Některým básníkům našim.
Ó pěvci naši, vraťte se nám zase
a doma ssajte rosu nadšení,
by lyra vaše znovu ozvala se
i českým srdcem v českém snažení:
vám cizina se stala milovanou,
a vlasť krvácí tisícerou ranou!
Ó pěvci naši, vraťte se nám zase!
Vám domácí chýž málo prostomilou,
vám chmurný sever teplým domovem,
vy laškujete s Apenninskou vilou
a rádi sníte v háji palmovém,
vy celý svět svou písní objímáte
a ráj v otčině málo, málo znáte:
Vám domácí chýž málo prostomilou!
A naše vlasť je chrámem poesie:
i v našich horách dřímá reků sbor,
i v našich vodách rusalka se myje
a v hájích plesá lesních panen chor,
v chaloupkách našich obrázky jsou vděčné
a v lidu našem zdroje nekonečné;
vždyť naše vlasť je chrámem poesie!
51
A historie země naší zlaté –
jak ze pohádky vykouzlený svět,
jak dráma velebné a hrůzně svaté,
v němž mnohý vzpučel krvorudý květ,
idyla něžná, vášeň závistivá,
oasa míru, a zas bouře divá
je historie země naší zlaté.
Zde krásy tolik, a vy nezříte jí,
zde ráj, vy z něho utíkáte v dál,
jen do ciziny touhy vaše spějí,
kraj cizí jest snů vašich ideál:
Ó vraťte se a buďte zase doma
a zašeptáte radostnýma rtoma:
Zde krásy tolik, my jsme neznali jí!
Ó pěvci naši, buďte Lumírové
a rozplameňte srdce vychladlá,
by láska k vlasti zkvetla v síle nové,
jak rosou v máji růže uvadlá!
Ó buďte doma lásky apoštoly,
mír, svornosť sejte na národní roli,
jak činívali naši Lumírové!
Což nevidíte, nepřítel jak číhá,
by statky naše, jazyk, víru vzal?
Nás kletba sváru v každém díle stíhá,
a před branami stojí Hannibal!
52
Ó pěvci naši, na to pozor mějte
a jako Záboj k činům rozepějte;
vždyť vidíte přec, nepřítel jak číhá!
Ó pěvci naši, buďte naši zase
a k nám se vraťte na domácí luh,
jeť povinností svatou v tomto čase,
by zaplacen byl veliký váš dluh;
je doba vážná, koukol klíčí všude,
ó vraťte sese, než pozdě, pozdě bude,
ať potom pro vždy našimi jste zase!
1877.
53