Život venkovský.

Život venkovský.
Vivite contenti casulis, & collibus vestris, O pueri! Marsus dicebat & Hernicus olim, Vestinusque senex, panem quaeramus aratro, Qui satis & mensis. IUVENAL.
Já jsem živ v mé samotnosti Na svém vzdáleném statku, Prázden šedivé starosti, Všeho y nedostatku. Slávou městskou pohrdávám, Marnou urozeností, Všecek se jenom oddávám Milé přirozenosti. Žádný mne venku nemejlí, Poviku též nečiní, Aniž se kdo ke mně chejlí, Jenž mi škoditi míní. [111] Ješto v velkých městech všudy, Jduli tam, neb jduli sem, Stojímli zde, nebo tudy, Předce jist nikde nejsem. Neli kdo ke mně přistoupí, Anť se mně dříve klaní, Pak mne celého oloupí, Bránímli se, mne raní. Neb jestli mne rychle vozy Někde snad nepřejedou, A zlí lidé, jenž jsou mnozý, Lstivě mne nezavedou. Zprávce vrchní, plný tuku, Nádherně sy tam kráčí, Jenž v krvi svou skrbnou ruku Nevinných lidí máčí. Chtíli se před ním vymlouvat, On jim káže odejít: Což? – mně chcete vy odmlouvat? Do vězení! – Tak chcy mít. – Lhostejnost, kvasy a lenost Panují tam s lakotou, Tvrdě pak spí spravedlnost, Zastíněná mrákotou. Dvořan s hvězdou zlatou vidí, Že ho všickni slavějí, 112 Nevěda však, že se lidi Jen té hvězdě klanějí – Protož sobě vykračuje Pyšněj, než král, jeho pán, Sprostné lidi potlačuje, Každý jest jen jeho man. Zvučně řechtá jeho vaček, Celý se zlatem třpytí, Třese se před ním sedláček, Poctivý se ho štítí. Chodec každý pevně věří, Že almužny nabude, Když stojí u jeho dveří – On ho spurně odbude. Mrzáku, věkem sešlému Pracovati on velí, Lenochovi pak mladému Všeho, co chce, udělí. Jen když umí skotačiti, A poklony šoustati, Jak čamrda se točiti, Sliny panské lízati. Máli vznešeného otce, A v svém měšcy peněz dost, Tu se mu staví vysoce, K všem hodnostem zlatý most. 113 Hned dojde ouřadu svého, Byť třebas nic neuměl, Místo smyslu rozumného, Řezanku v své hlavě měl. Nevěrnost má svého místa Ve všech městech velikých; Žena často není jistá Přede lstí mužů cyzých. Muž manželky nemiluje, Pod rukou jiné hledí, Když se domů navracuje, U ní zas jiný sedí. Jiných v manželství neřádů Tuto ani nepovím, Šetřímli pak městských řádů, Nic se tomu nedivím: Neb tam již zasnouben bývá, Když na kolibce leží, Nemluvňátko svadbu mívá, Nescházý nic, jen kněží. Když přicházý k dospělosti, Bývá chován v samotě, Tím nenabude smělosti, Živ jsa v pouhé slepotě, Tak dlouho až mu rodiče Choti jeho přivedou, 114 A pustíc jeho vodiče, Do světa ho uvedou. Svatým svazkem jsa již svázán, Vidí v něm krásné tváře, ZapomeneZapomene, nač byl tázán,tázán Při svadbě u oltáře. Do jiné se zamiluje, Tu teprv srdce cýtí, Vším snaženstvím usyluje, By ji mohl již míti. – O tom venku nic nevědí, Přirozenost je vodí, Každý jen své vorby hledí, Ostatní se přihodí. – Vezmu sy, kterouž sy zlíbím, Chudou, nebo bohatou, Věrnost, lásku jí hned slíbím Pravou, věčnou a svatou. Když mne ráno na procházku Jasné slunce vyloudí, Slyším tu rozdílnost hlásků, Nebo každý pták soudí, Že líp nežli druhý zpívá, A tak se s nim potýká, V tom srdce radost nabývá, Milostí se roztýká. 115 Lidé na pole chodějí, Voly v pluh zapřahují, Dobytek k pastvě vodějí, Vesele prozpěvují. Stavímli se u domečku, Kde má Fillis přebývá, Ona stojí u stromečku, A po mně se již dívá – Kde s ní začasto sedávám, Z její strany nevstanu, Hubiček jí na sta dávám, A zas tolik dostanu. V městech má ten velkou slávu, Kterýž má krásné domy, Nezměnilbych za ně trávu, A v štěpnicy mé stromy, Jichžto ovoce nám chutná, Líp než jídlo strojené; Večeře jest věru smutná, Při níž nespokojené Svědomí jest a myšlení, Jenž se skoro nacházý Všudy, kde na břicha jmění A na hodech nescházý. Ty nás od horka chránějí, Hýbáním svým chladějí, 116 A líbezně zavánějí, Když větry zlevna vějí. Tu oba dlouho mlčíme, A na sebe hledíme, Ptáčata zpívat učíme, Že jsme šťastní, vidíme! Červené jsou její líce, Rozpálené horkostí, Žádajíc vždy víc a více Přerozkošné milosti. – Ňadra její se zdvihají, Oči ohněm svítějí, A najevo mně dávají, Co mi řícy nechtějí. – Kdo necýtil těch radostí, Pochopit jich nemůže, Pocýtit jich do sytosti Toliko onen může, Kdo nepokažené srdce A svědomí čisté má; Kdožkoli však to míti chce, Ten ať městu výhost dá. 117