Zůvení Battysty do kraje.
Diffugere nives, redeunt jam gramina campis,
Arboribusque comae.
HORAT.
Poď, bratře, poď již jednou z města ven,
Zanech vesel křiklavé houkání,
Cýť rozkoše, které nám tento den,
Kam okem hneš, dává v oplývání.
144
Poď, bych mohl tě k srdcy přivinout,
A lásku svou k tobě vypravovat,
S tebou pod strom větvitý sy sednout,
Jak tě mám rád, stokrát opětovat.
Proč se zdráháš? již vichr nefučí,
Aniž hor hřbet šedivý oděv má;
Potůčkové zdrtivše led, hrčí,
Kroutíce se pryč mezy lukama.
Ževěna zas do hor na lov běží,
Krásné Nymfy vylezly z křovíčka,
Faun nedbale na vejsluní leží,
Omámený od zpěvu slavíčka.
Vyvedly se ze vsy všecky dítky,
Ruku v ruce sobě poskakují,
Na trávnícých vijí sobě kytky,
Neb v křovinách hnízd ptačích hledají.
Dychlo jaro! hned celá zem kyne,
A osení pirnaté zelená,
Luka pyšní, mlha hustá hyne,
A bývá pryč s povětřím zmíšená,
145
Rosa padlá stkví se od papršlků
Jak perličky, pole se raduje,
Vlny běží po obilí svršku,
Které větřík mírný způsobuje.
Les pozorný radostně oblečen,
Rozmanitým ptactva zpěvem zvučí;
Škřivánek jsa z dobrého povděčen,
Stvořiteli libou píseň cvrčí.
Hle štěpnice květem posněžené
Vše povětří vůní naplňují,
Pastýř stáda vlnatá ven žene
Na pastviště, jenž sy poskakují.
Keř vinný též slzemi zalívá
Zem okolní, snad chce mít tučnější?
Poupě šipku mocně se nadýmá,
Chtíc býti růžirůží nad jiné krásnější.
Aj, poupátko, chceš býti k ozdobě
Měkým ňadrám nějaké divčičky,
Jejíž líce kvetou v tvé podobě,
Když okusý prvnikrát hubičky.
146
Ach co hlučí? roj pilných včeliček
Z oulu vyšlo, krmí svých hledati,
Již sed – předc ne – jetelní palouček,
Ten jest, na němž hodlají sedati.
Nyní sedly, již pilně dělají,
Ta cucá med, ta leze v květiny,
Any se hned za ní zavírají,
Jiná hledá základ na voštiny.
O včeličko! včeličko bedlivá,
Tebe by měl každý následovat,
Tak dychtivě, jakos ty dychtivá,
K obecnému dobrému pracovat.
O radosti pramen, přirozenost!
Jejichž ceny nikdý nezměňuješ,
Vždy pravými lidskou cytedlnost
Rozkošemi hojně opojuješ.
Vy jste jen stín, vy světské radosti!
Třebas tisýc rukami vzdělané,
Předc páchne z vás puch mrzké marnosti,
Byste byly až k nebi hlásané.
147
Nech jich lidu, jehož cyt zkažený
Od hladových jest těla žádostí,
Poď bratře ven! nebo jest blažený,
Přirozené kdo cýtí radosti.