Některým básníkům našim.

Některým básníkům našim.
Ó pěvci naši, vraťte se nám zase a doma ssajte rosu nadšení, by lyra vaše znovu ozvala se i českým srdcem v českém snažení: vám cizina se stala milovanou, a vlasť krvácí tisícerou ranou! Ó pěvci naši, vraťte se nám zase! Vám domácí chýž málo prostomilou, vám chmurný sever teplým domovem, vy laškujete s Apenninskou vilou a rádi sníte v háji palmovém, vy celý svět svou písní objímáte a ráj v otčině málo, málo znáte: Vám domácí chýž málo prostomilou! A naše vlasť je chrámem poesie: i v našich horách dřímá reků sbor, i v našich vodách rusalka se myje a v hájích plesá lesních panen chor, v chaloupkách našich obrázky jsou vděčné a v lidu našem zdroje nekonečné; vždyť naše vlasť je chrámem poesie! 51 A historie země naší zlaté – jak ze pohádky vykouzlený svět, jak dráma velebné a hrůzně svaté, v němž mnohý vzpučel krvorudý květ, idyla něžná, vášeň závistivá, oasa míru, a zas bouře divá je historie země naší zlaté. Zde krásy tolik, a vy nezříte jí, zde ráj, vy z něho utíkáte v dál, jen do ciziny touhy vaše spějí, kraj cizí jest snů vašich ideál: Ó vraťte se a buďte zase doma a zašeptáte radostnýma rtoma: Zde krásy tolik, my jsme neznali jí! Ó pěvci naši, buďte Lumírové a rozplameňte srdce vychladlá, by láska k vlasti zkvetla v síle nové, jak rosou v máji růže uvadlá! Ó buďte doma lásky apoštoly, mír, svornosť sejte na národní roli, jak činívali naši Lumírové! Což nevidíte, nepřítel jak číhá, by statky naše, jazyk, víru vzal? Nás kletba sváru v každém díle stíhá, a před branami stojí Hannibal! 52 Ó pěvci naši, na to pozor mějte a jako Záboj k činům rozepějte; vždyť vidíte přec, nepřítel jak číhá! Ó pěvci naši, buďte naši zase a k nám se vraťte na domácí luh, jeť povinností svatou v tomto čase, by zaplacen byl veliký váš dluh; je doba vážná, koukol klíčí všude, ó vraťte sese, než pozdě, pozdě bude, ať potom pro vždy našimi jste zase! 1877.
53