Za Boleslavem Jablonským.*)

Jaroslav Tichý

Za Boleslavem Jablonským.*)
Jsme národ ubohý, uprostřed zápasu, jejž jako Sisyfos vedeme bez konce, nám řady klesají největších hrdinů, a vlasť jak Niobé lká stále nad hroby, vždyť rána za ranou ji stíhá zoufale, a syna za synem jí chvátí krutý los. – Své vlasti daleko, však v zemi bratrské dotrpěl jeden z těch, co myslí nadšenou a vůlí nezlomnou vzkřísili národ svůj, že světem zaznělo zas hrdé jméno Čech! Dotrpěl jeden z nich, jenž jako apoštol boj dobrý bojoval a slovem plamenným sil lásku k národu a k vlasti zhaněné, dotrpěl jeden z nich, jenž činem posvětil, čím srdce šlechetné cítilo, toužilo, dotrpěl jeden z nich, jenž jako Lumír kdys svou písní ohnivou zachvíval národem, jenž jako Záboj kdys pěl k srdci ze srdce, až národ jeho zpěv vssál v hloubí duše své, a zpívá nyní sám jak vlastní píseň svou, dotrpěl Jablonský, náš pěvec Moudrosti. – ——— *) Při slavnostním večeru v lit. odboru čten. spolku brněnského 14. dne měsíce března 1881. 127 Zář poesie mu svítila bez konce. – Se stromu života natrhal zralý plod a podal národu svou Moudrosť otcovskou, by v knize velké čet’, jež slove příroda, by ducha miloval, jenž veškerenstvem tchne, by velkou hlavu ctil, jež řídí celý svět, by živnou miloval svou krásnou, slavnou vlasť, ne planým slovem jen, leč srdcem upřímným, ne prázdným zvukem jen, leč skutkem účinným. A kdo svou zradí vlasť, jest zrádcem nejkrutším, a zločin největší jest zrada národní! Však blaze hrdinům, co krev svou prolili za volnosť vlasti své; krev za vlasť prolitá jest rubín nejčistší a nejkrásnější skvost! – Tak pěje Jablonský nám ve své Moudrosti. – Kéž čítá národ náš tu knihu nadšenou jak evangelium, jak svaté písmo své, by z ní se napájel nadšením horoucím pro krásu, dobro, ctnosť, pro Boha, národ, vlasť! Kéž čítá národ v ní svá zlatá pravidla, že právo vítězí, že pravda pravdu ctí, že práce plodná jest bohatství největší, a spokojenosť jen že v práci pramen má! Ne v skutku násilném, ni v chabé zahálce, leč v pravé míře jen nám kyne vznik a zdar, a středocestí jest jak zlatá pěšinka, 128 po které dojdeme, kde cíl nám září vstříc...! Tak radí Jablonský nám ve své Moudrosti....Moudrosti... Jak boží bojovník nám hřímal do duše, když mrtvá ospalosť poutala český lid: Ó bratří, povstaňte, juž rdí se jitřena, a hanba nebohým, kdo vstanou poslední! Svůj národ obraňte, svůj jazyk, právo, vlasť, jak druhdy předkové za doby slavnější, kdy české řeči zvuk zaháněl vrahů dav, jenž k nám se přivalil přes hvozdy Šumavské! – Jak pěvec veliký, jejž bozi milují, jak pěvec nadšený, jejž národ zbožňoval, spí věčně básník náš. – Na klíně matčině se sladko spočívá, a hle, klín mateřský jej k sobě přivinul, posvátný Vyšehrad mu bude poduškou, by aspoň po smrti spal sladce ve vlasti, kdy život nevlídný jej z vlasti vypudil. – Jest blaze milenci, když milenčino líc’ mu září majákem, by v bouři životní dosáhl přístavu! Jest blaze básníku, jejž citů okeán pohání na moře myšlének básnivých, když maják-ideál mu plane zářivý! A Jablonskému vždy idolem byla vlasť a láska ku vlasti zářivým majákem; 129 neb vlasť mu byla vždy jedinou milenkou, ji duší miloval, činem i myšlénkou, neb vlasť mu byla vždy bytostí vznešenou, jí život v oběť dal s radostí nadšenou, neb vlasť mu byla vždy nejdražší světicí, jí sypal do klína démanty zářící; vždyť s vlastí splynula života jeho slasť, a co v něm žilo vždy, byl národ, láska, vlasť! 130

Básně v knize V bouři a klidu: