ROMANTICKÁ HISTORIE
To bylo někde dole na Šumavě.
Den zabil jsem v hrách s divoškou tou snědou
a večer v hotelu při černé kávě
jsem snil a kouřil. Rusý vlas, tvář bledou
jsem cítil v duši, jak ji propaluje
pár hnědých očí. Krásných v zadívání,
oddaných očí pár. A nevím ani,
jak přišla, u mne stojí z nenadání
divoška snědá, zrakem zabodnuta
do mojich očí. Přísná, nepohnutá
a mlčenlivá, ta, jež se vždy smála.
A moji ruku lehce do svých vzala,
šeptajíc tiše: Miláčku – a vedla
mé kroky v noc.
Stál měsíc nad jezerem
a my též stanuli. Na zkácený kmen sedla,
a její hlas vibroval zlatým šerem:
„Dnes musím zemřít. Neboť nezemřel
ten, jenž měl být už mrtev. Bez přísah
jsem byla jeho, bral a dával – žel!
jen to dát nemoh’, po čem sen můj práh’:
milovat toho, který sílu měl
ilusi krásy smrtí život dát.
Zbaběle přišel dnes a prosí. Snad
37
cos ještě žije mezi mnou a jím,
leč je mi cizí už. Jsem unavena
a spát se chce... Je trochu divno, vím,
že mluví s tebou takhle cizí žena.
Ty miluješ též ilusi – buď zdráv.
Buď s bohem, drahý.“
Ráno odjela
bez rozloučení. Třicet moralistních hlav
kývalo seriosně. – Pokoj s ní.
38