Při zahájení českého divadla v Brně.*)

Jaroslav Tichý

Juž minul čas, kdy smutno u nás bylo, juž minul čas, kdy jméno Čech se krylo v šat lhostejnosti k práci národní, juž minul čas, kdy na národní roli jen kněz a herec byli apoštoly... Duch nový zavál, svěží, původní, duch český, jarý, s neúmornou silou, jenž opět vzkřísil domovinu milou, by zastkvěla se jako v dávné doby a svrhla pouta cizoty a zloby. Vlasť probuzenou plným citem zase ctí národ celý v neskonalém jase. Z nás každý cítí, že jest jejím synem, že žijeme s , trpíme a hynem’, z nás každý věří v její velké příští, z nás každý vidí, jak se v mlze blýští zas novou září její diadem! Jen buďme hrdi otcův příkladem: ti v míru, v boji, v cizině i doma vlasť vyznávali srdcem, činem, rtoma, vždy doufajíce na životní pouti, že Vácslav svatý nedá zahynouti, že zradě vlasti trest jde v zápětí! Vlasť opět vstala, ale jakou snahou! Vlasť opět zkvetla v krásnou, velkou, drahou, leč jakou prací, jakou obětí! A mezi těmi, kdo se přičinili, by smutné vlasti líce vyjasnili, byl český herec, český ochotník. Ba český herec jako mučedník, jak štvaný cigán bloudil bez odplaty, jen aby šířil jazyk otců svatý, by česká mluva vlastí rozletla se, jak druhdy v lepším, ale dávném čase! Od města k městu chodil bez únavy, a naše děje, naše Břetislavy zas vyňal z kletby, která na nich lpěla. Jak chudý kejklíř na vesnici nuzné otvíral dětem staré báje luzné, se jim duše plesem, bolem chvěla, jak otci naši přišli od východu v zem požehnanou, nehotovou k hodu, jak od pluhu se Přemysl stal vládcem a Libuši a lidu svému rádcem... Tak český herec vesnici a městu k národním snahám ukazoval cestu. Chrám Thaliin i budka kejklířova národní řeči daly peruť znova: zde bez ostychu proudila se směle, zde měla kněze, vroucí pěstitele, zde byla doma, volná, čistá, živá, vždy nadšená a mocná, působivá! – Však minul čas, – a národ ve své síle se kochal v krásném, velkém, vlastním díle, jež sám si stvořil ve své Praze zlaté; chrám Thaliin tam nad Vltavou zpěvnou byl důkazem a zárukou nám pevnou, že neumřelo slovo živé, vzňaté, jež český herec rozsil z nadšení, když národ slavil svoje vzkříšení! A byť i chrám ten Herostratským činem se rozpadv rumy, vstane v rouše jiném, a byť i chrám ten vlny požárové zchvátily proudem, vzejde v kráse nové, a jako fénix opět zastkvěje se k hrdosti naší v novém, slavném plese! A jako prve v uplynulé době zas Pantheon svůj staví národ sobě, v dnech Jobových jest pevným heslem jeho zas jako druhdyna zdar důstojného“! – I my zde, haluz Přemyslova kmene, s nadšeným citem, z mysli sjednocené Thalii skromně stánek otvíráme, by pramenem byl národním zkvětu a český prapor vedk novému letu... Nuž otevři se, milý uměn chráme, národní mluvě, našim dějinám! Šiř lásku k vlasti, jazyku i rodu, sij ušlechtilé pravdy po národu jak v pravdě čistý, národní náš chrám, ze tvých tichých, osvícených síní národu zkvétá krásy dobrodiní a září světlo lásky vlasti svaté po šírých krajích Moravěnky zlaté!!

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

v básni jsme nalezli 4 místa, v básni jsou označena takto
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

národ, volnost, prapor, vítězství, český, vlast, svoboda, dějiny, heslo, bojovník

319. báseň z celkových 1358

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Ke dni 28. září 1867. (Emanuel Züngel)
  2. 1791 – 1891 (Jaroslav Vrchlický)
  3. TĚM, KDO BOJOVALI ZA NÁS. (Eliška Pechová-Krásnohorská)
  4. PLES KORUNY ČESKÉ (Xaver Dvořák)
  5. RIEGROVA ZÁVĚŤ (Bohdan Kaminský)
  6. Manům Josefa Jungmanna.*) (Jaroslav Tichý)
  7. Čtu v knize dějů Tvých... (Jaroslav Tichý)
  8. Z NAŠÍ DOBY. (Antonín Klášterský)
  9. NÁVRAT. (František Serafínský Procházka)
  10. Náš původ. (Eliška Krásnohorská)