Třesení země.

Třesení země.
Budeli předrčené třesení země, Rozmetá, rozkotá veškeré pleméplémě, Vody se zmizejí, propadne vrch, Skály rozpukají, přibyde mrch. Vzhůru mně na hlavě vstávají vlasy, Když vidím poslední života časy; Oči se strhují – tratí se sluch, Jazyk mně dřevení – krátí se duch. Zdá se mně, že padá vysoké nebe, Peklo že otvírá hluboké sebe, 174 Leticý, plovoucý, chodicý tvor Hřbitov má v popeli rozsutých hor. Tu bude slzení, tu bude lkání, Tu bude kvílení, tu bude vání, Duši až na jazyk vyžene strach, Až bude z rozsedlin kouřit se prach. Přestane nadutec bližního tlapat, Přestane lakomec v zlatě se hrabat, Smilník zapomene smilnicy svou, Břinkat až v světnicy okna začnou. Chtělliby ožralec stolu se chytat, Opilec z krčmy ven nohy vyplítat, Kvapně ho pohltí hladová zem, Pochová, zahrabá vnitř v domu svém. Mstitelník nebude času mít dosti, By mohl na bratru vylíti zlosti, Lenivý z postele poletí ven, Ach toť byl násylný zvolaje sen. 175 Nebude usedlec statek svůj dělit, Tomu díl, tomu dva, tomu nic velit, Učiní zývacý země zmatek, Pohltna dědice, spolkna statek. Otec tvůj, matka tvá, přátele tvoji, Shluknou se v hromadu, co včely v roji, Studený z čela se vyrazý pot, Jižjižli řvoucých se rozprchá hmot. Uvidím, uhodli Horác, an slavil Muže udatného, takto když pravil: Spravedliv, stálý v předsevzetí muž, Byťby se rozpadal svět, stojí tuž. Uvidím, zdaliž on svou hlavu opře, Až příval skalnatý o ni se otře, Uvidím, zdažli svůj nastaví krk, Až se naň povalí kamení hrk. 176 Až budou domové, věže a hrady, Vesnice, města, co hřbitovné řady Usta svá rozdírat hrdině vstříč, UvidímUvidím, budeli utíkat pryč. Nechte ho hrdinu, nechte ho státi, Jenž nechce třesení země se báti, On bude prosyt o vaší pomoc, Až jen ho překvapí ta strašná noc. Ondřej Haffner, kněz cýrkevnícýrkevní, v Praze léta Páně 1786.