Volnosti.

Volnosti.
Ó volnosti, ó matko požehnání a kněžko světla, dcero přírody, co slzy stíráš, mírníš naříkání, a úsměvem svým blažíš národy, ó dlouho ždaná, vzejdešli nám jednou a tebouli nám těžké boly zblednou?! Vlasť naše byla slavnou, mocnou, velkou, Evropě srdcem, chrámem umění a národů všech jasnou učitelkou na dráze dobra, krásy, vědění, když Otec vlasti stánek Mus nám stvořil, a celý svět se naší moci kořil. Vlasť naše byla velkou, mocnou, slavnou, nepřátel hrůzou, pravdy pochodní, když velký mistr s pílí neúnavnou osíval světlem roli národní: ba tehdy Tábor zachvěl celým světem, a síla naše vzrostla plným květem. Vlasť naše byla mocnou, slavnou, ctěnou i štítem práva, zrádcův mstitelem, 63 když Jiří Velký s duší osvícenou náš kalich hájil před nepřítelem: tak věhlasem svým získal světa chvály, že jako soudce zářil mezi krály. Vlasť naše byla – není více, není – – kde volný Čech se hrdě Čechem zval, teď chlubný cizák v tyrana se mění, by vlasť mu tupil, statek, jazyk rval, a rodný Čech se za svou mluvu stydí a vlastní národ haní, nenávidí! Ó volnosti, všem lidem daná Bohem, ó vrať se k nám, do země naší zpět, kde všecky cesty zarostly nám hlohem, kde vymřel duch a povad’ síly květ: ó vrať se k nám, však ne v bitevním víru, leč jako cherub s ratolestí míru! Ó volnosti, buď dobrodějkou naší, buď naší matkou, sestrou, přítelkou, ať vlasti drahé svitnou dnové blažší, ať není více smutnou popelkou, ať září opět, jako druhdy bylo, kdy slunce tvé ji blahem zatopilo! Ó volnosti, buď vážnou, mírnou paní, buď matkou Gracchů, ladnou gracií, 64 buď prozřetelnou, nebuď lítou saní, ni nezkrocenou, vzteklou furií, buď chrámem ctnosti, studní pohostinnou, jen bahnem nebuď, mrzkou Messalinou! – Ó volnosti, vstup v srdce naše mladá a naplň mysl proudem nadšení, nechť síla duše nikdy neuvadá, kdy země volá ve svém soužení, nechť ňadra naše vzplanou v jednom chvění, by vlasti vzešlo nové obrodění! Ó volnosti, ty lidstva mesiáši, vstaň z mrtvých juž a mrtvé k činu buď, ať Táborův duch nad námi se vznáší jak věčná lampa, silou plní hruď – spoj národů všech hlasy v hymnus jeden: tak navrátí se ztracený náš eden! 1878.
65