Vymyšlení.
Já jednou na pole vyjda zamyšlený,
Od města, od lidí chtě být oddělený,
Tam abych sám s sebou mohl rozmlouvati,
Své srdce, a co v něm, směl vylévati.
Zanechav za sebou předměstí, zahrady,
Sylnic a lidu hřmot, věřícých ouklady,
Po lukách kráčeje k lesu jsem se blížil,
Slyše ptáčat zpěv, k němu sem hned pospíšil.
———
*) Roku 1782. vydal zpěv ke cti Papeže, pak na Jerláka, Františka Pausa, a na Františka Knoblocha, roku 1784. ke cti svých přátel milých K. a. V. T. mimo některých menších.
165
Všecko krásné bylo, zastavím se málo,
Jak se mi ještě zdá, že jest bylo ráno,
Osení vstávalo z svého zymy hrobu,
Tráva se zdvihala na jeho podobu.
Hned tu hned tam oráč s pluhem se procházel,
Rozsevač sýmě své po poli rozházel,
Ptáčkové snašeli k hnízdům sobě smeti,
Aby s svými plody tam mohli seděti.
Přišel jsem mezy tím nedaleko k lesu,
Odkud sobě chudí někdy dříví nesů,
Zaslech jsem slavíčka, jenž sobě tu zpíval,
Až se ten krásný hlas z lesa ven ozýval.
Zahřálo se ve mně srdce k veselosti,
Že jsem se y já chytil zpěvomluvnosti.
Jiří Petrman, v Drážďanech.