Bouřka.

Bouřka.
Již měsýce jasnost vysoce stkvělá, Y zvířecý hvězda půl běhu měla, Již celý okršlek hluboce spal, Jen básník zamyšlen své zpěvy psal. Když mračno zčernalé roztáhlo křídlo, Zastřelo temnostmi zem, lidské sýdlo, Vydalo blesk malý, jen sem a tam Zahlučelo častěj – neškodic nám. Dosavad nebylo čeho se báti, Větrové zdáli se v jeskyních spáti, Nedlouho – co slyšán byl větší zvuk, A mračno valic se, vydalo hluk. 148 Již vichrové bdějí, již všudy bouří, Metají v povětří prach, jako kouří, Blesk za bleskem letí, hřmot po něm zas, Aj, za krátkou chvíli změnil se čas. Hle tam to stavení již chromě stojí, Třesk hroma hrčného tam hrušku dvojí, Již v třísky obrácen jest celý kmen, Blíž něho z chaloupky již jde plamen. Již oheň plápolá z patnácti domů, Jakby bylo tlouklo všech sedm hromů, Lidu běžícýho jest jeden ryk, Množství shromážděné množí víc křik. Všecko ze svých domů třesouc se běží, Jen ještě lakomec na zlatě leží, Ruce k nebi zdvihna, prosý pomoc, Žádá sy přestáti tu hroznou noc. Aj nyní přestává dešťové lití, A střechy hrčejí od krupobití, Zem celá se bělí změněná hned, Mračno roztrhnuté valí naň led. 149 Sedláče ubohý ty nyní bídneš, Srdce tobě pukne, až pole shlídneš, Klásek tvá naděje nestojí víc, Led hustě hrčícý uved jej v nic. Tomáš Pavelka, v Praze.