kaz. reform. ve Vysoké. Pan Matěj Stůna, cýrkevní. Pan Sychra. Pan Rafael UngarUngar, cýs. kralkrál. první Strážce knihárny Pražské. Pan Adam Urban, Strážce knihárny Strahovské,Strahovské. Pan Jozef Wächtler, kaplan Zámecký. Pan Jan Vartoš, cýrkevní. Pan František Vavrous, posluchač bohomluvnosti. Pan Jan Wég, kaz. reform. v Biškovicých. Pan František Voděrka, 3 kusy. Pan Antonín Vodička, cýrkevní. Pan Václav Vodička, posluchač práv. Pan Františel Wolf. Pan Jozef Wolf. Pan Filip Všejanský, ve Vídni. Pan Jozef ZlobickýZlobický, cýs. král. Učitel Litterat. a řeči Cžeské ve Vídni. Pan Antonín Zýma. 30. Nejmenovaných.
[86] Částka první.
[87]
Na Zpěvořečnost.
O tobě božské umění Budu nyní zpívati, Své jediné potěšení Budu vychvalovati. Ty sy Bohy naučilo Divoké znát národy, Mravy jejich obměkčilo Veselými důvody. Ty slavné Trojánských reků Skutky nám vypravuješ, Příběhy udatných Řeků Potomkům oznamuješ. [89] Ty učíš, jak pohnul k tancy Lesní stromy Orfeus, A jak svatý oheň sluncy Ukradl Prometheus. Skrz tebe též všeho tvorcy Vždy čest a věčná chvála, A to v každém světa koncy, Vzdává se neskonalá. Ty káráš a napravuješ Všech lidí nepravosti, Až do nebe pozdvihuješ Vždy cenu pěkných ctností. Zstup Bohyně dolů z nebe, Rač mne navštívit míle, Ať se v samotě skrz tebe Mně dlouhá zkrátí chvíle. Ty jsy pravé potěšení, Rozkoš věku mladého, Jediné ze všech umění, Které šlechtíš každého. 90
Obraz lidského života.
Když sem nedávno zrána, U prostřed podletí, Zahradu svého pána Počal procházeti, Bych svou mysl od práce Velmi unavenou Občerstvil v té zahrádce, Starostí zemdlenou. A sotva sem jen vkročil Do této zahrady, An tu kvítek vyskočil Barvený a mladý; Na nějžto pilně hledě, Sem se pozastavil, Bych tak jeho vzrost zvědě, Svou žádost zastavil. Již se vzhůru slunéčko Pomalu vznášelo, Již to světa srdečko Svůj blesk pronášelo; Již ten kvítek novotný, Od blesku trefený, 91 Bral na se barvy notný, Krásně proměněný. Tuť se v barevné šaty Brzýčko přistrojil, Stkvělý nad roucho zlatý Milostně ustrojil, Jakousy vonnou páru Z sebe vydávaje, Toho libého daru Hojnost rozdávaje: Outličké nohy maje, Sem y tam se chýlí, Co jeden kvítek z ráje, Činí milou chvíli. O kvítku vzácné krásy! Na tebe patřiti Může po všecky časy, Kdo chce rozkoš míti, Neb kdož tvou milou krásu Může vymluviti? Kdož y tu lepost vlasů Dosti vypraviti? An Šalomoun, ač slavný V své královské slávě, Odín nebyl tak krásný, Chodě v zlatohlavě. 92 Tvé líbezné lahůdky Jsouc již povědomé, Pracovité včeličky Jako nevědomé, Jedna přes druhou letě, K tobě pospíchají, Tvou středost v jasném letě Pilně zažívají. An y lidé všelicý, Patříc na tvou krásu, Jak malí tak velicý, (Však letního času) Musý to každý vyznat, Že té tvé pěknosti Nemůž se žádná vrovnat, Ač jí má svět dosti. Jsa tou pěkností odín, Co nebe hvězdami, Trvaje málo hodin, Pomijíš s trávami. Neb červená tvá pěknost Pomalu se tratí, A ta škaredá bledost Tvůj ti život krátí. Neb slunce roznícený Své šípy ohnivé, 93 Na tebe obrácený, Vypouští horlivě. Již se tvá hlava klaní, Horkostí trefená, Padá co rychlá laní, Z ručnice raněná. Ach horlivé slunýčko! Proč tak velmi prudce To spanilé kvítíčko Raníš v krásné líce? Jak tu letní okrasu, Sotva světu danou, Můžeš v tak brzkém času Viděti zkaženou? Již pomalu svou hlavu K zemi nakloňuje, Již tu barvenou slávu V bledost proměňuje. Již již dokonce klesá, Vší sýly zbavený, Všecek se mdlobou třesa Jako unavený. Již pomalu skonává, Již vypouští duši, Již život dokonává, Již smrt zpouští kuši; 94 Již jest raněn od smrti, Již právě umírá, Jenž sotva počal žiti, Již život zavírá. Ej hle člověče, obraz Našeho života! Ach tím se aspoň uraz, Pokud slouží léta! Neb mnohé v pravém květu, Dřív než se nadějem, Smrt porazý, a světu Zůstává zlodějem. Nevěř tvé spanilosti, Nevěř příliš kráse, Nevěř té udatnosti, Kterouž máš v tom čase; Ta spanilost, ta krása, Ten květ udatnosti, Jest jako letní řása, Jenž mijí v rychlosti. Nespoléhej se na to, Že ti štěstí kvete, Bys měl v hojnosti zlato, Tím spíš se zaplete. Byť tě y lidé mnozý Nad jiné chválili, 95 Y toť se změní brzy, Mnozý to zkusyli. Všecko smrt má v své mocymocy, Co na světě žije, Nelze se jí vymocy, Vše vesměs zhlazuje. Nic proti ní neplatí Vojenské nástroje, Musý se jí poddati Všecky lidské zbroje. Nic jí nekojí slzy, Nic sličnost, nic statek, Podtne tě co květ brzy, A přijdeš na zmatek. Ach člověče to zpytůj, A k srdcy připouštěj, Nad sebou sám se slitůj, Boha se nezpouštěj! Šťastný Kadlinský, v Zdoroslavíčku, v Praze 12. 1665. a 8. 1726.
96
Pochlebenství.
Neklaď ty přítele sobě, Který pochlebuje tobě, A v oči tě pěkně chválí, Rovná tě cýsaři, králi; Klobouček před tebou smýká, V mnohém se čistě zaříká, Mluví skrze usta svatá, Coby ukrajoval zlata; A jak od tebe odejde, V jiném se způsobu najde, Podá třebas y vidliček, Jsa převrhlý pochlebníček. Ještě se bude y smáti, Že se dal před tebou znáti, Jakoby byl tvým přítelem, Smrdě skrz kůži obmyslem. O tobě dobře nepoví, A jestli něco málo ví, Mnohem to více rozšíří, Udělá hned ze dvou čtyři. Protož ty nevěř každému, Mluv pravdu bližnímu svému; 97 Neb každý člověk pochlebník,pochlebník Jest potajemný vražedlník. Šimon Lomnický z Budče v naučení mladému hospodáři. 12. v Praze, 1597.
Zlá žena.
Zlá žena,žena jest zlá bylina, Zapáchá co jelenina, Z žáka učiní tuláka, Z tuláka blaška y šaška. Z bohatého hned chudého, Z pána chlapa poddaného. Ptá se na peníz, groš zlatý, Sytí svůj měšec proklatý, Nic se jí dosti nevidí, Protož se za nic nestydí. Jazyka jest vrtkavého, A co vítr nestálého. Pobere co bude mocy, Ukradne co zloděj v nocy. Spisovatel knihy o manželství v fol.
98
Dar Bohu z Persyusa.
O nerovné na zemích duše máme, A všech nebeských věcý božských prázdné, Co platno zlato do chrámu dávati, S vašimi obyčeji se srovnati? Povězte mi, prosým, vy biskupové, Na svatém co působí zlato mnohé? Nic jiného než co loutky dávané, Od panny Venuše obětované. Ale raději to dávejme Bohu, Což z drahých klénotů dáti nemohu Boháči, a Messalli velikého Rodina blikavá přebohatého. Řádné právo s srdečnou upřímností, Čistou mysl zažhne k spravedlnosti. Mikuláš Konáč z Hodíšťkova, v knize o hořekování a naříkání spravedlnosti, v fol. v Praze, 1547.
99
Smrtedlnost z Katona.
Ztuž mysl, nic se neboj, nelekej, nestraš smrti žádné; Z níž nejinéholi máš co čekat, věru konce neřestí. Proč o život se bojíš? běh musý cýle dojíti. Zdaž udržíš bázní? drže brž jejjej, v ztrátu ti přijde. Kdož dal ubezpečení životem, mezy pastmi chodícým? V zysk tedy každý den sobě měj následujícý; Nech smrti bázně, radímť, poněvadž vzniknouti nemožné: Když se bojíš, co minouti nemůž, tím více se trápíš. Když všechněm dává se život nám právě nejistý. Zlých z smrti nic se lidí neradůj, když náhle připadne: Sám šťastnýšťastný, k smrti kdo jsa hotov, jakkolivěk umírá. 100 Sám životem dlouhým se nekoj, smrti vzdálené neklaď. Kamkoli sám kráčíš, jako stín, všudy jak v boku kráčí, Býti podezřele živ nechtěj! nebo věc to mizerná Býti co pod pastí, na tě když kdož pakkoli číhá. Nápoje tak a potud, jak potřeba káže, užívej: Za zbytkem jde nemoc, y smrt sama z zbytku pocházý. Snad se divíš, prostým že sem vypsal toto veršem? Tak to pojít párem veršíčků kázala krátkost.
O mravích naučení z Katona.
Když před lidmi stojíš, na to šestero pilně pozor dej: 101 Spoj nohy, též ruce slož, hlavu přímo drž, usta zavírej, Všech zanechej lelků, středmě mluv, když tě otáží. Jan Amos Komenský v mravopisých Katona, v Amsterodámě; 12. v Praze, 1670. v Rosově Cžechořečnosti, 8. v Praze, 1672. a v příslovích Cžeských, 16. v Praze, 1705.
Břich.
Nic nestydatějšího nad břich není, Nic nevhodnějšího, neb se vždy mění: A jak u prostřed bolesti nás rmutí, Tak v každý čas pamět na se mít nutí. Byť mu se pak chtěl kdo časem opříti, Chtěj nechtěj, musý svůj pokliz uzříti. Bys jej pak chtěl y zavázati časem, Však musý bezděk v stranu vrcy pásem. 102
O zpadání řeky Nýlu z Lukána.
Když ten svůj tok velmi prudký Pouštíš mezy břehy uzký, Odtud z vysokého skalí Spád se prudce dolů valí. Tuť žádné skalní propasti Nemohou ti postačiti, Pročež frníš a se zpouzýš, Až pěnami k nebi házýš, Pro tvé tak hrozné ječení Cýtit jest všeho třesení. Velké hory hřmějí sylně, Vlnobytí hustě plyne, O skalí se obrážeje, Řeku pěnou oběluje. Kryštof Harant z Polčic a z Bedružic v putování. 4. v Praze, 1608.
103
Soudce.
Žádný darů nechtěj do rukou bráti, Nedej stranám dlouho před sebou státi, Aniž na řeči jednoho přestávej, Druhého ucha druhému nechávej. Dej dobrou odpověd s povolnou řečí, A spravedlnost vždycky mívej na péči.
Radní pán.
Každý radní pán v ouřadu, Když přicházýš mezy radu, Máš být bez zlého myšlení, Jenž přináší skormoucení: Přátelství, hněv, oulisnosti, Závist, přízeň, moc, přísnosti; Ale upřímným k každému Chudému y bohatému, O obec se též starati, K dobrému jí pomáhati. – Přítomen buď v radě časně, Šetř, čím obec roste krásně. Rozjímej přítomné věcy bedlivě, Starej se ortel vynest spravedlivě. 104 Tak místo pána radního zastaneš, A tudy jména dobrého dostaneš.
Sprostnost. zZ Ovidyusa.
Nyní chrámy ozdobujem perlami, Co jindy bylo listím, bylinami. V Římě konšel sám své ovce pásával, Po polích, v háji stravy vyhledával, Nestyděl se na suchém seně spáti, Y v chlévě na slámě odpočívati. Kdo tehdáž hleděl pluhu a vorání, Byl zas mocný všeho k ortelování. Martin Kraus z Krausenthálu, jinak Karchezyus, v knížce o stavu městském. 8. v Praze, 1602.
Hněv.
Přišloliby co před tebe takového, Ještoby znal býti něco nepravého, Nemáš hned o to, jsa hněviv, se svářiti, Dokudby jisté věcy nemohl věděti. 105 Nebo hněv překážku člověku mnohému Činí, zvláště rozumu nedospělému, Tak že hned nebude mocy rozeznati, Coby pravé, neb zlé bylo, znamenati, Až někdy když upokojí se hněv jeho, Teprv pozná nedostatek rozumu svého.
Příklad.
Soudce má sám býti života nevinného, Chceli z nešlechetnosti trestati jiného. Kdo chce napřed v cyzý mošničku nahlídati, Ten také musý svou zadu povytřásati. Jestli temnosti haní, má v světle choditi, Chceli zlosti tupiti, má sám bez nich býti.
Chvála.
Každý člověk aby pilně znamenal, Kdyžby jej někdo v něčem vychvaloval, Co jest aneb sečby ten mohl býti, Tak sám u sebe dobrý pozor míti, Že na chválu nemá spoléhat žádný, Ale sám svůj soudce aby byl každý. Protož má věřiti sobě samému Mnohem více, nežli komu jinému, 106 Rozsoudě sám, co jest, může poznati, A chválu lidskou přijíti, neb nechati.
Děti.
Které děti nechtějí šlepějí otců svých Následovati, a jich dobrých mravů ctných, Při těch se nacházý jisté znamení, Že mají rozdílné od nich přirození, Kteřížto s pracý velikou, až po řidku Přicházejí takoví k nápravě v skutku. Václav Dobřenský ve vrtkavém štěstí, 12. v Praze, 1583.
Vzdechnutí k Bohu.
Co žádáš od nás Pane, za tvé hojné dary? Co chceš za dobrodiní, v kterýchž nemáš míry? Stříbra, zlata nežádáš, neb to všecko tvé jest, Cožkoli na tom světě, tebou stvořeno jest. Svět tebe neobsáhne, všudy plno tebe, Na předpeklí, y moři, na zemi, y v nebe, Ty jsy Pán všeho světa, slovems nebe stvořil, Sluncem, měsýcem, hvězdami pěkně je ozdobil. 107 Ty sy základ založil v neobešlé zemi, A přikryls zemskou nahost kvítkami divnými, An z tvého rozkázání v břehách moře stojí, A vyměřeným cýlem přeskočit se bojí. Řek vody nepřebrané velkou hojnost mají, Den bílý a noc temná tyť své časy znají. Z tvé lásky noční řása, a mdlé kvítí spadne, A zemdlená obilí obživí to snadně. Z tvé ruky každé zvíře hledí své živnosti, Neb ty živíš každého z své božské milosti. Slušným tě tedy srdcem, Pane vyznat máme, Krom tebe, mocnějšího pod nebem neznáme. Tobě k vůli též země krásné kvítí plodí, Léto v své veselosti v krásném věncy chodí. Podzymek vína, jablka velmi chutná dává, Potom když se to sklidí, zyma hned nastává. Dobytku všelikému k zymě se strava strojí, Ptactvo pak přerozličné těžké se zymy bojí. A však svou božskou mocý ráčíš to chovati, Jak v letě, tak y v zymě předivně živiti. Chovejž y nás, jakž ráčíš, na té nízké zemi, Jedno nech vždycky budem pod křídlami tvými. Budiž na věky chválen, nesmrtedlný Pane, Tvá dobrota y milost nikdý nepřestane. 12. v Praze, 1584.
108
Částka druhá.
[109]
Život venkovský.
Vivite contenti casulis, & collibus vestris, O pueri! Marsus dicebat & Hernicus olim, Vestinusque senex, panem quaeramus aratro, Qui satis & mensis. IUVENAL.
Já jsem živ v mé samotnosti Na svém vzdáleném statku, Prázden šedivé starosti, Všeho y nedostatku. Slávou městskou pohrdávám, Marnou urozeností, Všecek se jenom oddávám Milé přirozenosti. Žádný mne venku nemejlí, Poviku též nečiní, Aniž se kdo ke mně chejlí, Jenž mi škoditi míní. [111] Ješto v velkých městech všudy, Jduli tam, neb jduli sem, Stojímli zde, nebo tudy, Předce jist nikde nejsem. Neli kdo ke mně přistoupí, Anť se mně dříve klaní, Pak mne celého oloupí, Bránímli se, mne raní. Neb jestli mne rychle vozy Někde snad nepřejedou, A zlí lidé, jenž jsou mnozý, Lstivě mne nezavedou. Zprávce vrchní, plný tuku, Nádherně sy tam kráčí, Jenž v krvi svou skrbnou ruku Nevinných lidí máčí. Chtíli se před ním vymlouvat, On jim káže odejít: Což? – mně chcete vy odmlouvat? Do vězení! – Tak chcy mít. – Lhostejnost, kvasy a lenost Panují tam s lakotou, Tvrdě pak spí spravedlnost, Zastíněná mrákotou. Dvořan s hvězdou zlatou vidí, Že ho všickni slavějí, 112 Nevěda však, že se lidi Jen té hvězdě klanějí – Protož sobě vykračuje Pyšněj, než král, jeho pán, Sprostné lidi potlačuje, Každý jest jen jeho man. Zvučně řechtá jeho vaček, Celý se zlatem třpytí, Třese se před ním sedláček, Poctivý se ho štítí. Chodec každý pevně věří, Že almužny nabude, Když stojí u jeho dveří – On ho spurně odbude. Mrzáku, věkem sešlému Pracovati on velí, Lenochovi pak mladému Všeho, co chce, udělí. Jen když umí skotačiti, A poklony šoustati, Jak čamrda se točiti, Sliny panské lízati. Máli vznešeného otce, A v svém měšcy peněz dost, Tu se mu staví vysoce, K všem hodnostem zlatý most. 113 Hned dojde ouřadu svého, Byť třebas nic neuměl, Místo smyslu rozumného, Řezanku v své hlavě měl. Nevěrnost má svého místa Ve všech městech velikých; Žena často není jistá Přede lstí mužů cyzých. Muž manželky nemiluje, Pod rukou jiné hledí, Když se domů navracuje, U ní zas jiný sedí. Jiných v manželství neřádů Tuto ani nepovím, Šetřímli pak městských řádů, Nic se tomu nedivím: Neb tam již zasnouben bývá, Když na kolibce leží, Nemluvňátko svadbu mívá, Nescházý nic, jen kněží. Když přicházý k dospělosti, Bývá chován v samotě, Tím nenabude smělosti, Živ jsa v pouhé slepotě, Tak dlouho až mu rodiče Choti jeho přivedou, 114 A pustíc jeho vodiče, Do světa ho uvedou. Svatým svazkem jsa již svázán, Vidí v něm krásné tváře, ZapomeneZapomene, nač byl tázán,tázán Při svadbě u oltáře. Do jiné se zamiluje, Tu teprv srdce cýtí, Vším snaženstvím usyluje, By ji mohl již míti. – O tom venku nic nevědí, Přirozenost je vodí, Každý jen své vorby hledí, Ostatní se přihodí. – Vezmu sy, kterouž sy zlíbím, Chudou, nebo bohatou, Věrnost, lásku jí hned slíbím Pravou, věčnou a svatou. Když mne ráno na procházku Jasné slunce vyloudí, Slyším tu rozdílnost hlásků, Nebo každý pták soudí, Že líp nežli druhý zpívá, A tak se s nim potýká, V tom srdce radost nabývá, Milostí se roztýká. 115 Lidé na pole chodějí, Voly v pluh zapřahují, Dobytek k pastvě vodějí, Vesele prozpěvují. Stavímli se u domečku, Kde má Fillis přebývá, Ona stojí u stromečku, A po mně se již dívá – Kde s ní začasto sedávám, Z její strany nevstanu, Hubiček jí na sta dávám, A zas tolik dostanu. V městech má ten velkou slávu, Kterýž má krásné domy, Nezměnilbych za ně trávu, A v štěpnicy mé stromy, Jichžto ovoce nám chutná, Líp než jídlo strojené; Večeře jest věru smutná, Při níž nespokojené Svědomí jest a myšlení, Jenž se skoro nacházý Všudy, kde na břicha jmění A na hodech nescházý. Ty nás od horka chránějí, Hýbáním svým chladějí, 116 A líbezně zavánějí, Když větry zlevna vějí. Tu oba dlouho mlčíme, A na sebe hledíme, Ptáčata zpívat učíme, Že jsme šťastní, vidíme! Červené jsou její líce, Rozpálené horkostí, Žádajíc vždy víc a více Přerozkošné milosti. – Ňadra její se zdvihají, Oči ohněm svítějí, A najevo mně dávají, Co mi řícy nechtějí. – Kdo necýtil těch radostí, Pochopit jich nemůže, Pocýtit jich do sytosti Toliko onen může, Kdo nepokažené srdce A svědomí čisté má; Kdožkoli však to míti chce, Ten ať městu výhost dá. 117
Povětří.
Den jest krásný, slunce svítí – Počíná se k dešti míti, Mračejí se oblaka, Zastrašují člověka. V chvílce se lijavec valí, Utíkají velcývelcý, malí, Prázdné jsou tu ulice, Strouhy, toky velice K podivu se vylévají, A šustění vydávají, Ze všech stran k utíkání Nutí hřmot a blýskání. Nepřestává to bouření, Tmavých mračen se shánění, Není žádné naděje, Pořád se stejně děje. Blýská, hřmí, lije se stále, Však hle! – nyní nenadále Počne větříček víti, Pomijí hromobití. 118
Zoufalství.
Kam se uteku před tebou nebe? Skály pukejte! Hřmoty vydejte! Kamení váše střaste ze sebe! Lesové hustí, zelení háje, Kořen vylomte! Stromy se zlomte! Byste nekvetli letního Máje. Zpustněte louky, zahrady, pole, Obilí smeťte! Vnivec uveďte! Všecko též, co jest v zeleném kole. Potoky, moře, všecky se vody Z všech stran vylíte! V hromadu slíte! Největší všudy působte škody! Obloho jasná celá se zatměň, Střelbou tvou hřímej! Deštěm svět vymej! Veškeren v tmavou pustinu proměň! 119 Země svou temnou propast otevři, Oheň vyhazůj! A neuhasůj! A mne zoufalce do sebe zavři!
Pochybnost.
Kloe. Bartoni můj, prosým tebe, Rcy: miluješli jen mne? Zde nás vidí širé nebe, Slib mně to tu veřejně! Bartoň. Již sem ti to stokrát řekl, Že jen tebe miluji, A před tebe na zem klekl, Teď ti to zas slibuji. 120
Na E. B.
Omnis amans pallet, color hic est aptus amanti. OVID.
Jak jen mé oči na tebe shledly, Líce mé červené najednou zbledly. Nevím, mámli to láskou nazývat, Neb tvou tvář vidím se zardívat – Ovid mně odpovídá, v bledosti Jest znamení horlivé milosti.
Některé básně dle Bürgera.
ObjímáníObjímání. (naNa B – u. V – r.)
Jak vinný kmen po své holi Ratolesti své plete, Jak své tkání břečtán v poli Ulmě na ňadra mete; Jak na hnízdě vyhledaném Holoubky se zobají, V ťopání zamilovaném Chytat, dávit se dají: 121 Kyž mne tak můžeš obejmout! Má milá, kyž já tebe! – Kyž se nemohou odejmout Náše pisky od sebe! Zapomnělbych vinohrady, Netoužilbych po hodech, Ani z knížecý zahrady Po červených jahodech. Umřít bych chtěl v požívání Pisků tvých lahodnosti, Umříti v stálém líbání Rozkošné opilosti. – Světu spolu výhost dejme! Ze mne duch již plápolá, Tomu klátby zanechejme, Kdo koho z nás odvolá. Když nás střelí smrti kuše, Mezy Myrty padneme, Spolu poletějí duše Vzhůru, tam když lehneme; Do krajin blahoslavených Plných vůně, stkvostnosti, V nichž se z nebes vyjasněných Smějí jara sladkosti. Kde větrové líběj vějí, Stromy krásněji kvetou, 122 Kde ptáčkové sladčej pějí, Pramýnky čistěj tekou. Kde oko skormouceného Slzý vypláče hojnost, Kde jak milou tak milého Osud spojí na věčnost. Kde teď Faon pln lítosti Nad Safou se smiluje, Petrarka Lauru v tichosti Objímá a celuje. Na lukách napitých mízou Podezřelost nemučí, Abelarda s Heloizou Lásku kde on teď učí. – Nebesa plná radosti Nyní sem již viděl vás! Z toho světa do věčnosti Vemte brzce k sobě nás!
Aryst. (Na F. J. B – u.)
Kyž mně dobrotivé nebe Jenom tolik dopřeje! 123 By mohly okolo tebe Věčně být mé šlepěje! Nikdy po jiných rozkošech Bych víceji nedychtil, Do ostatních radostí všech Bych se více neplichtil. Přísahu bych na to složil, Před nebem na zem klekl: Žebych všecko vynaložil, Lásce, vínu odřekl. – Čemuž srdce veselého, Ještě mladého muže, Zvlášť tomu již navyklého, Zřídka odřeknout může.
Amorův šíp.
Šíp Amorův jest špičatýšpičatý, Nechej ho v sobě zaťatý, Pocyť málo bolesti! Nechcešli mne poslechnouti, A hledíš ho vytrhnouti, Rozsápeš své vnitřnosti! 124
Májový větříček. (Na V. M.)
Vyfukůj z květin Májový větříčku! Kde tvé líbání červení růžičku, Kde tak líbezně mezy nimi bloudíš, Vůni z nich loudíš. Zdvihni se sevší tvou sladkou kořistí K onomu stánku z bezového listí, Tam číhá Milda. Nechť tvé sladké z kvítí Vůně pocýtí! Štěstí nepřálo mně ještě líbání, Tobě však milá, se v ničemž nebrání, Měj tři za jednu, jenom z nich jedinká Má buď hubinka!
Zpěv pijáka.
Já sem sy již umínil v hospodě umříti, Při mé smrti u huby musým víno míti, By řekli, kdyby měli Anjelé přijíti, Bože tomu pijáku rač milostiv býti! 125 Smysl každý bez vína ve mně hned vysýchá, Srdce vínem napité k nebesám pospíchá, Mne víno z kterékoli hospody víc píchá, Než co češník knížecý čistou vodou míchá. Každý jest již k něčemu přirozeně veden, Já nikdý nemohu spát, když nejsem najeden, Lačného by mne mohl přemoct chlapec jeden, Na hlad, žízeň nevražím, jako na soudný den. Takové verše dělám, jaké víno cýtím, Ani psáti nemohu, leč až se nasýtím, Ani y to zač stojí, co píši před pitím, Po pití však ve verších y Názona chytím. Nepůsobí ve mně duch prorocký své hnutí, Leč když plné břicho mám, a když mi jde k chuti, Když u prostřed mozku Bachus má své sednutí, Tak Cházon do mne vjede, a zázraky kutí. 126
Fillis a Dámon. Z Němčiny P. Kleysta přeloženo.
Dámone milý! ty sy mne již chytil, Cýtím teď, co sy ty v svém srdcy cýtil, Mne nutí stálost tvojí lásky pevné K lásce zas rovné. Jak sem tvou ruku, kterouž kryto bylo Tvé oko, ztáhla, ach co způsobilo Tvé krásné oko, mokré od žalosti, V mojí vnitřnosti! Utíkám, pláči, padnu u mé boudy, A oheň prudký hnal se skrz mé oudy, Věčně mne bude plamen tento trápit, Chtěje mne strávit. Dámone věrný, já sy volím tebe! Tisýckrát budem líbati vždy sebe, A tak svou duši, kterouž v ustech kryji, Do tebe vliji.
Zymní čas. Z Latiny Bohuslava Hassenštejna z Lobkovic přeložený.
Zymní čas se již přiblížil, Řeky odpočívají, 127 Jakby je byl někdo sklížil, – Ledem se přikrývají. Přes něž v letě rychlé lodě Vší čerstvostí běžejí, Jakby zdorovaly vodě, Teď y vozy jezdějí. Dvorů doškové výsosti,výsosti Se nyní loďmi krejí, Lilia stkvělou bělostí Země víc nebarvějí. Pole pusté ztratic trávu, Plísní již obtažené, Rozjímá sy šťastnou slávu,slávu Jarní krásy blažené. Ptactva pění již přestává, Daulická vlaštovička,vlaštovička Ithyma neoplakává, Mlčí její písnička. V lesých letití dubové Listím nejsou oděni, Ani v vinicých hroznové Ratolestmi chráněni. Strojí se vítr východní, Y půlnoční svým váním Prudkým, tak též polední Zem podvrátit dýmáním. 128 Bělí se všudy po poli, Ovce mlíčník nešklubou, Chrastí netrhají voly, Pást se nejdou za trubou. Vlnonesní beránkové Do ovčinců se ženou Ze strání; žravých hlukové Vlků nadarmo vejou. Obkličily zemi pustou Z všech stran černé tmavosti, Mlha padši na svět, hustou Obstoupila ho temností. Slunce nestřílí papršlky Na zem, kteréž svým jměním Nekrášlí podzym jablky, Aniž leto osením. Rolí oráč nevzdělává Svou radlicý železnou, Shrbeně nepřevorává Klučeninu ouhornou. Zem od stálé zymy sprachlou Parný rak nerozpouští, Zvěř divokou mrazem skřahlou Zyma pudí do houští. 129
Výhost Můzám z Latiny Jiřího Karolidesa z Karlšperku přeložený.
Cházone, Můzy ať se dobře máte! Samé zlaté vrchy připovídáte. Kteříkoli vámi se obírají, Všickni zajisté hladem umírají. To proto, by byli na slovo vzati, Za velkou mzdu slovou básnicybásnícy svatí. Zdráva buď zem, jenž pracovitým přeješ, Každé semeno plodem obdařuješ, Tvé obyvatele živíš a chráníš, Zemřelé pak před nepokojem bráníš.
Na den provozování Štěpána Fedyngra, v Cžeském jazyku na král. Pražském vlastenském divadle, od Bondynské společnosti Německých herců, dne 16 Máje 1785.
Plésej Praho! sme zvolali, Jak náš Bulla naučil 130 Thalii česky rozmlouvat, Ctnost chválit, a zlost pomlouvat.*) Truchli Praho! sme volali, Jak ho od nás odloučil Hněv nevděčný svých vlastenců, Pohanění! – místo věnců. Dnes opět vlast náše plésá, Slávu sy rozjímajic, Jakou za Karla Čtvrtého Měl Jazyk Čecha starého, Záloha Nečechů klesá,**) Mocy žádné nemajic, Kterouž kladli naší řeči, Pro níž předce sáhli k meči. – ——— *) František Jindřich Bulla Pražan, tehdejší zprávce divadla Pražského první byl, jenž svůj jazyk vlastenský na divadlo uvedl. **) Mnozý se o to snažili, aby žádné hry víc v Cžeském jazyku provozovány nebyly. 131 Höpflere! krajane milý!*) Tvé jméno nezahyne, Bude u potomků žíti, V ustech tvých vlastenců zníti: Neb tebe horlivost sýlí, Přemilý Čecha syne! Po trnové cestě chodit – Čechy do divadla vodit. –
Ševcovský rozsudek o básních.
Ptal se švec ševce jednoho, Co jsou básně? – a co básnit? – Což pak nemáš rozum z toho? – Co bláznovství, a co bláznit? ——— *) Nynější spoluzprávce divadla Pražského, též Pražan, a horlivý následovník svého předchůdce, na jehožto usylování se nyní pořadpořád hry Cžeské provozují. – 132
Částka třetí.
[133]
Umírajícý k své duši podlé Pope.
Božská jiskro z plamenu nebeského! Zprosť, zprosť se toho těla smrtedlného; Pohrdej strachem, ouzkostí, bolestí, Teď máš svítězyt nad přirozeností, Vykročiti z tohoto světa, Vstoupiti do končin života. Slyš, jak tebe volají Anjelové, Poď milá sestro, poď k nám, hle kůrové! Což to, že se víc neznám? – kormoutějí Se mi smyslové, zrak hasne, zmizejí Živlové, já více nedychám, Duše má! to za smrt držet mám? [135] Země se vzdaluje, a již zacházý: Vidím nebe otevřené; přicházý Vstříc Serafíni s zpěvem: ach zapůjčte Vašich mně křídel, semnou zčerstva leťte! – O hrobe, kde jest tvé vítězství? O smrti, kde tvé příkořenství? Václav Stach, v Praze.*)
Dámon a Jaron.
Sunt lachrimae rerum, & mentem mortalia tangunt. VIRGIL.
D. Proč zde tak smutně bratře Jaroni ležíš, A na radostné stádo žalostně hledíš? Patř, jak pořádně se pasou tvá jehňátka, A jak vesele vzhůru skáčí kozlátka. J. Ty ještě nevíš mé žalosti příčinu? Nech mne Dámone, ať v bolesti zahynu! D. Řekni mi, co jsou to zase za smutné věcy, Však sem ještě neslyšel takových řečí ——— *) Písně své křesťanské roku tohoto v Praze v 8. u Rosenmüllerských dědiců vydal. 136 Od pastýře nad jiné veselejšího, Snad neoplakáváš přítele dobrýho, Snad ti nezhynulo tučné jehňátko, Neb ti neodřeklo Lalaje děvčátko? J. Budu mlčet, když jediné potěšení, Příjemná Lalaje víc na světě není. D. Co platno, aby sy stále sobě hořekoval, Všem horám a lesům svou bídu žaloval, Věř, nezbaví tebe pláč hořké žalosti, A způsobí ti jen tím větší těžkosti. Rač se posaďme blíž buku zeleného, Mášli co o své milence hotového, Můžeme zde po sobě spolu zpívati, Až se bude hlahol v lesých rozlíhati. Zatím náše stádo opatrůj Bartoni! A ty počni zpívat truchlivý Jaroni! J. Pastýřek zrcadla stůjte potokové! Přestaňte váti jen chvíli vy větrové, Ať můj smutný zpěv dorazý až do nebe, Když budu naříkat Lalaje pro tebe. Žalostí vadnou dráhy, meze a louky, Tebe oplakávají zvadlý palouky, Na kterýchž sy své bílé stádo pásala, Příjemné písničky vesele hlásala. Pro tebe jsou truchlivé všecky jeskyně, Pro tebe naříkají lesní Bohyně. 137 Pláčí pastýři, a kvílejí děvčátka, Nechtějí ani trávy jísti jehňátka. Bylas nevinná, tichá jako ovčička, Nebyla k vidění taková divčička, Na tvých tvářích růže kvetly jak korály, Pisky, v čele oči jako trnky hrály, Hlas příjemný jak zvoneček, řeči sladké, Ruce bílé jak lilium, tělo hladké. D. Pod zelenou mříží sedícý slavíčky Z spanilých hrdýlek truchlivé písničky Vydávejte, a vy ptácy každou dobu Kvilte neustále u jejího hrobu. J. Dřív než Jaron na tvůj příjemný obličej Smutně zapomene, nastane obyčej, Že se Jelen na obloze pásti bude, A Labe naproti horám spátkem půjde. Hned když začnou první slunečné papršlky Zlatiti černé lesy a holé vršky, Když mrzutí z pole potáhnou voráči, Aneb poženou stádo domů ovčácy: Spomínat budu, nikdý nepřestávaje, Na tebe, kde jsy, ach přemilá Lalaje! D. Přestaň Jaroni! učiň konec zpěvu tomu, Již jest čas, abychom hnali ovce domů. Nebo již sedlské vzhůry kouří komíny, A z hor na střechy syvé padají stíny. 138 J. Jděte domů, jděte spanilá kozlátka, Vy šťastná někdy mého stáda hovádka, Nebude vás z pramenu čistého více Semnou napájeti krásná milovnice.
Víno.
Přispěj mně Bachus k pomocy, Když budu zpívat o mocy Tobě keře posvátného, Ohlašovat ctnosti jeho. Noach otec Patryarchů, Hned jak jest opustil archu, Po tvém prvním štěpování, Všemožném opatrování, Tvé lahodnosti okusyl, A co můžeš, v skutku zkusyl. Ty srdce obveseluješ, A zemdlené posylňuješ. Tebe kdo mírně požívá, Zdraví a sýly nabývá, Chudým lidem všeho hojnost Dáváš, též sprostákům moudrost. Tě pijíce nic nedbají, Vší vrchností pohrdají, 139 Myslíc, že již nad tisýce Mají, též rozumu více. Však když se vyspějí z toho, Pravějí, že pili mnoho, Že ty velmi dobré víno, Bylo sy tím včera vinno. Tvé když dojdu lahodnosti, Spějí hned všecky starosti, Bývám bůjný jak Alkmeon, Rozkošný co Anákreon. Maximilián Štván, v Praze.
Podletí.
Omnia nunc rident. VIRGIL.
Hle hle! kterak v překrásném podletí Tamto zvířátko na kvítek letí, Křídlaté, ješto slove včelička, Hnízdo sy slepuje vlaštovička, Rozmrzlí jak plynou potůčkové, Líbě přehudují slavíčkové. 140 Grácye se již růží šlechtějí, Nymfy horské kněžny skotačejí. Hojně se stkví na paloucých kvítí, Je zbírají děti k věnců vití. Tuto žnou outlá drnek jehňátka, Tamto se učí pásti housátka. Hle jak kachna na rybníce pluje, Větříček vinice profukuje, Z nichžto vůně líbezná vyplývá, V tekutém povětří se rozlívá. Slunce vycházý z hory nádherné, Mračna různě se trhají černé. Všecko všudy okřívá na světě, Jako mléko míle jabloň kvete. Z cyzyny opět táhnou jeřáby, V chobotách kalných řechtají žáby. Keř po mnohém již slzení vinný, Z těhotných ratolestí převonný, Milostná poupátka vykládá, Strom široce své větve rozkládá. A v lůnu rozvitých ratolestí Nové se stkví ovoce v hojnosti. Sem sem pospěš děvče roztomilé, Sednem do stínu chladného přemile Stromu, jehož Zefírovým váním Lístíčko šustí pohybováním, 141 Dle něj plyne potůček stříbrný, Jehož crčením nás loudí vlny. Ach! kdož může to místo minouti, A se rozkoší nerozplynouti.
Růže.
Kdyby mocný Peron kvítí Králem měl ustanoviti, Království by bylo růže, Kdo je odepřít jí může? Růže jest zrostlin způsoba, Oko květin a ozdoba, Luk zardělost šarlatová, Ušlechtilost vyblyskávávyblýskavá; Vůni tak líbeznou dýmá, Že Venus ji cýtic, zdřímá. Růže lásku zaněcuje, A všech utěšení sluje, Šperk jest ňader nadýmavých Děvčátek zamilovaných. 142
Obraz T – z – e Ž – l – y.
Undique surgunt ex te deliciae. GALL.
Nu malíři umění růžového! Malůj mně obrázek děvčátka mého, Ačkoli ono zde přítomno není, Nu, předc je malůj, jak ti povím nyní. Na jeho hlavě hustí ať vlasové Se rusejí, a z ust ať Zefírové Přemilým váním líbě pohrávají, Vůní svou skrz povětří ať plovají. Pod vlasmi přeušlechtilé pěknosti Čelo ať sněhovou stkví se bělostí. Obočí nespoj, hleď se! dva obloučky, Nýbrž jak ti pravím, malůj hezoučký! Ať se překrásně rusých vlasů stkvění Každý diví, složenému sklonění. Co jiskra ať na mne upře své oči, Přelibě spanilespanilé, co holubičí, Jež na mne házyc, ať se usmívají, A srdcy osten k milosti dávají. Na krásných lícech přehladká ať rovnost, Velmi milá se vyskytá zardělost. 143 Tak jako když kvete v podletí růže – Jestli to obraz tak představit může – Pisky červené malůj lahodničký, Jakoby na mně loudily hubičky. Bílou jasností hrdlo ušlechtilé, Viz! ať se stkví překrásně ulíčilé. Ať se vznášejí co mléko na bílých Grácye milé ňadrách přizardělých. Posledně vymalůj oděv šarlatový, Jenžby jej krášlil do paty od hlavy. Co ještě víc? – na něj teď živě hledím, Ano y zdá se mi, že s nim již mluvím. Jan Hynek Kavka.
Zůvení Battysty do kraje.
Diffugere nives, redeunt jam gramina campis, Arboribusque comae. HORAT.
Poď, bratře, poď již jednou z města ven, Zanech vesel křiklavé houkání, Cýť rozkoše, které nám tento den, Kam okem hneš, dává v oplývání. 144 Poď, bych mohl tě k srdcy přivinout, A lásku svou k tobě vypravovat, S tebou pod strom větvitý sy sednout, Jak tě mám rád, stokrát opětovat. Proč se zdráháš? již vichr nefučí, Aniž hor hřbet šedivý oděv má; Potůčkové zdrtivše led, hrčí, Kroutíce se pryč mezy lukama. Ževěna zas do hor na lov běží, Krásné Nymfy vylezly z křovíčka, Faun nedbale na vejsluní leží, Omámený od zpěvu slavíčka. Vyvedly se ze vsy všecky dítky, Ruku v ruce sobě poskakují, Na trávnícých vijí sobě kytky, Neb v křovinách hnízd ptačích hledají. Dychlo jaro! hned celá zem kyne, A osení pirnaté zelená, Luka pyšní, mlha hustá hyne, A bývá pryč s povětřím zmíšená, 145 Rosa padlá stkví se od papršlků Jak perličky, pole se raduje, Vlny běží po obilí svršku, Které větřík mírný způsobuje. Les pozorný radostně oblečen, Rozmanitým ptactva zpěvem zvučí; Škřivánek jsa z dobrého povděčen, Stvořiteli libou píseň cvrčí. Hle štěpnice květem posněžené Vše povětří vůní naplňují, Pastýř stáda vlnatá ven žene Na pastviště, jenž sy poskakují. Keř vinný též slzemi zalívá Zem okolní, snad chce mít tučnější? Poupě šipku mocně se nadýmá, Chtíc býti růžirůží nad jiné krásnější. Aj, poupátko, chceš býti k ozdobě Měkým ňadrám nějaké divčičky, Jejíž líce kvetou v tvé podobě, Když okusý prvnikrát hubičky. 146 Ach co hlučí? roj pilných včeliček Z oulu vyšlo, krmí svých hledati, Již sed – předc ne – jetelní palouček, Ten jest, na němž hodlají sedati. Nyní sedly, již pilně dělají, Ta cucá med, ta leze v květiny, Any se hned za ní zavírají, Jiná hledá základ na voštiny. O včeličko! včeličko bedlivá, Tebe by měl každý následovat, Tak dychtivě, jakos ty dychtivá, K obecnému dobrému pracovat. O radosti pramen, přirozenost! Jejichž ceny nikdý nezměňuješ, Vždy pravými lidskou cytedlnost Rozkošemi hojně opojuješ. Vy jste jen stín, vy světské radosti! Třebas tisýc rukami vzdělané, Předc páchne z vás puch mrzké marnosti, Byste byly až k nebi hlásané. 147 Nech jich lidu, jehož cyt zkažený Od hladových jest těla žádostí, Poď bratře ven! nebo jest blažený, Přirozené kdo cýtí radosti.
Bouřka.
Již měsýce jasnost vysoce stkvělá, Y zvířecý hvězda půl běhu měla, Již celý okršlek hluboce spal, Jen básník zamyšlen své zpěvy psal. Když mračno zčernalé roztáhlo křídlo, Zastřelo temnostmi zem, lidské sýdlo, Vydalo blesk malý, jen sem a tam Zahlučelo častěj – neškodic nám. Dosavad nebylo čeho se báti, Větrové zdáli se v jeskyních spáti, Nedlouho – co slyšán byl větší zvuk, A mračno valic se, vydalo hluk. 148 Již vichrové bdějí, již všudy bouří, Metají v povětří prach, jako kouří, Blesk za bleskem letí, hřmot po něm zas, Aj, za krátkou chvíli změnil se čas. Hle tam to stavení již chromě stojí, Třesk hroma hrčného tam hrušku dvojí, Již v třísky obrácen jest celý kmen, Blíž něho z chaloupky již jde plamen. Již oheň plápolá z patnácti domů, Jakby bylo tlouklo všech sedm hromů, Lidu běžícýho jest jeden ryk, Množství shromážděné množí víc křik. Všecko ze svých domů třesouc se běží, Jen ještě lakomec na zlatě leží, Ruce k nebi zdvihna, prosý pomoc, Žádá sy přestáti tu hroznou noc. Aj nyní přestává dešťové lití, A střechy hrčejí od krupobití, Zem celá se bělí změněná hned, Mračno roztrhnuté valí naň led. 149 Sedláče ubohý ty nyní bídneš, Srdce tobě pukne, až pole shlídneš, Klásek tvá naděje nestojí víc, Led hustě hrčícý uved jej v nic. Tomáš Pavelka, v Praze.
Dafnys a Filida.
F. Jestli upřímně miluješ, Mně samé lásku slibuješ, Chcy ti něco vyjevit, Však se chraň o tom mluvit Pastýřkám, neb jinému Z pastýřů klevetnému. D. Stromové mohou svědčiti, Že budu mlčeti. F. Tys z pastýřů ten jediný, Milejší mi není jiný, To ti musým zjeviti, Milůj, a hleď tajiti, Že se mé mladé srdce Poddává již tvé lásce. D. Stromové mohou svědčiti, Že budu mlčeti. 150 F. Nedám také, by kdo jiný Přišel na trávník zelený, Chtěje u mne seděti, Nechcy víc naň hleděti, Neb tys sám jen v srdcy mém, Jen mlč, že se milujem. D. Stromové mohou svědčiti, Že budu mlčeti. F. Tak poď a toto měj první,první Věrné lásky polibení; Však jestliže k mé hanbě Problekneš co při stádě, Máť také být poslední; Boj se srdce trápení. D. Stromové mohou svědčiti, Že budu mlčeti. F. Již tedy mne polib také, Chcešli, můžeš y víckráte, Jen ať to skotačení Není k mé cti zlehčení, Usta též nechť mlčejí, Kteráž sladce líbají. D. Stromové mohou svědčiti, Že budu mlčeti. F. Nevím, jak mně již v srdcy jest, Nedals mi hubiček než šest, 151 Mohu láskou shořeti, Jeli ti co věřiti, Hlediž do srdce mého Milostí podjatého. D. Stromové mohou svědčiti, Že budu mlčeti. F. Dafnys! co to za mnou šustí? Snad jest zvíře v tomto houští? Ješto lásku nám brání, Překazyt chce líbání? Není! – ach jest má matka! Co počnem nebožátka? Matka. Co Dafnys slíbil mlčeti, Otec má věděti. M. V. K – s, v Praze.
Toužícý mysliveček po hrdličce.
Ach! kde jsy má? kdes hrdličko! Do kterés letěla pouště? Pověz! kde jest tvé hnízdečko? V jakém háji nájdu tě? 152 V jaké skále, neb jeskyni Tebe smutný hledat mám? Dej hlas toužícýmu libý, Ať se tě dřív dovolám. Aj! tu slyším mezy lesy Nějaký přelibý hlas, Ozvi se hrdličko, kde jsy, Řekni ke mně takto zas: Já jsem to ta, kteréž hledáš, Skrz kterouž srdce soužíš, Čekej! však se předc dočekáš, Po kteréž dávno toužíš. To když zaslech mysliveček, Mezy Houští se schoval, Dlouho v háji ten miláček, Až přijde, očekával: Tam na drnu sedě tíše, Držel své sýtě stále, By ji chytil co nejspíše, A s ní se těšil dále. Však když dlouho neletěla, V naději pořád seděl, 153 Když do sýtě jít nechtěla, Co má činit? nevěděl: Y spoměl sy, žeby mohl Hlas píšťalky vypustit, By ji tak přivábit mohl, Potom na ni sýť zpustit. Sotva počal hlas vydávat Na píšťalku přemile, Brž ji spatřil poskakovat Okolo sýtě bílé: Jakby ona k ní jít chtěla, Jakby zas nechtěla jít, Jakby to dobře věděla, Žeby v ni neměla být. Vidí pletky natažené, Předce se neoslýchá, Vidí sýtě nastrojené, Do kterýchž sama chvátá: Neb tím hlasem hned pojata Byla krásná hrdlička, A v tom hned byla zajata K radosti myslivečka. 154 Tuť se hned chtěla vyplecy, Jak byla přitažena, Když pak nemohla utecy, Křidýlka roztažená Hned sklopila, na zem dala, Tak pod sýtí želela, Na myslivce naříkala, Takto na něj volala: Jak od tebe podvedena Chytře jsem, myslivečku! Nyní vidím, že svedena Jsem skrze tvou písničku: Ach kyž sou mne má křidýlka Zanesla na tisýc míl! Bylbys mne můj myslivečku! Do svých leček nechytil. Jan Bohumír Dlabač,*) v Praze. ——— *) Roku 1782. vydal zpěv ke cti Papeže, pak na Jerláka Františka Pausa, a na Františka Knoblocha, roku 1784. ke cti svých přátel milých K. H. T. a. V. T. mimo některých menších.
155
Vymyšlení.
Já jednou na pole vyjda k procházení, Od města, od lidí chtě být oddělený, Tam abych sám s sebou mohl rozmlouvati, Své srdce, a co v něm, směl vylévati. Zanechav za sebou předměstí, zahrady, Sylnic a lidu hřmot, věřícých ouklady, Po lukách kráčeje k lesu sem se blížil, Slyše ptáčat zpěv, k němu sem hned pospíšil. Všecko krásné bylo, zastavím se málo, Jak se mi ještě zdá, že jest bylo jaro, Osení vstávalo z svého zymy hrobu, Tráva se zdvihala na jeho podobu. Hned tu hned tam oráč s pluhem se procházel, Rozsevač sýmě své po poli rozházel, Ptáčkové snášeli k hnízdům sobě smeti, Aby s svými plody tam mohli seděti. Přišel sem mezy tím nedaleko k lesu, Odkud sobě chudí někdy dříví nesú, Zaslech sem slavíčka, jenž sobě tu zpíval, Až se ten krásný hlas z lesa ven ozýval. Zahřálo se ve mně srdce k veselosti, Že sem se y já chytil zpěvomluvnosti. Jiří Petrmann, v Drážďanech.
156
Prosba na trn.
Píchlavý trníčku Uhni se trošíčku! Bych mohl pár růží Bez šrámu na kůži Utrhnout Helence, Mé zlaté milence, Dostanu za každou Růžičku rozmladlou Od krásné Lenčičky,Lenčičky Dvě neb tři hubičky. Za to tě chcy hlídat, Denně tě polívat, Bys neusch bez deště, A měl jich víc ještě. Filip Všejanský, ve Vídni.
K. N.
Děvče ty sy naříkáš, Že vždy barvu bledou máš, Léků vždy potřebuješ, A předce pořád stůněš: Všecko to ti nezpomůže, Vezmi sobě muže, Ten zajisté ti zpomůže. 157
Kloe.
Děvčátko, že na lícech již nemámnemám, Díš, červenou barvičku, Dej jednu mně hubičku, Uvidíš, že hnedky zas zčervenám. Václav Schöfl, v Praze.
Láska a víno z Hagedorna.
Milenka a víno mé Chtějí se mně rozdvojiti, Mohuli při rozsouditi, Jest otázka jediné. Já obojí a v tichosti, Bez vší hádky miluji, S ní užiji víc radosti, S ním se častěj raduji. Přeložil J. J. P –, v Praze.
158 Ukazadlo všech básní.
Částka první. Stránka Na Zpěvořečnost89 Obraz života lidského, z Kadlinského91 Pochlebenství, z Lomnického6797 Zlá žena98 Dar Bohu, z Konáče99 Smrtedlnost100 O mravích naučení, z Komenského101 Břich102 O zpadání řeky Nýlu, z Haranta103 Soudce104 Radní pán Sprostnost, z Krausenthálu105 Hněv Příklad106 Chvála Děti, z Dobřenského107 Vzdechnutí k Bohu
Částka druhá.
Život venkovský111 Povětří118 Zoufalství119 Pochybnost120 Na E. B.121
Některé básně dle Bürgera.
Objímání Aryst123 Amorův šíp124
[159] Stránka Májový větříček125 Zpěv pijáka Fillis a Dámon, z P. Kleysta127 Zymní čas, z Bohuslava Hassenštejna Výhost Můzám, z Karolidesa130 Na den provozování Štěpána Fedyngra Ševcovský rozsudek o básních132
Částka třetí.
Umírajícý k své duši135 Dámon a Jaron136 Víno139 Podletí140 Růže142 Obraz T – z – e Ž – l – y143 Zůvení Battysty do kraje144 Bouřka148 Dafnys a Filida150 Toužícý mysliveček po hrdličce156152 Vymyšlení157156 Prosba na trn157 K. N.158157 Kloe158 Láska a víno, z Hagedorna
Konec druhého sebrání.
E: av; 2004 [160]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Thám, Václav; Rosenmüller, Karel František ml. - dědici; Beránek, Jan Alois
(Vydané od Václava Tháma. V Praze, u Rosenmüllerských dědiců, za Jana Beránka Faktora. 1785.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 160

Autor motta: Claudianus, Claudius
(Claudian)//
Gryllus z Gryllova, Pavel
(Paulus Gryllus de Gryllova)//
Horatius Flaccus, Quintus
(Horat)//
Banno z Fenixfeldu, Joannes
(Ioannes Banno)

Motto: Claudianus, Claudius
(Claudian)//
Gryllus z Gryllova, Pavel
(Paulus Gryllus de Gryllova)//
Horatius Flaccus, Quintus
(Horat)//
Banno z Fenixfeldu, Joannes
(Ioannes Banno)