Toužení po vlasti.

Toužení po vlasti.
Ach, kyž tě mohu co nejdříve vidět, Na tvé rozkošné položení hledět! Nezávidělbych, lehna sy v tvém lůnu, Krále na trůnu. Zelený háji! kde jsem v své mladosti V loubí tvém skotal prázden vší starosti, Kdy mne zas uspí tvé libé šustění, A ptactva pění? 77 Kde jsem v udolí poroseném líhal, Aneb motejle po bylinkách stíhal, Utrhna kvítek vázal ve věneček Jako chlapeček. Tam líbě hlučí potůček stříbrný, Z obou stran krášlí jej palouk zelený, Volšové proutí hustě zastěňuje, V něm se zhleduje. Přešťastný jsy ty, jenž v tom stínu ležíš, Třpyticý vlny potůčka hrát vidíš, Vzdálen od marné města nádhernosti, Živ jsa v sprostnosti. V tvé srdce leje božská přirozenost Urodnou rozkoš, smíšenou v nevinnost, Když jdeš do práce, sama tebe stíhá, Y když jdeš z díla. Unaven usneš na zeleném drnku, Chutněj než měšťák zakuklen v peřinku, Kterého spaní zlé žádosti bouří, Jak oko zmouří. 78 Města jsou skrejše všechněch nepravostí, Podvodu, pejchy, křiku, nesvornosti, Upřímnost jest jim dar z nebe seslaný, A nevídaný. V nich hrdá zvučí od hluku stavení, Třesouc se hrčí od vozů kamení, Město! čim hrdneš? jsouc plné rozbroje, Nemáš pokoje. Jdi, okus tamto, v chaloupku slaměnou, Jenž jest obrostlá dubovou hájinou, Tam najdeš pokoj, lásku, svornost a ctnost, Y k Bohu vroucnost. Hájové, vlast má! kyž vás mohu shlédnout, V širokém stínu s mým Mitášem sednout, Srdce mé zvadlé zas by občerstvělo, Též zveselelo. Však nech můj milý, ať se zelenají, V nich větříčkovévětříčkové, než je shlédnu, hrají, Nečastý okus bývá příjemnější, Y radostnější. Tomáš Pavelka, překladatel zpěvu truchlého zahradníka.
79