Zůvení Batysty do kraje.

Zůvení Batysty do kraje.
Diffugere nives, redeunt jam gramina campis, Arboribusque comae. HORAT.
Poď bratře, poď již jednou z města ven, Zanech vesel křiklavé houkání, Cýť rozkoše, které nám tento den, Kam okem hneš, dává v oplývání. 152 Poď, bych mohl tě k srdcy přivinout, A lásku svou k tobě vypravovat, S tebou pod strom větvitý sy sednout, Jak tě mám rád, stokrát opětovat. Proč se zdráháš? již vichr nefučí, Aniž hor hřbet šedivý oděv má; Potůčkové zdrtivše led, hrčí, Kroutíce se pryč mezy lukama. Ževěna zas do hor na lov běží, Krásné Nymfy vylezly z křovíčka, Faun nedbale na vejsluní leží, Omámený od zpěvu slavíčka. Vyvedly se ze vsy všecky dítky, Ruku v ruce sobě poskakují, Na trávnícých vijí sobě kytky, V křovinách hnízd ptačích ohledují. Dychlo jaro! hned celá zem kyne, A osení pirnaté zelená, 153 Luka pyšní, mlha hustá hyne, A bývá pryč s povětřím smíšená, Rosa padlá stkví se od papršků Jak perličky, pole se raduje, Vlny běží po obilí svršku, Které větřík mírný způsobuje. Les pozorný radostně oblečen, Rozmanitým ptactva zpěvem zvučí; Škřivánek jsa z dobrého povděčen, Stvořiteli libou píseň cvrčí, Hle štěpnice květem posněžené Vše povětří vůní naplňují, Pastýř stáda vlnatá ven žene Na pastviště, jenž sy poskakují. Keř vinný též slzemi zalívá Zem okolní, snad chce mít tučnější? Poupě šípku mocně se nadýmá, Chtíc býti růží nad jiné krásnější. 154 Aj, poupátko, chceš býti k ozdobě Měkým ňadrám nějaké divčinky, Jejíž líce kvetou v tvé podobě, Když okusý prvnikrát hubinky. Ach co hlučí? roj pilných včeliček Z oulu vyšel, krmí svých hledati, Již sed – předc ne – jetelní palouček, Ten jest, na němž hodlají sedati. Nyní sedly, již pilně dělají, Ta cucá med, ta leze v květiny, Any se hned za ní zavírají, Jiná hledá základ na voštiny. O včeličko! včeličko bedlivá, Tebe by měl každý následovat, Tak dychtivě, jakos ty dychtivá, K obecnému dobrému pracovat. 155 O radosti pramen, přirozenost! Jejichž ceny nikdý nezměňuješ, Vždy pravými lidskou cytedlnost Rozkošemi hojně opojuješ. Vy jste jen stín, vy světské radosti! Třebas tisýc rukami vzdělané, Předc páchne z vás puch mrzké marnosti, Byste byly až k nebi hlásané. Nech jich lidu, jehož cyt zkažený Od hladových jest těla žádostí, Poď bratře ven! nebo jest blažený, Přirozené kdo cýtí radosti.