V bouři a klidu (1884)

Básně, Jaroslav Tichý

Diplomatická verze Ediční verze
V BOUŘI A KLIDU.
[3] V BOUŘI A KLIDU.
BÁSNĚ
JAROSLAVA TICHÉHO.
V BRNĚ, 1884. NAKLADATEL J. BARVIČ, KNIHKUPEC.
[5] Slovutnému pánu, panu
Vácslavovi Vlčkovi,
majiteli a redaktoru „Osvěty“ v Praze, spisovateli znamenitému a výtečnému básníkovi dramatickému,
jenž učil mě v pravdě milovati vlasť,
vděčně posvěcuji.
Jaroslav Tichý.
V Brně, v den sv. Vácslava r. 1883.
[7] Všecky kroky naše musí vésti láska k národu a jeho štěstí!
Jos. Kaj. Tyl.
[8] I.
TUŽBY VLASTENECKÉ.
[9]
Láska k vlasti.
Znám velkou lásku, která neumírá, znám velkou lásku, která neklame, leč věří pevně, sílí, podepírá na pouti naší v kraje neznámé; jak světlý maják září milionům, a celé lidstvo jejím svatým tonům s nadšením slouchá, neboť neumírá. Znám mocnou lásku, kterou národové jsou, žijí, trpí, hynou, klesají – a klesnouli, zas vstanou v síle nové tou mocnou láskou, opět vzplesají životem novým, neboť láska tato národům váží víc než démant, zlato, a jen tou láskou žijí národové. [11] Znám svatou lásku, božskou, nejsvětější, jež vedla reky k branám Thermopyl, když hrdý Peršan s pomstou nejlítější Helladu krásnou krví zatopil; znám svatou lásku, která rozněcuje k nadlidským činům, lidi posvěcuje za reky Boží; vždyť je nejsvětější. Znám čistou lásku – pannám Orleanským do ruky klade prapor nadšení a rozplamení k činům velikánským, by rodným vlastem vzešlo spasení, s nezdolnou silou zapuzuje vrahy, by rodné zemi netupili prahy, a mužný odpor vlévá Orleanským. Znám mužnou lásku – na tatarských mečích svou zdatnou sílu zdárně tužila – a nekonal Čech nikdy skutků větších, než kdy se k lásce svornosť družila, kdy velké voje evropského dílu o česká prsa zlomily svou sílu, kdy Čech práv svojich hájil v slavných sečích. Znám věrnou lásku – stálou, neúmornou, jíž Jungmannové národ budili a rozprášili sílu vrahů vzdornou, 12 by nové hvězdy k jitru svítily. Ta láska dýše sladkou mluvou naší, tou láskou jest nám česká mluva dražší – ó milujme ji silou neúmornou! Znám přísnou lásku, – Brankoviče zradné znamením kletby trestá na čele, jim na dno duše jako Vesuv padne a myslem jejich trním ustele; neb v lidstvě není větší, těžší viny než promyšlená zrada domoviny, a kletba věčná stíhá duše zradné – Mám velkou lásku, mocnou, svatou, čistou, tou láskou žiju, dýchám, miluji, tou láskou věřím, doufám v spásu jistou, tou láskou pláču, jí se raduji. S tou láskou věrnou, přísnou, ale mužnou kéž, národe můj, chováš mysl družnou – pak budoucnosť máš slavnou, velkou, čistou! Ó lásko mocná, lásko k vlasti svatá, vstup v duše naše s plným plapolem, ať národu zas vzejde doba zlata, 13 jak bylo druhdy, aby hlaholem zněl svorný hymnus po veškeré zemi: Buď šťastna, vlasti, s nadějemi všemi; vždyť všem nám září láska k Tobě svatá!! 1882.
14
Jsme národ jeden.
Jsme národ jeden: od Šumavských plání, kde často prchal zrádce, vrah i žhář, až tam, kde Praděd šedou hlavu sklání v ráj slezských hor a smutně halí tvář, že k nám se valí chlubné vlny cizí, by pohltily naši mluvu ryzí a zatemnily zlatou její zář! Jsme národ jeden: od Taterských štítův, kde bědná Slovač úpí v zajetí a kde se tají nářek Svantovítův, kam hlahol české mluvy zaletí, tam všude žije národ pravých Čechův, své řeči věrný do posledních vzdechův a slavný činy, velký obětí! Jsme národ jeden: k družné Moravěnce po straně pravé švarný junák Čech se tulí vroucně jako k zasnoubence, po levém boku taje horký vzdech slovenský šuhaj podává jí ruce, a nad hlavou se v nevýslovné muce brat slezský kloní, líbá sestřin dech! 15 Jsme národ jeden: všem jest Praha zlatá, matička naše, náš jest Velehrad, jest Opava i Nitra naše svatá, ač obě cizí oblékají šat, a v plném světle slovanského lesku plamená jako slunce na nebesku Libušin stolec, svatý Vyšehrad! Jsme národ jeden: náš jest Vácslav Svatý, jenž věrným Čechům nedá zahynouť, náš Rostislav, jenž poklad přebohatý národu svému kázal rozvinouť: Kristových nauk svaté Boží slovo; a vzrostlo záhy pole Methodovo v sad velebný, kde milo spočinouť! Jsme národ jeden: náš jest Kollár slavný, slovanských tužeb slavík nadšený, náš Palacký jest velký, neúnavný; náš dobrý vůdce, otec vznešený, náš Jungmann jest, jenž národ z hrobu volal tak horoucně, že nikdo neodolal, a žije zase národ vzkříšený! Jsme národ jeden: rozděliť nás chtějí jak dříve často, naseť koukolu, otráviť duše jedem beznadějí 16 a v srdce veštvať zmiji rozkolu; však nedáme se, svornosť buď nám heslem a láska k vlasti nejpevnějším veslem, pak dojdem’ jistě svého úkolu! Jsme národ jeden, byli jsme a budem’! Svým svoji žijme v lásce účinné, jsme národ jeden, byli jsme a budem’ vždy jedno velké tělo rodinné: jednotou vzrostem’ v obec nerozbornou, k útokům pevnou, nepřátelům vzdornou pro blaho vlasti velké, jediné! 1883.
17
Ó lásko k vlasti!
Ty, jež jsi vedla k smrti Leonidu a posvětila skráně Thermopyl, jež národům všem umirňuješ bídu, když lítý vrah je vraždou zatopil: v čas trpkých zkoušek, v doby pašijové hrdiny budíš, jako Deciové! Ty, jež jsi nadchla srdce Zábojovo, když v černém lese stanul s družinou, a v plamen vzňala každé jeho slovo, jež velkých činů bylo pružinou: vlasť zachována, zvyky, háje svaté, pryč odvráceno porobenství klaté! Ty, jež jsi chvěla vojem Soběslavů, když rota Teutů k nám se valila, ty, jež jsi hnala do tatarských davů zbraň českých reků, kdy se prolila nad námi moře děsných Asiatů, nepřátel Božích, škůdců, vrahů, katů! Ty, jež jsi vzala v oběť Otakara tam na Moravském poli zločinném, 18 když uprchla nám všecka síla jara, kdy nesvár zuřil v kruhu rodinném a zem trpěla jako mučednice, – ty, jež jsi s Tábory šla na hranice! Ty, jež jsi věrnou krví pokropila sníh Bílé Hory, Staroměstský práh, ty, jež jsi barrikády porosila v dnech Svatodušních, v bouře pohromách, když horké jiskry proletly nám hlavou a srdce naše přetékalo lávou! Ty, jež pobádáš jižní bratry k boji, by zasvitla jim nové doby zář, ty velkých snah a nadšení všech zdroji, jíž slavní reci klesli na oltář: ty, jež jsi úděl nebes nejkrásnější, ó lásko k vlasti, lásko nejsvětější! Hle, národ náš – lodička malá, slabá, a proti němu vlny divoké: ó dej mu sílu, prchne mdloba chabá, zdvihnou se prsa v hory vysoké; ó rozmáhej se v srdcích mého lidu a vytrhni ho z nezdravého klidu! Kde třeba bude, andělem buď míru, kde třeba bude, hromem zase buď! 19 Ó dej nám sílu, mužnosť, naděj’, víru a k činům svatým rozpaluj nám hruď; znič nesvornosti zmiji jedovatou a vrať nám lásku, matku činů svatou! Ó lásko k vlasti, ohni nehasnoucí, ty věčná lampo v duši národů, vlij v srdce naše opět plamen vroucí pro jazyk, zemi, právo, svobodu, ó zachraň nás, tys jediná tou mannou, co zachová vlasť, matku zbědovanou! Buď každá duše tvojím svatým stanem, buď každé srdce tvojím kalichem, buď každá mysl úrodným ti lánem ku zdárným činům v boji s přepychem! Ó lásko k vlastivlasti, buď nám palladiem, ať zhynem’ tebou aneb věčně žijem’!! 1878.
20
Svoji k svému.
Jen svorni buďme a budeme silni, jen bratry buďme, a vlasť omladne, jen pracujme a lásky buďme pilni, ať oheň záští v srdcích vychladne, jen „svoji k svému!“, jak nás Otec učil, by nový život mezi námi vzpučil: jen svorni buďme, a budeme silni! Jen zapřeme se, zapřeme tu pýchu, co dělí nás a hubí otčinu a nutí vrahy k zlotřilému smíchu: jen přiviňme se v náruč matčinu jak svorní bratři, by ji potěšili a hojný balsám v její rány vlili: jen zapřeme se, zapřeme svou pýchu! Vlasť krvácí, a my jsme nevšímavi, vlasť zhaněna, a my ji nectíme, nepřátel proudy proti nám se staví, a my jen sebe, sebe vraždíme, žár nesvornosti v duších našich plane, a duch cizoty celou zemí vane – – my vidíme to a jsme nevšímavi! 21 Ta nesvornosť nám vraždí Otakara, ta nesvornosť nám přeje Lipany, ta nesvornosť nás hubí odestara a volá na nás mestné katany, ta nesvornosť nám Bílou Horu dává a celý národ ve hrob zakopává: tak ničí všecko, hubí odestara. A svornosť nás jen z mrtvých probudila, vlasť posilnila k nové naději, vzkřísila národ, jarou činnosť vsila a žehnala nám v každém kročeji: ba slavní, mocní, velicí jsme byli, kdy svornosti jsme stánek postavili; vždyť svornosť nás jen z mrtvých probudila. A proto, bratři, zanechme těch svárův a buďme zase svornou rodinou ve stánku míru, jedněch duše žárův a jedné mysli pro vlasť jedinou; pryč s nenávistí, láska buď tou mannou, jí smíříme vlasť, matku rozhněvanou, a proto, bratři, zanechme těch svárův! Ó nechtějme, by dějův listy jednou hlásaly o nás nejkrutější soud: „Byl národ slavný, řadu nepřehlednou měl velkých synův, ale jako bloud 22 se rozdvojoval pro bublinu každou – pak živořil a – zhynul samovraždou!“ Tak listy dějin hlásaly by jednou. – A proto, bratři, svorni buďme, svorni, vlasť potřebuje všech nás k zápasu, ne proti sobě, k vrahům buďme vzdorni, pryč s nesvorností, všeho do času: v oslavě vlasti, v lásce ku národu, na dráze světla, v boji za svobodu vždy svorni buďme, svorni, svorni, svorni! 1877.
23
Našemu venkovu.
Ó venkove, náš chráme národnosti, kde cizinský duch našel pevnou hráz, kde kvetou skrytě slavných předků ctnosti, a nepálí jich odrodilský mráz, v tvých chaloupkách byl asyl mluvě naší, když vyhnaly ji panské dvorany, tvé chaloupky, hle, nad paláce dražší, nám porodily naše Jungmanny! Kdy cizé vlny k nám si vedly dráhu, vlasť zaplavily zhoubnou povodní, v tvých chaloupkách si brala teplou vláhu a zaplesala píseň národní. Ba bylo smutno, temno jako v hrobě, a nikde světla, nikde přítele! Jen píseň tvá i v nejlítější zlobě šla za pluhem a výskla vesele. Ó venkove, můj rodný kraji milý, ty česká tvrzi, vzdorná, nezkrotná, chraň ryzosť svoji, vzhled svůj starobylý, ráz ctihodný a sídla prvotná! 24 Buď chloubou vlasti, jarou silou její, tvůj prostý lid buď věčný její štít: když vrahové se vrhnouť na ni chtějí, ty umíš za ni trpěť, padnouť, mřít! Tys vytrval, když tisícové ramen ji opouštěli v době pašijí, když nad ní vyřkla hrozné svoje amen vražedná rota vzteklých furií. Měj silnou stráž, můj dobrý lide veský, nepřítel číhá lstivě jako had, ať neklesne juž nikdy prapor český, by nezhanbil ho zradný renegatrenegat. Chraň luhy své a nivy přebohaté svou věrnou páží, rukou mozolnou, braň statky své, své stánky, krby svaté až do úmoru mocí nezdolnou! Jen svůj buď, svůj, ty tábore náš statný, by nesvedla tě vnada cizoty, sic připravíš nám osud neodvratný a sobě kruté jařmo heiloty! Jen svůj buď, svůj, jak za Žižkových časů, kdys hájil víru, vlasť i národnosť 25 a zničil vrahů jako v poli klasů, dokázal sílu, moc i rozhodnosť! Jen svůj buď, svůj, ať na národním sadu zakvétá lípa naší svobody: jen volný duch, jen práce do úpadu, jen vlastní síla spasí národy! 1879.
26
Má řeči krásná!
Má řeči krásná, matčin dechu sladký, kterým se za mne v pláči modlívá, mým veslem buď, nes koráb žití vratký k blaženým břehům, kde se usmívá lesk slávy tvojí, slavné minulosti, a slunce nové, lepší budoucnosti! Má řeči drahá, kterou Vácslav Svatý prosíval Boha za mír, česť i zdar, kdy zpupný Sasík, divou zlobou jatý, k nám nesl vraždu, plamen, lup a zmar ve jménu Boha, ve znamení kříže, tvým dechem za nás prosí svatý kníže! Má řeči mocná, kterou slavně jásal voj českých reků v dálné cizině, kdy padlý Milán českou chrabrosť hlásal, až vítězný ples dozněl v otčině na hrobech otců modlitbičkou vroucí – jen doma, doma jen jsi všemohoucí! Má řeči milá, bratry rozvaděné jsi smířila, kdy bratru lepší brat 27 postoupil trůnu v době rozechvěné jen z pravé lásky – plevel sváru zvad’, a přede tváří Prahy zradované se vrhli Čechům v náruč Moravané! Má řeči slavná, kterás bouřívala palcátem mestným v roje vrahů svých, kdy lepým rekem vlasť má rozpoutala svou celou sílu v bojích vítězných, má který národ větší trofej z boje: má Žatec, Tachov, Domažlice svoje?! Má řeči věrná, když tě odsoudili, bys tajila se v našich chaloupkách, když Komenské tvé z vlasti vypudili a tebou zhrdal panský dvůr i práh, jak za pluhem jsi zbožně zatesknila, národní písní v nivách šveholila! Má řeči jará, kterou Jungmann hřímal v nadšení vroucím jako apoštol, kdy národ celý v cizích poutech dřímal, kdy zavřeli ti vlídné síně škol, jak zaplesalas hloučkem velkých synů, jimž bylo vzkřísiť, spasiť domovinu! A zázrak stal se – čarné tvoje tony se rozléhají s Tater k Šumavě, 28 svým sladkým zvukem blažíš miliony od Pradědu až k pěnné Vltavě, až tam, kde Dyje v Moravu se vpíjí, tvůj hlahol plesá českou melodií! Má řeči materská, má řeči tklivá, kdy velký zápas tvůj as pomine? – A byť se na vlasť vrhla bouře divá, jen ty-li žiješ, národ nezhyne; vždyť národové hasnou, umírají, kdy řeč svou rodnou haní, zapírají! Slovanský květe, mluvo milovaná, buď naším veslem, štítem, svátostí! V tvou sílu věřím, krví požehnaná, a doufám pevně celou vroucností, že zahynouti nedá Vácslav Svatý – v tvou věčnosť věřím, v nový tvůj věk zlatý!! 1883.
29
Čtu v knize dějů Tvých....Čtu v knize dějů Tvých...
Má duše vnořila se v listy dějů Tvých, má vlasti jediná, a smutek v ní se zved’....zved’... Což byl jen jinačí proud časů zhynulých, když volně rozplesal se písní český ret, a Lumír zbožněný svým bohům spásám pěl, až svatý Vyšehrad se tichým blahem chvěl, a Záboj rekovný když rubal francký roj –! Což bylo jináče, když chrabrý Břetislav jak druhý Achilles rozrážel saský dav a k prahům Vavelským ved’ statný český voj, kdy „Svatý Vácslave!“ Milánem zaznělo, a robstvo tatarské pryč prchnouť muselo, když orel Jaroslav Ti setřás’ bolu tíž, by spasil národ svůj a vztýčil svatý kříž, když velký Otakar až k Baltu směle sáh’ a zlobu Maďarů pil stříbropěnný Váh. – Což bylo jináče, když hvězda Karlova Ti sluncem zářila jak láska otcova –! Zřím černou hranici, kde chtěli upálit vzlet ducha českého – však živtě ještě Bůh! – a jako fénix vzňal se starý český duch, by proti úskokům uhájil pravdě štít: 30 před písní Husitů prchala cizota z Tvých hájů velebných, když Jiří Poděbrad, Tvůj kalich na trůně, loď Tvého života svou moudrou radou ved’. – – Než věnec slávy zvad’, a za vavříny Tvé jen trní zůstalo, když bejlí nesváru Tvou půdu zajalo, a po ní rozložil se Bílé Hory sníh – – Však zima přestala, když láska Jungmannů Tvé sněhy roztála, když pěvec taterský svou písní oslavil Tvůj hlahol materský, a na Tvůj bledý ret se vrátil opět smích, a blaho zlíbalo zas Tvoji dvoranu....dvoranu... Čtu v knize dějů Tvých – dál bílé listy jsou – Co asi budoucí ti dnové přinesou? Zda bolem ztrýzněna zaúpíš naposled, či jako meteor osvítíš celý svět? Ba po dnech bouřlivých se slunce zastkvívá, a po dnech bolestných se štěstí usmívá – Ó doufej, vlasti má, jeť Sláva Tvoje máť! Zřím hvězdu slávy Tvé zas novým leskem pláť, zas noví Karlové Tvůj krášlí diadém, zas nové vavříny Tvé čelo líbají, zas plesá národ Tvůj na zmladlém srdci Tvém, a nové naděje mu v duši svítají....svítají... Zřím oltář svornosti, a na něm lásky žár, had záští oněměl, a zmírá hněvný svár: 31 jen jedno heslo zřím, jen jeden slyším hlas: „Ó svorni buďte, vlasť vás potřebuje všech, a kletba tomu, kdo se stane Milotou, by proti matce své se spojil s cizotou a navždy zhanobil své hrdé jméno Čech!“ – Čtu v knize dějů Tvých, v mou duši vchází jas... Buď vítán budoucích Tvých dějů světlý tok, Tvůj nový zlatý věk, Tvůj velký nový rok!! 1880.
32
Já nenávidím duše Ephialtův.
Já nenávidím duše Ephialtů, co mrzkou rukou vrahy zlotřilé v háj rodné půdy v dobách bědných vodí, by zastenaly luhy spanilé, by zarděli se bozi domorodí a krkavcové zasedali k hodu: největší vraždou zrada na národu! Já nenávidím ruce Tarpeiny, jež nepřátelům cestu proklestí v práh domácí, by cizím v oběť padl a v rodný krb se vrhlo neštěstí, by vavřín lásky k domovině svadl a vlasť se chvěla hrůzy nad propastí: největší kletbou býti zrádcem vlasti! Já nenávidím Milotovské činy, jež národ celý v pouta vrhají, vlasť zaplavují mořem bojů děsných a svatý prapor její trhají, by půdu drahou při orgiích plesných cizácká noha robstvem pošlapala a Rufovy dny vlasti přivolala! 33 Však velebím já duše Leonidů, co za vlasť padli v lůně Thermopyl, a velebím já činy Manliovy, když gallský proud Řím ohněm zatopil, a velebím já ruce Jungmannovy, jež otvírají novou vlasti dobu a světlem v ruce budí národ z hrobu! 1881.
34
Našim ženám.
K Vám, krásné růže na slovanském sadě, k Vám, matky naše s láskou horoucí, k Vám, ženy naše v roztomilé vnadě, k Vám, děvy naše s duší žádoucí, k Vám volám tklivě srdcem rozbolněným: Milujte vlasť a s citem rozvlněným se tulte k ní jak ptáče k větvi v sadě! A mužli činem brání zemi rodnou, Vy láskou hojte její bol i žal, z Vás každá budiž dcerou matky hodnou, z Vás každá oběť lásce k vlasti pal; Vám čistá láska – zákon nejsvětější, Vám milovať jest úděl nejpřednější: Ó milujte vlasť, bědnou matku rodnou! Ó ženy české, buďte ženy pravé, a jako Polka za vlasť život dá, jak Černohorka v lásce usedavé lne ku svým horám, sebe neprodá cizáku srdcem ani duší svojí, Vy čiňte také, ve ctném za vlasť boji vždy buďte drahé matky dcery pravé! 35 Svým vroucím slovem lásku k vlasti sijte a vštěpujte ji v útlých srdcí sad, tu písničkou, tu pohádkami vlijte v tůň mladých duší proudy jarních vnad a v bujnou mysl vložte perlu ctnosti ku stkvělým činům, pravé velikosti: tak lásku k vlasti, lásku svatou sijte! Ó ženy naše, buďte Cornelie a vychovejte Gracchy národu – nám třeba reků, hrdin energie, a tu jest pěstiť v mládí, v zárodu – ať s chloubou zříte na své zdárné syny ku spáse vlasti, k slávě domoviny jak v hrdé Romě velká Cornelie! Ó ženy naše, buďte Libušemi a svlecte roucho svůdné ciziny, svůj národ ctěte, jazyk, domov, zemi, a kochejte se v krásách otčiny! Ó slyšte její hymny sladkobolné a pojďte s námi práce do vespolné, ať rozkvete vlasť svými Libušemi! Ó chtějte jen jak Přemyslovna slední, jež vychovala Otce vlasti nám; náš národ jásal, prchli dnové bědní, a radosť letla ku všem končinám, 36 kde hlaholila síla mluvy naší – ó chtějte jen, a vyjde slunce blažší, když v díle našem nebudete slední! Vlasť v slzách volá, zaříká Vás, prosí – zdaž odoláte? – Ne, Vy slyšíte, a Vám se oči svatou láskou rosí – ne sobě juž, leč vlasti patříte, slasť nevýslovná srdcem Vaším vane – – ó ženy naše, ženy milované, jak nemilovať, kdy Vás láska prosí!? 1879.
37
Naší mládeži.*)
Nadějí vlasti zovem’ naši mládež, národní silou naše studentstvo. A jeli naděj’ plna ideálů pro dobro vlasti, blaho národní, pak zkvétá vlasť, a národ mohutní. A jeli naděj’, září také víra, a jsouli obě, láska dokoná, več doufaly a pevně věřily; neb „láska jesti velkých činů zárod.“zárod“. Jeť láska k vlasti jako maják světlý, jenž vede národ do přístavu spásy, kdy zkázoplodná bouře přikvapí, by zaplavila vlnou vražednou veškery květy jeho snahy svaté o dobro vlasti, její vznik a zdar! A lásku k vlasti, tento maják světlý, má česká mládež v duši ohnivé, ——— *) Bylo předneseno v Tišnově při studentské akademii 5. dne měsíce června r. 1881. 38 a láska tato silou neúmornou ji pobádá, by veškery své snahy, svou píli, práci věnovala vlasti a mužné činy svému národu. Jeť český student vlasti nadějí – budoucnosť její, šťastná nebo smutná, sní v duši jeho; neboť český student jest vyvolen, by jednou v budoucnosti, až mužem bude, myslil za svůj národ, zaň cítil, jednal, trpěl, bojoval! Jeť mládež jako duše národní; a jeli duše zdráva, ohniva a čista, jest národ zdráv a silen, nezmožen! Jeť mládež jako mysl národní; a jeli mysl jará, přímá, něžná, jest národ statný, volný, nezlomný! Jeť mládež jako srdce národní; a jeli srdce čisto, mládo, svěží, jest národ šťasten; neboť srdce jeho jest zdrávo, mládo, neboť tepna jeho vždy mocně bije pro vlasť, dobro, krásu, pro šlechetnosť i volnosť, dokonalosť! Jeť naše mládež jako drahý poklad, s nímž těšíme se, doufáme, věříme, 39 že přinese nám žádoucího blaha. Jeť naše mládež jako hvězda jitřní, by uvedla nás do Betléma spásy, jeť mládež naše jako zora jasná, jež pudí tmu a volá světlý den, jeť naše mládež naší budoucností! Ó kéž by lnula s celou horoucností k národu svému, k drahé vlasti naší, by rozkvetly jí lepší dnové, blažší, by zastkvěla se v novém, jasném lesku a zapudila mlhy svého stesku! Ó kéž by mládež duchem apoštolů se hotovila svorně do úkolu k národní práci vědou, vzděláváním, ne planým slovem, prázdným mudrováním, leč pravou prací, vůlí, snahou pilnou, pak zmladne národ, a vlasť bude silnou! Jest šťasten národ, jenž má naději; jest šťasten národ, jehož budoucnosť jest v čistých rukou vzdělané mládeže; neb ve mládeži takové jen vzrůstá národu síla, vlasti blaho celé! Jest šťasten národ, jehož mládež plane pro svaté dobro vlasti milované, 40 jest šťasten národ, který v době žalů mládeží třímá prapor ideálů, jest šťasten národ, šťastna je vlasť celá, když mládež pro ni láskou zahořela! Kéž láska k nim jest první svatou ctností mládeže naší, naší budoucnosti! 1881.
41
Naší šlechtě.
Ty, která z této vlasti v blahu žiješ, zde statky máš a zámky rodinné, zde minulosť svou, kterou nezakryješ, svou kolébku a své sny dětinné – ó šlechto naše, srdcem, duší, činem i mluvou naše buď, ať v jedno splynem’ ku spáse vlasti, z které v blahu žiješ! Tys rodné zemi mnoho, mnoho dala a přinesla jí vzácné oběti, však více bolu jí jsi vyvolala, jak s bolem čteme v dějin paměti, když v trudných dobách sebes chrániť chtěla a na vlasť ubohou jsi zapomněla – dřív ty než ona, ač ti život dala! – – Vlasť nejdříve a potom prospěch vlastní – a její blaho tvojí snahou buď, když ona šťastna, synové jsou šťastni, a jejich láskou její mladne hruď; vlasť ve tvém srdci chovej místo přední, ať uplynou již její dnové bědní: vlasť nejdříve a potom prospěch vlastní! 42 Zde tvoje vlasť a ne tam na Dunaji, zde nad Vltavou velebný tvůj stan, zde české písně skřivánkův se tají, tam tupé zvuky cizorodých vran, tam Babylon a zde tvé spásy Betlém: ó českou buď a lidu svému světlem, zde domov tvůj a ne tam na Dunaji! Jen českou buď, haj národnosti hrady, střez práva země proti útokům, chraň české vědy, českých uměn sady a nevěř lživým, cizím prorokům, v národním boji nebuď vlažna, hlucha: jsouc rodem šlechtou, buď i šlechtou ducha a duchem tím haj národnosti hrady! Ó nepřinášej cizotu k nám černou, cti ducha lidu, mluvu národní, ať pro budoucnosť máme známku věrnou, že svoji jsme a duchem svobodni, ať zachováme národnosti chrámy: a český duch vždy bude mezi námi, když nepustíme cizotu k nám černou. Ty mnoho můžeš! – Blaze by nám bylo, kdybysi v jedno s námi splynula, by jedno srdce v prsou našich bilo, a jedna vůle všem nám kynula: 43 pak šlechta s lidem v pevném společenství by odolala všemu protivenství, vlasť kvetla by, a nám by blaze bylo! Ó šlechto naše, národ k tobě volá, vlasť si tě přeje, vyslyšeť ji chtěj! Kéž hlasům těmto důchduch tvůj neodolá, kéž tebou zhyne naše beznaděj’, kéž tebou vzejdou lepší, nové časy, kéž pochopíš, čím zemi povinna jsi, když matka vlasť a národ tebe volá!!! 1877.
44
Našemu studentstvu.
Studentstvo naše, ratolesti mladá, ty naše víro, naše naděje, hle na prsa nám těžká bouře padá, a všude kanou zloby krůpěje, i láska k vlasti, žár nadšení zmírá, a lhostejnosť se v srdce naše vtírá: ty napraviž to, naše sílo mladá! Ty naprav to, co doba zavinila, a pokrop vlažný národ novým křtem, křtem nadšení, by vlasť se posilnila a celý národ jarým životem zas činně jevil ducha svého sílu, by hotovil se k vlastenskému dílu a napravil, co hádka zavinila. Tak učiň –; vždyť jsi hojně dokázalo, co může pro vlasť svaté nadšení: kdykoli mračno nepřátel se hnalo k nám v otčinu, tys v blahém zachvění svůj mladý život pro ni nasadilo, a za ni moře krve tvé se lilo – – – tak nadšení jsi vždycky dokázalo. 45 To nadšení tě vedlo k světla zdroji, když mistr Jan ti stavěl pravdy chrám, to nadšení tě roznítilo k boji, když lítý Švéda sevřel Prahu nám, to nadšení tě vedlo do žaláře, když vlasti zbledla vykoupení záře v dnech Svatodušních, nových útrap zdroji – – Jen jednou kvete krásné jaro žití, jen jedna doba mladým nadějím, v ní ducha šlechti v plném žilobití a mysl posvěť velkým ideím, v svém srdci pěstuj lásku k vlasti činnou, měj této lásce duši pohostinnou – tak vzdělávej se – prcháť jaro žití! Od tebe národ mnoho očekává: své osvěžení, svoji obranu, svou dávnou slávu, stará svoje práva, svůj život nový, uměn ochranu, své muže nové, novou svoji dobu – ó neživ tedy lhostejnosti mdlobu, když od tebe vlasť všecko očekává! Ó připravuj se nadšeně a stále k budoucí práci v službě národa, vždy k světlu výš a k vědě směřuj dále, by hojná byla tvoje úroda: 46 jen připrav se, ať tvoji snové smělí se z ideálů v rázné činy vtělí; neb tvá je budoucnosť a bude stále! Studentstvo naše, národ patří na tě, vlasť v tebe doufá, posilu jí dej a dostůj úloze své vrchovatě, vždy dobro vlasti na pozoru měj – – Naděje vlasti, srdce tvá ať spějí v nadšení svatém pro svobodu její – pak celý národ bude hrdým na tě! – 1877.
47
Našim kněžím.
Vy při oltářích posvěcení k dílu, by pravá láska požehnala nám, jen posilňujte mravní naši sílu a stavte s námi činné lásky chrám, ó buďte u nás míru blahověsty a připravujte jemu přímé cesty; vždyť posláni jste k velikému dílu! Vy posláni jste ku pomoci lidu, být jemu rádcem, světlem, záštitou, jej učit, těšit, mírnit jeho bídu a zjevovat mu pravdu neskrytou: vy máte vzorem lidu svému býti, jej milovati, jeho spáse žíti; vždyť posláni jste ku pomoci lidu! Vždyť z lidu jste, v něm kolébky své mátemáte, jste jeho krev a pýcha jediná, v něm duše drahé láskou objímáte, v něm otec, matka, chata rodinná: ó z lidu jsouce, žijte lidu svému a lásku hlaste, blaho dejte jemu; vždyť z něho jste a jemu žíti máte! 48 Zde vaše vlasť a ne tam za Alpami, zde bratři vaši – velká rodina, zde doma jste a ne tam za horami, zde vaší práci bije hodina, ba těžké práci, pomáhejte při ní, mír sejte v lidu, konec sváru nyní: vždyť zde jste doma, ne tam za Alpami! Vy naši jste! – Z vás Kosmové jen byli, z vás Arnoštové, velký mistr Jan, z vás učencové národ oslavili a postavili vědě pevný stan: Vy nad to nám jste Komenského dali a celý národ znovu vychovali; vždyť naši jste a našimi jste byli! Vy naši jste; vždyť dílo probuzení je vaše, jako víry andělé vy hlásali jste víru ve vzkříšení a kalich síly vlasti zemdlelé jste podávali, by se zotavila, Bůh požehnal vám, vlasť se posilnila, a národ slavil svoje probuzení! Vy naši jste – a pohanou je pouhou, že k Římu, k Římu pnete zraky jen, že Vatikán je pravou vaší touhou, že ku Tibeře zalétá váš sen, 49 že vlasť vám ničím, Řím jen zemí svatou a zvláštní účel snahou vrchovatou – – Tak není tomu, křivdou je to pouhou! Vy naši jste! – Ó svorně s námi pojďte, nám rádci buďte – dobře raďte nám, nás ku světlu a k pravdy stánkům voďte a jako svátosť hajte lásky chrám: ó buďte nyní v zemi zchuravělé svornosti, míru, lásky hlasatelé! S modlitbou za vlasť svorně s námi pojďte!! 1877.
50
Některým básníkům našim.
Ó pěvci naši, vraťte se nám zase a doma ssajte rosu nadšení, by lyra vaše znovu ozvala se i českým srdcem v českém snažení: vám cizina se stala milovanou, a vlasť krvácí tisícerou ranou! Ó pěvci naši, vraťte se nám zase! Vám domácí chýž málo prostomilou, vám chmurný sever teplým domovem, vy laškujete s Apenninskou vilou a rádi sníte v háji palmovém, vy celý svět svou písní objímáte a ráj v otčině málo, málo znáte: Vám domácí chýž málo prostomilou! A naše vlasť je chrámem poesie: i v našich horách dřímá reků sbor, i v našich vodách rusalka se myje a v hájích plesá lesních panen chor, v chaloupkách našich obrázky jsou vděčné a v lidu našem zdroje nekonečné; vždyť naše vlasť je chrámem poesie! 51 A historie země naší zlaté – jak ze pohádky vykouzlený svět, jak dráma velebné a hrůzně svaté, v němž mnohý vzpučel krvorudý květ, idyla něžná, vášeň závistivá, oasa míru, a zas bouře divá je historie země naší zlaté. Zde krásy tolik, a vy nezříte jí, zde ráj, vy z něho utíkáte v dál, jen do ciziny touhy vaše spějí, kraj cizí jest snů vašich ideál: Ó vraťte se a buďte zase doma a zašeptáte radostnýma rtoma: Zde krásy tolik, my jsme neznali jí! Ó pěvci naši, buďte Lumírové a rozplameňte srdce vychladlá, by láska k vlasti zkvetla v síle nové, jak rosou v máji růže uvadlá! Ó buďte doma lásky apoštoly, mír, svornosť sejte na národní roli, jak činívali naši Lumírové! Což nevidíte, nepřítel jak číhá, by statky naše, jazyk, víru vzal? Nás kletba sváru v každém díle stíhá, a před branami stojí Hannibal! 52 Ó pěvci naši, na to pozor mějte a jako Záboj k činům rozepějte; vždyť vidíte přec, nepřítel jak číhá! Ó pěvci naši, buďte naši zase a k nám se vraťte na domácí luh, jeť povinností svatou v tomto čase, by zaplacen byl veliký váš dluh; je doba vážná, koukol klíčí všude, ó vraťte sese, než pozdě, pozdě bude, ať potom pro vždy našimi jste zase! 1877.
53
Bratřím Slovákům.
Vy na Slovensku bratří milovaní, k nám navraťte se v jednu rodinu; nás rozdvojili důvodové planí a prodloužili spásy hodinu: ó k nám se vraťte, rosa míru skane, a nový, jarý, vroucí život vzplane zas na Slovensku, bratří milovaní! Ač ve dvou vlastech, jedinou jen matku dal Tvůrce nám a přikázal ji ctíťctíť, ne opouštěť a nechať v nedostatku, ne prchať před ní, v nenávisti míť, leč v jednom kruhu, v stejném srdce chvění a s myslí svornou, v činorodém chtění žíť ve dvou vlastech pro jedinou matku! Ó probuďte se – není spánku doba, ó navraťte se, dokud ještě čas! Vás otravuje porobenství mdloba, a kletý zhoubce jazyk dere zas, váš tyran bdí, vy v nečinnosti dlíte, váš tyran jedná, a vy přece spíte: což nevíte, že kyne spásy doba?! 54 Ó poznejte se – přišla doba činu: vám zpupný barbar šlape na šíje, ubíjí duši, hubí domovinu a z vašich statků slaví orgie – ó pojďte s námi, pojďte, bratří, spolu, už netrvejte déle při rozkolu a poznejte se; přišlať doba činu! Ó k nám se vraťte, v náruč pospolitou a vykonáte povinný svůj čin, vlasť zachvěje se slastí nezakrytou, že navrátil se milovaný syn: jen s námi, bratří, svornosť sílu rodí, vás jedna cesta jenom vysvobodí: jíť svorně s námi drahou pospolitou! Nač váhati? Ne! Neváhejte nyní a k nám se dejte v činném souladu; již panovali národové jiní, slovanský národ vchází na řadu, ne mečem rudým a porobou lítou leč vládnout srdcem, světlem, humanitou – a nová doba vzejde lidstvu nyní! Buď vážnosť doby nyní pochopíme, neb nezasvitne nikdy spása nám, buď k stejným snahám nyní přistoupíme a k jedné řeči, k jedněm ideám, 55 neb nikdy více nepřijdeme k sobě: ó rozvažme, jak vydáni jsme zlobě, a vážnosť doby snadno pochopíme! Ó chtějte jen, a budem’ zase svoji, jen vůli dobrou, vše se podaří, jen mysl svornou k společnému boji, a žádná síla ať se nezmaří. Dobíhá rafij – – rozhodnutí kyne – – a svorný národ nikdy nezahyne! – Pak v díle každém navždy budem’ svoji!! 1877.
56
Bratrům na jihu!
Vám rekové, vám bohatýři meče, vám sokolové pobratřených hor, vám na Drině i, kde Morava teče, kde dumný Balkán vede rozhovor, vám česká srdce v plném, svorném chvění vstříc posílají vroucí pozdravení, neb rekové jste, bohatýři meče! Vy bojujete za myšlénku velkou, jež miliony bratrů pojí v žár, vám matka Sláva jasnou voditelkou – a tyranové zrají pro handžár; vy zvítězíte po útisku mnohém, vy zvítězíte, jako že Bůh Bohem; vždyť bojujete za myšlénku velkou! Již konec lkání! – Boj rozhodnouť musí, boj krvavý a také poslední, a ve spojení s velkou, mocnou Rusí i na Balkáně zas se rozední: Dokažte světu, Slovanstvo že síla, že nejste malí s takového díla – sjednotiť Slávu – když boj soudiť musí! 57 Již konec bolu – nám budoucnosť patří, Slovanstvu zora ejhle vychází – vás posilňují miliony bratří, vás vzkříšená vlasť všude provází; my jdeme s vámi srdcem, duší, činem, a kdo je věrným matky Slávy synem, rád žehná vám; vždyť nám budoucnosť patří! Má divý barbar poutati vám ruceruce, má bohům vašim vrah se vysmívať a vaše ženy v nevýslovné muce vám před očima vraždiť, znectívať? Má surovosť býť pánem vůle vaší? Ó vzchopte se, ať nic vás neodstraší; vždyť Bůh je s vámi, statné máte ruce! Tak dlouho jste již rájou zavrženou, a přece máte sílu, nadšení a srdce svěží, mysl nezkaženou: to zdravého jest jádra znamení; vy zvítězíte, příroda tak velí – idea Slávy ve skutek se vtělí, a nebudete rájou zavrženou! Ó bratří naši, buďte pohotově, neb hlavní úkol máte před sebou, teď buďte svoji jako po obnově, 58 teď svornosť, láska, čin je potřebou – – Nechť staré záští mezi bratry zhyne, při stejné mysli vítězství vám kyne, a proto, bratří, buďme pohotově! My zvítězíme, tak dí zákon dějův, lež pravdy světlo nesmí zastíniť! Svět postaví se nových do kolejů, kde bude vládnouť lidskosť, práva cit – té nové době slovanského kmene náš vroucí zdar a přání nezkončené, ať vyplní se nutný zákon dějův! 1877.
59
Matce jediné.
Tebe, kterás lidu mého matkou, Tebe, velká, svatá, jediná, kterou drala ruka zločinná, kterou ponížila pomstou sladkou, které strhla slunce slávy s čela, kterou týrať, mučiť, vraždiť směla, protože jsi dobrou naší matkou, Tebe, kterás Husa světu dala, začež určili Ti Kostnici, postavili černou hranici, jásali, žes na ní dokonala, Bílou Horou zžehli ducha Tvého, Ty’s jim za to dala Komenského, když jsi dříve Jana světu dala, Tebe, kterás kalich pravdy, světla k přijímání lidu poskytla, by mu lásky doba zasvitla, které za to smečka vrahů vmetla hořký kalich ve tvář v době kletí, naplněný žlučí Tvojích dětí, kalich temna za Tvůj kalich světla, 60 Tebe, která zlobou vlastních synů trpíš muka tisícerých ran, na kterou se valí ze všech stran dravé vlny v době prázdné činů, by Tě navždy v sebe pohroužily, na Tvé půdě v jeden proud slilyse slily, když Ty hyneš bojem vlastních synů, Tebe, svatá, ze všech nejsvětější, v ponížení slavná, veliká, před níž všecka krása zaniká, před níž bledne záře nejsvětlejší, Tebe vzývám v hloubi duše žhoucí, v oběť klada srdce mladé, vroucí, vlasti drahá, matko nejsvětější! Chtěl bych míti duši Tantalovu, abych za Tě trpěl na věky, za Tě snášel lidstva nevděky; chtěl bych míti sílu Herkulovu, abych zahnal nepřátel Tvých roje, abych bránil svaté prahy Tvoje, zahubil Tvou muku Tantalovu! Chtěl bych míti blesky Perunovy, abych spálil modlu cizoty, která dusí naše životy; chtěl bych hřímať pěvcovými slovy: 61 „Nechte cizích, mluvte vlastní řečí!“ Milujte vlasť, toneť v nebezpečí, sic vás raní blesky Perunovy! To vše chtěl bych, ještě, ještě více, chtěl bych Tobě světy pokořiť, blaha ráj Ti věčný vytvořiť, umříť za Tebe, má mučennice: Tím bych, drahá, doznal nezakrytě, kterak věrně, vroucně miluji Tě: vždyť jsi jedna jen a žádná více! 1878.
62
Volnosti.
Ó volnosti, ó matko požehnání a kněžko světla, dcero přírody, co slzy stíráš, mírníš naříkání, a úsměvem svým blažíš národy, ó dlouho ždaná, vzejdešli nám jednou a tebouli nám těžké boly zblednou?! Vlasť naše byla slavnou, mocnou, velkou, Evropě srdcem, chrámem umění a národů všech jasnou učitelkou na dráze dobra, krásy, vědění, když Otec vlasti stánek Mus nám stvořil, a celý svět se naší moci kořil. Vlasť naše byla velkou, mocnou, slavnou, nepřátel hrůzou, pravdy pochodní, když velký mistr s pílí neúnavnou osíval světlem roli národní: ba tehdy Tábor zachvěl celým světem, a síla naše vzrostla plným květem. Vlasť naše byla mocnou, slavnou, ctěnou i štítem práva, zrádcův mstitelem, 63 když Jiří Velký s duší osvícenou náš kalich hájil před nepřítelem: tak věhlasem svým získal světa chvály, že jako soudce zářil mezi krály. Vlasť naše byla – není více, není – – kde volný Čech se hrdě Čechem zval, teď chlubný cizák v tyrana se mění, by vlasť mu tupil, statek, jazyk rval, a rodný Čech se za svou mluvu stydí a vlastní národ haní, nenávidí! Ó volnosti, všem lidem daná Bohem, ó vrať se k nám, do země naší zpět, kde všecky cesty zarostly nám hlohem, kde vymřel duch a povad’ síly květ: ó vrať se k nám, však ne v bitevním víru, leč jako cherub s ratolestí míru! Ó volnosti, buď dobrodějkou naší, buď naší matkou, sestrou, přítelkou, ať vlasti drahé svitnou dnové blažší, ať není více smutnou popelkou, ať září opět, jako druhdy bylo, kdy slunce tvé ji blahem zatopilo! Ó volnosti, buď vážnou, mírnou paní, buď matkou Gracchů, ladnou gracií, 64 buď prozřetelnou, nebuď lítou saní, ni nezkrocenou, vzteklou furií, buď chrámem ctnosti, studní pohostinnou, jen bahnem nebuď, mrzkou Messalinou! – Ó volnosti, vstup v srdce naše mladá a naplň mysl proudem nadšení, nechť síla duše nikdy neuvadá, kdy země volá ve svém soužení, nechť ňadra naše vzplanou v jednom chvění, by vlasti vzešlo nové obrodění! Ó volnosti, ty lidstva mesiáši, vstaň z mrtvých juž a mrtvé k činu buď, ať Táborův duch nad námi se vznáší jak věčná lampa, silou plní hruď – spoj národů všech hlasy v hymnus jeden: tak navrátí se ztracený náš eden! 1878.
65
Manům Josefa Jungmanna.*)
Když národ náš byl ukolébán v sen a nenadál se, že mu svitne den, a nedoufal, že vstane z ponížení: aj světlý anděl v nebes ozáření se sklonil na nebohou naši zem – a kudy kráčel svatým kročejem, vše novým květem bujně rozkvétalo, vše novým jarem opět zaplesalo, vše volným srdcem zajásalo znova, všem českým ňadrům vykypěla slova: Jsme ještě národem! Tak anděl budil, našel muže celé, národním snahám pravé apoštoly; z nich každý vroucně jenom pro vlasť planul, z nich v díle svatém nikdo neustanul, byť útrapy a pouta řinčela, jim život – práce na národní roli, jim život – echo ztraceného ráje....ráje... A mluva česká znovu zazněla a jí se opět ozývaly háje....háje... ——— *) Při odhalení pomníku na Jungmannově náměstí 15. dne měs. května r. 1878. 66 Ó buďte žehnáni, vy reci velkých snah, co bez odměny prací ustavičnou i mečem slova Blaník dobyli jste, – a celé Čechy byly Blaníkem! – pak vyvedli jste z něho kněžnu sličnou, řeč naši krásnou, mocnou, slavnou, milou, lahody plnou, dojemnosti čisté, jež opět šveholila slavíkem, a zajásala novou, jarou silou! Ó buďte žehnáni, vy naši mučenníci, co písmem, slovem, činem práci spasitelnou jste vykonali jako Boží bojovníci a zanechali vlasti paměť věčnou, nesmrtelnou! Ó Jungmanne, náš velký apoštole, jenž dobrý boj jsi vlasti bojoval, svou víru ve vzkříšení zachoval a požehnaně běh svůj dokonal: hle naposledy láska Tvého lidu Ti dává spravednosti korunu a obětuje díkův panychidu, neb Ty jsi bohem vlasti na trůnu! – Hle pomník Tvůj – jej líbá matka vlasť, jej s láskou žehná volná Slavie, když na Balkáně pochovala strasť, a zasvitli jí dnové blažení, – 67 Hle pomník Tvůj! – jej slavně přežije Tvé velké dílo – naše vzkříšení! Hle pomník Tvůj! – Však pomník nehynoucí Ty matce Slávě sám jsi postavil, žes přední stráž jí vyrval vlnám cizím a přesvědčil nás životem svým ryzím, že byl jsi rekem bez hany, jenž Slávu, vlasť a národ oslavil! – Nezhyne vlasť, když geniové tiší žal matky své a její prosby slyší, nezemře národ, máli Jungmanny! 9868
Otci vlasti.*)
Nepláče v háji smutná žežulice, leč matka vlasť pro syna velkého, utichla bouře, krutý bol ji schladil; vždyť celý národ klade otce v hrob! Zalkala srdce divou bolestí, ztrnula ústa němým úžasem, chvějí se duše zvěstí neblahou, jen zřejmě mluví polekaný zrak: Nám otec umřel, otec umřel nám! Nechceme věřiť zvěsti Jobově, jež celou, sirou vlastí zachvívá a celý národ vrhá žalu v plen. Nechceme věřiť, kmet že velebný nás opustil u prostřed zápasu, kde bratra haní brat a zrádcem zve, kde nivu naši koukol rozkolu záhubou dusí nepřátelům v ples. Nechceme mysliť, že jsme sirotci, jimž umřel otec dobrý, pečlivý, nechceme mysliť, že juž odešel starosta věrný svému národu. ——— *) Ve výroční den smrti Frant. Palackého (26. května 1876). 69 Nechceme cítiť, velký vlasti syn,syn že opustil ji v dobách zkoušení, nechceme cítiť, otec velebný že ve sváru svých dítek zanechal. A přec to pravda, vážná, bolestná; máť němouněmou, ale jasnou mluvu smrť! – Ba byl to syn! On s vlastí v jedno srost’, jen za ni trpěl, žil a pracoval, jí na pokyn vše obětoval rád. Ba byl to syn! Vlasť kletou, zhaněnou očistil klatby, zjednal úctu jí, a české jméno znovu rozneslo se po národech, čisté jako dřív, a národové žásli poznovu, že vzkřísil se zas národ ubitý k novému žití, k novým zápasům za právo svoje, řeč a osvětu, a národové žásli poznovu, že žije opět národ Husitův! – Ba byl to otec! Vzorným příkladem vždy jako slunce zářil národu, vždy bylo snahou jeho vtělenou, práv zemských dávných dobyť zpět a neporušená je zachovať, jak v zlatých dobách slavní předkové! Ba byl to otec! Ve tmy staleté vrh’ jasnou světla, pravdy pochodeň 70 a jako bůh řek’ českým dějinám: Již konec bludům, světlo, pravda buď! A s pílí vzácnou, umem zpytavým se ponořil do proudu dějinstva, by svaté písmo svému národu vynesl odtud čisté, blaživé. A české jeho slavné dějiny se staly božím evangeliem, v němž čítá národ s láskou, hrdostí. Zde vzory jsou, jak právo národ ctil, vlasť miloval a za ni život klad’, zde výstrahy jsou, nesvornosti duch,duch že přived’ vlasť vždy v propasť záhubnou! – – Že nesvorni jsme, proti bratru brat se staví vzdorně jako hance, vrah, Bůh těžce nás, ba těžce potrestal. I shasl nám ten heroický duch, náš vůdce, štít, náš otec Palacký! – Však neumřel! Jen vzletěl do výše, kde velkých duchů září Pantheon, ztad žehná nám, jako nás miloval, ne otec juž, leč vlasti genius! O genie náš, v lásce dětinné se k Tobě vinem, žehnej, žehnej nám! Kéž Tebou národ vejde v svorný chrám! Pak svitne spása vlasti jediné; vždyť při svornosti národ sílí, plesá 71 a nesvorností hyne, chabne, klesá. Kde nedůvěra, závisť v duši plane, tam beznaděj’ i slabosť neustane, kde víra, láska jest a svorný duch, tam síla, naděje, tam žehná Bůh! 72
Národní písni!
Národní písni, skřivánčí ty hlásku, jenž mírným dechem vzlétá ku nebi, svým sladkým tonem nítíš v srdci lásku a duši topíš v moře veleby. Tys poupě jarní, růže letní živá, má prvosenko s rosou na čele, tys vlaštovička volná, švitořivá, můj prostý kvítku mysli rozchvělé. Ty modlitba jsi, národů všech věno a mluva jejich plná lahody, co tebou bylo jednou vysloveno, vždy sladce dýše ňadry přírody. Tys dumnou věstí po národních luhách, mladistvá, svěží, lehká gazelo – Ó jak je smutno ve tvých snivých duhách, a ve tvých loktech zas jak veselo! V tvé tony národ svoje tužby vplétá, tys mravů jeho věrné zrcadlo, a tyli hyneš, rána jemu kletá, neb ztrátou tvou mu srdce uvadlo. 73 V tvých lahodách se dívčí touha leskne, kdy za miláčkem letí vzdáleným, sen jinochův a jeho dumy teskné se v tobě kryjí kouzlem tajeným. A mužův hrdosť, žen půvabná krása i dětský smích a starcův žal i stesk z tvé jasné hloubi září, pláče, jásá, a bude zářiť věčně její lesk. O písni písní, nesmrtelná písni, jež od úsvitu až do zory zníš, vždy ulevujíc lidu mého tísni, ty o všech bolech i radostech víš! Ozvěno tichá, kráčej vlastí mojí, jak anděl strážný opatruj náš lid, tvůj tklivý dech ať jeho rány hojí, slaď jemu život, šlechti jeho cit! Kéž navždy tebou stesky jeho zblednou, dej víry jemu, štěstí, posily; vždyť z jeho srdce vykvetla jsi jednou jak na lučině kvítek spanilý! Vždyť z jeho duše vyproudilas hravě jak Afrodita z okeanských vod – 74 Ó písni písní, těš jej po únavě, by tebou slavil velký, Boží hod! Vždyť z jeho mysli vyšlehla jsi bleskem a rozletla se v dravý žití vír – Ó písni věčná, žij mi v lidu českém, by jemu kvetla síla, blaho, mír!! 1875.
75
II.
TUŽBY MILOSTNÉ.
[77] Láska jest všech velkých skutků zárod, kdo nemiloval, nemůže ani znáti, co je vlasť a národ.
Ze Slávy dcery.
[78]
I.
Tys jako luna spanilá, Tys jako luna spanilá,
 Tys vroucí jako slunce a něžná, moje poupátko, jak rosa na korunce. Tys dobrá jako boží tvář a jako cherub tichá, Tys čistá jako růžin dech, kdy slavík u ní vzdychá. Tys duše má, Tys mysl má, mé srdce, moje snění, Ty žal jsi můj, Ty můj jsi ples, a nad Tebe mi není. Tak mou jsi navždy, jako bůh mě vedeš k blahu, spáse, bys posvětila život můj snům, lásce, vlasti, kráse!
II.
Jako čistá, něžná holubice Jako čistá, něžná holubice
 z archy Noemovy, jako snivý kvítek lotosový, jako švarná, milá vlaštovice, 79 jako poupě rosou zulíbané, když mu slunce prvním dechem vzplane ráno na úsvitě, jsi, mé dítě! Jako zora na blankytné dáli rozněcuješ nové ideály v hlubinách mé duše k nevýslovné tuše.....tuše... A co září v ňader hloubí, a co mojí myslí vane, jak tu radosť v žal se snoubí, když v ni blaha krůpěj skane: vše Ti povím, ba víc, ještě více, děvčátko mé zlaté, až jen v době svaté srdce moje na Tvém zatluče, až se oko v oko ponoří, duše duši nebe vytvoří, až jak Noemova holubice vletneš v archu mojí náruče....náruče...
III.
Tys dlela v chrámě v modlitbách, Tys dlela v chrámě v modlitbách,
 má holubičko zlatá, pan pater kázal o lásce, jak má býť čistá, svatá. 80 Přiletli s nebe andělé a k Tobě sklonili se, šat oblekli Ti z lilií a s Tebou modlili se. Pak spletli Tvoje kadeře v síť hebkou, zlatem tkanou, a na ně dali korunu rubíny vykládanou. V Tvou ruku žezlo vložili a na šij’ řetěz zlatý, pás kolem těla růžový a diamantem spjatý. – – Hleděl jsem, drahá, za Tebou – dál, nevím, co se stalo....stalo... mně slzy z očí kanuly, a srdce usedalo.
IV.
Má duše svatý kostýlek, Má duše svatý kostýlek,
 a Tys v něm světicí, jak s nebe sletlý andílek a krásou zářící. 81 Má mysl z poupat písní svých Ti lásky věnce tká, má touha vzdechů modlitbou své hymny Tobě lká. Má láska jest jak velekněz, jenž oběť citů svých s horoucím klade nadšením na oltář tužeb Tvých. A věčná lampa oltářní – myšlénka na Tebe – leč k mému blahu daleko, daleko do nebe!
V.
Já pouští jsem, již pálí samum žhavý, Já pouští jsem, již pálí samum žhavý,
 Tys oasou, v níž kyne palmy stín, jsem propastí, již trhá příval dravý, a Ty jsi nad ní hvězdný baldachýn. Jsem hlubinou a Ty v ní perlou drahou, jsem bujný háj a Ty v něm slavíkem, jsem úhorem, Ty na něm rosnou vlahou, jsem dítětem – Ty první radosť v něm. 82 Já horou jsem, Ty údolí mé klidné, jsem zahradou a Ty můj růžný květ, jsem blankytem a ty mé slunce vlídné, jsem člověkem, a Tys můj celý svět! Jsem temný chrám, Tys obrázek v něm svatý, jsem stinný les, Tys vonný kolem luh, jsem bludný poutník, Tys můj cherub zlatý – jsem velký hříšník – buď můj dobrý bůh!
VI.
Hrom v dáli stená, blesk se míhá s bleskem Hrom v dáli stená, blesk se míhá s bleskem
 jak myšlének síť v hlavě vznícené, a dumná oblaka se rozplakala jak mladé oči z lásky tajené, a s tím se pojí děsné větrů lkání, hněv živlů soptí v divém rozpoutání....rozpoutání... mně vlídně, tiše kynou vábivé dvě holubice míru – oči Tvé. A v boji živlů přemýšlím, zda jednou nad rovem mým kdo slzu vyroní, až cherub smrti na čelo mě zlíbá, a chorál žití mého dozvoní: tu v tichou dáli duch můj zabere se a touživému novou radosť nese: vstříc usmívají se mi zářivé dvě čisté hvězdy, krásné oči Tvé! 83
VII.
Vzpomínky letí z mysli ven Vzpomínky letí z mysli ven
 a rozejdou se v dáli, jak slzné perly, v kalichách co na růži se smály. Jen vroucí lásky vzpomínkavzpomínka, co, drahá, k Tobě vane, se vrací z každé pouti zpět a nově v duši vzplane.
VIII.
Daleko skřivánek, Daleko skřivánek,
 daleko zaletěl na moře hluboké, by pohřbil v něm svůj žel. Nebyl to skřivánek, bylo to srdce mé, zaletlo na moře, na moře lásky Tvé. Letěla hvězdička, letěla s vysoka, nemohla doletěť, padla do potoka. 84 Nebyla hvězdička, duše Tvá to byla, v mých citů hlubině, tam se utopila.
IX.
Hvězdičky, hvězdičky, Hvězdičky, hvězdičky,
 co jste tak bledičky – plujete blankytem s tajemným úsvitem, záříte jako mé panenky očičky. Ve vašich duhách sní mých tužeb myšlenky – Beze slov, s rozkazem, s hlubokým výrazem mluvíte jako ty oči mé panenky.
X.
Kdy by ústa mluviť chtěla, Kdy by ústa mluviť chtěla,
 mnoho by Ti pověděla: tichá slova lásky vroucí, věrné, velké, nehynoucí. 85 Kdy by oči mluviť chtěly, více by Ti pověděly: kolikrát se zarosily, by Tvou lásku vyprosily. Kdy by srdce mluviť chtělo, více by Ti povědělo: svoji touhu, svoji tíseň vkouzlilo by v lásky píseň. Kdy by duše mluviť chtěla, všecko by Ti pověděla!
XI.
Bloudím labyrinthem světa Bloudím labyrinthem světa
 jak ten slavný héros řecký, abych zkrotil Minotaura: touhu srdce, žaly všecky. Těžká je to, žalná práce, však se změní v milou snadnou, panenko má, zlaté dítě, budešli mi Ariadnou! 86
XII.
Já jsem Tě neznal, ale přec Já jsem Tě neznal, ale přec
 má touha Tebe hledala, ve snech svých, v nebi, na zemi a v říši citů vzlétala. A našla Tebe, – s jásotem Tě zamkla v duše hlubinu a píseň písní zapěla, že má svou drahou vidinu. Kdy na Tebe zřím, zdá se mně, že jsem juž dávno Tebe znal, že jsem si Tebe písní svou a slzou srdce vyplakal.
XIII.
Já hledal hvězdu na nebi, Já hledal hvězdu na nebi,
 však nespatřil jsem její lesk, i hledal jsem ji na zemi, a zřel jsem Tvojích očí blesk. Já hledal perlu na moři, však marně pnul jsem snahu svou, i vplul jsem v moře citů Tvých a našel perlu – duši Tvou. 87 A nevěřil jsem v anděly – Co mám Tě v srdci údělem, jest mojím nebem celý svět, a tys v něm krásným andělem!
XIVXIV.
V ňadru mém se kryly ledy....ledy... V ňadru mém se kryly ledy....ledy...
 srdce sobě s touhou přálo, čekať vroucí východ slunce, aby ledy rozehřálo – Tu’s Ty, zlaté mé slunečko, vyšla, v očích nebe snilo – praskly ledy v ňadru chladném, a mé srdce láskou bilo.
XV.
Panenko má zlatá, milá, Panenko má zlatá, milá,
 na oltáři svíce planou, klekni k němu a mně podej ruku bílou, milovanou. Zaměň se mnou prsten zlatý, bychom život spolu snili; vždyť juž dávno myšlénky své i srdce jsme zaměnili! 88
XVI.
Tvoje bílá ruka Tvoje bílá ruka
 dotkla se jen mého čela, žárné touhy muka v, dušiv duši mé hned vypučela. Kadeř Tvoji zlatou políbil jsem v sladké muce a s radostí vzňatou líbal Tvoje bílé ruce. Rozechvělá ruka tílko Tvoje obejmula, duše mojí muka zahynula, zahynula.
XVII.
Zas chovám Tebe v objetí Zas chovám Tebe v objetí
 a líbám, líbám zas, chci mnoho Tobě pověděť, a na rtech zmírá hlas. Nač třeba řeči? Polibek, tluk srdce, snivý hled Ti mohou více pověděť než v řečech celý svět. 89 Nač třeba řeči? Má jsi, má, mám věrné srdce Tvé. Nač třeba řeči? K zásnubí když kráčí duší dvé.
XVIII.
Svět celý chtěl bych objati Svět celý chtěl bych objati
 a k duši vřele přivinouť – mé všecky bolné vzpomínky by musily se rozplynouť....rozplynouť... A milionů srdcí tluk bych slyšel na svém srdci bíť, a všecku lásku ze světa bych cítil na své duši sníť....sníť... Pak v duše svojí hlubinu bych všecku tuto lásku jal, vdech’ Tobě celou duši svou a láskou tou Tě zulíbal!
XIX.
V ty oči Tvé, v ty hvězdy dvě, V ty oči Tvé, v ty hvězdy dvě,
 bych navždy chtěl se zahleděť a v jejich jasných hlubinách Tvé tajné touhy vyzvěděť. 90 Z těch očí Tvých, z těch sluncí dvou, mi kyne pravdy vznešenosť – v nich pohřbil jsem svých tužeb svět a pochoval svou blaženosť....blaženosť... Nediv se tedy, předrahá, když v oči Tvé svůj nořím hled: hledám v nich tu svou blaženosť a svojí duši nový svět!
XX.
Andělíčku boží, strážce můj, Andělíčku boží, strážce můj,
 má panenko, chraň měmě, při mně stůj, můstkem touhy duše spojme sobě, by má láska mohla chodiť k Tobě a Tvá zase v smutnou duši mou – nechť se snoubí spolu naše rety: ó tu vzniknou v srdcích nové světy, budem’ bloudiť blaha krajinou... Kolem sebe všeho zapomníme, život sobě, lásce zasvětíme, a v tom svatém, vroucím obcování setrváme, drahá, do skonání!....skonání!... 91
XXI.
Ó kéž jsem krásným okem Tvým, Ó kéž jsem krásným okem Tvým,
 v němž ponořeno nebe, bych štěstím blažil celý svět a panenko má, Tebe! Kéž mohu Tvojím srdcem býť, v Tvých ňadrech láskou tlouci, bys ucítila, růže má, vzdech mojí lásky vroucí! Ó kéž jsem čistou duší Tvou jak ranní rosa jasnou, bys musila mě milovať a zachovať ji krásnou!
XXII.
Ó kdy bych já byl básníkem, Ó kdy bych já byl básníkem,
 pěl bych Ti píseň svého bolu, tak mocnou, vroucně dojemnou, že bysi zaplakala spolu – A na mé srdce sklonila bys drahou hlavu rozpálenou a vylíbala z duše žal – – pak byla bysi pravou ženou! 92 Ó kdy bych já byl básníkem, pěl bych Ti píseň svého bolu – – snad bychom – srdce na srdci – jej šťastně vyplakali spolu!?...
XXIII.
Chci zapomenouť – duše má Chci zapomenouť – duše má
 se ráda vesní v lásky vesnu, jak při vzpomínkách na Tebe jsem blažen ukládal se ke snu... Chci zapomenouť – mysl má se vetká v závoj minulosti, že skutečnosť mi přeludem a přelud krásnou skutečností. Chci zapomenouť – v srdci mém, sotva že chtělo pousínať, se vznítí láska plamenem – a zapomínám zapomínať!
XXIV.
Ta láska jako slunečko Ta láska jako slunečko
 nám vroucně svítí, srdce hřeje, a v oči sází paprsky, a z nich se blahým svitem směje... 93 Však přijde temná klamů noc, nám slunce lásky zajde v touze, a v duši smutná vzpomínka jak bledá luna září pouze!...
XXV.
Já neříkám, že dívko, miluji Tě, Já neříkám, že dívko, miluji Tě,
 já nemluvím, že Tys mým andělem, já nehlásám, mé drahé, krásné dítě, že jsem Ti věrným, vroucím přítelem, já nepravím, že duši mou jsi jala v síť očí Svých, mé mysli poklid vzala a vznítila žár v srdci rozchvělém! Já neprojevím, že jsi mých snů bohem a že mě stíháš v každém kročeji, že cesta žití zarostla mi hlohem, že Ty jen můžeš dáti naději – já nepovídám, že umírám touhou, když nevidím Tě dobu dlouhou, dlouhou – když oči Tvé se na mne nesmějí! Já nenaříkám, že jsi pobouřila v mých bujných prsou citův okean, já nežaluji, že jsi pokořila mé hrdé čelo, že jsi ze všech stran 94 mou bytosť poutem lásky obejmula a nové světy v duši přivanula, v ní posvětila ideálům stan! Já nepíšu Ti, žes mým nebem svatým, mým sluncem, hvězdou, růží, květinou, já nevzkazuji, že Tvým slovem zlatým, Tvým objetím mé stesky zahynou a v srdci vzplane radosť čistá, vroucí – však říkám stále v hloubi duše žhoucí: Ó dej mi, Bože, jen ji jedinou!...
XXVI.
Tvé slze věřím, co se z oka line, Tvé slze věřím, co se z oka line,
 hedvábnou řasu vlahou zrosujíc, dál tiše kane přes ubledlou líc a zapadne v Tvých ňader bílé vlny, by skryla se v jich závoj tajuplný – tam umírá a hyne. V Tvé srdce doufám, že se rozechvěje tou písní lásky, která nezmírá, ráj štěstí dýchá, nebe otvírá a samým blahem duši rozplamení, že konce štěstí, konce blahu není, a vše se láskou směje... 95 Tvou duši miluji, tu perlu čistou, co v krásném těle září blankytem – má vroucí duše v žáru neskrytém se tulí k ní a touží, pláče, znývá – ó chraň je obě, růže moje snivá, a blaženosť máš jistou!
XXVII.
Své vřelé srdce dám Ti za korunu, Své vřelé srdce dám Ti za korunu,
 svých slzí perly vpletu v kadeře, vzpomínek hvězdu na čelo Ti vsadím, by vodila Tě v krásy nádheře! Z viol své touhy věnec uviju Ti a obejmu jím bělostnou šij’ Tvou, své lásky slunce v žáru nejjasnějším dám Tobě svítiť věčně nad hlavou! A z liljí snů svých upředu Ti roucho, nasázím v cestě vzdechů plný květ, a v ruce dám Ti píseň lásky svojí, tou písní podrobím Ti celý svět! Svých citů růže v kytici uvážu a ozdobím jí čisté ňadro Tvé – – pak, drahá má, k oltáři povedu Tě jak světici do nebe lásky své!! 96
XXVIII.
Já jsem Ti neřek: Mám Tě rád! Já jsem Ti neřek: Mám Tě rád!
 Jen pohled smutný, zachvěný Ti mohl zjeviť duše žár, v mých ňadrech mocně tajený. Já jsem Ti neřek: Tvůj jsem, Tvůj! Jen ruky vřelé tisknutí Ti jemně mohlo pověděť mé duše vroucí pohnutí. Já jsem Ti neřek’: Má buď, má! A přec mé duše horký vzdech Ti věrně mohl vyjeviť, co zemřelo vždy na mých rtech! –
XXIX.
Jsem přímý muž a nenávidím klamu Jsem přímý muž a nenávidím klamu
 a jako muž Ti dávám duši samu, bys chránila ji jako amulet, bys pěstila ji jako něžný květ, jenž rozkvésti má v růži plnou, svěží. Můj příští osud ve Tvých rukou leží: a Tyli chceš, můj život sluncem vzplane, a Tyli chceš, mé děvče milované, má vroucí duše písní rozplesá se, 97 má poesie vzkvete v plné kráse, a Ty jí budeš svatým pramenem i rosou, štítem, heslem, plamenem! Jsem přímý muž, mé krásné, zlaté dítě, znám jeden zákon: Drahá, miluji Tě! Jsem přímý muž, má růže něžná, smavá, znám jednu pravdu: Láska má je pravá! Jsem přímý muž, můj zlatý andělíčku, znám jednu radosť: Úsměv na Tvém líčku. Jsem přímý muž, jak často pociťuješ, znám jednu bolesť: Že mne nemiluješ!
XXX.
My, růže má, se neshledáme víc; My, růže má, se neshledáme víc;
 vždyť mezi námi propasť okeanu, vždyť naší lásce odzvonili hranu, vždyť naše vzdechy nikdy, nikdy vstříc si nepoletí v sladkém políbení jak v dobách zlatých milostného snění – my, růže má, se neshledáme víc! Můj genie, my neměli se znáť; vždyť nebudem’ si nikdy rozuměti: mé srdce – ptáček na stydnoucí sněti – se chtělo na Tvém drahém srdci hřáť, 98 a sotva že se k němu přivinulo, mrazivým chladem ňadro Tvé se vzdmulo – můj genie, my neměli se znáť! Patř na mohylu naší lásky jen: tak chuda jest, jak láska naše byla, jen pomněnka tu skromné lístky svila, jako by střehla mrtvé lásky sen... Snů našich růže opadaly záhy, ač vezdy měly plno slzné vláhy – Plač na mohyle mrtvé lásky jen! Ó blíže přistup, klekni, předrahá, a vzpomínej si na tom rově mladém, jak srdce lidská často hynou chladem a jak se láska zradně přísahá – ó vzpomínej si, jak jsi roznítila mých tužeb vroucnosť, bys ji usmrtila – Jen blíže přistup, klekni, předrahá! Pojď blíže jen, ne – nechoď, s Bohem buď! My nesmíme se nikdy více zříti, jak bolestno, a přec tak musí býti, byť krutým bolem rozpukla se hruď! Já žehnám Ti: Ať cherub Tebe chrání! Já klnu Ti: Buď šťastna do skonání! Buď milována, miluj, s Bohem buď! 99
XXXI.
Vzpomínám si na svou lásku Vzpomínám si na svou lásku
 jak na krásný, zašlý sen, pláču, že mé ideály záhy ze sna zbudil den. Tolik slzí na hrob lásky duše moje zronila.....zronila... Kdy by zmrzly, vysoká juž kryla by jej mohyla! 100
III.
TUŽBY RŮZNÉ.
[101] Není to snadno světem jíť a nezabloudiť v scestí, však štěstí v světě největší býť druhu svému k štěstí.
Z Večerních písní Vítězslava Hálka.
[102]
Drahé matičce.
I.
Naposled kdy políbilas,políbilas Naposled kdy políbilas,políbilas
 mé, rodičko, bledé líce, horkou slzou zalesklo se na něm perel na tisíce. A ty perly čisté, vroucí v srdce padly, v duši tkvěly, až z nich Tobě na památku písně lásky vypučely. II.
Láska Tvoje jako moře Láska Tvoje jako moře
 hluboká a bezeměrná, láska Tvoje jako blankyt čistá, tichá, svatá, věrná. Láska Tvoje neoklame, láska Tvoje neopouští, provází mě v štěstí, v bídě, květnou nivou, prázdnou pouští. 103 Jako lampa před oltářem věčně svítí, věčně hoří, vroucnosť její obětavou nikdy nikdo neumoří. Stále bdí jak anděl strážce, nikdy, nikdy neusíná, pro mne každý žal i bolesť ba i nevděk zapomíná! III.
Byť i spadly sněhy chladné, Byť i spadly sněhy chladné,
 láska Tvoje neuvadne. Byť i zhaslo slunce jasné, láska Tvoje neuhasne. Byť i zpráhla země šírá, láska Tvoje neumírá. Nechci štěstí, nechci nebe; vždyť mám, drahá matko, Tebe! IV.
Zahleděla jsi se na mne, Zahleděla jsi se na mne,
 jak jen velká láska hledí, zaplanuli prudkým žárem na mém rtu Tví rtové bledí. 104 Dojmem jsem Ti klesl v náruč, ňadro Tvé se vroucně dmulo – a mně bylo jak ptáčeti, ve hnízdě kdy spočinulo. V.
Vy neznáte matičku mou, Vy neznáte matičku mou,
 ale kdy byste ji znali, její srdce, její duši, hned byste ji milovali. Zatoužili byste sobě u ní dlíti v slasti tklivé, tisknouť mozolnou jí ruku, hleděť v oči starostlivé. Blahem by se duše vaše v jejím blízku rozechvěly, a na jejím věrném srdci plakať byste zapomněli. VI.
Ba chtěl bych světu celému Ba chtěl bych světu celému
 Tvé drahé jméno říci, by celý vesmír Tebe znal, rodičko truchlolící: 105 „Zde vizte moji matičku, mých snění hvězdu milou a dobrou, velkou, vznešenou a srdcem přespanilou!“ A nad Tvým zjevem velebným by žásl vesmír celý – – – Však neřeknu to, lidé zlí by mi Tě záviděli. VII.
Požehnej mě, rodičko má, Požehnej mě, rodičko má,
 křížem svatým na mém čele, a Tvá slza jako svátosť splyne na ně tiše, vřele. Políbení v ústa dej mi, ať duch Tvůj s mou duší splyne, a Tvým svatým duchem veden nikdy syn Tvůj nezahyne. 106
Žaly nevěstiny.
I.
S Bohem, panenský můj světe, S Bohem, panenský můj světe,
 nevěstu již vedou, každý výská, nelituje nikdo pannu bledou. Jen tam ten hoch rusovlasý roní slzu vřelou: Měj se dobře, můj miláčku, do hrobu mi stelou! II.
Ten věneček z rozmariny Ten věneček z rozmariny
 na hlavě mne tlačí, jako by byl spleten jenom z trní a bodláčí. Ten prstýnek od ženicha ruku, srdce tiskne – – Dáváli jej ruka drahá, srdečko si výskne. 107 III.
Kněz už ruce štolou váže, Kněz už ruce štolou váže,
 srdce puknouť chce mi – zkalily se moje oči, upadla jsem k zemi. Vzkřísily mě, proudy slzí polily mi tváře – Ach, jak smáť se, když mě tehdy dali do žaláře. IV.
Ach, Matičko Svatohorská, Ach, Matičko Svatohorská,
 odpusť velkou vinu, že jsem zradila svou lásku, viz, jak hořem hynu. Ač mé srdce krvácelo a prosilo lkáním, spoutali mě k ženichovi čtvrtým přikázáním. V.
U Božích muk za potokem U Božích muk za potokem
 len již promodrává, 108 z dáli na mne pohlížejí očka jeho smavá. Rozumím ti, lníčku milý, až ti zvadne kvítí, vytrhám tě na košilku – rubáš budu šíti. 109
Sen.
„Panenko má, buď mi hvězdou, svěť mi v klamném temnu žití, by můj život – loďku slabou nepohřbilo vlnobití.“ Padla v náruč roztoužená, k srdci mému přižehla se: „Buď mým nebem, zlatý, milý, budu tvojí hvězdou zase.“ Vřelé, dlouhé políbení – a mé srdce blahem snilo: „Hvězdo jasná, nezacházej – nebe pak by smutno bylo!“ 110
Byl veliký jsem věru král.
Byl veliký jsem věru král: Mým trůnem láska byla, mou říší ideálů říš’, mou královnou má milá. Nám každý pohled zákon byl, jejž v oku jsme si četli, a v tiché, vroucí radosti nám růže blaha kvetly – Však přitáh’ hrdý nepřítel s družinou vášní smělou – to skutečnosť – ten říši snů hned první zbořil střelou. Trůn zmizel, prchla královna i říše ideálův – Jak žebrák bloudím vyhnaný – Toť osud mnohých králův! 111
Jdu lučinou.
Jdu lučinou – ach, tu je duše doma, tu klid a mír, tu blahý úsměv jen: i líbám květy horoucíma rtoma a klesám k zemi zbožně rozechvěn. V mou duši vane tisícerá vůně, akkordy ptačí srdcem zachvějí: Pojď, člověče, sem, dušeli ti stůně, a zmladneš opět novou nadějí. Tak volno jest, jak na mateřím klíně – Ó přírodo, jest blažen nastokrát, kdo s duší vřelou vkročí ve tvé síně a pochopí tvůj věčný, svatý řád! V mé mysli pučí nové, svěží květy, mé srdce mladne jak ta lučina, v mé duši kvetou nové, vyšší světy – jsem dítě zas – můj život počíná! 112
Aj Vesna....Aj Vesna...
Aj Vesna jako panenka oděná v lesk i růžný šat přiletla s trůnů blankytných tak dětinně, tak plna vnad. A kam jen hledne, poupátka prokouknou očkem blahostným, a kam jen dýchne, pěvců sbor hlaholí hymnem radostným. Jí každé srdce písní květ hned skládá v božském nadšení, a náruč ona rozpíná: Ó pojďte, buďte blaženi! Jí každá duše plane vstříc, by od ní ssála proudy krás, a vroucím slovem ona dí: Buď šťasten, blažen každý z vás! Jí každá mysl rozkvétá v sen štěstí, v čarodějný luh, jí mluví svatá příroda, jí mluví Tvůrce, láska – Bůh! 113
Ta noc je báseň....Ta noc je báseň...
Ta noc je báseň vznešená a démonický její ráz, v ní krásy hrůzně velebné vždy kouzlem dojímají nás. Jest plna mocí tajemných a plna mluvy důvěrné – ji básnil jistě Boží duch; jeť velké dílo, nádherné. Má duše ráda ponoří se v krásy její planoucí, z nich slzné perly vybírá – mé písně, perly kanoucí. 114
Já nechci více touhou mříť....Já nechci více touhou mříť...
Já nechci více touhou mříť a vzdýchať láskou k dívčině, já neždám oko potopiť ve svůdných očí hlubině. Víc nechci dusiť v planých snech ten žhoucí ducha svého let – však směle k říši nadhvězdné chci pozdvihnouti mužný hled. Chci dýchať pravdy vznešenosť, jež ve hvězdách mi zářívá, chci zpýtať dobra blahý žár, jenž útěchou hruď zahřívá. Chci Slavín krásy vyhledať a tam svou duši ponořiť, chci mysl něhou nadchnouti a přírodě se pokořiť. Pak náručí chci rozepnouť celému světu k objetí – – Zdaž aspoň jedno srdce jen v mou náruč s touhou přiletí?! 115
To lidské štěstí....To lidské štěstí...
To lidské štěstí – planá bublina, již hošík – osud hravě fouká ven, a sotva duha štěstí vzejde nám, juž duje za ní orkán žalu jen. To lidské štěstí – fata morgana, spanilý přelud v poušti života, jest vábný z dáli, z blízka pouhý klam a fantasie lichá jasnota. To lidské štěstí – vlna v potoce, teď zříme ji, a zas juž plyne dál a nezanechá ani památky – jen ztraceného štěstí ideál. 116
Sníh napad’....Sníh napad’...
Sníh napad’ – bílým rubášem co přikryl mladých nadějí, co bujných květů pohubil svou chladnou, mrtvou šlépějí! A přijde jaro – luh i sad se kvítím opět usměje....usměje... Než vrátíli se také ty pohřbené mladé naděje?! 117
Můj život.
Můj život – pustá planina, posetá pískem neštěstí, kde žádná hvězda, žádný květ o blahu nedá návěstí. A nikde ptáček nepěje, a nikde rosa útěchy, jen děsné pláče havranův a chladné větrů výsměchy. Jen časem poutník bolestný sem trudně váží chabý spěch – vzpomínka na mou minulosť, již pohřbil jsem jen v planých snech. – 118
Smutno mi....Smutno mi...
Smutno mi, smutno, duší mou duma zachvěla bolem hlubokým, srdce mé pláče, jako by bylo uštknuto klamem divokým. Na mysl padly příšerné mlhy, mráz celou bytosť prochvívá, slunce mých tužeb smutně zachází, a v dáli hrana doznívá. Na nebi lásky luna nezáří, a kolem pusto, temnota – – Tak as je srdci, když mu zapadá blaživá hvězda života – – 119
Příteli.
Nedoufej více, klam jest naděje a prázdný výron choré mysli jen, nedoufej více, také nezoufej, jen slabý duch se takto vrhá v plen. Však vytrvej a mužně na svém stůj, a když Tě všickni snové zradili, lkáť nechtěj proto, kdy se zadíváš na chudé, chladné jejich mohyly. Vstup ve skutečnosť s mužným nadšením, duch Tvůj se v pravý život zabere – a sámli nemůžeš býť blaženým, hleď oblažiti lidstvo veškeré!! 120
Ó neberte mi ideály moje.
Ó neberte mi ideály moje a nechte mi těch mladých tužeb svět – sic duše má by zvadla bez úkoje jak na pustině vedrem zpráhlý květ! Vždyť jsem tu sám jak ptáče na mohyle, a jemu jestřáb krouží nad hlavou; mně žádné srdce nejde ku posile, by zkonejšilo duši bolavou... Mé ideály, prvosenky mladé, mé zlaté růže, snů mých poupata, jak ráda duše v kalich jim se klade a v klíně jejich jak jest bohata! Já nemám nicnic, a přec mám zase všecko, jen kdy své zlaté ideály mám, má duše, jimi kolébané děcko, se nese k vyšším, světlým krajinám! Vlasť volnou v nich a národ s heslem jedním, myšlénkám velkým lidstvo plane vstříc, kde pravda, právo heslem neposledním, svět láskou jest, a není bědy víc! 121 Tvář milenčinu, vroucí políbení, i ruky stisk i oko plamenné já v snech svých vidím, cítím v rozproudění... ó drahá sotva na mne vzpomene!....vzpomene!... Mé ideály, blaha mého zdroje, ó neprchejte v pustý, prázdný svět – sic duše moje zvadne bez úkoje jak na pustině vedrem zpráhlý květ! 122
Ku zásnubnímu jubileu Jejich Veličenstev.*)
Již dvakrát deset a pět ještě roků se poutem lásky věrně druží k boku jasnému králi jasná králová, a česká srdce slovanského rodu jim v hlučný hlahol slavnostního hodu vstříc nesou přání vroucí, plesová; vždyť sličná větev kmene Přemyslova Habsburským stromem zastkvěla se znova. V čas divých bouří, Evropa kdy celá se v základech svých vratkým vírem chvěla a zvůli zněla hrana poslední, kralovic jarý na čelo si vložil diadém zlatý, a lesk jeho ožil mladistvou, krásnou růží sousední: dvé velkých srdcí v jeden tluk se slilo, by národům všem život oblažilo. – Čas lepší nastal Čechům zuboženým, řeč naše drahá jasem nezkončeným se rozplesala po vší otčině: ——— *) Při slavnostním divadle brněnských ochotníkův 20. dne měsíce dubna r. 1879. 123 národní mluvou ve školách se učí, mateřským zvukem mladá srdce pučí ku slávě vlasti, Bohu, rodině, býť pravým Čechem není více hanou, a nejsme více rajou zbědovanou. Čas lepší nastal kletým dříve Čechům, král dobrý sám se sklonil k jejich vzdechům a slavným slovem uznal práva nám: u trůnu jeho národ Poděbradů se s ostatními pojí v četnou řadu, by v Austrii se sklenul míru chrám; král zplní slova, která z mysli vděčné dal svému lidu ku své slávě věčné! Kéž slavný tento svátek jubilejní, kdy celou říši jmou citové stejní, spor o národnosť navždy usmíří, kéž nová doba národům všem zkvetne, kéž orel černý volným křídlem vzletne a slávu svoji láskou rozšíří, kéž bílého lva i orlici pestrou svým bratrem zove, svojí milou sestrou. Leť, orle černý, na Šumavu tužnou, leť, orle smělý, na Moravu družnou, leť k Pradědu i na Krivaňský štít! 124 Zde žije národ v domovině chudé, jenž tobě prolil proudy krve rudé a nepřestává tobě vroucně bít, ač popelkou byl dosud tvému stolu, a není konec, není jeho bolu! Ó jasná paní, milostivé zraky skloň k vlasti naší, aby zašly mraky, co zahalují smutnou její líc, svým velkým srdcem domovinu drahou zahřívej láskou i dobrotou blahou, Svým věrným dětem vstup laskavě vstřícvstříc, jak máti dobrá by je konejšila a potěchou jim smutek zapudila! Ó králi dobrý, vyslyš naše prosby a odvrať od nás nepřátelské hrozby, ať nezahynem zlobou vrahů svých! Buď naším Karlem, otcem milostivým, buď opět Ferdinandem Dobrotivým; náš osud, spása leží v rukou Tvých! Chcem věrně státi k stupňům trůnu Tvého a slovem, činem množiť slávu jeho! Vám oběma Bůh žehnej dráhu žití, Vás vroucí láska v mocném vlnobití poj k Vaší slasti, k blahu národů! 125 Ó žijte stále slovanskému lidu a umirňujte dávnou jeho bídu, štěpujte jemu spásy úrodu, ať nad námi se duha štěstí sklene a vyjde slunce vlasti opuštěné! Vám české duše věrnou láskou planou, Vám česká srdce hymnou zradovanou vstříc mocně bijou s tklivou důvěrou: Bůh žehnej Vám, by anděl jeho svatý Vám jednou světil nový sňatek zlatý, ať radosť kráčí říší veškerou! Bůh žehnej Vám, Vás uveď v ráje blažší, Bůh žehnej národu a vlasti naší!! 126
Za Boleslavem Jablonským.*)
Jsme národ ubohý, uprostřed zápasu, jejž jako Sisyfos vedeme bez konce, nám řady klesají největších hrdinů, a vlasť jak Niobé lká stále nad hroby, vždyť rána za ranou ji stíhá zoufale, a syna za synem jí chvátí krutý los. – Své vlasti daleko, však v zemi bratrské dotrpěl jeden z těch, co myslí nadšenou a vůlí nezlomnou vzkřísili národ svůj, že světem zaznělo zas hrdé jméno Čech! Dotrpěl jeden z nich, jenž jako apoštol boj dobrý bojoval a slovem plamenným sil lásku k národu a k vlasti zhaněné, dotrpěl jeden z nich, jenž činem posvětil, čím srdce šlechetné cítilo, toužilo, dotrpěl jeden z nich, jenž jako Lumír kdys svou písní ohnivou zachvíval národem, jenž jako Záboj kdys pěl k srdci ze srdce, až národ jeho zpěv vssál v hloubí duše své, a zpívá nyní sám jak vlastní píseň svou, dotrpěl Jablonský, náš pěvec Moudrosti. – ——— *) Při slavnostním večeru v lit. odboru čten. spolku brněnského 14. dne měsíce března 1881. 127 Zář poesie mu svítila bez konce. – Se stromu života natrhal zralý plod a podal národu svou Moudrosť otcovskou, by v knize velké čet’, jež slove příroda, by ducha miloval, jenž veškerenstvem tchne, by velkou hlavu ctil, jež řídí celý svět, by živnou miloval svou krásnou, slavnou vlasť, ne planým slovem jen, leč srdcem upřímným, ne prázdným zvukem jen, leč skutkem účinným. A kdo svou zradí vlasť, jest zrádcem nejkrutším, a zločin největší jest zrada národní! Však blaze hrdinům, co krev svou prolili za volnosť vlasti své; krev za vlasť prolitá jest rubín nejčistší a nejkrásnější skvost! – Tak pěje Jablonský nám ve své Moudrosti. – Kéž čítá národ náš tu knihu nadšenou jak evangelium, jak svaté písmo své, by z ní se napájel nadšením horoucím pro krásu, dobro, ctnosť, pro Boha, národ, vlasť! Kéž čítá národ v ní svá zlatá pravidla, že právo vítězí, že pravda pravdu ctí, že práce plodná jest bohatství největší, a spokojenosť jen že v práci pramen má! Ne v skutku násilném, ni v chabé zahálce, leč v pravé míře jen nám kyne vznik a zdar, a středocestí jest jak zlatá pěšinka, 128 po které dojdeme, kde cíl nám září vstříc...! Tak radí Jablonský nám ve své Moudrosti....Moudrosti... Jak boží bojovník nám hřímal do duše, když mrtvá ospalosť poutala český lid: Ó bratří, povstaňte, juž rdí se jitřena, a hanba nebohým, kdo vstanou poslední! Svůj národ obraňte, svůj jazyk, právo, vlasť, jak druhdy předkové za doby slavnější, kdy české řeči zvuk zaháněl vrahů dav, jenž k nám se přivalil přes hvozdy Šumavské! – Jak pěvec veliký, jejž bozi milují, jak pěvec nadšený, jejž národ zbožňoval, spí věčně básník náš. – Na klíně matčině se sladko spočívá, a hle, klín mateřský jej k sobě přivinul, posvátný Vyšehrad mu bude poduškou, by aspoň po smrti spal sladce ve vlasti, kdy život nevlídný jej z vlasti vypudil. – Jest blaze milenci, když milenčino líc’ mu září majákem, by v bouři životní dosáhl přístavu! Jest blaze básníku, jejž citů okeán pohání na moře myšlének básnivých, když maják-ideál mu plane zářivý! A Jablonskému vždy idolem byla vlasť a láska ku vlasti zářivým majákem; 129 neb vlasť mu byla vždy jedinou milenkou, ji duší miloval, činem i myšlénkou, neb vlasť mu byla vždy bytostí vznešenou, jí život v oběť dal s radostí nadšenou, neb vlasť mu byla vždy nejdražší světicí, jí sypal do klína démanty zářící; vždyť s vlastí splynula života jeho slasť, a co v něm žilo vždy, byl národ, láska, vlasť! 130
Při sňatku J. V. kralovice Rudolfa.*)
Dnes jedna radosť letí celým světem, dnes Austrie si zdobí smavým květem skráň zářivou; vždyť v citu rozchvěném, jímž mladá duše pláče, touží, jásá, déšť vroucí lásky na své čelo střásá a k mužným ňadrům pevným ramenem jme Rudolf, dědic Lotrinského domu, královskou růži belgického stromu. Dnes jedna píseň dýchá od Šumavy až tam, kde pnou se Tatrám smutné hlavy, kde šedý Praděd žehná Moravě, dnes jedno přání vane od Adrie až tam, kde Dunaj bílou Sávu pije, kde slávský Triglav teskní dumavě: Ty, jenž jsi láska, dobro, smilování, mladému sňatku uděl požehnání! Dnes hymnem plesá město Libušino, náš svatý Řím, kde zřídlo Vltavino ——— *) Bylo předneseno při slavnostním divadle v Brně 10. dne m. května r. 1881. 131 svou vlnou líbá českou lučinu, dnes bujné nivy Moravěnky zlaté zář blaha nesou od Opavy vzňaté, a bědná Nitra šeptá novinu, že český národ jedním citem plane, by dal Bůh štěstí říši milované! A nechať stále válčí jiné říše, nechť osud krví jejich děje píše, Ty, šťastná Austrie, vždy sňatků dbej; co bohem války darováno jiným, Ty láskou získej, kouzlem Venušiným šiř slávu svou a moc svou zachovej: ne v kruté válce, ale v šťastném klidu a v lásce zkvétá blaho Tvému lidu! Pod křídly Tvými četní národové se ztulili, a žijí doby nové království slavná, slavné koruny: skloň vlídné čelo ke všem s láskou stejnou, všem žehnej stejně rukou dobrodějnou, by slavný chrám se vztýčil nad rumy, chrám blaha, míru, svornosti a píle: pak neodolá nikdo Tvojí síle! – Měj, paní jasná, srdce ku národu, jenž nebyl dosud účastníkem hodu, 132 jenž otevřen jest jiným národům, buď naší matkou, věrnou, milostivou, všem vítanou a drahou, dobrotivou jak celý, slavný, vznešený Tvůj dům: chcem’ dáti za to srdce plné, vděčné, a vroucí slova úcty nekonečné! – Skloň k nám se v lásce, jasný kralovici, svých věrných Čechů tužby žalující,žalující zplň vlídným slovem, mocným pokynem; buď s námi vezdy jak my s Tebou stále, vždyť dědicem jsi velkým Karla krále – ať pod Tvým štítem nikdy nezhynem’: pak bude zářiť dlouhá na staletí vždy slavné jméno král náš Rudolf Třetí! Bůh žehnej Vám, by cherub lásky vroucí Vás pojil věncem slasti nevadnoucí, by sňatkem Vaším zkvetla Austrie: pak národové orla Habsburského ve štěstí Vašem dojdou štěstí svého, pak česká lípa v květ se rozvije! Bůh žehnej, zachraň drahé žití Vaše, Bůh zachraň národ, zachraň vlasti naše! 133
Při zahájení českého divadla v Brně.*)
Juž minul čas, kdy smutno u nás bylo, juž minul čas, kdy jméno Čech se krylo v šat lhostejnosti k práci národní, juž minul čas, kdy na národní roli jen kněz a herec byli apoštoly.....apoštoly... Duch nový zavál, svěží, původní, duch český, jarý, s neúmornou silou, jenž opět vzkřísil domovinu milou, by zastkvěla se jako v dávné doby a svrhla pouta cizoty a zloby. Vlasť probuzenou plným citem zase ctí národ celý v neskonalém jase. Z nás každý cítí, že jest jejím synem, že žijeme s ní, trpíme a hynem’, z nás každý věří v její velké příští, z nás každý vidí, jak se v mlze blýští zas novou září její diadem! Jen buďme hrdi otcův příkladem: ti v míru, v boji, v cizině i doma vlasť vyznávali srdcem, činem, rtoma, vždy doufajíce na životní pouti, ——— *) 4. dne m. září r. 1881. 134 že Vácslav svatý nedá zahynouti, že zradě vlasti trest jde v zápětí! Vlasť opět vstala, ale jakou snahou! Vlasť opět zkvetla v krásnou, velkou, drahou, leč jakou prací, jakou obětí! A mezi těmi, kdo se přičinili, by smutné vlasti líce vyjasnili, byl český herec, český ochotník. Ba český herec jako mučedník, jak štvaný cigán bloudil bez odplaty, jen aby šířil jazyk otců svatý, by česká mluva vlastí rozletla se, jak druhdy v lepším, ale dávném čase! Od města k městu chodil bez únavy, a naše děje, naše Břetislavy zas vyňal z kletby, která na nich lpěla. Jak chudý kejklíř na vesnici nuzné otvíral dětem staré báje luzné, až se jim duše plesem, bolem chvěla, jak otci naši přišli od východu v zem požehnanou, nehotovou k hodu, jak od pluhu se Přemysl stal vládcem a Libuši a lidu svému rádcem....rádcem... Tak český herec vesnici a městu k národním snahám ukazoval cestu. 135 Chrám Thaliin i budka kejklířova národní řeči daly peruť znova: zde bez ostychu proudila se směle, zde měla kněze, vroucí pěstitele, zde byla doma, volná, čistá, živá, vždy nadšená a mocná, působivá! – Však minul čas, – a národ ve své síle se kochal v krásném, velkém, vlastním díle, jež sám si stvořil ve své Praze zlaté; chrám Thaliin tam nad Vltavou zpěvnou byl důkazem a zárukou nám pevnou, že neumřelo slovo živé, vzňaté, jež český herec rozsil z nadšení, když národ slavil svoje vzkříšení! A byť i chrám ten Herostratským činem se rozpad’ v rumy, vstane v rouše jiném, a byť i chrám ten vlny požárové zchvátily proudem, vzejde v kráse nové, a jako fénix opět zastkvěje se k hrdosti naší v novém, slavném plese! A jako prve v uplynulé době zas Pantheon svůj staví národ sobě, v dnech Jobových jest pevným heslem jeho zas jako druhdy „na zdar důstojného“! – 136 I my zde, haluz Přemyslova kmene, s nadšeným citem, z mysli sjednocené Thalii skromně stánek otvíráme, by pramenem byl národním zkvětu a český prapor ved’ k novému letu....letu... Nuž otevři se, milý uměn chráme, národní mluvě, našim dějinám! Šiř lásku k vlasti, jazyku i rodu, sij ušlechtilé pravdy po národu jak v pravdě čistý, národní náš chrám, ať ze tvých tichých, osvícených síní národu zkvétá krásy dobrodiní a září světlo lásky vlasti svaté po šírých krajích Moravěnky zlaté!! 137
Nostrae Carolo-Ferdinandeae.*)
Dnes plesať chcem’; vždyť Austrie nám vrací chrám české vědy, který zbudoval národu svému, synům zemí českých, král Otec vlasti, Karel Jediný. Dnes plesať chcem’; vždyť po právu a pravdě dědictví dávné dostáváme zpět. Po dlouhém boji vchází jazyk český do starých síní slavných českých Mus, ne s bázní chabou, ale smělým krokem, s radostným chvěním, s plným hlaholem jak slavný vítěz, triumfyli slaví, jak mladý fénix, vzletlý z popele. Dnes Austrie se sklání ku Čechii s mateřskou láskou jako k dceři své, by Spravedlnosť na trůn postavila, by dokázala, že jen rovným právem chce stále mířiť svoje národy. – Dnes jásej s námi, Moravěnko švarná, kdy starší sestře vrácen stkvělý dar! Jásejte s námi, četní národové, jež mocným křídlem chrání Austrie, ať svorný ples se line od Adrie ——— *) Při kostumním plesu na oslavu universitní ve čten. spolku brněnském (18. února 1882). 138 až k strmým chlumům Krkonošských hor, ať jedna radosť letí od Šumavy až k šedým Alpům do tyrolských skal, ať jedna hymna hlaholem se nese po celé velké vlasti Habsburské, jak zřejmý výraz uznalého přání, jak výron jarý z ňader nadšených, by alma mater v Libušině městě ku zdaru kvetla svému národu, ku štěstí rostla vlastem našim českým, ku slávě byla celé Austrie, ku blahu žila slovanskému kmenu po všechny věky věků budoucích! – Ó vítejte nám všichni, kdo jste přišli k slavnosti vzácné, kterou národ náš staletí mnohá čekal s touhou vroucí, a víru jeho zplnil dobrý král! Nechť pravým blahem ples náš naplní se, nechť plným proudem radosť rozvlní se, nechť klesnou pouta staletého bolu, když národ došel severního polu svých vroucích tužeb; má svou mater almu, národním snahám základ, štít a palmu! Kéž alma naše žije, roste, zkvétá po všecky věky do skonání světa, kéž pravé, vzácné plody rozvíjí Čechii na zdar, k slávě Austrii!! 139
K jubileu p. škol. rady K. Wittka,*) ředitele českého gymnasia brněnského.
Blažen jest, kdo v mužném zralém věku trhá růže srdečného vděku za svůj život řádný, poctivý – blažen jest, kdo zpátky pohlížeje na své činy, není bez naděje, že ho zlíbá vínek zářivý, který jemu tisícové spletou za šlechetnou práci mnoholetou. Šťasten jest, kdo s neúmornou silou v pozdním věku chová mysl čilou, v těle zdravém pláli zdravý duch – šťasten jest, kdo věren svaté ctnosti bděle koná těžké povinnosti, jak mu velí národ, vlasť a Bůh, jak mu káže vůle pevná, hbitá, stálá mysl, duše svědomitá. Tak i Ty buď, Mistře vyvolený, blažen, šťasten v den Svůj oslavený, ——— *) Při slavnosti třicetiletého působení učitelského 7. dne m. července r. 1882. 140 blažen, šťasten celý život Svůj! Tisícové žehnají Tvé snaze – dej Bůh štěstí, aby čelil blaze k blahu lidstva drahý život Tvůj, věrný Bohu, vlasti, právu, škole s nadšením jak praví apoštolé! Vzornou pílí, prací vytrvalou řídíš ústav péčí dokonalou, jak jest svato muži celému. Ctíme v Tobě mysl přímou, čistoučistou, nelichotnou, duši pevnou, jistou, dostupnou též citu vřelému; jako vezdy tak i v budoucnosti ctíme v Tobě vzor své povinnosti. Škole žil jsi desetkrát tři léta – kéž mládeži vezdy símě zkvétá z rukou takých, jak Ty’s rozsíval! Pak by rostla dobrem, vědou, mravy ve strom silný, přímý, neviklavý, jenž by lidstvu, vlasti prospíval; neb jen mládež dobrá, mravná, pilná,pilná národu jest spása neomylná. „Zdráv buď stále!“ přejem’ Tobě z duše. „Žij nám dále!“ v nevýslovné tuše 141 zachvívá se z ňader nadšených! Drahý Otče, z úcty nezkončené přijmi přání prosté, nelíčené z našich srdcí Tebou blažených: „Žij vždy blaze láskou, činem, snahou Sobě ke cti, nám pak v paměť drahou!!“ 142
Na cestu.
Posílám vás nerad z domu, písně moje, drahé dcery, s bázní, v žalu, nevím komu, bez naděje, bez důvěry! Naposledy na vás patřím, verše moje, děti moje – jděte k sestrám, jděte k bratřím hledat u nich štěstí svoje! Zavrouli vám srdce svoje, k srdci mému navraťte se! Písně moje, děti moje, jděte, ale neztraťte se! V Hodětíně, v den sv. Magdaleny r. 1883.
143 Obsah.
I. Tužby vlastenecké. Str. Láska k vlasti11 Jsme národ jeden15 Ó lásko k vlasti18 Svoji k svému21 Našemu venkovu24 Má řeči krásná!27 Čtu v knize dějů Tvých30 Já nenávidím duše Ephialtův33 Našim ženám35 Naší mládeži38 Naší šlechtě42 Našemu studentstvu45 Našim kněžím48 Některým básníkům našim51 Bratřím Slovákům54 Bratřím na jihu57 Matce jediné60 Volnosti63 Manům Josefa Jungmanna66 Otci vlasti69 Národní písni73
[145] II. Tužby milostné. Str. I. – XXXI.79 – 100
III. Tužby různé. Str. Drahé matičce I. – VII.103 Žaly nevěstiny I. – V.107 Sen110 Byl veliký jsem věru král111 Jdu lučinou112 Aj Vesna113 Ta noc je báseň114 Já nechci více touhou mříť115 To lidské štěstí116 Sníh napad’117 Můj život118 Smutno mi119 Příteli120 Ó neberte mi ideály moje121 Ku zásnubnímu jubileu Jejich Veličenstev123 Za Boleslavem Jablonským127 Při sňatku J. V. kralovice Rudolfa131 Při zahájení českého divadla v Brně134 Nostrae Carolo-Ferdinandeae138 K jubileu p. škol. rady K. Wittka140 Na cestu143
[146] Tiskem mor. akciové knihtiskárny v Brně. –
E: av; 2004 [147]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Barvič, Josef; Moravská akciová knihtiskárna
(Nakladatel J. Barvič, knihkupec. Tiskem mor. akciové knihtiskárny v Brně. -)

Místo: Brno

Vydání: [1.]

Počet stran: 148

Věnování: Vlček, Václav
(Slovutnému pánu, panu Vácslavovi Vlčkovi, majiteli a redaktoru „Osvěty“ v Praze, spisovateli znamenitému a výtečnému básníkovi dramatickému, jenž učil mě v pravdě milovati vlasť, vděčně posvěcuji.)

Autor motta: Tyl, Josef Kajetán
(Jos. Kaj. Tyl.)

Motto: Tyl, Josef Kajetán
(Jos. Kaj. Tyl.)