Našemu venkovu.

Našemu venkovu.
Ó venkove, náš chráme národnosti, kde cizinský duch našel pevnou hráz, kde kvetou skrytě slavných předků ctnosti, a nepálí jich odrodilský mráz, v tvých chaloupkách byl asyl mluvě naší, když vyhnaly ji panské dvorany, tvé chaloupky, hle, nad paláce dražší, nám porodily naše Jungmanny! Kdy cizé vlny k nám si vedly dráhu, vlasť zaplavily zhoubnou povodní, v tvých chaloupkách si brala teplou vláhu a zaplesala píseň národní. Ba bylo smutno, temno jako v hrobě, a nikde světla, nikde přítele! Jen píseň tvá i v nejlítější zlobě šla za pluhem a výskla vesele. Ó venkove, můj rodný kraji milý, ty česká tvrzi, vzdorná, nezkrotná, chraň ryzosť svoji, vzhled svůj starobylý, ráz ctihodný a sídla prvotná! 24 Buď chloubou vlasti, jarou silou její, tvůj prostý lid buď věčný její štít: když vrahové se vrhnouť na ni chtějí, ty umíš za ni trpěť, padnouť, mřít! Tys vytrval, když tisícové ramen ji opouštěli v době pašijí, když nad ní vyřkla hrozné svoje amen vražedná rota vzteklých furií. Měj silnou stráž, můj dobrý lide veský, nepřítel číhá lstivě jako had, ať neklesne juž nikdy prapor český, by nezhanbil ho zradný renegatrenegat. Chraň luhy své a nivy přebohaté svou věrnou páží, rukou mozolnou, braň statky své, své stánky, krby svaté až do úmoru mocí nezdolnou! Jen svůj buď, svůj, ty tábore náš statný, by nesvedla tě vnada cizoty, sic připravíš nám osud neodvratný a sobě kruté jařmo heiloty! Jen svůj buď, svůj, jak za Žižkových časů, kdys hájil víru, vlasť i národnosť 25 a zničil vrahů jako v poli klasů, dokázal sílu, moc i rozhodnosť! Jen svůj buď, svůj, ať na národním sadu zakvétá lípa naší svobody: jen volný duch, jen práce do úpadu, jen vlastní síla spasí národy! 1879.
26