Když národ náš byl ukolébán v sen
a nenadál se, že mu svitne den,
a nedoufal, že vstane z ponížení:
aj světlý anděl v nebes ozáření
se sklonil na nebohou naši zem –
a kudy kráčel svatým kročejem,
vše novým květem bujně rozkvétalo,
vše novým jarem opět zaplesalo,
vše volným srdcem zajásalo znova,
všem českým ňadrům vykypěla slova:
Jsme ještě národem!
Tak anděl budil, našel muže celé,
národním snahám pravé apoštoly;
z nich každý vroucně jenom pro vlasť planul,
z nich v díle svatém nikdo neustanul,
byť útrapy a pouta řinčela,
jim život – práce na národní roli,
jim život – echo ztraceného ráje...
A mluva česká znovu zazněla
a jí se opět ozývaly háje...
Ó buďte žehnáni, vy reci velkých snah,
co bez odměny prací ustavičnou
i mečem slova Blaník dobyli jste,
– a celé Čechy byly Blaníkem! –
pak vyvedli jste z něho kněžnu sličnou,
řeč naši krásnou, mocnou, slavnou, milou,
lahody plnou, dojemnosti čisté,
jež opět šveholila slavíkem,
a zajásala novou, jarou silou!
Ó buďte žehnáni, vy naši mučenníci,
co písmem, slovem, činem práci spasitelnou
jste vykonali jako Boží bojovníci
a zanechali vlasti paměť věčnou, nesmrtelnou!
Ó Jungmanne, náš velký apoštole,
jenž dobrý boj jsi vlasti bojoval,
svou víru ve vzkříšení zachoval
a požehnaně běh svůj dokonal:
hle naposledy láska Tvého lidu
Ti dává spravednosti korunu
a obětuje díkův panychidu,
neb Ty jsi bohem vlasti na trůnu! –
Hle pomník Tvůj – jej líbá matka vlasť,
jej s láskou žehná volná Slavie,
když na Balkáně pochovala strasť,
a zasvitli jí dnové blažení, –
Hle pomník Tvůj! – jej slavně přežije
Tvé velké dílo – naše vzkříšení!
Hle pomník Tvůj! – Však pomník nehynoucí
Ty matce Slávě sám jsi postavil,
žes přední stráž jí vyrval vlnám cizím
a přesvědčil nás životem svým ryzím,
že byl jsi rekem bez hany,
jenž Slávu, vlasť a národ oslavil! –
Nezhyne vlasť, když geniové tiší
žal matky své a její prosby slyší,
nezemře národ, máli Jungmanny!