Našim ženám.
K Vám, krásné růže na slovanském sadě,
k Vám, matky naše s láskou horoucí,
k Vám, ženy naše v roztomilé vnadě,
k Vám, děvy naše s duší žádoucí,
k Vám volám tklivě srdcem rozbolněným:
Milujte vlasť a s citem rozvlněným
se tulte k ní jak ptáče k větvi v sadě!
A mužli činem brání zemi rodnou,
Vy láskou hojte její bol i žal,
z Vás každá budiž dcerou matky hodnou,
z Vás každá oběť lásce k vlasti pal;
Vám čistá láska – zákon nejsvětější,
Vám milovať jest úděl nejpřednější:
Ó milujte vlasť, bědnou matku rodnou!
Ó ženy české, buďte ženy pravé,
a jako Polka za vlasť život dá,
jak Černohorka v lásce usedavé
lne ku svým horám, sebe neprodá
cizáku srdcem ani duší svojí,
Vy čiňte také, ve ctném za vlasť boji
vždy buďte drahé matky dcery pravé!
35
Svým vroucím slovem lásku k vlasti sijte
a vštěpujte ji v útlých srdcí sad,
tu písničkou, tu pohádkami vlijte
v tůň mladých duší proudy jarních vnad
a v bujnou mysl vložte perlu ctnosti
ku stkvělým činům, pravé velikosti:
tak lásku k vlasti, lásku svatou sijte!
Ó ženy naše, buďte Cornelie
a vychovejte Gracchy národu –
nám třeba reků, hrdin energie,
a tu jest pěstiť v mládí, v zárodu –
ať s chloubou zříte na své zdárné syny
ku spáse vlasti, k slávě domoviny
jak v hrdé Romě velká Cornelie!
Ó ženy naše, buďte Libušemi
a svlecte roucho svůdné ciziny,
svůj národ ctěte, jazyk, domov, zemi,
a kochejte se v krásách otčiny!
Ó slyšte její hymny sladkobolné
a pojďte s námi práce do vespolné,
ať rozkvete vlasť svými Libušemi!
Ó chtějte jen jak Přemyslovna slední,
jež vychovala Otce vlasti nám;
náš národ jásal, prchli dnové bědní,
a radosť letla ku všem končinám,
36
kde hlaholila síla mluvy naší –
ó chtějte jen, a vyjde slunce blažší,
když v díle našem nebudete slední!
Vlasť v slzách volá, zaříká Vás, prosí –
zdaž odoláte? – Ne, Vy slyšíte,
a Vám se oči svatou láskou rosí –
ne sobě juž, leč vlasti patříte,
slasť nevýslovná srdcem Vaším vane – –
ó ženy naše, ženy milované,
jak nemilovať, kdy Vás láska prosí!?
1879.
37