Obraz Kaina po vraždě bratra svého.

Obraz Kaina po vraždě bratra svého.
Ještě krev Abela kouřila prudce, Když se v ni Kainovy zbrodily ruce, Ještě se z Abela valila krev, Tu Kain již bědoval v hryzení střev. Tvář jeho od strachu jako smrt bledla, Spáchaná zlosynost svědomí jedla; Proklatý, jehož se dopustil, čin, Na synu Adama Adamův syn. 169 Hrůzu naň zuřivé pustilo peklo, Pomalu skalnaté srdce mu měklo; Srdce bratrského poslední tluk Uvalil strašlivých na něho muk. Zlořečil – děsyl se – jala ho bázeň, Plakal – hořekoval – čekaje kázeň, Byl u vytržení zmotaný duch, Usta rozevřená, zacpaný sluch. Kamkoli pomyslil, kamkoli patřil, Obraz bezživotný Abela spatřil: Na hlavě krvavé běleti kost, Jižto rozvrátila ukrutná zlost. Pryč odtud daleko nohy mne neste, Do pustin divokých lesů zaneste! Slunce za škaredým oblakem stůj, Nedarůj zlosynu papršlek svůj! Tak volal zoufalec chtěje se vzdálit Od místa vraždného a nebe zšálit: 170 Darmo však pracoval: třesení noh V mžiknutí cýtil, že z místa nemoh. Sem a tam zděšeně očima točil, Pomstu volaje zem slzami močil. Hnulli se listeček, pojal ho strach, Umíral – zvednulli větříček prach. Kamkoli pomyslil, kamkoli patřil, Obraz bezživotný Abela spatřil; Na hlavě krvavé běleti kost, Jižto rozvrátila ukrutná zlost. Ty jsy ta proklatá (kleje on) ruka! Ty jsy ta? ó nebe – srdce mně puká! Uschni ó ukrutná na těle mým, Rozplyň se rychle, co v povětří dým. Pryč odtud – Ach běda! proč se Kain bojí? Proklatá noho! peklo se strojí. Jižjiž – ach! pryč odtud! smrdutý puch Napustil sýrou můj zbejvacý čuch! 171 Proč pak mne zdržuješ proklatá země? Proč raděj nevrhneš vnitřnosti ze mě? Sypte se hromové na hlavu mou: V mozek můj vhnízděte hned peleš svou! Rozboř se obloho na tisýc dílů! Spadni a udus mou zuřivou sýlu, By zhynul z paměti Eviny plod, Žádný nenechaje po sobě rod. Proklatá chvíle buď početí mého! Proklatá hodina zrození mého! Proklatý, v němž se syn narodil, den! První jsa z máteře vyvržen ven! Místo zlořečené, jenžs život přálo! Slunce, jenžs studenou nahotu hřálo! Všecko, jenžs Kaina trpělo tuď, Proklato na věky, proklato buď! – 172 Což jsem já zpozdilec! proč pak zde stojím! Žádný mne neviděl, proč pak se bojím? Zahrabám Abela, nebude víc, Coby mě soužilosoužilo, nápotom nic – Zatim se zčernalo veškeré nebe, Země přiodila temnostmi sebe, Větřilo, bouřilo, hromový třesk Omámil Kaina, zaslep ho blesk. Slyší hlas: – kde pak jest bratr tvůj Abel? Cos dělal? – já nevím – ponouk mě ďábel, Zlořečený budeš na zemi tej, Tulák a poběhlec roztržitej. Tu teprv v Kainu pukalo srdce, Tu teprv vražedné třásly se ruce, Strach – pokoj – zoufání – naděje zas Celý se střídaly života čas. Kamkoli pomyslil, kamkoli patřil, Obraz bezživotný Abela spatřil, 173 Na hlavě krvavé béletiběleti kost, Jižto rozvrátila ukrutná zlost. O. Haffner.