XXX.
My, růže má, se neshledáme víc;
My, růže má, se neshledáme víc;
vždyť mezi námi propasť okeanu,
vždyť naší lásce odzvonili hranu,
vždyť naše vzdechy nikdy, nikdy vstříc
si nepoletí v sladkém políbení
jak v dobách zlatých milostného snění –
my, růže má, se neshledáme víc!
Můj genie, my neměli se znáť;
vždyť nebudem’ si nikdy rozuměti:
mé srdce – ptáček na stydnoucí sněti –
se chtělo na Tvém drahém srdci hřáť,
98
a sotva že se k němu přivinulo,
mrazivým chladem ňadro Tvé se vzdmulo –
můj genie, my neměli se znáť!
Patř na mohylu naší lásky jen:
tak chuda jest, jak láska naše byla,
jen pomněnka tu skromné lístky svila,
jako by střehla mrtvé lásky sen...
Snů našich růže opadaly záhy,
ač vezdy měly plno slzné vláhy –
Plač na mohyle mrtvé lásky jen!
Ó blíže přistup, klekni, předrahá,
a vzpomínej si na tom rově mladém,
jak srdce lidská často hynou chladem
a jak se láska zradně přísahá –
ó vzpomínej si, jak jsi roznítila
mých tužeb vroucnosť, bys ji usmrtila –
Jen blíže přistup, klekni, předrahá!
Pojď blíže jen, ne – nechoď, s Bohem buď!
My nesmíme se nikdy více zříti,
jak bolestno, a přec tak musí býti,
byť krutým bolem rozpukla se hruď!
Já žehnám Ti: Ať cherub Tebe chrání!
Já klnu Ti: Buď šťastna do skonání!
Buď milována, miluj, s Bohem buď!
99