Dámon a Jaron.

Dámon a Jaron.
Sunt lachrimae rerum, & mentem mortalia tangunt. VIRGIL.
D. Proč zde tak smutně bratře Jaroni ležíš, A na radostné stádo žalostně hledíš? ——— *) Písně své křesťanské roku tohoto v Praze v 8. u Rosenmyllerských dědiců vydal. 142 Patř, jak pořádně se pasou tvá jehňátka, A jak vesele vzhůru skáčí kozlátka. J. Ty ještě nevíš mé žalosti příčinu? Nech mne Dámone, ať v bolesti zahynu! D. Řekni mi, co jsou to opět za smutné věcy, Však jsem ještě neslyšel takových řečí Od pastýře kdy nad jiné veselého, Snad neoplakáváš přítele dobrého, Snad ti nezhynulo tučné jehňátko, Neb ti neodřeklo Lalaje děvčátko? J. Budu mlčet, když jediné potěšenípotěšení, Příjemná Lalaje – víc na světě není. D. Co platno, aby sy stále sobě hořekoval, Všem horám a lesům svou bídu žaloval, Věř, nezbaví tebe pláč hořké žalosti, A způsobí ti jen tím větší těžkosti. Rač se posaďme blíž buku zeleného, Mášli co o své milence hotového, Můžeme zde po sobě spolu zpívati, Až se bude hlahol v lesých rozlíhati. Zatím naše stádo opatrůj Bartoni! A ty počni zpívat truchlivý Jaroni! 143 J. Pastýřek zrcadla stůjte potokové! Přestaňte váti jen chvíli vy větrové, Ať můj smutný zpěv dorazý až do nebe, Když budu naríkatnaříkat Lalaje pro tebe. Žalostí vadnou dráhédráhy, meze a louky, Tebe oplakávají zvadlé palouky, Na kterýchž jsy své bílé stádo pásala, Příjemné písničky vesele hlásala. Pro tebe jsou truchlivé všecky jeskyně, Pro tebe naříkají lesní Bohyně. Pláčí pastýripastýři, a kvílejí děvčátka, Nechtějí ani trávy jíst jehňátka. Bylas nevinná, tichá jako ovčička, Nebyla k vidění taková divčička. Na tvých tvaríchtvářích růže kvetly, jak korály Pysky, v čele oči jako trnky hrály, Hlas příjemný jak zvoneček, řeči sladké, Ruce bílé jak lilium, tělo hladké. D. Pod zelenou mříží sedícý slavíčky Z spanilých hrdýlek truchlivé písničky Vydávejte, a vy ptácy každou dobu Kvílte neustále u jejího hrobu. 144 J. Dřív než Jaron na tvůj příjemný obličej Smutně zapomene, nastane obyčej, Že se Jelen na obloze pásti bude, A Labe naproti horám spátkem půjde. Hned když začnou první slunečné papršky Zlatiti černé lesy a holé vršky, Když mrzutí z pole potáhnou voráči, Aneb poženou stádo domů ovčácy: Spomínat budu, nikdý nepřestávaje Na tebe, kde jsy, ach přemilá Lalaje! D. Přestaň Jaroni! učiň konec zpěvu tomu, Již jest čaščas, abychom hnali ovce domů. Nebo již sedlské vzhůru kouří komíny, A z hor na střechy syvé padají stíny. J. Jděte domů, jděte spanilá kozlátka, Vy šťastná někdy mého stáda hovádka, Nebude vás z pramenu čistého více Semnou napájeti krásná milovnice. 145