Jen svorni buďme a budeme silni,
jen bratry buďme, a vlasť omladne,
jen pracujme a lásky buďme pilni,
ať oheň záští v srdcích vychladne,
jen „svoji k svému!“, jak nás Otec učil,
by nový život mezi námi vzpučil:
jen svorni buďme, a budeme silni!
Jen zapřeme se, zapřeme tu pýchu,
co dělí nás a hubí otčinu
a nutí vrahy k zlotřilému smíchu:
jen přiviňme se v náruč matčinu
jak svorní bratři, by ji potěšili
a hojný balsám v její rány vlili:
jen zapřeme se, zapřeme svou pýchu!
Vlasť krvácí, a my jsme nevšímavi,
vlasť zhaněna, a my ji nectíme,
nepřátel proudy proti nám se staví,
a my jen sebe, sebe vraždíme,
žár nesvornosti v duších našich plane,
a duch cizoty celou zemí vane – –
my vidíme to a jsme nevšímavi!
Ta nesvornosť nám vraždí Otakara,
ta nesvornosť nám přeje Lipany,
ta nesvornosť nás hubí odestara
a volá na nás mestné katany,
ta nesvornosť nám Bílou Horu dává
a celý národ ve hrob zakopává:
tak ničí všecko, hubí odestara.
A svornosť nás jen z mrtvých probudila,
vlasť posilnila k nové naději,
vzkřísila národ, jarou činnosť vsila
a žehnala nám v každém kročeji:
ba slavní, mocní, velicí jsme byli,
kdy svornosti jsme stánek postavili;
vždyť svornosť nás jen z mrtvých probudila.
A proto, bratři, zanechme těch svárův
a buďme zase svornou rodinou
ve stánku míru, jedněch duše žárův
a jedné mysli pro vlasť jedinou;
pryč s nenávistí, láska buď tou mannou,
jí smíříme vlasť, matku rozhněvanou,
a proto, bratři, zanechme těch svárův!
Ó nechtějme, by dějův listy jednou
hlásaly o nás nejkrutější soud:
„Byl národ slavný, řadu nepřehlednou
měl velkých synův, ale jako bloud
se rozdvojoval pro bublinu každou –
pak živořil a – zhynul samovraždou!“
Tak listy dějin hlásaly by jednou. –
A proto, bratři, svorni buďme, svorni,
vlasť potřebuje všech nás k zápasu,
ne proti sobě, k vrahům buďme vzdorni,
pryč s nesvorností, všeho do času:
v oslavě vlasti, v lásce ku národu,
na dráze světla, v boji za svobodu
vždy svorni buďme, svorni, svorni, svorni!