Svoji k svému.

Svoji k svému.
Jen svorni buďme a budeme silni, jen bratry buďme, a vlasť omladne, jen pracujme a lásky buďme pilni, ať oheň záští v srdcích vychladne, jen „svoji k svému!“, jak nás Otec učil, by nový život mezi námi vzpučil: jen svorni buďme, a budeme silni! Jen zapřeme se, zapřeme tu pýchu, co dělí nás a hubí otčinu a nutí vrahy k zlotřilému smíchu: jen přiviňme se v náruč matčinu jak svorní bratři, by ji potěšili a hojný balsám v její rány vlili: jen zapřeme se, zapřeme svou pýchu! Vlasť krvácí, a my jsme nevšímavi, vlasť zhaněna, a my ji nectíme, nepřátel proudy proti nám se staví, a my jen sebe, sebe vraždíme, žár nesvornosti v duších našich plane, a duch cizoty celou zemí vane – – my vidíme to a jsme nevšímavi! 21 Ta nesvornosť nám vraždí Otakara, ta nesvornosť nám přeje Lipany, ta nesvornosť nás hubí odestara a volá na nás mestné katany, ta nesvornosť nám Bílou Horu dává a celý národ ve hrob zakopává: tak ničí všecko, hubí odestara. A svornosť nás jen z mrtvých probudila, vlasť posilnila k nové naději, vzkřísila národ, jarou činnosť vsila a žehnala nám v každém kročeji: ba slavní, mocní, velicí jsme byli, kdy svornosti jsme stánek postavili; vždyť svornosť nás jen z mrtvých probudila. A proto, bratři, zanechme těch svárův a buďme zase svornou rodinou ve stánku míru, jedněch duše žárův a jedné mysli pro vlasť jedinou; pryč s nenávistí, láska buď tou mannou, jí smíříme vlasť, matku rozhněvanou, a proto, bratři, zanechme těch svárův! Ó nechtějme, by dějův listy jednou hlásaly o nás nejkrutější soud: „Byl národ slavný, řadu nepřehlednou měl velkých synův, ale jako bloud 22 se rozdvojoval pro bublinu každou – pak živořil a – zhynul samovraždou!“ Tak listy dějin hlásaly by jednou. – A proto, bratři, svorni buďme, svorni, vlasť potřebuje všech nás k zápasu, ne proti sobě, k vrahům buďme vzdorni, pryč s nesvorností, všeho do času: v oslavě vlasti, v lásce ku národu, na dráze světla, v boji za svobodu vždy svorni buďme, svorni, svorni, svorni! 1877.
23