Básně v řeči vázané (1812)

Václav Thám

Diplomatická verze Ediční verze
Básně v řeči vázané.
Vydané od Václava Tháma.
Carmen amat, quisquis carmine digna gerit. CLAUDIAN.
První zbírka.
Druhé zlepšené a zmnožené vydání.
Nákladem Karla Tháma a Jana Bednáře.
V Praze, vytištěno u Jana Ferdynanda z Šénfeldu 1812.
[1] Non modo Pimplaeas nascuntur carmina ad undas, Est etiam celebri carmine Boema potens. Namque aganippaeis quot vernant gramina campis, Tot celebres vates Czechia clara tulit.
Paulus Gryllus de Gryllova in epigramm. ad Nicolaum Pelargum.
[2] Částka první.
[3]
Pastýřské rozmlouvání, v němž Dámon a Halton o závod zpívají.
Dnes se z háje zeleného Potok hlučný vyvalil, Pára šla na horu z něho, Jakby se u vnitř pálil. Neb jak přišel na kamení, Že mu neustoupilo, Vydával hojné hlučení, Až v poli slyšet bylo. Sotva jsem se obveselil Při tom libém šustění, Přišed Dámon, se posadil Podlé mne v zastínění, [5] Za nimž jiní pastýřové V malé chvíli přispěli, Svých ovec pilní strážcové, By svou kratochvíl měli. Dámon, Halton, oba mladí O závod zapískali, Všickni je slyšeli rádi, Jenž tu přítomní stáli. Co tu ptactva vůkol bylo, Přestalo hned zpívati, Jakoby hlasu pozbylo, Chtějíc je poslouchati. Dám. Když se od prudké horkosti Pryč zyma zapudila, A zas jarní zelenosti Z mušení ustoupila, Pole se kvítím odívá, Louky, doly, zahrady, Všecko k životu okřívá, Pasou se ovec řady. 6 Hal. Když se ptactvo do povětří Do vůle prolétalo, Ješto předtím leckdes ve kři Spokojené sedalo, Zas se dolů na zem spouští, A na stromečky sázý, Své libé hlasy rozpouští, Až se vůkol rozcházý. Dám. Pokud to pernaté stádo Svůj zpěv krásný provodí, Y to mé vlnaté rádo Do pole k pastvě chodí, Kdo zkusyl, ten dá za pravdu, Že y ty hloupé ovce Mívají hudbu za vnadu, By se napásly více. Hal. Již mne v pravdě omrzely Města, krásní domové, Ač jsou v své pěknosti stkvělí Jako mnozý hradové; Vaše bydlo ó pastýři, Již jsem sobě vyvolil, 7 Bych s vámi ovec hlídaři, Sobě slušně povolil. Dám. Když se bílé ovce pasou, Pod dubem odpočívám, Hraje na housle s svou chasou, Kratochvíle požívám. Slunce jasné chuť přidává, S svou září les maluje, S zlatými koňmi povstává, S námi rádo obcuje. Hal. Když se slunce dolů chýlí, A do propasti vpadá, Y já domu hned v tu chvíli Pobízým svého stáda. Tu žádost jenom přidávám, Ach překrásné slunýčko! Nyni ti noc dobrou dávám, Vrať se zase raníčko! Dám. Když se tvrdé skály potí, Jakoby plakat chtěly, Střílíc z svých žil v čas podletí,podletí Vody, co křišťál stkvělý; 8 Mé ovce žížníc horkostí, Mají své občerstvení, A poskakujíc radostí, Činí mně potěšení. Hal. Když se slunce nakloňuje, A za hory zacházý, Den jasný v noc proměňuje, A tmy na svět přicházý: Lidé spolu y hovada Mají odpočinutí, Všeliký hřmot se ukládá, Sotva slyšet pohnutí. Dám. Když se již k odpočinutí Večír slunce oddává, Měsýc, hvězdy k vstání nutí, A s ními blesk vydává, By tim světlem tvého pána, Totiž slunce, zastaly, A za něho až do rána Zemi osvěcovaly; Hal. Když slunce z odpočinutí Zase ráno povstává, 9 Všecko se k jeho pohnutí K nové prácy oddává. Ovce se z ovčinců hrnou, Jdou na pastvu s radostí, Trávy urosené drhnou Za chládku do sytosti. Dám. Když tak slunce z rána hraje, A své papršlky střílí, Jdu za ovcemi pískaje, Mám v tom svou kratochvíli, A říkám: milé slunýčko, Dnes od nás nepospíchej, Pozdrž svých koní maličko, Naše zpěvy přeslýchej. Hal. Aj nuže moje housličky, Náležitě zpravené, Zazněte libé písničky, Jsouc k tomu natažené: Chvalte tu jasnost slunečnouslunečnou, Ty jeho zlaté střely, A prokažte hudbu vděčnou, Sama to vlídnost velí. 10 Hal. Y ty má loutno líbezná Dej se k tomu navesti, A pokudž chceš slout vítězná, Hleď to dobře dovesti. Chval pána přirozenosti, Neb jest hoden vší chvály, Ať zní cti a slávy dosti, Jenž jest pán neskonalý. Tak ti dva mladí pastýři Spolu toto zpívali, Ve hudbě zběhlí rytíři Chvály vypravovali, Až je slunce nakloněné Domu jít přinutilo, A ovce již nasycené Zavříti poručilo. Nuž vy druzý pastuškové, Jenž jste tu přitom byli; Této pře ušní svědkové, Obou přátelé milí, 11 Bobek, olivy lámejte, A věnce z nich přistrojte, Oboum na hlavy dávejte, A tak je ctí opojte!
Podletí.
Krutá zyma pominula, Havránek se navracý, A studenost již zhynula, Opět zpívají ptácy; Dříví se listím pomalu Již zase přiodívá, Můž vzdát člověk za to chválu, Když se tak na to dívá. Kvítíčko se již rozvijí, A polehku rozkvetá, Ostří větrové pomíjí, Již jest po zymě veta. Již hojnější potůčkové Z hor se dolů spouštějí, 12 A ustydlí pramýnkové Zcela se rozpouštějí. Již se pozorní lesové, Od zymy obnažení, Oblékají v šaty nové, Nádherně přistrojení. Ževěna lesní Bohyně, Zas nabývá své krásy, Též y její přítelkyně Dryades mění vlasy. Již líbější potůčkové Svá křídla zas rozvíjí, Též ty bouřliví vichrové Své měchy v chundel svíjí. Ptactva rozliční kůrové Již svou hudbu strojejí, Jaké největší králové V svých sýdelnách nemají. Y ti stromové svým hnutím Jakýs zvuk vydávají, Též větve lehkým kynutím Líbeznost přidávají. 13 Co pěkně barvené kvítí S tou svou vší rozličností? Jenž se tak v své kráse třpytí Jak hvězdy na výsosti. Co pak ta jasnost slunečná, Co ty papršlky zlaté? Co y ta světlost měsýčná, Co ty hvězdy rohaté? Co lahodní větříčkové, Co zelený lesýček? Co stříbrní potůčkové, Co ten libý slavíček? Všecko radostí oplývá, Všecko jest v veselosti, Všecko zas letem okřívá, A nabývá čerstvosti. Odstupte pryč truchlivosti, Odejděte za moře, Ty smutku s truchlou žalostí, Y vy všeliká hoře! Z mého srdce již co nejdál, Hned se pryč odstěhůjte, 14 Bych se jen radosti oddal, Aniž se víc vracůjte! Neb dnes ještě jsa vás sproštěn Počnu se radovati, Tak těžkého jha jsa zhoštěn Budu poskakovati, A do zeleného háje Hned se odsud odberu, V němžto daleko od kraje Zahraji na cyteru. Budu y hlasem zpívati, Až se ten hlas roznese, Tak veselím oplývati V tomto zeleném lese. Ta má kratochvíl nejlepší Bude rozkoš v tesknosti, To mně nad všecko milejší, Nic po jiné marnosti. 15
Slavíček.
Když se den z rána krásný Barevně přistrojen Ukazuje, a jasný Již s nocý rozdělen, Má mysl mne do háje Nutká zeleného, Kde ptactvo času máje, Jest zpěvu libého. Tu to pernaté množství, Rozličně šacené, Každé v svém příslušenství Pěkně ozdobené, K líbeznému zpívání Hlas ostří a usta, A zpívá bez ustání Mnohý, mnohý zhusta. Les prázdný se rozlíhá Od jejich zpívání, A když se vítr zdvíhá, Jest hned potýkání. 16 Když pak y vody k tomu Mísý své šustění, Nechce se více domu Lidskému stvoření. A když libý větříček Svá křídla rozvíjí, Pohybuje větviček Mimo uší míjí: Tu y ty ratolesti Hned hudbu provodí, Přidávajíc radosti, Z zámutku vyvodí. Jesť však nad tu hudbu Jedna lahodnější, Kterou, a to na dubu, V tesknosti vezdejší Způsobit může ptáček, Jenž dnem, nocý zpívá, Jména svého slavíček Všem na vzdor užívá. Zdoroslavíček sluje, Jest raněn od lásky, 17 Tu ránu obnovuje Skrz své libé hlásky. Čest, slávu toho světa Pokládá za smeti, Chce po všecka svá léta Lásku mít v paměti. Kam se zabere koli, Chce jen lásku vzývat. Buď v lese aneb v poli, Kde se hodí, zpívat. Na stromích, y na zemi, Na horách, v oudolí, Y kde jest pusto velmi, Na lukách, na roli, Umí měniti místa, Y také povětří, Kde voda teče čistá, Najdeš ho y ve kři. Tuto samotný zpívá, Tam s skřivánkem pěje, Tak Boha lásky vzývá, Až se srdce směje. 18
Láska.
Hned rychle jak se zrána Den poukazuje, A noc ze tmy setkaná Sluncy ustupuje, Láska oheň v mém srdcy Pilně podpaluje, By hořel dnem y nocýnocý, O to usyluje; Abych chtěla zbouřiti Snad věcy ze všech stran, Nedá se uhasyti, Chce sám být v srdcy pán. Nedá odpočinutí, Nedá tiché chvíle, Tak mne k té válce nutí, Tak k té půtce míle. Není to okamžení, Není ta hodina, V nižby toho pálení Přestala čtvrtina. 19 Již y u prostřed kostí Cýtím to pálení, Bych chtěla řícy dosti, Nic to platno není. Již mi ustává sýla, Již mocy klesají, Ach ulev lásko milá, Ať ještě trvají! Když se pak nachýlený Den blíží k skonání, A slunce unavený Jde k odpočívání, Můj předc oheň nehasne, Hoří každou chvíli, Řkouc být mé srdce šťastné, Když se plamen sýlí. Aspoň na malou chvíli Ustup od přísnosti! A nabudeš zas sýly, Y mé zmocníš kosti. Však y ten vítr prudký, Ač dost vztekle bouří, 20 Popouští ty své luky, A ne vždycky kouří. Co můž být vzteklejšího Nad moře zbouřené? Což najít hroznějšího, Když jest skormoucené? A však y tu svou vzteklost, Y to své zbouření,zbouření Někdy proměnuje v tichost, A jest v utíšení. Proč pak láska na chvílku Nemá mít pokoje? A svírat tak milenku, Činic hrozné boje. Srdce od té horkosti Zapálené bije, V tom ohni té milosti Sám osobný žije. Ten plamen, jejž já míním, Jest jméno Meliše, To trápí pronikáním Mocnosti mé duše. 21 Ach! kdy se promění Ta má těžká žalost? A přijde potěšení Aspoň pro mou stálost? Kýž se zas mému srdcy Meliši ukážeš! Kdy mne svou milovnícy K sobě láskou svážeš?
Ohlas.
Já jsem seděla nedávno V rozkošném hrubě háji, Kde jak večer tak y ráno Libí větrové hrají; Potůček mimo tekoucý Uším šustí lahodně, Pramýnek z hůry tekoucý Očím slouží pohodlně. Již se jaro počínalo, Bylo měsýce Dubna; 22 Již se listem zelenalo Dříví, y země bujná; Tu jsouc láskou přinucená Vzkříkla jsem, ach Meliši! Ale slyším předěšená Zase křik, „ach Meliši!„Meliši!“ Řekla jsem, u sebe sama, Jest tuto někdo v lese, Jenž z mého křiku posměch má? Budu volati zase: Y hned a drobet toužeji, Ach Meliši! volám zas, Tu opět také zvučněji, „Ach Meliši„Meliši“ slyším hlas. Tu jsem sobě pomyslila, Že jest tu někdo z lidí, Jejž potřeba připudila Dříví nest, a mne vidí, Abych to mohla poznati, Počnu volati holla! Slyším se zas ozývati, A zas volati „holla!„holla!“ 23 Tu řeknu: sem sem pomalu, Přibliž se můj Meliši! Tu ti musým dáti chválu, Žes nad tisýc pěknější; A slyším zas rovně ten hlas, „Sem, sem„sem“ jak jsem volala, A ač jsem hledala v ten čas, Však jsem nic neshledala. Ach! ukaž se, křičím zase, Neb tebe smutná hledám, „Leč tě najdu, a vynajdu„vynajdu, „SoběSobě pokoje nedám.„nedám.“ Přišlo mi to k podivení, Že cokoli promlouvám, Podobné slyším mluvení, Jak se koli ozývám. Dím zas, kdyby to byl Meliš, Jehož se láskou soužím, Tubych ho zýskala nejspíš, Když teď tak po něm toužím. Tyli jsy milý Meliši? Vzkříkla jsem z pouhé lásky, 24 „Tyli jsy„jsy“ zas se hlas slyší, Opakuje otázky. Ukaž se mi, žádám velmi, Pokudž jsy ty můj milý! Všecko tak a nejinák mi Zaznělo v tu chvíli. Pozdvihši hlasu vysoce, Ach Meliši jsem vzkříkla, „Ach Meliši„Meliši“ hned široce Podobná píseň vznikla. Nevědouc co mám počíti V takové pochybnosti, Umínila jsem odjíti, Jsouc syta tou hrou dosti. Však ještě již naposledy Abych něco dovedla, Pro ty mé všetečné zvědy Otázku jsem provedla: Nevíšli aspoň, ptám se tě, Kdebych Meliše našla? 25 Pro něhož bych v zymě v letě Y na onen svět zašla. „Šla„,Šla,“ na to dává odpověd, Tak mne s smíchem odbývá, Odešla jsem odtud y hned, Vidouc, že dne ubývá. A když odcházým s žalostí, Dím, ach! ach! mnohokráte, Že jsem to řekla s zvučností, Slyším „ach„ach“ tolikráte. A že mne to již mrzelo, Řekla jsem, již buď konec! A hle rovně tam zaznělo, A bylo slyšet: „konec„.konec.“ Umlkni již jednou uším, Řekla jsem, a již s hněvem, A zas od skály zvuk slyším Jednostejný s mým zpěvem. Y dím zas sama u sebe, Již již seznávám dosti, 26 Že se nedoptám u tebetebe, Co tak hledám s chtivostí. Na jinou stranu obrátím Svůj umysl a svůj hlas, Zase k tobě se navrátím, Když na dubě vzroste klas. A jak jsem se obrátila, Křičím, co hrdlo stačí, A nic jsem již necýtila, Jenom štěbety ptačí. Y zase jsem se uhnula Drobet na levou stranu, Odkudž vodička plynula, K líbosti svému Pánu; A hned zas jak jsem začala Tůze jak prvé volat, To jsem rychle uslyšela,uslyšela Na druhé straně konat. Teprv mi přišlo na pamět, Že jest to jen pouhý hlas; 27 Ví o něm dávno celý svět, Ohlas má jméno u nás. Šťastný Kadlinský v Zdoroslavíčku, 1665. in 12 a 1726. in 8. v Praze.
28
Částka druhá.
[29] Pana Glayma
některé nové zpěvy z Němčiny přeložené.
Anákreon.
Kdož pak byl ten Anákreon? Jednák se mne Dorys ptá: Já na to odpověděl on, On byl člověk jako já. Na Helikonu*) sedával, Můzám**) libé zpěvy pěl, Grácyím***) hubičky dával, A s ními svou rozkoš měl. ——— *) Hora Umkám zasvěcená. **) Umkám. ***) Milostenkám. [31] A jesti ještě obcuje, Opustil je pro tebe, Však jestli mne představuje Dorys jemu, ó nebe! Tak pastýře šťastnějšího Zem celá Arkádya, A zamilovanějšího Nemá, tak jako jsem já. Grácyí svých by on nechal Všechněch třebas pro sebe, S radostí bych jich zanechal, Kdybych měl Dorys tebe!
Vůle.
Hrdiny po cti dychtějí, Všecky lidi zabít chtějí, Nechcy této vůle míti, Živi mají všickni býti. 32 Mocní, by statku nabyli, Lační, by mrouc syti byli, Na té vůli není dosti, Najíst se chcy do sytosti. Klopštok chce sy živobytí Za Homerův bobek vzýti, Ta vůle není pro mne zas, Neb živ chcy býti dlouhý čas.
Amor.
Amor*) jednou s svou pochodní Na Anakronta běžel, Děkůj, praví, mému ohni, Já tě od zkázy zdržel. Hymen**) s svou pochodní seděl V houští, a on již tebe S obmyslem přepadnout hleděl, A spáliti chtěl tebe. ——— *) Mílek. **) Bůh svadby. 33 Popadnu ho za ručičku, Vytrhnu mu pochodni, Obětůj radč, dím, bratříčku Nějaké město ohni!
AmorůAmoru omyl.
Amor Dorys spáti viděl, Jejímu se spaní divěl, V prostřed mezy ovcema: V houští, řka k ní, byl jsem skrytýskrytý, Chcy vám dát věnec uvitý, Což sladce spíš matko má! Dorys procýtnouc, ho vidí, Mé dítě co zde hledáš, dí: A co tu chceš vyhlídnout? Nemám žádné hračky pro tě, Jdi radč, a nech mne mé dítě, Zde v chládku odpočinout! 34 Amor když blíže přistoupil, Vida mejlku se zarmoutil, Začervenav se celej: Já jsem v tom svou rozkoš měla, Amor, Amor jsem křičela, Utíkáš? – neutíkej!
Amor ptáček.
Hleď, jak tam Amor maličký Na myrtový strůmek letí, Po dívkách házý očičky, Usta k pískání špičatí. Snad myslí, jestli šíp ostrý Některé srdce nebodnul, Hned mu radu dá vtip bystrý, By ji sladkým zpěvem pohnul. O roztomilý ptáčičku, Má Majdalis jest tu syce, 35 Ach, kyž skrz libou písničku Mně vyzpíváš její srdce.
Bohatý Pastýř.
Ach! kdyby mne milovala Kloe, cožbych se blažil! Dvacet ovec, však y z mála, Třidcet bych vynaložil. Třidcet pravím? – ba sto bych dal, A snad všecky ovce mý; Což kdybych se jí samé ptal, Ale vždy stojím němý. Tam u prostřed za potokem, Mezy mýma lukama, Kdež kráčela mírným krokem, Pozdvihla se duše má. 36 Ptám se jí, chceš mne milovat? Ona pak se obrátí – Kdybys byla zustala stát, Všecko, co mám, dal bych ti. Jestli bych celé stádo dal, Dámon stoje pod vrbou, Za Kloe? – se mne směle ptal On svou nadmutou hubou. Celé stádo dám s radostí, To před každým přísahám, Role s celou mohutností, Neb mám všecko, když ji mám.
Blbý Dámon.
Dámon čas kvílením tráví, O svém trápení mluví, Okusyt chce, neokusý – Kyž on jednou okusý! 37
Přemyšlování.
Bůh mně chléb, víno daroval, Co chcy tedy již mít víc? Kdyby mně ještě lásku dal, Nebude mně scházet nic.
Stolní rozmlouvání.
A. Přátelé moji, prosým vás, povězte mi vyvy! Jsouli Bohové v Olympu*) šťastní jako my? B. Nemohou tak šťastní být, Neb nemohouť víno pít? A. Však mohouť svůj Nektar pítipíti, B. Tak mohou tak šťastní býti. ——— *) V nebi. 38
Filis a Dámon.
Filis. Pozval jsy mne do zahrady, Že mne tam chceš líbati, Hleď! nyní jsem zde, nu tedy Nenech mne dýl čekati! Dámon. Na tom místě vsadím růže Hned s kořeny vinnými, Vykvetouli, budem nuže! Skotačit mezy ními.
Dafnys a Venuše.
Ach Venuše, ty máš tu moc, Abys vedla pastýře, Když opanuje tmavá noc Celý svět vůkol šíře, 39 Tam k té maličké chaloupce, Kde Bedlinda pase ovce. By psýče od ní zjednané, Hylax hlasytě štěkal, Já zde na cestě dělané, Kde jsem sy jindy stejskal, Od tvého světla osvícen, Přijdu do tebe zanícen.
Amor spějícý.
Spal jednou Amor hluboce Mezy houfem pastýřstva, V tomť přijde Doris, a sladce, By tvrdě usnul, zpívá. On však se z náhla probudiv Na pastýřský zpěv krásný, A okolo sebe hlediv, Viděl, že jest den jasný. 40 Jak vyskočil z lůžka rychle, Na něž levkoj’ fialu Země jemu vždycky stele, Hned popad’ luk a střelu. Dorys utekla do buku, By se tam mohla schovat, V tom Amor nadělal hluku, Chtěje slouhy zburcovat. Pastýři jsouc na poskoku Běžejí hončím spěchem, Utíká Dorys, v outěku Ranil ji Amor šipem. Ach! tisýckrát vzdychal můj duch, Malou jsem měl naději, Však ale ten pohnutý Bůh Ranil ji mně raději. 41
Kloe.
Tam v tom dolu, kde květe fiala, Kloe před svým Elpinem klečela, A měla všecku prosbičku Jen o jedinou hubičku. On se zmužile odvrátil od ní, Padnouc, hned umřela v okamžení.
Lila.
Vy beráncy poskakůjte! Má milá Lila zpívá, Též y ovce se radůjte! Jest zde vaše slouhová. Přicházý slouhu vašeho Navštivit vrchem z dola, Nese věnec z myrtového, Kterýž jí láska dala. 42 Kam se zabrala? – ó nebe! Nemínila sem přijít? Stádo, jak miluji tebe, Že jsem jí nechtěl vstříc jít. Naproti ní jsem měl jíti, Měl jsem vrchy přeběhnout, Stádo lež! nech mne patřiti, Mohuli ji naleznout!
Bohatec.
Já jsem muž bohatý, Neb mám od Boha daný, S málem být spokojený, A předc vždy být sytý. Mám hezkou holčicy, Líbám ji, kdy se chce mi, Přátele, a svědomí, Pak vína lahvicy. 43
Pana Weise
některé zpěvy z Němčiny přeložené.
Máj.
V strakatém oděvu znovu se směje Ten přeslavný a veselý máj, Sladký a radostný hláhol již věje Přes všecky hory, palouky, háj. Přirozenost nám dovoluje v poli Ty nejkrásnější kvítky trhati, Protož chcy okrášlit věncem jakkoli Vlasy mé, a budu skákati. Nemámli tomu, jenž vše to učinil, Za to se prokázat vděčně? Veselým zpěvem, by mne neobvinil, Chcy ho chválit, velebit věčně. 44
Předsevzetí.
Když jsem mladý, s pilností,pilností Chcy sy předsevzýti, Bych mohl v mé starosti Pokojně živ býti. Syc proč bych se teď neměl V mladosti radovat? – Však ale tak, bych nesměl V stáří to litovat.
Krása a pejcha.
Filis. Kloe chválíš? krásnou ji nazýváš? O jen mně dřív do očí hledni! A vím zajisté, že mně právo dáš, Že je krása Kloe všední. 45 Dámon. Ano Filis, já se ti přiznávám, Že ty jsy mnohém pěknější, Nežli Kloe; však také seznávám, Že jsy též mnohem pyšnější. –
Bázeň.
Zde mezy tim tmavým křovím,křovím Budu sám zůstávati, A jsa zas člověkem novým, Z jara se radovati. Tvé poslechnu sedě v trávě Krásné zpěvy slavičku! A potom také k tvé slávě Zazním tobě písničku. Však ale co to tam chrustí? Ach! ono mně to jde vstříč, 46 Strašně se tam to šustí, Kyž jsem jen tenkráte pryč! Zhynu mezy křovím timto, Běda mně, ubožátko! – Teď to přicházý – vidím to – – Ach maličké srnčátko!
Smrt.
Když starcy umírají, A moudří nebývají, Myť pak je již pochovali, Nebude kdo plakati, Neb neví co říkati, Jen, že dlouho obcovali. Nemámli péči míti, Tim způsobem živ býti, Kdybych třebas mladý umřel, 47 By mne politovali Dobří lidé, žádali, Abych zas oči otevřel.
Starec skákajícý, z Anakreonta.
Rád mám starce vytečného, V skákání utěšeného. Nebo starec skákajícý, A veselím plesajícý, Má toliko vlasy starce, Mysl však ale mládence.
Bohuslava Hassenštejna z Lobkovic z knihy první Želozpěv sedmý,
z Latiny přeložený.
Hle! již všickni lidé, a co jen život má, Hovádko, červíček, ptáček, ryba zdřímá. Vůl neprovorává tučnou zem radlicý, Pes neběhá v širých polích po zajícy. 48 Myslivec svou syť na srň nenatahuje, Koza z květlých luk kvíti nevytahuje. Nestratil jsem bratra, ani milou matku, Nepřítel nepojmul kořist z mého statku. Mně pak lze není tak jako jindy spáti, Velký nepokoj v oudech musým vystáti. Hlava jest plná hrozné kalokrevnosti, A vedne v nocy pokoje nemám dosti. Vy tedy zpěvopanny mně dejte pomoc: Ať již přestane ta mne trápicý nemoc. Též Cházone, vůdce houfu Kastalského, Pomni na svého zpěváka veršovského, Kojte mysl loutnou, a tlučte metlama Spaní, kteréhož váš Tetygeus nemá. Jestli vy mně již nyní nepomůžete, Všickni veršovcy pryč se klidit můžete. Když nejste v stavu od bdění zemdlenému Spomocy zpěvomluvcovi nemocnému; Kterýžto jedině v vaší pomoc doufal, Zbraňte! by vás nyní opustil a zoufal. 49
Na Smrt.
Smrt ukrutná zdrž svou ruku, A nepusť šíp z svého luku Na zpěváka bídného, Nemocý stíženého. Neb kdybych měl věčně spáti, Nemohl bych verše psáti. S Můzami zahrávati, Jejich chvály zpívati. Kvíleliby lesy, háje, Y všecky sličnosti Máje, Louky, pole, zahrady, Kdoby jim dal náhrady? Zpustliby též všecky stromky, Stín nám dávajícý domky, 50 Též trávníček zelený, K dřímání utěšený. Zvadloby vše jíné kvítí, Nemohlbych věnce víti, Listí by opadalo, Létoby konec vzalo. Jak šustícý potůčkové, Tak y libí větříčkové, Oninoby ulehli, Tito pak by se strhli. Umlkliby y ptáčkové, Zpěv můj slyšícý žáčkové, Netloukl by slavíček, Oněmělby lesýček. A což mé milé ovčičky, Skopečkové, a kozyčky, 51 Sklopeně by chodili, Smutně by je vodili. Jejich pilní pastouškové, Moji spoluzpěváčkové Píšťalouby mrštili, Loutnyby se zhostili. Měsýc, slunce, světa svíce Neosvítí země více; Hvězdy, noční pochodně Nedají svého ohně. Slovem celá přirozenost Ztratí všecku urozenost, Oblékne se v šat černý, Umřeli její věrný. Však sobě ještě nezoufám, Nýbrž ve vás sýlně doufám 52 Zpěvopanny, Cházone! Virgile, a Názone! Že mně přijdete na pomoc, By ulehla ta má nemoc, Neb vaše chvály hudu, Tim vám vděčnější budu. Natáhnu sy své housličky, Zazním vám nové písničky, Vyzdvihnu vás k oblakům, Navzdor jiným zpěvákům. Jestli však jest to můj osud, Že se mám již bráti odtud, Za to prosým jedině, Byste tu v mé dědině Housličky a loutny vzali, Zpívali, a pak napsali 53 Na náhrobek stromový Mně ten nápis hrobový: Dost jsem se nahrál, nazpíval, A však jsem sy nevyzpíval, Co jsem chtěl před vším míti, Zdraví a živobytí! Václav Tham.
54
Částka třetí.
[55]
Na smrt Marye Terezye.
Quis desiderio sit pudor aut modus Tam chari capitis? praecipue lugebres Cantus Melpomene. HORAT.
Truchlí svět! Česká zazni zastaralá Ty harfo! soudců ouskočným pohrdej Tejráním; já tě zavrženou v prachu K bídné chloubě v smutku nenastrojil. Zvuč veskrz Českou osyřelou zemi, Že více není své milé; zesnula! – (O duši svírá to slovo!) zesnula – V věčnost neprocytlivým snem tvrdě. [57] Vítězoslavné základy dobroty, Kde z tváře bídě krůpěje stírala, A vzteklost války krotila smířlivě, Nesmrtedlná přešla Terezye. Vděčně harfo zvuč z Pražského oudolí Do budoucnosti! Jí podobné pravá Y svattost, y ctnost před léty žádnému Ze slovutných neměla mocnářů. Ať Berlin pyšně se honosý rekem, Ať mu oltářů sto tisýc nastaví, Pejchou hrdinskou ozdobených hrdě Ať vynáší v oblaka velkého! Nám světější jest matka Terezye, Ha: zdaliž jen smí ten Smrtonoš světa Tvých Čechů synů zle v krvi zmáčený? Směleji než tato kročit v boj s smrtí? Ustup zde strašná před hrdinským krokem Ty sýlo! jejž Terezye v splatlivou 58 Koná věčnost! Skloň vítězoslávu svou Před ní: uč se umřít a zvelebit! Osud nestíhlé výsosti zastavil Svědkem v smrtedlné křehkosti šediny Tvé; sčetlbys tu prameny truchlivých Očí, a lkání pro Terezyi. Vejš zazni harfo! spoj smutek s radostí! (Neb nebeské příliš želet nesluší!) Hle! spočítala dítky synu milostnému Nás; on láskou řídit lid se cvičil. V. S – h.
Pastýř na Jarmila.
Vzdálená oudolí, stráně y háje, Po kterých Jarmil své ovce vodí, Blažená místámísta, vy rozmilé ráje, Mluvte, kde u vás za stádem chodí? 59 Kde prv brávy své, a kde stáje skrývá, Kde salaš mívá, Kde v nocy bdívá, Kde milý Jarmil, kde Jarmil přebývá. Kdožkoli jej tedy u sebe máte, Kdožkoli na něj kde z blízka hledíš, Mým jménem sladce pozdravení dáte, Mým jemu jméném ať uctivě díš: Zdráv budiž Jarmile! všickni mu přejte, Zdráv buď volejte! Zdráv buď volejte! Tak stráně, háje, tak pastvy volejte! Okolní se shrňte s dary pastýři, Jarmila ctětectěte, neb Jarmila den, Másla y sejra z včerejšího sýří Sneste, neb Jarmil jest daru hoden! Z bílých vyberte tučnějších jehňátek, Vonnější kvítky Uvíte v kytky, Tak svěťte, tak slavte Jarmila svátek! 60 Štěstí stálého dnes každému přejte, Rcete, ať Jarmil náš dlouho živ jest! Všickni se dnes k němu vlídněji mějte, Přejte, ať jeho se rozmáhá čest! K tomu na kejdy, na housle mu hrejte, Líbě pískejte! Vzhůru vejskejte! Všickni pastevcy mu svorně zpívejte! Jarmile ctný, a důstojný pastýři! Zdráv budiž, všickni srdečně přejem, Poslechni, kam naší hlasové míří, Jen od nás vděčně, co přejeme, vem! Všeho dobrého, a stálého štěstí Bez vší neřesti, Ti přejem kvesti, V stádích, na pastvách výborně se vesti. Slunce ty příteli polního díla Plodného tepla na pastvy vylej, Kdykoli Jarmil svá stáda vysýla, V stínu se na něj skrz stromoví směj, 61 Větrové zlevna přes stáda povejtepovějte, Před mouchami braňte, Ode horka chraňte, Y s větvím, y s kvítím líbě pohrejte! Vy stráně, trávnatá místa, paloucy, Kdykoli Jarmil u stáda sedí Zastíněný lípou vonně kvetoucý, Na ovečky a jehňátka hledí, Tedy vždy sladké tučnosti vylejte, Vonné bylinky, Chutné Zelinky, Ovcým, y outlým beránkům vydejte. Ty pak ó Jarmile šťastný pastýři! Když někdy vzejde tvé odměny den, Slavněji nad jiný v hvězdnatou šíři, Když budeš vzhůru od nás odveden, Tenkrát tě kníže pastýřů obejma, Z kvítí pletency Poctí a věncy Na klíně v svém stínu ti oslavu dá. 62
Hlas zoufalého.
Mračna krutých se teď ztrhněte bouří! Spadněte hromové v blesku a kouři, Všecku ať vyleje obloha moc! Ať tedy poslední přikvápí noc! Pryč z sebe své vrchy, hory metejte, Prudce se odevšud řeky vylejte, V bývalou rychleji měňte se směš, V svou se zas slejte a skrejte peleš! Mne brzo zžíravý ať oheň pálí, Jejž v Lyparách z sebe hrkají skály, Sýra a smůla ať přidají muk, Ať mne ten palčivý zatopí tuk! Proč se v mukách tedy déleji soužím? Kdežto co spíšeji zemříti toužím, Nechce než trpce mi chutnati med, K brzkému zhynutí sladne mi jed. František Knobloch.
63
Někteří zpěvové z Anakreonta.
Nec si quid olim lusit Anacreon, Delevit aetas.
Cytara.
Chtěl jsem Atryde, chtěl jsem Kodma zpívati, Ale Cytara chtěla o lásce hráti, Y hned tedy jsem dal na ni čerstvé struny, Chtěje hráti velké Herkulesa vojny, Však ale Cytara předce Nechtěla hrát než o lásce. Mějte se tedy dobře slavní rekové, Můj zpěv nyní budete lásky Bohové!
Amor a Venuše.
Když Amor sobě vil kytičku, Píchla ho včelička do prstíčku; 64 Počal sy tedy naříkati, A šel k své matce žalovati, Řka: ach milá máti potitůjpolitůj! Teď umříti musý synek tvůj, Neb mne píchlo malé hovádko, Maje křídla jako háďátko, Kteréž nazývají včeličku, Do mého malého prstíčku, Smála se Venuše řkouc k němu, Nic se synáčku nediv tomu, A posuď z toho bolesti těch, Kteří přijdou tvému šípu v běh.
Děvče a starec.
Neutíkej děvče odemne! Kdy spatřuješ šediny na mně, Že na tvých lícých růže kvetou, Nepovrhůj rukou letitou, 65 Pověz mi, jak krásná jest růže, Když se v kytku uvíti může, Do věnce mezy Lilium.
Pití.
Pije naše země černá, Všecka stromoví zelená, Slunce pije vodu z moře, A měsýc znova na hoře, Proč tedy mně chcete píti, Přátelé zapovědíti?
Chycený Amor.
Amor od umění chycený, Potom kvítkami obvíjený, Byl hnedky veden k heskosti, By jej měla na starosti; 66 Pak ho přišla Venus vyplatit, On ale nechtěl víc odejít, Nebo sobě tak zůstat určil, Když se již sloužiti naučil.
Přirozenost.
Bůh dal jest rohy volům, Vranným podkovy koňům, Zajícy čerstvé běhy, Širokou tlamu lvovi; Ptactvo učil létati, Němé ryby plovati, A muže bojovati, Posledně jemu málo Pro ženy pozůstalo, Co tedy jim dal taky, Krásu na místo píky, Neb jest to obecná řeč, Že krása přemáhá meč. Přeložil Maximilian Štván.
67
Rozkoš.
O kdež jest lépe své utěšení míti, Nežli kde kvete spanilé libé kvítí, Kde Zefirové*) nás svým váním chladejíchladějí, A vonným dycháním ustalé čerstvějí, O! což jest to libé, sličný Bachus Bože! Pod tvým stromem rozprostřené maje lože, Krásné co Venus objímati děvčísko!
Holoubek.
O milovaný medle holoubku! Odkud neseš ty vonné v hrdýlku Květiny? – vůněmi všecek věješ, Odkud tak pospěšně přiletuješ? – Anákreon Grácyem přežádaný Poslal mne k milence nevídaný S psaním, abych k ní truchlé pospíšil, Jí na mysli sklíčenou potěšil. ——— *) Větříkové. 68 A nevidíš? – zde to psaní nesu, Je milence hned donesu. Nebo mu povinen jsem sloužiti, Jestli chcy upřímným sluhou býti. On mne včera od pastýřů dostal, Harfu nejlepší za mne jim poslal; Já mu za to věrně sloužit musým, Neb řek, že ho laskavého zkusým, A ačkolivěk zavázal se mně, Že mne po čase pustí veřejně, Já mu ráděj z srdce sloužit budu, Nežlibych v lese sedal na dubu; Lesního nevím, cobych tam jídal, Aneb co pěkného kde tam vídal. Teď chlébem se živím z ruky vzatým, Piji víno, Bachus jest mně svatým; Opilý na hlavě mu sedávám, Křídly svými jeho zahřívávám, Filipím u uší pána svého, Vítr dělám, chladím zahřitého, – Nuž jdi posvých! nyní všechno již víš, Dřív než mne rozumu všeho zbavíš. 69
Kobylka.
Stokrát kobylko blažená, Jenž na vršku stromu slavná Co královna v trůnu sedíš, Tvé jest všecko nač jen hledíš, Co ourodná země nese, A nebo co roste v lese. Když se pak rosy napiješ, Ku podivu sladce pěješ, Tebe y oráč miluje, Aniž ti co zlého přeje. Neb neškodíš jeho dílu, Všem jsy milá bez rozdílu; Léta sloveš poselkyně, Můzy jsou tvé přítelkyně, Apolo*) tě sám miluje, Jemným hlasem zvelebuje, Ty se věkem nesestaráš, Aniž kdy bolesti míváš, Maso nepřekázínepřekáží tobě, ——— *) Chasoň. 70 Krve žádné nemáš v sobě, Rovná jsy samým Bohům.
Vlaštovka.
Jakou žvavá vlaštovičko, Jakou pak ty samotničko Mám tebe ranou trestati? Chcešliže ptáky chytati. Křídýlka tobě ustřihám, A jazýček ti vyřezám, Jak sy Thereus umínil, Jenž to tobě tak učinil. Nebo proč svým třepetáním, A v mé uši štěbetáním Z blaženého ráno snění Odjímáš mé potěšení?
Žížeň.
Dejte mi, dejte děvčátka Rychle neb vy pacholátka 71 Koflík vínem naplněný, Neb jsem od žížně umdlený, Ledva že již mohu dýchat, Počínám všecek vysýchat. Květiny vonné sem dejte, Věncy mne jen honem krejte! Ať čelo jími obvinu Spíš, než tim ohněm zahynu –.
Peníze.
Kdyby nám Sudičky dáti Zdraví a života prátipřáti Jenom za peníze chtěli, O ně bychom péči měli, Aby nás nechali v světě, Pokudž naše mladost květe; Nechtíli nám zdraví dáti, Za peníze užívati, Nač je tedy schraňovati, Když máme předc umírati? 72 Co nám pomohou schované, Neb po smrti zahrabané? Pijme tedy s rozmilýma Přáteli do syta vína!
Nářek veršovkyně Saffo.
Již měsýce spanilého, Již y zhvězdění světlého Blesk na nebi zapad jasný, Čas půlnocy již jest strašný, Již vypršela hodina, – Já pak toliko jediná Ležím ach nastojte sama! Přeložil Jan Hynek Kavka z Vráže blíž M. Písku.
73
Pohřeb vrabce z Katulla.
Plačte vy zádostižádosti, kvílte vy sličnosti, A všickni lidé všudy, jenž jste v vážnosti, Zhynulo milé potěšení vrabčátko, Jež nad své oči milovalo děvčátko, Milostné bylo, dobře znalo svou paní, Jak samé děvče, vždy filipělo u ní, Sem a tam okolo ní vždycky skákalo, Stále v jejím lůnu vězýc cvrlikalo. Ach nyní se již snad temnou cestou bere, Z které, prý, žádný se více nebřiberenepřibere. Běda, přeběda vám! ó pekla temnosti! Jenž pohlcujete takové pěknosti! Nešťastná příhodo! nebožátko vrabče, Jak jsy ty velmi zarmoutilo mé děvče! Skrz tebe zardělé slzami očičky Budou se zalévat mé zlaté divčičky. 74
Jaro z Katulla.
Jižjiž jaro bez ledu nám příjemný, Již vítr od tmavé půlnocy sněžný Zefir teplým váním pryč od nás pláší, A nám sebou libý chládek přináší. Otvírají se Frije zmrzlá pole, Y Nicee teplé ourodné role. Do slavných Azye leťme měst hbitě, Již mysl dychtí se toulat co v lítě. Již jelen chvátá na vysoké hory, O buďtež zdrávy druhudruhů zlaté zbory! Jež dlouhé cesty od domu vzdálené Všeliké přinesou různě volené. Přeložil týž Kavka.
Jítro.
Jižjiž světlonoš vábí nás Do háje zeleného, 75 Kde žtoKdežto zní vůkol jemný hlas Pastýře veselého. Kdež škřívánek vrzá krásně, Do oblak se vznášeje, Proletuje nebe jasné, Líbezně sy zpívaje. Holoubek hlučně sy huká, Na větvičce se směje, Zefír všudy skrze luka Dýmáním vonným věje. Pětpeněz tluče křepelka, Až zní všudy její hlas, Kuká na lípě žežhulka S veselím v ten ranní čas. Vlaštovička vyletuje, Krmí dětem hledajic, Zde zas hrdlička cukruje, Na volšičce sedajic. 76 Oráč jhem voly spřežené S pluhem žene na pole, Slunce vycházý nádherné, Osvěcuje oudolé. Všecko se všudy raduje, Plné jsouc veselosti, A původa zvelebuje Mílé přirozenosti. Týž Kavka.
Toužení po vlasti.
Ach, kyž tě mohu co nejdříve vidět, Na tvé rozkošné položení hledět! Nezávidělbych, lehna sy v tvém lůnu, Krále na trůnu. Zelený háji! kde jsem v své mladosti V loubí tvém skotal prázden vší starosti, Kdy mne zas uspí tvé libé šustění, A ptactva pění? 77 Kde jsem v udolí poroseném líhal, Aneb motejle po bylinkách stíhal, Utrhna kvítek vázal ve věneček Jako chlapeček. Tam líbě hlučí potůček stříbrný, Z obou stran krášlí jej palouk zelený, Volšové proutí hustě zastěňuje, V něm se zhleduje. Přešťastný jsy ty, jenž v tom stínu ležíš, Třpyticý vlny potůčka hrát vidíš, Vzdálen od marné města nádhernosti, Živ jsa v sprostnosti. V tvé srdce leje božská přirozenost Urodnou rozkoš, smíšenou v nevinnost, Když jdeš do práce, sama tebe stíhá, Y když jdeš z díla. Unaven usneš na zeleném drnku, Chutněj než měšťák zakuklen v peřinku, Kterého spaní zlé žádosti bouří, Jak oko zmouří. 78 Města jsou skrejše všechněch nepravostí, Podvodu, pejchy, křiku, nesvornosti, Upřímnost jest jim dar z nebe seslaný, A nevídaný. V nich hrdá zvučí od hluku stavení, Třesouc se hrčí od vozů kamení, Město! čim hrdneš? jsouc plné rozbroje, Nemáš pokoje. Jdi, okus tamto, v chaloupku slaměnou, Jenž jest obrostlá dubovou hájinou, Tam najdeš pokoj, lásku, svornost a ctnost, Y k Bohu vroucnost. Hájové, vlast má! kyž vás mohu shlédnout, V širokém stínu s mým Mitášem sednout, Srdce mé zvadlé zas by občerstvělo, Též zveselelo. Však nech můj milý, ať se zelenají, V nich větříčkovévětříčkové, než je shlédnu, hrají, Nečastý okus bývá příjemnější, Y radostnější. Tomáš Pavelka, překladatel zpěvu truchlého zahradníka.
79
Výstraha krásnému pohlaví.
Vy Panny! když milujete, Hleďte věnec ve cti mít; Dokudž čas jest, poslechněte, Výstraha mamá dobrá být, Příkladové nás učejí, Kterýchž vy následůjte, Kdož se na oko stavějí Vám, těch se všech varůjte! Veselu být, nebrání se, Jen vždy při tom myslete, Že co příliš, škodu nese, Tím v zlou pověst přijdete: Neb stísknutí ruky, zření, Slovo zle promluvené, Dost jest jedno polibení. – Veta jest po dobrém jméně. M. V. Krameryus.
80 Zprávník všech v první zbírce obsažených básní.
Pastýřské rozmlouvání, v němž Dámon a Halton o závod zpívají5 Podletí12 Slavíček16 Láska19 Ohlas22 Anákreon31 Vůle32 Amor33 Amoru omyl34 Amor ptáček35 Bohatý pastýř36 Blbý Dámon37 Přemyšlování38 Stolní rozmlouvání– Filis a Dámon39 Dafnis a Venuše– Amor spějícý40 Kloe42 Lilla– Bohatec43 Máj44 Předsevzetí45 Krása a pejcha– Bázeň46 Smrt47 Starec skákajícý z Anakreonta48 Bohuslava Hasenštejna z Lobkovic z knihy první želozpěv sedmý– Na smrt50 [81] Na smrt Marye Terezye57 Pastýř na Jarmila59 Hlas zoufalého63 Cytara64 Amor a Venuše– Děvče a starec65 Pití66 Chycený Amor– Přirozenost67 Rozkoš68 Holoubek– Kobylka– Vlašťovka71 Žížeň– Peníze72 Nářek veršovkyně Saffo73 Pohřeb vrabce z Katulla74 Jaro z Katulla75 Jítro– Toužení po vlasti77 Výstraha krásnému pohlaví80
[82] Básně v řeči vázané.
Vydané od Václava Tháma.
Aut prodesse volunt, aut delectare poetae, Aut simul et jucunda et idonea dicere vitae. HORAT.
Prvního svazku
Zbírka druhá.
[83] Barbare quid clamas, quod non tot patria doctos Nostra viros habeat? pulchra quot Ausonia; Praemia da Musis, surget mox copia Vatum! Mox doctos pariet terra Boema viros. Joannes Banno.
[84] Částka první.
[85]
Na zpěvořečnost.
O tobě božské umění Budu nyní zpívati, Své jediné potěšení Budu vychvalovati. Ty jsy Bohy naučilo Divoké znát národy, Mravy jejich obměkčilo Veselými důvody. Ty slavné Trojánských reků Skutky nám vypravuješ, Příběhy udatných Reků Potomkům oznamuješ. [87] Ty učíš, jak pohnul k tancy Lesní stromy Orfeus, A jak svatý oheň sluncy Ukradl Promotheus, Skrz tebe též všeho tvorcy Vždy čest a věčná chvála, A to v každém světa koncy, Vzdává se neskonalá. Ty káráš a napravuješ Všech lidí nepravosti, Až do nebe pozdvihuješ Vždy cenu pěkných ctností. Zstup Bohyně dolů z nebe, Rač mne navštívit míle, Ať se v samotě skrz tebe Mně dlouhá zkrátí chvíle. Ty jsy pravé potěšení, Rozkoš věku mladého, Jediné ze všech umění, Které šlechtíš každého. 88
Obraz lidského života.
Když jsem nedávno zrána U prostřed podletí Zahradu svého pána Počal procházeti, Bych svou mysl od práce Velmi unavenou Občerstvil v té zahrádce, Starostí zemdlenou. A sotva jsem jen vkročil Do této zahrady, An tu kvítek vyskočil Barvený a mladý; Na nějžto pilně hledě, Jsem se pozastavil, Bych tak jeho vzrost zvědě, Svou žádost zastavil. Již se vzhůru slunečko Pomalu vznášelo, Již to světa srdečko Svůj blesk pronášelo; 89 Již ten kvítek novotný, Od blesku mrštěný, Bral na se barvy notný, Krásně proměněný. Tuť se v barevné šaty Brzyčko přistrojil, Stkvělý nad roucho zlatý Milostně ustrojil, Jakousy vonnou páru Z sebe vydávaje, Toho libého daru Hojnost rozdávaje; Outličké nohy maje, Sem y tam se chýlí, Co jeden kvítek z ráje, Činí milou chvíli. O kvítku vzácné krásy! Na tebe patřiti Může po všecky časy, Kdo chce rozkoš míti, Neb kdož tvou milou krásu Může vymluviti? 90 Kdož y tu lepost vlasů Dosti vypraviti? An Šalomoun, ač slavný V své královské slávě, Odín nebyl tak krásný, Chodě v zlatohlavě. Tvé líbezné lahůdky Jsouc již povědomé, Pracovité včeličky Jako nevědomé Jedna přes druhou létě, K tobě pospíchají, Tvou štědrost v jasném létě Pilně zažívají. An y lidé všelicý, Patříc na tvou krásu, Jak malí tak velicý, (Však letního času) Musý to každý vyznat, Že té tvé pěknosti Nemůž se žádná vrovnat, Ač jí má svět dosti. 91 Jsa tou pěkností odín, Co nebe hvězdami, Trvaje málo hodin, Pomijíš s trávami. Neb červená tvá pěknost Pomalu se tratí, A táta škaredá bledost Tvůj ti život krátí. Neb slunce roznícený Své šípy ohnivé Na tebe obrácený Vypouští horlivě. Již se tvá hlava klaní Horkostí umdlená, Padá co rychlá laní Z ručnice raněná. Ach horlivé slunýčko! Proč tak velmi prudce To spanilé kvítíčko Raníš v krásné líce? Jak tu letní okrasu, Sotva světu danou, 92 Můžeš v tak brzkém času Viděti zkaženou? Již pomalu svou hlavu K zemi nakloňuje, Již tu barevnou slávu V bledost proměňuje. Již již dokonce klesá, Vší sýly zbavený, Všecek se mdlobou třesa Jako unavený. Již pomalu skonává, Již vypouští duši, Již život dokonává, Již smrt spouští kuši; Již jest raněn od smrti, Již právě umírá, Jenž sotva počal žíti, Již život zavírá. Ej hle člověče obraz Našeho života! Ach tím se aspoň uraz, Pokud slouží léta! 93 Neb mnohé v pravém květu, Dřív než se nadějí, Smrt porazý, a světu Zůstanou zloději. Nevěř tvé spanilosti, Nevěř příliš kráse, Nevěř té udatnosti, Kterou máš v tom čase; Ta spanilost, ta krása, Ten květ udatnosti, Jest jako letní řása, Jenž mijí v rychlosti. Nespoléhej se na to, Že ti štěstí kvete, Bys měl v hojnosti zlato, Tím spíš se zaplete. Byť tě y lidé mnozý Nad jiné chválili, Y toť se změní brzy, Mnozý to zkusyli. Všecko smrt má v své mocy, Co na světě žije, 94 Nelze se jí vymocy, Vše vesměs zabíje. Nic proti ní neplatí Vojenské nástroje, Musý se jí poddati Všecky lidské zbroje. Nic jí nekojí slzy, Nic sličnost, nic statek, Podtne tě co květ brzy, A přijdeš na zmatek. Ach člověče to zpytůj, A k srdcy připouštěj, Nad sebou sám se slitůj, Boha se nespouštěj! Šťastný Kadlinský, v Zdoroslavíčku, v Praze 12. 1665. a 8. 1726.
95
Pochlebenství.
Neklaď ty přítele sobě, Který pochlebuje tobě, A v oči tě pěkně chválí, Rovná tě cýsaři, králi; Klobouček před tebou smýká, V mnohém se čistě zaříká, Mluví skrze usta svatá, Coby ukrojoval zlata; A jak od tebe odejde, V jiném zas způsobu vzejde, Podá třebas y vidliček, Jsa převrhlý pochlebníček. Ještě se bude y smáti, Že se dal před tebou znáti, Jakoby byl tvým přítelem, Smrdě skrz kůži fortelem. O tobě dobře nepoví, A jestli něco málo ví, Mnohém to více rozšíří, Udělá hned ze dvou čtyři. 96 Protož ty nevěř každému, Mluv pravdu bližnímu svému; Neb každý člověk pochlebník Jest potajemný vražedlník. Šimon Lomnický z Budče v naučení mladému hospodáři. 12. v Praze, 1597.
Zlá žena.
Zlá žena jest zlá bylina, Zapáchá co jelenina, Z žáka učiní tuláka, Z tuláka blaška y šaška. Z bohatého hned chudého, Z pána chlapa poddaného. Ptá se na peníz, groš, zlatý, Sytí svůj měšec proklatý, Nic se jí dosti nevidí, Protož se za nic nestydí. 97 Jazyka jest vrtkavého, A co vítr nestálého. Pobere co bude mocy, Ukradne co zloděj v nocy. Spisovatel knihy o manželství v fol.
Dar Bohu z Persyusa.
O nerovné na zemích duše máme, A všech nebeských věcý božských prázdné, Co platno zlato do chrámů dávati, S vašimi obyčeji se srovnati? Povězte mi, prosým, vy biskupové, Na svatém co působí zlato mnohé? Nic jiného než co loutky dávané, Od panny Venuše obětované. 98 Ale raději to dávejme Bohu, Což z drahých klenotů dáti nemohu Boháči, a Messalli velikého Rodina blikavá přebohatého. Řádné právo s srdečnou upřimností, Čistou mysl zažhne k spravedlnosti. Mikuláš Konáč z Hodíšťkova, v kníze o hořekování a naříkání spravedlnosti, v fol. v Praze, 1547.
Smrtedlnost z Katona.
Ztuž mysl, nic se neboj, nelekej, nestraš smrti žádné, Z niž nejinéholi máš co čekat, věru konce neřestí. Proč o život se bojíš? běh musý cýle dojíti. 99 Zdaž udržíš bázní? drže brž jejjej, v ztrátu ti přijde. Kdož dal ubezpečení životem, mezy pastmi chodicým? V zysk tedy každý den sobě měj následujícý! Nech smrti bázně, radímť, poněvadž zniknouti nemožné: Když se bojíš, co minouti nemůž, tím více se trápíš, Když všechněm se dává život nám právě nejistý. Zlých z smrti nic se lidí neradůj, když náhle připadne; Sám šťastnýšťastný, k smrti kdo jsa hotov, jakkolivěk umírá. Sám životem dlouhým se nekoj, smrti vzdálené neklaď. Kamkoli sám kráčíš, jako stín všudy jak v boku kráčí, Býti podezřele živ nechtěj! nebo věc to mizerná 100 Býti co pod pastí, na tě když kdož pakkoli číhá. Nápoje tak a potud, jak potřeba káže, užívej: Za zbytkem jde nemoc, y smrt sama z zbytku pocházý. Snad se divíš, prostým že jsem vypsal toto veršem? Tak to pojít párem veršíčků kázala krátkost.
O mravích naučení z Katona.
Když před lidmi stojíš, na to šestero pilně pozor dej: Spoj nohynohy, též ruce slož, hlavu přímo drž, usta zavírej, 101 Všech zanechej lelků, středmě mluv, když tě otáží. Jan Amos Komenský v mravopisých Katona, v Amsterodámě; 12. v Praze, 1670. v Rosově Čechořečnosti, 8. v Praze, 1672. a v příslových Českých 16. v Praze, 1705.
Břich.
Nic nestydatějšího nad břich není, Nic nevhodnějšího, neb se vždy mění: A jak u prostřed bolesti nás rmutí, Tak v každý čas pamět na se mít nutí. Byť mu se pak chtěl kdo časem opříti, Chtěj nechtěj musý svůj pokliz uzříti. Bys jej pak chtěl y zavázati časem, Však musý bezděk v stranu vrcy pásem. 102
O zpadání řeky Nýlu z Lukána.
Když ten svůj velmi prudký tok Pouštíš mezy břehů uzkých bok, Odtud z vysokého skalí Spád se prudce dolů valí. Tuť žádné skalní propasti Nemohou ti postačiti, Pročež frníš a se zpouzýš, Až pěnami k nebi házýš, Pro tvé tak hrozné ječení Cýtit jest všeho třesení. Velké hory hřmějí sylně, Vlnobití hustě plyne, O skalí se obrážeje, Řeku pěnami běleje. Kryštof Harant z Polčic a z Bedružic v putování 4. v Praze, 1608.
103
Soudce.
Žádný darů nechtěj do rukou bráti, Nedej stranám dlouho před sebou státi, Aniž na řeči jednoho přestávej, Druhého ucha druhému nechávej. Dej dobrou odpověd s povolnou řečí, A spravedlnost vždycky mívej na péči.
Radní pán.
Každý radní pán v ouřadu, Když přicházýš mezy radu, MásMáš být bez zlého myšlení, Jenž přináší skormoucení: Přátelství, hněv, oulisnosti, Závist, přízeň, moc, přísnosti; Ale upřimným k každému, Chudému y bohatému, 104 O obec se též starati, K dobrému jí pomáhati. – Přítomen buď v radě časně, Šetř, čím obec roste vlastně. Rozjímej přítomné věcy bedlivě, Starej se ortel vynest spravedlivě. Tak místo pána radního zastaneš, A tudy jména dobrého dostaneš.
Sprostnost. zZ Ovidyusa.
Nyní chrámy ozdobujem perlami, Co jindy bylo listím, bylinami. V Římě konšel sám své ovce pásával, Po polích, v háji stravy vyhledával, Nestyděl se na suchém seně spáti, Y v chlévě na slámě odpočívati. 105 Kdo tehdáž hleděl pluhu a vorání, Byl zas mocný všeho k ortelování. Martin Kraus z Krausenthálu, jinak Karchezyus, v knížce o stavu městském. 8. v Praze, 1602.
Hněv.
Přišloliby co před tebe takového, Ještoby znal býti něco nepravého, Nemáš se hned o to, jsa hněviv, škorpěti, Dokudby jisté věcy nemohl věděti. Nebo hněv překážku člověku mnohému Činí, zvláště rozumu nedospělému, Tak že hned nebude mocy rozeznati, Coby pravé, neb zlé bylo, znamenati, Až někdy když upokojí se hněv jeho, Teprv pozná nedostatek rozumu svého. 106
Příklad.
Soudce má sám býti života nevinného, Chceli z nešlechetnosti trestati jiného. Kdo chce napřed v cyzý mošničku nahlídati, Ten také musý svou zadu povytřásati. Jestli temnosti haní, má v světle choditi, Chceli zlosti tupiti, má sám bez nich býti.
Chvála.
Každý člověk aby pilně znamenal, Kdyžby jej někdo v něčem vychvaloval, Co jest aneb sečby ten mohl býti, Tak sám u sebe dobrý pozor míti, Že na chválu nemá spoléhat žádný, Ale sám svůj soudce aby byl každý. Protož má věřiti sobě samému Mnohém více, nežli komu jinému, Rozsoudě sám, co jest, může poznati, A chválu lidskou přijíti, neb nechati. 107
Děti.
Které děti nechtějí šlepějí otců svých Následovati, a jich dobrých mravů ctných, Při těch se nacházý jisté znamení, Že mají rozdílné od nich přirození, Kteří s pracý velikou, až po řidku Přicházejí takoví k nápravě v skutku. Václav Dobřenský ve vrtkavém štěstí, 12. v Praze 1583.
Vzdechnutí k Bohu.
Co žádáš od nás Pane za tvé hojné dary? Co chceš za dobrodiní, jichž nemáš nazmary. Stříbra, zlata nežádáš, neb to všecko tvé jest, Cožkoli na tom světě tebou stvořeno jest. Svět tebe neobsáhne, všudy plno tebe, Na předpeklí, y moři, na zemi, y v nebe, 108 Ty jsy Pán všeho světa, slovems nebe stvořil, Sluncem, měsýcem, hvězdami pěkně je ozdobil. Ty jsy základ založil v neobešlé zemi, A přikryls zemskou nahost kvítkami všechněmivšechněmi, An z tvého rozkázání v břehách moře stojí, A vyměřeným cýlem přeskočit se bojí. Řek vody nepřebrané velkou hojnost mají, Den bílý a noc temná tyť své časy znají. Z tvé lásky noční řasa a mdlé kvítí spadne, A zemdlená obilí obživí to snadně. Z tvé ruky každé zvíře hledí své živnosti, Neb ty živíš každého z své božské milosti. Vroucným tě tedy srdcem Pane! vyznat máme, Krom tebe mocnějšího pod nebem neznáme. Tobě k vůli též země krásné kvítí plodí, Léto v své veselosti v krásném věncy chodí. Podzymek vína, jablka velmi chutná dáva, Potom když se to sklidí, zyma hned nastává. Dobytku všelikému k zymě se strava strojí, Ptactvo pak přerozličné těžké se zymy bojí. 109 A však svou božskou mocý ráčíš to chrániti, Jak v létě, tak y v zymě předivně živiti. Chovejž y nás, jakž ráčíš, na té nízké zemi, Jedno nech,nech vždycky budem pod křídlami tvými. Budiž na věky chválen, nesmrtedlný Pane, Tvá dobrota y milost nikdý nepřestane. 12. v Praze 1584.
110
Částka druhá.
[111]
Život venkovský.
Vivite contenti casulis, & collibus vestris, O pueri! Marsus dicebat & Hernicus olim, Vestinusque senex, panem quaeramus aratro, Qui satis & mensis. JUVENAL.
Já jsem živ v mé samotnosti Na svém vzdáleném statku, Prázden šedivé starosti, Všeho y nedostatku. Slávou městskou pohrdávám, Marnou urozeností, Všecek se jenom oddávám Milé přirozenosti. [113] Žádný mne venku nemejlí, Poviku též nečiní, Aniž se kdo ke mně chejlí, Jenž mi škoditi míní. Ješto v velkých městech všudy, Jduli tam, neb jduli sem, Stojímli zde nebo tudy, Předce jist nikde nejsem. Neli kdo ke mně přistoupí, Anť se mně dříve klaní, Pak mne celého oloupí, Bránímli se, mne raní. Neb jestli mne rychle vozy Někde snad nepřejedou, A zlí lidé, jenž jsou mnozý, Lstivě mne nezavedou. Zprávce vrchní plný tuku Nádherně sy tam kráčí, Jenž v krvi svou skrbnou ruku Nevinných lidí máčí. Chtíli se před ním vymlouvat, On jim káže odejít: 114 Což? – mně chcete vy odmlouvat? Do vězení! – Tak chcy mít. – Lhostejnost, kvasy a lenost Panují tam s lakotou, Tvrdě pak spí spravedlnost, Zastíněná mrákotou. Dvořan s hvězdou zlatou vidí, Že ho všickni slavějí, Nevěda však, že se lidi Jen té hvězdě klanějí – Protož sobě vykračuje Pyšněj než král, jeho pán Sprostné lidi potlačuje, Každý jest jen jeho man. Zvučně řechtá jeho váček, Celý se zlatem třpytí, Třese se před ním sedláček, Poctivý se ho štítí. Chodec každý pevně věří, Že almužny nabude, Když stojí u jeho dveří – On ho spurně odbude. 115 Mrzáku, věkem sešlému Pracovati on velí, Lenochovi pak mladému Všeho, co chce, udělí, Jen když umí skotačiti, A poklony šoustati, Jak čamrda se točiti, Sliny panské lízati. Máli vznešeného otce, A v svém měšcy peněz dost, Tu se mu staví vysoce, K všem hodnostem zlatý most. Hned dojde ouřadu svého, Byť třebas nic neuměl, Místo smyslu rozumného, Řezanku v své hlavě měl. Nevěrnost má svého místa Ve všech městech velikých; Žena často není jistá Přede lstí mužů cyzých. Muž manželky nemiluje, Pod rukou jiné hledí, 116 Když se domu navracuje, U ní zas jiný sedí. Jiných v manželství neřádů Tuto ani nepovím, Šetřímli pak městských řádů, Nic se tomu nedivím: Neb tam již zasnouben bývá, Když na kolibce leží, Nemluvňátko svadbu mívá, Nescházý nic, než kněží. Když přicházý k dospělosti, Bývá chován v samotě, Tim nenabude smělosti, Živ jsa v pouhé slepotě, Tak dlouho až mu rodiče Choti jeho přivedou, A pustíc jeho vodiče, Do světa ho uvedou. Svatým svazkem jsa již svázán, Vidí v něm krásné tváře, ZapomeneZapomene, nač byl tázán Při svadbě u oltáře. 117 Do jiné se zamiluje, Tu teprv srdce cýtí, Vším snaženstvím usyluje, By ji mohl již míti. – O tom venku nic nevědí, Přirozenost je vodí, Každý jen své vorby hledí, Ostatní se přihodí, – Vezmu sy, kterouž sy zlíbím, Chudou nebo bohatou, Věrnost, lásku jí hned slíbím, Pravou, věčnou a svatou. Když mne ráno na procházku Jasné slunce vyloudí, Slyším tu rozdílnost hlásků, Nebo každý pták soudí, Že líp nežli druhý zpívá, A tak se s nim potýká, V tom srdce radost nabývá, Milostí se roztýká. Lidé na pole chodějí, Voly v pluh zapřahují, 118 Dobytek k pastvě vodějí, Vesele prozpěvují. Stavímli se u domečku, Kde má Fillis přebývá, Ona stojí u stromečku, A po mně se již dívá – Kde s ní začasto sedávám, Z její strany nevstanu, Hubiček ji na sta dávám, A zas tolik dostanu. V městech má ten velkou slávu, Kterýž má krásné domy, Nezměnilbych za ně trávu, A v štěpnicy mé stromy, Jichžto ovoce nám chutná, Líp než jídlo strojené; Večeře jest věru smutná, Při níž nespokojené Svědomí jest a myšlení, Jenž se skoro nacházý Všudy, kde na břicha jmění A na hodech nescházý. 119 Ty nás od horka chránějí, Hýbáním svým chladějí, A líbezně zavánějí, Když větry zlevna vějí. Tu oba dlouho mlčíme, A na sebe hledíme, Ptáčata zpívat učíme, Že jsme šťastnýšťastný, vidíme! Červené jsou její líce, Rozpálené horkostí, Žádajíc vždy víc a více Přerozkošné milosti. – Ňadra její se zdvihají, Oči ohněm svítějí, A najevo mně dávají, Co mi řícy nechtějí. – Kdo necýtil těch radostí, Pochopit jich nemůže, Pocýtit jich do sytosti Toliko onen může, Kdo nepokažené srdce A svědomí čisté má; 120 Kdožkoli však to míti chce, Ten ať městu výhost dá.
Povětří.
Den jest krásný, slunce svítí – Počíná se k destidešti míti, Mračejí se oblaka, Zastrašují člověka. V chvílce se lijavec valí, Utíkají velcý, malí, Prázdny jsou tu ulice, Strouhy, toky velice; K podivu se vylévají, A šustění vydávají, Ze všech stran k utíkání Nutí hřmot a blýskání. Nepřestává to bouření, Hustých mračen kormoucení, Není žádné naděje, Pořád se stejně děje. 121 Blýská, hřmí, lije se stále, Však hle! nyní nenadalenenadále Pomine deště lití, Pomijí hromobití.
Zoufalství.
Kam se uteku před tebou nebe? Skály pukejte! Hřmoty vydejte! Kamení vaše střaste se sebe! Lesové hustí, zelené háje Kořen vylomte! Stromy se zlomte! Byste nekvetli letního Máje. Zpustněte louky, zahrady, pole, Obilí smeťte! 122 Vnivec uveďte! Všecko též, co jest v zeleném kole. Potoky, moře, všecky se vody Z všech stran vylejte! V hromadu slejte! Největší všudy působte škody! Obloho jasná celacelá se zatměň, Střelbou tvou hřímej! Deštěm svět vymej! Veškeren v tmavou pustinu proměň! Země svou temnou propast otevři, Oheň vyhazůj! A neuhasůj! A mne zoufalce do sebe zavři! 123
Pochybnost.
Kloe. Bartoni můj, prosým tebe, Rcy: miluješli jen mne? Zde nás vidí širé nebe, Slib mně to tu veřejně! Bartoň. Již jsem ti to stokrát řekl, Že jen tebe miluji, A před tebou na zem klekl, Teď ti to zas slibuji.
Na E. B.
Omnis amans pallet, color hic est aptus amanti. OVID.
Jak jen mé oči na tebe shledly, Líce mé červené najednou zbledly. 124 Nevím, mámli to láskou nazývat, Neb tvou tvář vidím se zardívat – Ovid mně odpovídá: v bledosti Jest znamení horlivé milosti.
Některé básně dle Býrgera.
Objímání. (naNa B – u. V – r.)
Jak vinný kmen po své holi Ratolesti své plete, Jak své tkání břečtan v poli Ulmě na ňadra mete; Jak na hnízdě vyhledaném Holoubky se zobají, V ťopání zamilovaném Chytat, dávit se dají: Kyž mne tak můžeš obejmout! Má milá, kyž já tebe! – 125 Kyž se nemohou odejmout Naše pysky od sebe! Zapomnělbych vinohrady, Netoužilbych po honbách, Ani z knížecý zahrady Po červených jahodách. Umřít bych chtěl v požívání Pysků tvých lahodnosti, Umříti v stálém líbání Rozkošné opojnosti. – Světu spolu výhost dejme! Ze mne duch již plápolá, Tomu klátby zanechejme, Kdo koho z nás odvolá. Když nás střelí smrti kuše, Mezy Myrty padneme, Spolu poletějí duše Vzhůru tam;Vzhůru, tam když lehneme; Do krajin blahoslavených Plných vůně, stkvostnosti, V nichž se z nebes vyjasněných Smějí jara sladkosti. 126 Kde větrové líběj vějí, Stromy krásněji kvetou, Kde ptáčkové sladčej pějí, Pramýnky čistěj tekou. Kde oko skormouceného Slzý vypláče hojnost, Kde jak milou tak milého Osud spojí na věčnosti. Kde teď Faon pln lítosti Nad Safou se smiluje, Petrarka Lauru v tichosti Objímá a celuje. Na lukách napitých mízou Podezřelost nemučí Abelarda s Heloyzou, Lásku kde on teď učí. – Nebesa plná radosti Nyní jsem již viděl vás! Z toho světa do věčnosti Vemte brzce k sobě nás! 127
Aryst. (Na F. J. B – u.)
Kyž mně dobrotivé nebe Jenom tolik dopřeje! By mohly okolo tebe Věčně být mé šlepěje! Nikdý po jiných rozkošech Bych víceji nedychtil, Do ostatních radostí všech Bych se více neplichtil. Přísahu bych na to složil, Před nebem na zem klekl: Žebych všecko vynaložil, Lásce, vínu odřekl. – Čemuž srdce veseléhoveselého, Ještě mladého muže, Zvlášť tomu již navyklého Zřídka odřeknout může. 128
Amorův šíp.
Šíp Amorův jest špičatý, Nechej ho v sobě zaťatý, Pocyť málo bolesti! Nechcešli mne poslechnouti, A hledíš ho vytrhnouti, Rozsápáš své vnitřnosti!
Májový větříček. (Na V. M.)
Vyfukůj z květin májový větříčku! Kde tvé líbání červení růžičku, Kde tak líbezně mezy nimi bloudíš, Vůni z nich loudíš. Zdvihni se sevší tvou sladkou kořistí K onomu stánku z bezového listí, 129 Tam číhá Milda; nechť tvé sladké z kvítí Vůně pocýtí! Štěstí nepřálo mně ještě líbání, Tobě však milá se v ničemž nebrání, Měj tři za jednu, jenom z nich jedinká Má buď hubinka!
Zpěv pijáka.
Já jsem sy již umínil v hospodě umříti, Při mé smrti u huby musým víno míti, By řekli, kdyby měli Anjelé přijíti, Bože tomu pijáku rač milostiv býti! Smysl každý bez vína ve mně hned vysýchá, Srdce vínem napité k nebesám pospíchá, Mne víno z kterékoli hospody víc píchá, Než co češník knížecý čistou vodou míchá. 130 Každý jest již k něčemu přirozeně veden, Já nikdý nemohu spát, když nejsem najeden, Lačného by mne mohl přemoct chlapec jeden, Na hlad, žížeň nevražím jako na soudný den. Takové verše dělám, jaké víno cýtím, Ani spáti nemohu, leč až se nasýtím, Ani y to zač stojí, co píši před pitím, Po pití však ve verších y Názona chytím. Nepůsobí ve mně duch prorocký své hnutí, Leč když plné břicho mám, a když mi jde k chuti, Když u prostřed mozku Bachus má své sednutí, Tak Cházon do mne vjede, a zázraky kutí.
Filis a Dámon. Z Němčiny P. Kleysta přeloženo.
Dámone milý! ty jsy mne již chytil, Cýtím teď, co jsy ty v svém srdcy cýtil, 131 Mne nutí stálost tvojí lásky dvorné K lásce zas rovné. Jak jsem tvou ruku, kterou kryto bylo Tvé oko, stáhla, ach co způsobilo Tvé krásné oko mokré od žalosti V mojí vnitřnosti! Utíkám, pláči, padnu u mé boudy, A oheň prudký hnal se skrz mé oudy, Věčně mne bude tento plamen trápit, Chtěje mne strávit. Dámone věrný, já sy volím tebe! Tisýckrát budem líbati vždy sebe, A tak svou duši, kterou v ustech kryji, Do tebe vliji.
Zymní čas. Z Latiny Bohuslava Hassenštejna z Lobkovic přeložený.
Zymní čas se již přiblížil, Řeky odpočívají, 132 Jakby je byl někdo sklížil, – Ledem se přikrývají. Přes něž v letě rychlé lodě Vší čerstvostí běžejí, Jakby zdorovaly vodě, Teď y vozy jezdějí. Dvorů doškové výsosti Se nyní loďmi krejí, Lilia stkvělou bělostí Země víc nebarvějí. Pole pusté stratic trávu, Plísní již obtažené, Rozjímá sy šťastnou slávu Jarní krásy blažené. Ptactva pění již přestává, Daulická vlaštovička Ithyma neoplakává, Mlčí její písnička. V lesých letití dubové Listím nejsou oděni, Ani v vinicých hroznové Ratolestmi chráněni. 133 Strojí se vítr východní Y půlnoční svým váním Prudkým, tak též polední Zem podvrátit dýmáním. Bělí se všudy po poli, Ovce mlíčník nešklubou, Chrastí netrhají voli, Pást se nejdou za trubou. Vlnonosní beránkové Do ovčinců se ženou Ze strání; žravých hlukové Vlků nadarmo vejou. Obklíčily zemi pustou Z všech stran černé tmavosti, Mlha padši na svět, hustou Obstoupila ho temností. Slunce nestřílí paprslky Na zem, kterež svým jměním Nekrášlí podzym jablky, Aniž léto osením. Rolí oráč nevzdělává Svou radlicý železnou, 134 Shrbeně nepřevorává Klučeninu ouhornou. Zem od stálé zymy sprahlou Parný rak nerozpouští, ZveřZvěř divokou mrazem skřahlou Zyma pudí do houští.
Výhost Můzám, Z Latiny Jiřího Karolidesa z Karlšperku přeložený.
Cházone, Můzy ať se dobře máte! Samé zlaté vrchy připovídáte. Kteříkoli vámi se obírají, Všickni zajisté hladem umírají. To proto, by byli na slovo vzati, Za velkou mzdu slovou básnícy svatí. Zdráva buď zem, jenž pracovitým přeješ, Každé semeno plodem svým okreješ. Tvé obyvatele živíš a chráníš, Zemřelé pak před nepokojem bráníš. 135
Na den provozování Štěpána Fedyngra, v Cžeském jazyku na král. Pražském vlastenském divadle, od Bondynské společnosti Německých herců, dne 16. Máje 1785.
Plesej Praho! jsme zvolali, Jak náš Bulla naučil Thalii česky rozmlouvat. Ctnost chválit, a zlost pomlouvat.*) Truchli Praho! jsme volali, Jak ho od nás odloučil Hněv nevděčný svých vlastenců, Pohanění! – místo věnců. Dnes opět vlast naše plesá, Slávu sy rozjímajic, Jakou za Karla Čtvrtého Měl Jazyk Čecha starého, ——— *) František Jindřich Bulla Pražan, tehdejší zprávce divadla Pražského první byl, jenž svůj jazyk vlastenský na divadlo uvedl. 136 Záloha Nečechů klesá,*) Mocy žádné nemajic, Kterouž kladli naší řeči, Pro níž předcy sáhli k meči. – (HöpflereHöpflere! krajane milý!**) Tvé jméno nezahyne, Bude u potomků žíti, V ustech tvých vlastenců zníti: Neb tebe horlivost sýlí, Přemilý Čecha syne! Po trnové cestě chodit – Čechy do divadla vodit. ——— *) Mnozý se o to snažili, aby žádné hry víc v Cžeském jazyku provozovány nebyly. **) Nynější spoluzprávce divadla Pražského, též Pražan, a horlivý následovník svého předchůdce, na jehožto usylování se nyní pořád hry Cžeské provozují. – 137
Ševcovský rozsudek o básních.
Ptal se švec ševce jednoho, Co jsou básně? – a co básnit? – Což pak nemáš rozum z toho? – Co bláznovství, a co bláznit? Václav Thám.
138
Částka třetí.
[139]
Umírajícý k své duši podlé Pope.
Božská jiskro z plamenu nebeského! Zprosť, zprosť se toho těla smrtedlného; Pohrdej strachem, ouzkostí, bolestí, Teď máš svítězyt nad přirozeností, Vykročiti z tohoto světa, Vstoupiti do končin života. Slyš, jak tebe volají Anjelové, Poď milá sestro, poď k nám, hle kůrové! Což to, že se víc neznám? – kormoutějí Se mi smyslové, zrak hasne, zmizejí [141] Živlové, já více nedychám, Duše má! to za smrt držet mám? Země se vzdaluje, a již zacházý: Vidím nebe otevřené; přicházý Vstříc Serafíni s zpěvem: ach zapůjčte Vašich mně křídel, semnou z čerstva leťte! – O hrobe, kde jest tvé vítězství? O smrti, kde tvé přikořenství? Václav Stach, v Praze.*)
Dámon a Jaron.
Sunt lachrimae rerum, & mentem mortalia tangunt. VIRGIL.
D. Proč zde tak smutně bratře Jaroni ležíš, A na radostné stádo žalostně hledíš? ——— *) Písně své křesťanské roku tohoto v Praze v 8. u Rosenmyllerských dědiců vydal. 142 Patř, jak pořádně se pasou tvá jehňátka, A jak vesele vzhůru skáčí kozlátka. J. Ty ještě nevíš mé žalosti příčinu? Nech mne Dámone, ať v bolesti zahynu! D. Řekni mi, co jsou to opět za smutné věcy, Však jsem ještě neslyšel takových řečí Od pastýře kdy nad jiné veselého, Snad neoplakáváš přítele dobrého, Snad ti nezhynulo tučné jehňátko, Neb ti neodřeklo Lalaje děvčátko? J. Budu mlčet, když jediné potěšenípotěšení, Příjemná Lalaje – víc na světě není. D. Co platno, aby sy stále sobě hořekoval, Všem horám a lesům svou bídu žaloval, Věř, nezbaví tebe pláč hořké žalosti, A způsobí ti jen tím větší těžkosti. Rač se posaďme blíž buku zeleného, Mášli co o své milence hotového, Můžeme zde po sobě spolu zpívati, Až se bude hlahol v lesých rozlíhati. Zatím naše stádo opatrůj Bartoni! A ty počni zpívat truchlivý Jaroni! 143 J. Pastýřek zrcadla stůjte potokové! Přestaňte váti jen chvíli vy větrové, Ať můj smutný zpěv dorazý až do nebe, Když budu naríkatnaříkat Lalaje pro tebe. Žalostí vadnou dráhédráhy, meze a louky, Tebe oplakávají zvadlé palouky, Na kterýchž jsy své bílé stádo pásala, Příjemné písničky vesele hlásala. Pro tebe jsou truchlivé všecky jeskyně, Pro tebe naříkají lesní Bohyně. Pláčí pastýripastýři, a kvílejí děvčátka, Nechtějí ani trávy jíst jehňátka. Bylas nevinná, tichá jako ovčička, Nebyla k vidění taková divčička. Na tvých tvaríchtvářích růže kvetly, jak korály Pysky, v čele oči jako trnky hrály, Hlas příjemný jak zvoneček, řeči sladké, Ruce bílé jak lilium, tělo hladké. D. Pod zelenou mříží sedícý slavíčky Z spanilých hrdýlek truchlivé písničky Vydávejte, a vy ptácy každou dobu Kvílte neustále u jejího hrobu. 144 J. Dřív než Jaron na tvůj příjemný obličej Smutně zapomene, nastane obyčej, Že se Jelen na obloze pásti bude, A Labe naproti horám spátkem půjde. Hned když začnou první slunečné papršky Zlatiti černé lesy a holé vršky, Když mrzutí z pole potáhnou voráči, Aneb poženou stádo domů ovčácy: Spomínat budu, nikdý nepřestávaje Na tebe, kde jsy, ach přemilá Lalaje! D. Přestaň Jaroni! učiň konec zpěvu tomu, Již jest čaščas, abychom hnali ovce domů. Nebo již sedlské vzhůru kouří komíny, A z hor na střechy syvé padají stíny. J. Jděte domů, jděte spanilá kozlátka, Vy šťastná někdy mého stáda hovádka, Nebude vás z pramenu čistého více Semnou napájeti krásná milovnice. 145
Víno.
Přispěj mně Bachus*) k pomocy, Když budu zpívat o mocy Tvého keře posvátného, Ohlašovat ctnosti jeho. Noach otec Patryarchů Hned jak jest opustil archu**), Po tvém prvním štěpování, Všemožném opatrování Tvé lahodnosti okusyl, A co můžeš, v skutku zkusyl. Ty srdce obveseluješ, A zemdlené posylňuješ. Tebe kdo mírně požívá, Zdraví a sýly nabývá, Chudým lidem všeho hojnost Dáváš, též sprostákům moudrost; Tě pijíce nic nedbají, Vší vrchností pohrdají, ——— *) Bůh vína. **) Koráb. 146 Myslíc, že již na tisýce Mají, též rozumu více. Však když se vyspějí z toho, Pravějí, že pili mnoho, Že ty velmi dobré víno Bylo jsy tím včera vinno. Tvé když dojdu lahodnosti, Spějí hned všecky starosti, Bývám bůjný jak Alkmeon, Rozkošný co Anákreon. Maximilián Štván, v Praze.
Podletí.
Omnia nunc rident. Virgil.
Hle hle! kterak v překrásném podletí Tamto zvířátko na kvítek letí, Křídlaté, ješto slove včelička, Hnízdo sy slepuje vlaštovička, 147 Rozmrzlí jak plynou potůčkové, Líbě přehudují slavíčkové. Grácye se již růží šlechtějí, Nymfy horské kněžny skotačejí. Hojně se stkví na paloucých kvítí, Je zbírají děti k věnců vití. Tuto žnou outlá drnek jehňátka, Tamto se učí pásti housátka, Hle jak kachna na rybníce pluje, Větříček vinice profukuje, Z nichžto vůně líbezná vyplývá, V tekutém povětří se rozlívá. Slunce vycházý z hory nádherné, Mračna různě se trhají černé. Všecko všudy okřívá na světě, Jako mléko míle jabloň kvete. Z cyzyny opět táhnou jeřábi, V chobotech kalných řehtají žáby. Keř po mnohém již slzení vinný, Z těhotných ratolestí převonný Milostná poupátka vykládá, Strom široce své větve rozkládá, 148 A v lůnu rozvitých ratolestí Sotva může ovoce unesti. Sem sem pospěš děvče roztomilé, Sednem do stínu chladného přemile Stromu, jehož Zefírovým váním Lístíčko šustí pohybováním, Dle něj plyne potůček stříbrný, Jehož crčením nás loudí vlny. Ach! kdož může to místo minouti, A se rozkoší nerozplynouti.
Růže.
Kdyby mocný Peron*) kvítí Králem měl ustanoviti, Království by bylo růže, Kdo je odepřít jí může? ——— *) Jupiter. 149 Růže jest zrostlin způsoba, Oko květin a ozdoba, Luk šarlatová zardělost, Vyblýskavá ušlechtilost; Vůni tak líbeznou dýmá, Že Venus*) ji cýtic zdřímá. Růže lásku zaněcuje, A všech utěšení sluje, Šperk jest ňader nadýmavých Děvčátek zamilovaných.
Obraz T – z – e Ž – l – y.
Undique surgunt ex te deliciae. GALL.
Nu malíři umění růžového! Malůj mně obrázek děvčátka mého, Ačkoli ono zde přítomno není, Nu, předc je malůj, jak ti povím nyní. ——— *) Bohyně lásky. 150 Na jeho hlavě hustí ať vlasové Se rusejí, a z ust ať Zefírové*) Přemilým váním líbě pohrávají, Vůní svou skrz povětří ať plovají. Pod vlasmi přeušlechtilé pěknosti Čelo ať sněhovou stkví se bělostí. Obočí nespoj, hleď se! dva obloučky, Nýbrž jak ti pravím, malůj hezoučký! Ať se překrásně rusých vlasů stkvění Každý diví, složenému sklonění. Co jiskra ať na mne upře své oči Přelibě spanilé, co holubičí, Jež na mne házýc, ať se usmívají, A srdcy osten k milosti dávají. Na krásných lícech přehladká ať rovnost, Y přemilá se vyskytá zardělost. Tak jako když kvete v podletí růže – Jestli to obraz tak představit může – Pysky červené malůj lahodničký, Jakoby na mně loudily hubičky. ——— *) Větříkové. 151 Bílou jasností hrdlo ušlechtilé Viz, ať se stkví překrásně ulíčilé. Ať se vznášejí co mléko na bílých Grácye milé ňadrách přizardělých. Posledně vymalůj oděv šarlatový, Jenžby ho krášlil do paty od hlavy. Co ještě víc? – na něj teď živě hledím, Ano zdá se mi, že s živým tu sedím. Jan Hynek Kavka.
Zůvení Batysty do kraje.
Diffugere nives, redeunt jam gramina campis, Arboribusque comae. HORAT.
Poď bratře, poď již jednou z města ven, Zanech vesel křiklavé houkání, Cýť rozkoše, které nám tento den, Kam okem hneš, dává v oplývání. 152 Poď, bych mohl tě k srdcy přivinout, A lásku svou k tobě vypravovat, S tebou pod strom větvitý sy sednout, Jak tě mám rád, stokrát opětovat. Proč se zdráháš? již vichr nefučí, Aniž hor hřbet šedivý oděv má; Potůčkové zdrtivše led, hrčí, Kroutíce se pryč mezy lukama. Ževěna zas do hor na lov běží, Krásné Nymfy vylezly z křovíčka, Faun nedbale na vejsluní leží, Omámený od zpěvu slavíčka. Vyvedly se ze vsy všecky dítky, Ruku v ruce sobě poskakují, Na trávnícých vijí sobě kytky, V křovinách hnízd ptačích ohledují. Dychlo jaro! hned celá zem kyne, A osení pirnaté zelená, 153 Luka pyšní, mlha hustá hyne, A bývá pryč s povětřím smíšená, Rosa padlá stkví se od papršků Jak perličky, pole se raduje, Vlny běží po obilí svršku, Které větřík mírný způsobuje. Les pozorný radostně oblečen, Rozmanitým ptactva zpěvem zvučí; Škřivánek jsa z dobrého povděčen, Stvořiteli libou píseň cvrčí, Hle štěpnice květem posněžené Vše povětří vůní naplňují, Pastýř stáda vlnatá ven žene Na pastviště, jenž sy poskakují. Keř vinný též slzemi zalívá Zem okolní, snad chce mít tučnější? Poupě šípku mocně se nadýmá, Chtíc býti růží nad jiné krásnější. 154 Aj, poupátko, chceš býti k ozdobě Měkým ňadrám nějaké divčinky, Jejíž líce kvetou v tvé podobě, Když okusý prvnikrát hubinky. Ach co hlučí? roj pilných včeliček Z oulu vyšel, krmí svých hledati, Již sed – předc ne – jetelní palouček, Ten jest, na němž hodlají sedati. Nyní sedly, již pilně dělají, Ta cucá med, ta leze v květiny, Any se hned za ní zavírají, Jiná hledá základ na voštiny. O včeličko! včeličko bedlivá, Tebe by měl každý následovat, Tak dychtivě, jakos ty dychtivá, K obecnému dobrému pracovat. 155 O radosti pramen, přirozenost! Jejichž ceny nikdý nezměňuješ, Vždy pravými lidskou cytedlnost Rozkošemi hojně opojuješ. Vy jste jen stín, vy světské radosti! Třebas tisýc rukami vzdělané, Předc páchne z vás puch mrzké marnosti, Byste byly až k nebi hlásané. Nech jich lidu, jehož cyt zkažený Od hladových jest těla žádostí, Poď bratře ven! nebo jest blažený, Přirozené kdo cýtí radosti.
Bouřka.
Již měsýce jasnost vysoce stkvělá, Y zvířecý hvězda půl běhu měla, Již celý okršlek hluboce spal, Jen básník zamyšlen své zpěvy psal. 156 Když mračno zčernalé roztáhlo křídlo, Zastřelo temnostmi zem, lidské sýdlo; Vydalo blesk malý, jen sem a tam Zahlučelo častěj – neškodic nám. Dosavad nebylo čeho se báti, Větrové zdáli se v jeskyních spáti, Nedlouho – co slyšán byl větší zvuk, A mračno valic se vydalo hluk. Již vichrové bdějí, již všudy bouří, Metají v povětří prach, jako kouří, Blesk za bleskem letí, hřmot po něm zas, Aj, za krátkou chvíli změnil se čas. Hle tam to stavení již chromě stojí, Třesk hroma hrčného tam hrušku dvojí, Již v třísky obrácen jest celý kmen, Blíž něho z chaloupky již jde plamen. 157 Již oheň plápolá z patnácti domů, Jakby bylo tlouklo všech sedm hromů, Lidu běžícýho jest jeden ryk, Množství shromážděné množí víc křik. Všecko ze svých domů třesouc se běží, Jen ještě lakomec na zlatě leží, Ruce k nebi zdvihna prosý pomoc, Žádá sy přestáti tu hroznou noc. Aj nyní přestává dešťové lití, A střechy hrčejí od krupobití, Zem celá se bělí změněná hned, Mračno roztrhnuté valí naň led. Sedláče ubohý ty nyní bídneš, Srdce tobě pukne, až pole shlídneš, Klásek tvá naděje nestojí víc, Led hustě hrčícý uved jej v nic. Tomáš Pavelka, v Praze.
158
Dafnys a Filida.
F. Jestli upřímně miluješ, Mně samé lásku slibuješ, Chcy ti něco vyjevit, Však se chraň o tom mluvit Pastýřkám, neb jinému Z pastýřů klevetnému. D. Stromové mohou svědčiti, Že budu mlčeti. F. Tys z pastýřů ten jediný, Milejší mi není jiný, To ti musým zjeviti, Milůj, a hleď tajiti, Že se mé mladé srdce Podává již tvé lásce. D. Stromové mohou svědčiti, Že budu mlčeti. F. Nedám také, by kdo jiný Přišel na trávník zelený, Chtěje u mne seděti, Nechcy víc naň hleděti, 159 Neb tys sám jen v srdcy mém, Jen mlč, že se milujem. D. Stromové mohou svědčitisvědčiti, Že budu mlčeti. F. Tak poď a toto měj první Věrné lásky polibení; Však jestliže k mé hanbě Problekneš co při stádě, Máť také být poslední; Boj se srdce trápení. D. Stromové mohou svědčiti, Že budu mlčeti. L.F. Již tedy mne polib také, Chcešli, můžeš y víckráte, Jen ať to skotačení Není k mé cti zlehčení, Usta též nechť mlčejí, Kteráž sladce líbají. D. Stromové mohou svědčiti, Že budu mlčeti. F. Nevím, jak mně již v srdcy jest, Nedals mi hubiček než šest, 160 Mohu láskou shořeti, Jeli ti co věřiti, Hlediž do srdce mého;mého Milostí podjatého,podjatého. D. Stromové mohou svědčiti, Že budu mlčeti. F. Dafnys! co to za mnou šustí? Snad jest zvíře v tomto houští? Ješto lásku nám brání, Překazyt chce líbání? Není! – ach jest má matka! Co počnem nebožáka? Matka. Co Dafnys slíbil mlčeti, Otec má věděti. M. V. K – s, v Praze.
Toužícý mysliveček po hrdličce.
Ach! kde jsy má? kdes hrdličko! Do kterés letěla pouště? 161 Pověz! kde jest tvé hnízdečko? V jakém háji najdu tě? V jaké skále, neb jeskyni Tebe smutný hledat mám? Dej hlas toužícýmu nyní Libý, ať se tě dovolám. Aj! tu slyším mezy lesy Nějaký přelibý hlas, Ozvi se hrdličko, kde jsy, RekniŘekni ke mně takto zas: Já jsem to ta, kteréž hledáš, Skrz kterou srdce soužíš, Čekej! však se předc dočekáš, Po které dávno toužíš. To když zaslech mysliveček, Mezy houštím se skrýval, Dlouho v háji mileneček, Až přijde, sy počíhal: Tam na drnu sedě tíše, Držel své sýtě stále, 162 By ji chytil co nejspíše, A s ní se těšil dále. Však když dlouho neletěla, V naději pořád seděl, Když do sýtě jít nechtěla, Co má činit? nevěděl: Y spomněl sy, žeby mohl Hlas píšťalky vypustit, By ji tak přivábit mohl, Potom na ni sýť spustit. Sotva počal hlas vydávat Na píšťalku přemile, Brž ji spatřil sem tam skákat Okolo sýtě bílé: Jakby ona k ní jít chtěla, Jakby zas nechtěla jít, Jakby to dobře věděla, Žeby v ni neměla být. 163 Vidí pletky natažené, Předce se neoslýchá, Vidí sýtě nastrojené, Do nichž sama pospíchá, Neb tím hlasem hned pojata Byla krásná hrdlička, A v tom hned byla zajata K radosti myslivečka. Tuť se hned chtěla vyplecy, Jak byla přitažena, Když pak nemohla utecy, Křidýlka roztažená Hned sklopila, na zem dala, Tak pod sýtí ležela, Na myslivce naříkala, Takto toho želela: Jak od tebe podvedena Chytře jsem, myslivečku! Nyní vidím, že svedena Jsem skrze tvou písničku: 164 Ach kyž jsou mne má křidýlka Zanesla na tisýc míl! Bylbys mne můj myslivečku! Do svých léček nechytil. Jan Bohumír Dlabač*) v Praze.
Vymyšlení.
Já jednou na pole vyjda zamyšlený, Od města, od lidí chtě být oddělený, Tam abych sám s sebou mohl rozmlouvati, Své srdce, a co v něm, směl vylévati. Zanechav za sebou předměstí, zahrady, Sylnic a lidu hřmot, věřícých ouklady, Po lukách kráčeje k lesu jsem se blížil, Slyše ptáčat zpěv, k němu sem hned pospíšil. ——— *) Roku 1782. vydal zpěv ke cti Papeže, pak na Jerláka, Františka Pausa, a na Františka Knoblocha, roku 1784. ke cti svých přátel milých K. a. V. T. mimo některých menších. 165 Všecko krásné bylo, zastavím se málo, Jak se mi ještě zdá, že jest bylo ráno, Osení vstávalo z svého zymy hrobu, Tráva se zdvihala na jeho podobu. Hned tu hned tam oráč s pluhem se procházel, Rozsevač sýmě své po poli rozházel, Ptáčkové snašeli k hnízdům sobě smeti, Aby s svými plody tam mohli seděti. Přišel jsem mezy tím nedaleko k lesu, Odkud sobě chudí někdy dříví nesů, Zaslech jsem slavíčka, jenž sobě tu zpíval, Až se ten krásný hlas z lesa ven ozýval. Zahřálo se ve mně srdce k veselosti, Že jsem se y já chytil zpěvomluvnosti. Jiří Petrman, v Drážďanech.
Prosba na trn.
Píchlavý trníčku Uhni se trošíčku! 166 Bych mohl pár růží Bez šrámu na kůží Utrhnout Helence, Mé zlaté milence; Dostanu za každou Růžičku rozmladlou;rozmladlou Od krásné Lenčičky Dvě neb tři hubičky. Za to tě chcy hlídat, Denně tě polívat, Bys neusch bez deště, A měl jich víc ještě. Filip Všejanský, ve Vídni.
K. N.
Děvče ty sy naříkáš, Že vždy barvu bledou máš, Léků vždy potřebuješ, A předce pořád stůněš: 167 Všecko to ti nezpomůže, Vezmi sobě muže, Ten zajisté ti zpomůže.
Kloe.
Děvčátko, že na lícech již nemámnemám, Díš, červenou barvičku, Dej jednu mně hubičku, Uvidíš, že hnedky zas zčervenám. Václ. Schéfl, v Praze.
Láska a víno z Hagedorna.
Milenka a víno mé Chtějí se mně rozdvojiti, Mohuli při rozsouditi, Jest otázka jediné. 168 Já obojí a v tichosti Bez vší hádky miluji, S ní užiji víc radosti, S ním se častěj raduji. Přeložil J. J. P –, v Praze.
Obraz Kaina po vraždě bratra svého.
Ještě krev Abela kouřila prudce, Když se v ni Kainovy zbrodily ruce, Ještě se z Abela valila krev, Tu Kain již bědoval v hryzení střev. Tvář jeho od strachu jako smrt bledla, Spáchaná zlosynost svědomí jedla; Proklatý, jehož se dopustil, čin, Na synu Adama Adamův syn. 169 Hrůzu naň zuřivé pustilo peklo, Pomalu skalnaté srdce mu měklo; Srdce bratrského poslední tluk Uvalil strašlivých na něho muk. Zlořečil – děsyl se – jala ho bázeň, Plakal – hořekoval – čekaje kázeň, Byl u vytržení zmotaný duch, Usta rozevřená, zacpaný sluch. Kamkoli pomyslil, kamkoli patřil, Obraz bezživotný Abela spatřil: Na hlavě krvavé běleti kost, Jižto rozvrátila ukrutná zlost. Pryč odtud daleko nohy mne neste, Do pustin divokých lesů zaneste! Slunce za škaredým oblakem stůj, Nedarůj zlosynu papršlek svůj! Tak volal zoufalec chtěje se vzdálit Od místa vraždného a nebe zšálit: 170 Darmo však pracoval: třesení noh V mžiknutí cýtil, že z místa nemoh. Sem a tam zděšeně očima točil, Pomstu volaje zem slzami močil. Hnulli se listeček, pojal ho strach, Umíral – zvednulli větříček prach. Kamkoli pomyslil, kamkoli patřil, Obraz bezživotný Abela spatřil; Na hlavě krvavé běleti kost, Jižto rozvrátila ukrutná zlost. Ty jsy ta proklatá (kleje on) ruka! Ty jsy ta? ó nebe – srdce mně puká! Uschni ó ukrutná na těle mým, Rozplyň se rychle, co v povětří dým. Pryč odtud – Ach běda! proč se Kain bojí? Proklatá noho! peklo se strojí. Jižjiž – ach! pryč odtud! smrdutý puch Napustil sýrou můj zbejvacý čuch! 171 Proč pak mne zdržuješ proklatá země? Proč raděj nevrhneš vnitřnosti ze mě? Sypte se hromové na hlavu mou: V mozek můj vhnízděte hned peleš svou! Rozboř se obloho na tisýc dílů! Spadni a udus mou zuřivou sýlu, By zhynul z paměti Eviny plod, Žádný nenechaje po sobě rod. Proklatá chvíle buď početí mého! Proklatá hodina zrození mého! Proklatý, v němž se syn narodil, den! První jsa z máteře vyvržen ven! Místo zlořečené, jenžs život přálo! Slunce, jenžs studenou nahotu hřálo! Všecko, jenžs Kaina trpělo tuď, Proklato na věky, proklato buď! – 172 Což jsem já zpozdilec! proč pak zde stojím! Žádný mne neviděl, proč pak se bojím? Zahrabám Abela, nebude víc, Coby mě soužilosoužilo, nápotom nic – Zatim se zčernalo veškeré nebe, Země přiodila temnostmi sebe, Větřilo, bouřilo, hromový třesk Omámil Kaina, zaslep ho blesk. Slyší hlas: – kde pak jest bratr tvůj Abel? Cos dělal? – já nevím – ponouk mě ďábel, Zlořečený budeš na zemi tej, Tulák a poběhlec roztržitej. Tu teprv v Kainu pukalo srdce, Tu teprv vražedné třásly se ruce, Strach – pokoj – zoufání – naděje zas Celý se střídaly života čas. Kamkoli pomyslil, kamkoli patřil, Obraz bezživotný Abela spatřil, 173 Na hlavě krvavé béletiběleti kost, Jižto rozvrátila ukrutná zlost. O. Haffner.
Třesení země.
Budeli předrčené třesení země, Rozmetá, rozkotá veškeré pleméplémě, Vody se zmizejí, propadne vrch, Skály rozpukají, přibyde mrch. Vzhůru mně na hlavě vstávají vlasy, Když vidím poslední života časy; Oči se strhují – tratí se sluch, Jazyk mně dřevení – krátí se duch. Zdá se mně, že padá vysoké nebe, Peklo že otvírá hluboké sebe, 174 Leticý, plovoucý, chodicý tvor Hřbitov má v popeli rozsutých hor. Tu bude slzení, tu bude lkání, Tu bude kvílení, tu bude vání, Duši až na jazyk vyžene strach, Až bude z rozsedlin kouřit se prach. Přestane nadutec bližního tlapat, Přestane lakomec v zlatě se hrabat, Smilník zapomene smilnicy svou, Břinkat až v světnicy okna začnou. Chtělliby ožralec stolu se chytat, Opilec z krčmy ven nohy vyplítat, Kvapně ho pohltí hladová zem, Pochová, zahrabá vnitř v domu svém. Mstitelník nebude času mít dosti, By mohl na bratru vylíti zlosti, Lenivý z postele poletí ven, Ach toť byl násylný zvolaje sen. 175 Nebude usedlec statek svůj dělit, Tomu díl, tomu dva, tomu nic velit, Učiní zývacý země zmatek, Pohltna dědice, spolkna statek. Otec tvůj, matka tvá, přátele tvoji, Shluknou se v hromadu, co včely v roji, Studený z čela se vyrazý pot, Jižjižli řvoucých se rozprchá hmot. Uvidím, uhodli Horác, an slavil Muže udatného, takto když pravil: Spravedliv, stálý v předsevzetí muž, Byťby se rozpadal svět, stojí tuž. Uvidím, zdaliž on svou hlavu opře, Až příval skalnatý o ni se otře, Uvidím, zdažli svůj nastaví krk, Až se naň povalí kamení hrk. 176 Až budou domové, věže a hrady, Vesnice, města, co hřbitovné řady Usta svá rozdírat hrdině vstříč, UvidímUvidím, budeli utíkat pryč. Nechte ho hrdinu, nechte ho státi, Jenž nechce třesení země se báti, On bude prosyt o vaší pomoc, Až jen ho překvapí ta strašná noc. Ondřej Haffner, kněz cýrkevnícýrkevní, v Praze léta Páně 1786.
Plavba.
O dnové! ó radostná chvíle! Když houpala lodička mile Mou divčinku tichou a mne. O poplyň na vodičku jemnou, Zakolíbej divčinku semnou Od břehu až konec země. 177 My plouli po hlubině jistý, Přes písek y oblátek čistý, Kde rybičky žbloukaly ven; Zde tvořila bubliny vesla, A vodička studená nesla,nesla Nás okolo stříbrných pěn. My plouli skrz zelené lesy, Kde slavícy drželi plesy; My plouli skrz rozkošný háj, Kde chládek se s javorů leje, Y větříček volšemi chvěje, Kde spanilý přebývá Máj. My plouli skrz palouky krásné, Kde kvítečko stkvělo se jasné, Zde pásl se bučícý skot; Tu ovčičky tiché jak pěny, Tam beráncy bílí bez změny, Y rohatých kozlíků rod. 178 My plouli skrz rakosý tmavé, A radosti cýtili pravé, Kde škřivanů veselý zvuk Tam v oblaku nebeském hučel; Zbor brouků nám nad hlavou bručel; Byl v povětří radostný hluk. My plouli po hladinách velkých, Po hlubině, po vodách mělkých, Kde hrdliček zbor sobě hrál; Kde potůček bublavý tekl, Kde pramen jak stříbro se vlekl, Y líbezný větříček vál. My hráli a hnali lodičku, Rozháněli veslem vodičku, Y tvořili veselý smích; My počali radostně zpívat, Já hubinku divčinky líbat, Y čeličko bílé co snih. 179
Truchlivý zahradník.
Smutně zahradník zpíval, Jsa láskou raněný, Kvítím se obírával, Po milence vzdychával, V klášteře zavřený. On dlouho o své lásce Smutně prozpěvoval, S jeho tváře slzyčky Zalévaly kytičky, Takto sy vzdychával. Můj mladý věk jest truchlý Bezevší radosti, Zemdlévá jak růžička Spálená od slunýčka, Jsem v velké žalosti. 180 Již tě můj krásný kvítku Nemám víc spatřiti? Musýš v tom tvamémtmavém domě Svůj krásný věk bezemě,bezemě Žalostně stráviti! Netěší mne víc kvítí, Neb jsy nejkrásnější, Jen tobě a mně pomoct, Z té tmavé zdi tě vymoct, Mám žádost největší. Když vidím kvítí vadnout, Rád také umírám; Kvítí bez vody vadne, Srdce bez tebe chřadne, Ach, co sy počít mám! 181 Jižjiž, má nejmilejší! Docela umírám, Nemůžešli brzyčko Potěšit mé srdýčko, Zde sobě hrob vzdělám. 182 Zprávník básní v zbírce druhé obsažených.
Částka první. Stránka. Na zpevořečnost87 Obraz života lidského z Kadlinského89 Pochlebenství z Lomnického96 Zlá žena97 Dar Bohu, z Konáče98 Smrtedlnost99 O mravích naučení101 Břich102 O zpadání řeky Nýlu z Haranta103 Soudce104 Radní pán– Sprostnost z Ovidyusa105 Hněv106 Příklad107 Chvála– Děti, z Dobřenského108 Vzdechnutí k Bohu–
Částka druhá.
Život venkovský113 Povětří121 Zoufalství122 [183] Stránka. Pochybnost124 Na E. Z.– Některé básné dle Býrgera125 Objímání– Aryst128 Amorův šip129 Májový větříček– Zpěv pijáka130 Filis a Dámon z P. Kleysta131 Zymní čas z Bohuslava Hasenštejna132 Výhost Můzám z Karolidesa135 Na den provozování Štěpána Fedyngra136 Ševcovský rozsudek o básních138
Částka třetí.
Umírajícý k své duši141 Dámon a Jaron142 Víno146 Podletí147 Růže149 Obraz T – y – e – Ž – l – y150 Zuvení Batysty do kraje152 Bouřka156 Dafnys a Filida159 Toužícý mysliveček po hrdličce161 Vymyšlení165 Prosba na trn166 K. N.167 Kloe168 Láska a víno, z Hágedorna– Obraz Kaina po vraždě bratra svého169 Třesení země174 Plavba177 Truchlivý zahradník180
E: av; 2002 [184]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Thám, Václav; Thám, Karel Hynek; Bednář, Jan; z Schönfeldu, Jan Ferdinand
(Vydané od Václava Tháma. Nákladem Karla Tháma a Jana Bednáře. V Praze, vytištěno u Jana Ferdynanda z Šénfeldu 1812.)

Místo: Praha

Vydání: 2. zlepšené a zmnožené vydání

Počet stran: 184

Autor motta: Claudianus, Claudius
(Claudian)//
Gryllus z Gryllova, Pavel
(Paulus Gryllus de Gryllova)//
Horatius Flaccus, Quintus
(Horat)//
Banno z Fenixfeldu, Joannes
(Joannes Banno)

Motto: Claudianus, Claudius
(Claudian)//
Gryllus z Gryllova, Pavel
(Paulus Gryllus de Gryllova)//
Horatius Flaccus, Quintus
(Horat)//
Banno z Fenixfeldu, Joannes
(Joannes Banno)