TORSO ŽIVOTA
1902
[9]
V TVOU KORUNU, ŽIVOTE...
V tvou korunu, živote,
v tvůj smutek, ó ženo,
krvavé korály nasázím,
své bolesti věno.
V mém srdci z ran úrodných
ten rudý šperk vzpučel,
kmit věčnosti, jejž jste rozšlehly,
sen, příčina, účel
a tajemství bytí chví
v těch krystalech krve.
Ať na vašem čele zaplanou,
mé oběti prvé.
Tvou slávu ať zpívají,
ó živote – ženo,
i bolestnou rozkoš bytostí,
co z vás jich narozeno.
11
DRAMA
Je po všem, po všem. Horečně pusta
je moje hlava, tělo žhne všude,
kam lačně tisk’ ústa.
A v očích kruhy tancují rudé
a duše chví se, prázdna a pusta.
Co z toho bude?
Zbabělče! Bídný! Flakon ten malý
už nevyrveš mi. Ty’s muž, já žena.
Jak krásně jsme lhali!
Idyla ve dvou, tak často sněná,
nám bila v žilách, my přísahali,
ty muž, já žena.
Tvůj prsten zlatý, plaz jedovatý,
v mé srdce vkousnut pije a pije.
Kdos pod zemí hnije
pro jeden drobný prstýnek zlatý.
Ty se mi hnusíš! Plaz ten tak pije!
Tři noci s tebou... V tu čtvrtou dnes
sám budeš. Hlavu pyšně nes.
Jsi čist. Pyšně ji nes!
12
INTIMNÍ DRAMA
Procit’ jsem náhle. Prudký jas
plá rozlit po mém pokoji.
– Ty mstivé oči hoří zas!
Ty oči dne se nebojí!
Noc celou bděly u mých hlav
a k šílenství sny moje štvaly. –
Ó bože, bože, teď mne zbav
těch očí, které glosovaly
mlčením ironickým drama
její i moje. Mrtva je.
Tak chtěla mít ten efekt sama:
smrt tiše drama dohraje.
Shasni ty oči doutnavé,
ó bože, které ve mně žhnou!
Mé myšlenky jsou stonavé
mstivostí jejich tajemnou.
13
PODZIM
Hle, stříbrná hvězda
v modřínech tryskla na pokraji lesa.
A zádumčivý večer závoj stáh’
na svět i duše.
Kdes v pustnoucí vile
alt vroucí zpívá. Výsklo ve mně srdce.
Oh, hnědé oči, vlasy rozjiskřené,
vášnivé vlasy!
Jak stisk’ by mi hrdlo
kdos cizí silnou rukou (listí padá)
a do uší mi křičel vysměvačně:
Quijote, amen.
14
GALANTNÍ SLAVNOST
Za Karlem Hlaváčkem.
Shasli jsme světlo. Velký měsíc
nám visel v okně namodralý,
milenec teskných pohádek.
A snivý Loris pod palmami
hudebným altem měkce zpíval
sentimentální baladu.
V těch rytmech plakal život. Touha.
Dny šedé, přitlačené k zemi.
A hořkost, hlad a zoufalství.
Neb umřel básník tichých balad,
nervosní dítě z konce věku,
a my mu tryznu světili.
Clitandr zvážněl. Pulcinella
v smutečních šatech pod závojem
si třpytné slzy stírala.
Pierrot a ta celá banda
ničemů s pikantními vtipy
myslila na cos. – Eh, bien.
15
A jak plál měsíc, Loris zpíval,
ty černé stíny tancovaly
v smutečním tempu menuet.
16
SMUTNÝ VEČER
Světla žhnou, rety žhnou
a v tanci vločků sněhových jde noc
do duší vlnou tajemnou.
Náš zámek z křišťálu
tam v horách teskní zavát. Na míle
vrhá mdlý reflex opálu.
Má Hildo naivní,
já stavěl marně. Štíhlé arkýře
nadarmo v čistém vzduchu sní
o ryzí síle žen
a mužů budoucích. Tys selhala.
Tys bála se čtyř věrných stěn.
A ty ses děsila
být diskretní a indiskretní... ty!
Minulost v tebe nesila,
budoucnost nemá žní.
Mně teskno je nad tebou, nad sebou,
nad naší stavbou smuteční.
17
NA HROB TVŮJ...
Na hrob tvůj černý smrk jsem vsadil
dumavě teskný. Bez nápisu,
kdo líbal, miloval, kdo zradil.
Tvou prudkou hlavu ostře leptá
sen, věrný ryjec delikátních rysů.
V těch rtech cos chví se ještě, šeptá.
Proč víc jsme chtěli? Prsten, v němž se snoubí
nebe a peklo, bolest, temné pudy,
bytosti naše semknul v mračné hloubi.
A poutáni, odpuzováni,
žili jsme znova všechny staré bludy
od počátku až do skonání.
Až tvoje duše měla sílu
zlomit se sama. Žlutě hasnul den
a západ žehnal tvému dílu.
Měj díky za ten nový život, drahá.
Ať ironicky k smrku nachýlen
kříž vedle civí s hrobu sebevraha.
18
ADVENT
Viselo slunce rudé nad městem
v poledních mlhách. Zvony kolébáno,
mluvilo smírně k lidským bolestem.
A žena, která život milovala
tak divoce jak já, zašeptla: Moje ráno!
Já žila, čekala a nedoufala.
Korunu zlatou líbat prahly rty,
korunu zlatou sníval chladný vlas.
Šel život... šlapal sny i revolty.
A hle, koruna žití hoří krví
a mrtvou naděj k slávě volá zas.
Živote, díky, milenče můj prvý.
– Důvěrným steskem trysknul její smích.
A moje srdce též se rozšumělo
jak bílé břízy střásající sníh.
19
RTY SHASLÉ MĚLA...
Rty shaslé měla, ve zracích
tma těžkých nocí visela.
A padal, padal chvějný sníh.
A krutá zpověď vyhřměla.
V těch hříších čet’ jsem život svůj,
v zoufalství jejím svoji bídu.
Živote, bože, ulituj!
Dej sílu kopnout v soucit lidu!
Živote, bože, rytmus dej
a ztajení našemu bolu,
ať nemodlí se dobroděj,
když v úzkostech svých jdeme spolu.
20
PŮLNOC
Šumící lampa bledě hoří
a bledě hoří na dně duše
zšeřelá lampa. Ticho. Sen.
Vzduch provlnil se novým rytmem,
rytmem tvých ňader a tvých kroků
a dechem tvojich věrných rtů.
Má hlava klesá, vzpomíná si.
Tys měla temné bezdné oči,
smyslné, horké, věrné rty.
Dnes nechoď ke mně! Děsím se tě!
Pruh temně modrý na tvém hrdle
a v očích plá ti zoufalství.
Tys neměla se vraždit! Měla’s
tak prudkou duši, udýchanou,
smyslné, horké, věrné rty.
A měla’s žízeň po životě.
A sílu lásky, sílu vášně,
smyslné, horké, věrné rty.
21
PÍSEŇ
Divoký mák si natrhám
na poli zprahlém nejvíce,
pomněnky modré k němu dám,
jež u struh kvetou teskníce.
Na její lože nastelu
mák divoký, mák divoký.
Můj bože, já tam nastelu
mák divoký, mák divoký!
Ať rdí se, cudná světice,
ať stud a vztek jí v tvář krev hnal!
Mák rudý rád mám nejvíce.
Vždyť krev jsem vždycky, vždycky dal!
Krvavě kvetla láska má,
jak krví plá má nenávist.
Umřela v krvi láska má.
Co slzami zrosila míst!
Ó ctnostná panno, světice,
můžete s pomněnkou si hrát.
Mák rudý rád mám nejvíce
a umím, umím pohrdat!
22
RÁJ
Ve spirále jsme kroužili
kol stromu zapovězeného.
Ty plody voněly v plamenech slunce
a my měli hlad.
Ve zracích ženy plálo pokušení
a ruce se jí třásly touhou.
– Ty moudrý hade, tebe miluji.
Pověz nám více o zlém bohu.
Proč o hladu nás nechá bloudit?
Proč vůni nejprudčí dal plodům,
když nám je zakázal?
Rci svému bohu, jak ho nenávidím!
I my jsme bohové? Dík, filosofe.
Má snědá Evo! Tělo sametové!
23
PORTRÉT
Dva vlčí máky měla ve vlase
a pružnost kočky hrála v snědém těle.
A záře elektrická chvěla se
v těch očích, gestech, v bytosti té celé.
Zmizela navždy. A v mé paměti
vášnivě, na mžik, znějí její struny.
Zpívá tam bolest, vzdor a prokletí:
Náš rudý prapor vlaje nade trůny.
24
PODZIM
Večery kouzelné! V mlhách stříbrných
měsíčních paprsků se taví sníh
a mlýny hrají pod stráněmi.
Dumavá práce zelenavých kol
si zpívá šerem! Proč ten stesk a bol
mou duši chyt’ a tlačí k zemi?
I na mých polích praskal zlatý klas
a za polední slunce svit se třás’
a tančil po vlnách mých polí.
A pro mé zrno mlýny nehrají.
Strništěm ilusí si hvízdají
výsměšné větry... a to bolí.
25
ZTRACENÝ SYN
Pod střechou rodného domu
za vsí tam u topolů
vzpomíná matka. V tu hlavu
vdech’ život glorii bolu.
A tady – – Mlhy a slunce
na pastvách fidelních prasat.
A měsíc nepřestal lživé
penízky lítosti střásat.
Není, kam zabořit hlavu,
není, kde zaplakat tiše.
Rovina, pastvina, úhor.
A tam ty stříbrné výše!
Mezi nás položil život
sen dálek a ženu.
Má smutná matko! Chci sílu
bez vzpomínek, žalu a stenu.
A napasené stádo se pere
a lhostejně ve špíně míjí –
syn ztracený nade vším hvízdá
zatrpklou elegii.
26
KOUSEK LÉTA
Ty hračky velikých dětí
mě znudily již. A lesy
dumavých sosen a smrků
zas šumí lhostejně.
Po jitrech kouzelných přišly
dny pusté a bez výhledů,
po večerech doutnavých všecky
bolesti ulehlé.
Tak prostřed přemoudrých lidí
mě schvátil hnus a smutek.
Dech duše jsem nepocítil,
tep srdce nezaslech’!
A rytmy zápasů lidských,
závratné vysoké tony
bolestí, vzteku a pomsty
se ve mně vzbouřily
v rostoucí refrén: Zpět v město!
je teskno mi po večerech,
kdy bída v ulicích bloudí
a zoufalství a hlad.
27
Je teskno mi po Praze mé
a po příteli mi teskno.
Být živou nitkou v té tkáni,
tak prudce citlivou!
Revoltou chvět se a zníti
a budit echa v srdcích.
Addio, titěrná villo,
addio, mecenáši!
28
POHÁDKA MÁJE
Hle, svátek květů a bídy,
hle, svátek blouznivých duší
a bledě zjasněných nocí
a svátek slunce a smíchu –
proč pláčeš, Markétko?
Oh, věčný stín ve tvé jizbě
a bolest v kalných již očích.
A děcko na tvojich loktech,
úsměvné, chtivé života,
tesklivě vzpíná ručky.
Je mrtvo, co zpívalo v tobě
před rokem, dvěma, či ztlumeno pouze?
Dnes žije jen, co trpí. Tvé tělo,
tvá duše, jež zná jen kletbu
a nenávist a vztek.
A tvoje děcko. Neměř hloub řeky
pohledem, v němž se smrt rve s žitím,
hleď výsměšně ve tvář světu
i cudným Helenkám a naivním básníkům
s očima zavřenýma.
29
Zpívej jim dotěrnou píseň
adventu svého a postu,
zpívej jim pamflet o Marii,
o zastínění Ducha Svatého
a o slepých a hluchých!
30
SENTIMENTÁLNÍ PIJÁCI
Příteli melancholiku,
druhu mé duše tulácké,
pod kterým nebem shasnou kdysi
životy naše žebrácké?
Pohádek našich stříbro, šeď
kdy rozstříkne se, v kterou zem?
Kdy hudby, jež jsme milovali,
posledním vzdychnou akkordem?
Oh, dávná láska procitá
zas echy v strunách srdce. Dost!
Na zdraví sobě! Snům a světu!
Ať rekviem má minulost.
Ve zlatém víně ztopíme
tyranský rozmar paměti.
A zpívat budem, zapomenem
lásku i vztek i prokletí.
31
ZTROSKOTÁNÍ
Loď padá ke dnu, a mé srdce
se zachytilo v chaluhách.
Můj kapitáne, konec! Díky
za dobrodružné plavby v tmách.
Byls dobrý, věrný, shovívavý,
zamlklý soudruh mojich cest.
Oddané srdce do věčnosti
plamínkem rudým bude kvést
a svítit v pozdrav plavcům novým,
jež v dálky nad ním povedeš.
Však, kapitáne, loď-li klesne,
ať všecky myši ztonou též.
Nedovol, aby tancovaly
na třísce z lodi po vodách
a bolest srdce glosovaly,
jež umírá tam v chaluhách.
32
SEN SEVERU
Na horách někde
jsem vrásčitou zřel osamělou sosnu.
Milenkou blesků byla,
o její pahýly se mraky trhaly,
a láska země temnou zelení
v jehličí kvetla.
Strom přísný, šerý,
jenž nikdy nerozpuk’ křehoučkým květem,
nezasnil o jihu, palmách a piniích,
jen křemen z tvrdé půdy vpíjel
a na pozdravy dálek sugestivních
šumíval skoupě.
Hle, půlnoc v městě,
třesavá světla plápolají větrem
a má horečná hlava blouzní.
Tak smutně bije srdce,
jak srdce zvonů pohřebních.
A hlava třeští... Kosmogonie
a soumrak bohů dechly na mne s hvězd.
33
Proč dal’s mi, bože,
žít tuhle bídu? Perspektivy dálek
a rytmus moří a takovou slabost!
Na tebe čekám,
na tebe, spasiteli, sosno severní.
34
SIESTA
Žár bílý spí na stromech
a vzduch se nehne.
Z řas přivřených kmitá
vztek nudy.
Dvě smyslná zvířata,
žena a kočka,
dvě těla elektrisující
se dráždí.
Srst kočky plá jiskrami
pod prsty ženy.
A rytmus ženiných ňader
ji houpá.
Žár bílý spí na stromech
a pálí v krvi.
Z řas přivřených kmitá
vztek nudy.
Dva pohledy pátravé
se v sebe ryjí.
Tys matka. Samice. Kojíš.
Já také.
35
Co teď nám po mláďatech?
Mdlá rozespalost
nám hladí kůži i nervy.
Krev žehne.
Ó, kde jsou žhavější oči
a vítězící?
Vzdát se jim, podlehnout chceme
jich síle!
36
ROMANTICKÁ HISTORIE
To bylo někde dole na Šumavě.
Den zabil jsem v hrách s divoškou tou snědou
a večer v hotelu při černé kávě
jsem snil a kouřil. Rusý vlas, tvář bledou
jsem cítil v duši, jak ji propaluje
pár hnědých očí. Krásných v zadívání,
oddaných očí pár. A nevím ani,
jak přišla, u mne stojí z nenadání
divoška snědá, zrakem zabodnuta
do mojich očí. Přísná, nepohnutá
a mlčenlivá, ta, jež se vždy smála.
A moji ruku lehce do svých vzala,
šeptajíc tiše: Miláčku – a vedla
mé kroky v noc.
Stál měsíc nad jezerem
a my též stanuli. Na zkácený kmen sedla,
a její hlas vibroval zlatým šerem:
„Dnes musím zemřít. Neboť nezemřel
ten, jenž měl být už mrtev. Bez přísah
jsem byla jeho, bral a dával – žel!
jen to dát nemoh’, po čem sen můj práh’:
milovat toho, který sílu měl
ilusi krásy smrtí život dát.
Zbaběle přišel dnes a prosí. Snad
37
cos ještě žije mezi mnou a jím,
leč je mi cizí už. Jsem unavena
a spát se chce... Je trochu divno, vím,
že mluví s tebou takhle cizí žena.
Ty miluješ též ilusi – buď zdráv.
Buď s bohem, drahý.“
Ráno odjela
bez rozloučení. Třicet moralistních hlav
kývalo seriosně. – Pokoj s ní.
38
MELANCHOLICKÁ POUT
1906
[39]
Tobě, mé peklo a mé nebe,
Tobě, mé peklo a mé nebe,
vyzpívat chtěl jsem svět i sebe,
snů zrádnou hru a komedii
a pudy, které v černých nocech vyjí.
A písně šerem v slzy tály,
na slunci divým rytmem hrály
a ve všech, ve všech věčně hoří
reflexy dvou hvězd, tancující v moři.
41
PÍSEŇ
Je málo květů po Čechách
pro tvoje černé vlasy
a v žádném nekrvácí nach
hodný tvé snědé krásy.
Však šibeniček morálních
dost u vesnic i měst.
Veselý hříchu, v stínu jich
jak mohou květy kvést?
Kopřivy hluché, lopucha
rok každý bují znova
a zbožným lidem do ucha
traktáty z Ochranova.
Modlit se stejně marno je,
jak bylo v dětský čas.
Až rozkvete-li aloe,
tou ozdobíš si vlas.
42
ZTLUMENĚ
V posledním světle plál a has’
tvůj hnědý vlas.
A vřava města ryčně kol se hnala,
březnová žádost přísahala, lhala
a bázní chvěl se hlas.
U tvého prahu naposled
cos šeptal ret.
Modlitba díků nebi, že jsi vstala,
v mém srdci a v tvém oku v slzu tála
a kouzlem kvet’ náš svět.
Spí žár a radost v obzorech.
Ten sen zrát nech,
jimž vůně mojich květin k tobě vála,
když duše má se o tvůj život bála
a šíleli jsme v úzkostech.
Po těžkých tmách
zahoří spasný jitřní nach,
neb život chce, bys kvetla a se smála.
43
KDYSI VEČER
Opona padá. Pojď, ať jásají,
ať pýchou kastovní se muži rdí i ženy,
že našli svého básníka.
Viděla’s oči té, již zavraždil?
Mne ruce morálka, jsou pudy usmířeny.
To není naše tragika.
Ti lidé boulevardů a salonů,
ta noblesse bursovní a vtipní žurnalisti,
ti našli svého básníka.
Pojď, zapomeň jich. Sametovou tmou
již voní akáty a jemně šumí listí.
Vzdech řeky v šeru zaniká.
A naše tragika
v takové noci vysní svého básníka.
44
RICHARDU DEHMELOVI
To bylo ve dnech běd a ponížení.
I my jsme přišli ve světelný sál
pro chvíli žáru, pro slib vykoupení.
Byl cizí zástup, před kterým jsi stál.
A ve tvém hlase všechno mluvilo:
radosti, pýcha, horké blaho ženy,
krev zrazená, sen bolem usmířený,
co dalo život, co jej zabilo.
Nad dobou, z doby vítězství a žaly
a touhy, jež po nových sluncích plály,
duše, jež znala příští tragiku.
A vzadu, v koutě, dva se k sobě tiskli,
dva páry očí nadějí tou výskly,
dva lidé šeptli: Díky básníku!
Ve Vídni, v zimě 1904.
45
VZPOMÍNKA Z MOSTU
Ve vzduchu chvěl se sametový třpyt
a po zemi hra stínů
a my zasedli zlaté víno pít
u otců kapucínů.
Den hříšně kvet’ a smál se askesi
až ve klášterní ticho
a páter Němec vzdychal: ,Poesie!‘,
šňupal a hladil břicho.
Řím, Wicklef, Hus a přísní papeži
ustoupli brzo vínu.
Nu, na morálce málo záleží
u otců kapucínů.
A páter Wolfgang šeptal o ženách
famosní historie.
Já ovšem cítil v tváři horký nach,
což oficielní je.
Můj vlasatý druh reformoval svět
(hrál dynamit v tom roli)
a kácel trůny. Páter Wolfgang bled’:
,Svět potřebuje soli.‘
46
Den hříšně kvet’ a mně táh’ hlavou sen:
Ty, zmlklá, sedíš u mne,
paprsek slunce padá roztříštěn
na tvoje čelo dumné
a světelná hra, kterou vzplál tvůj vlas,
dostačí, drahá, zcela,
by pokrytecká ctnost a asketický mráz
i tato krčma-cela
poznaly pyšnou slávu života
a blaho slunných výší.
Ty vzdálená, než sen můj ztroskotá,
buď zdráva! Ještě číši!
47
PÍSEŇ CIZÍ BOLESTI
Noc míjí. A jak vítr stená,
tvůj pláč mým nitrem zostra zní,
smuteční vrbo, zasazená
do dlažby čtvrti tovární.
Oh smutek věcí, smutek duší
a smutek marné revolty
v hodině pozdní prudčej’ vzruší.
Zbývá jen stisknout horké rty.
Tak bloudím v sněžných vločků tanci
a hledám rytmus pro svůj žal.
Den vydráždil mne. Dissonanci
v mém nitru večer neuspal.
Lucerna tichá šeptala mi
v ztraceném koutě předměstí
tvůj život. Klesáš pod ranami.
Kdo pomůže kříž donésti?
Invektiv sykot hlavou letí
a mstivých veršů vzteklý vír,
jenž sílu nevdechne v tvé sněti
a tvojí duši nedá mír.
48
Mé srdce vichří. Vítr stená
a v něm tvůj pohřební zpěv zní,
smuteční vrbo, zasazená
do dlažby čtvrti tovární.
49
MÝM SNEM JSI PROŠLA...
Mým snem jsi prošla, jako zjevení
alejí tmavou v půlnoci jde tiše.
A skoupý vínek černé zeleni,
jenž celovat chtěl čelo tvé i vlas,
již vadne, chřadne, hořkou vůní dýše.
A neznám ani jméno tvé. Tvůj hlas
a rytmus kroků v mojich smyslech dřímá.
A reflex tvojich očí radostných
mi dává zapomenout, že je zima,
že na stromech a v duši leží sníh.
50
SETKÁNÍ
Dnes probudil se v nitru (dlouho spal!)
hlas dobrý, tichý
a já se ti zas drsně zpovídal
z mrzácké pýchy.
Poledne v září bylo, jasný den
a čisté nebe,
když toulkou v polích mdlý a rozteskněn
potkal jsem tebe.
Ty’s měla truchlé oči soucitné
a vroucná slova.
I stébla prý se leckdo zachytne
a žije znova.
Jen v něco věřit! V boha, lidi, zem’,
v sebe a práci.
Bez víry těžko býti vítězem.
A člověk ztrácí.
– Mé všechny víry a má vyznání
po větru letí
a zbyl mi jenom hněv a zklamání
a troud a smetí.
51
Leč tvoje drahé oči znavené
mé srdce hřejí,
že vedle tebe sotva vzpomene
zlých beznadějí.
A ve tvých rukou je tak bezpečné
to srdce chudé,
že necítí žár půdy sopečné
a vášně rudé,
jen ze slunce, vzduchu se raduje,
jak pták si zpívá,
co ve tvých zracích světle tancuje
zář, jež se stmívá.
52
CASSIUS
ZLOMEK
I.
I.
Pes polovzteklý městem pobíhám
od prvních světel večera.
Mha škrtí svítilny. Jsem sám a sám.
A stín můj a má chiméra.
Ta na mě svůdně kývá z daleka,
nad řekou stane záhadně
a cosi šeptá. Oh, jak uleká
sen o tom mrazně vlhkém dně.
Zas dál se plížím. Skřížím cestu lidí:
jen kopnutí a trochu slin.
Můj vzteklý hlas sám za sebe se stydí.
A štěkám jenom na svůj stín.
Dost melodicky štěkat uměl jsem
(snad přízeň milostivých Mus),
leč nemoh’ jsem být nikdy umělcem
pro svoje jméno: Cassius.
53
Je příliš krásné, touhou pomsty plá
a šlehá jiskrami jak brus,
když mečíř brousí dýku. Věc to zlá
a luxní pro psa, míti vkus.
54
II.II
II.II
Ta noc je věčná. Pustě, zoufale
zní temnem telegrafní drát.
Pohřební hudby chmurně pomalé
tak monotonně znají hrát.
Pár spadlých listů vítr roztočil
v bizarní tanec posměšný.
Tak víří dlažbou, paskvil jarních sil
a pamflet na mízy a sny.
Ta noc je smutná. Nezřít člověka.
Tož netřeba být surovým.
A z listů život tiše odtéká. –
Ten nejkrásnější ulovím
a hřát jej budu teplem svého těla,
list lípy nebo kaštanu,
a byť i duše z něho odletěla,
s ním do svítání zůstanu.
55
III
III
Mí dávní druzi, kdysi nesmělí,
teď cení zuby na potkání.
Kdo byli kdysi, nejsou přáteli.
Eh, pes to nepohřeší ani.
Jim teplou boudu sotva závidím.
Já každý řetěz překousal.
Jen nad slabostí svou se zastydím,
když do srdce se vkrade žal.
Sám toulám se. Je měsíc ještě můj.
Ten nevezme mi nikdo víc.
Ty učesaný psíku, pamatuj:
smím štěkat ještě na měsíc.
Sám toulám se po městě s hladem svým
a se svou tesknou chimérou.
Jsem zcela blažen tímto bohatstvím.
To moji druzi nežerou.
Hafani pyšní, psíci salonní,
útěcha esthetických dam,
indignovaně hlavu nakloní,
když náhodou je potkávám.
56
Oh, panstvo psí, můj rozmar veselý
nad vaším vážným rozhořčením!
Kdo byli kdysi, nejsou přáteli.
I já pak smíchem zuby cením.
57
EMĚ
Za sny a za touhou
vyšel jsem v svět.
V severním moři zrál už pro mne
krvavý květ.
Tobě jej utrhnu,
tobě jej dám
za podzim, který kdys tak čistě
rozkvetl nám.
Tvou hudbu v duši mám,
očí tvých jas
a srdce, které nežádá nic,
přinesu zas.
58
PÍSEŇ
A podle vod a podle cest
šuměly truchlé topoly.
Rci, jaký lék na srdce jest,
když vzpomínka je rozbolí?
Kraj rodný s nocí hovoří
v tvém srdci – znáš ten stesk a žal?
Kol tebe les a pohoří.
Oh, komu bys se zpovídal?
A ženy s květy kolem jdou
a smutné písně zpívají
a ve tvou duši ubohou
marnosti se tmou splývají.
59
TESKNICE
Měsíční světlo padá na podlahu.
U krbu sedím v dlaních horkou hlavu,
a myslím na domov.
Zlá erotika koček venku řádí.
A v ohni tancuje mé celé mládí,
hra, scény beze slov.
Jediné brázdy na tvém černém lánu
jsem nevyoral v jarním rosném ránu
a zrna nezasil.
Když nad úhory tvými s tesknou tváří
a zamyšleně stáli hospodáři,
jich trud mi cizí byl.
A dnes ten smutek hořce pláče ve mně,
můj smutek pozdní, daleká má země,
však marný nesmí být.
A po tvých písních duše zasteskla si,
po temném kouzlu krve mojí rasy,
jíž bolest svou chci křtít.
60
FÉLIXU QUINTANOVI
U babylonských vod
jsme truchle sedávali
a temný doprovod
k úderům srdce hráli.
Pro drobné bolesti
jsme drobné verše měli,
však žíti, unésti
jsme chtěli vesmír celý.
Vše zklamalo. Náš sen
mdlá utloukl si křídla,
vzruch každý otráven
a vyschla všecka zřídla.
Hlas jeden z daleka
(tak domov mluvit umí),
hlas volá člověka
a člověk porozumí.
Kdes na dně duše tvé
pohádka dětství dřímá,
snad jaro rozkvetlé,
snad zasněžená zima
61
a kraj ten kouzelný,
zahrady, vsi a města,
tvé oživuje sny
a volá: Zde je cesta.
A najdeš písně zas,
jež v kolébku ti zpíval
kdys kraje, lidu hlas.
A setřeš slzí příval
a choré srdce tvé
se přivine k své zemi,
ať Londýn hladem řve
a zní kletbami všemi.
62
Z MONTMARTRU
Jak chytne srdce tvé a duši rozteskní
ta píseň divoká, ten posun groteskní!
Ve vzdušný černý šat je volně zhalena
dnes útlá Isabelle. A nahá ramena
z temného pavučí chvějivě vystupují,
pleť mladou zářivou ti pyšně ukazují.
Ty’s viděl onen kout. Na kraji předměstí,
kde hotov ku vraždě a měkký k neřesti
je kámen ve dlažbě, nůž v dlani pepíka,
tam rostla slova ta, jichž bonhomme neříká.
Hlad formy tělu dal a sytil dojmy ty,
že jeho křižmem zlým jsou všecky napity.
Tam, v ráji nevěstek, baladu svoji žila.
A v refrén jediný se hrůza mládí slila:
„Zab, sestro, potvoru. Rukama, ocelí,
objetím lichotným či klínem, pocely.“
63
Žen zpívá armáda ten refrén bizarní
a muži nad sklenkou půl ironicky sní.
V jas plynu zelený vtek’ mléčný přísvit jitra.
Dnes chce se jenom žít. Přemýšlet můžem’ zítra.
64
HADI POLEDNE
Nás vyláká jen slunce, naděje,
když hudbou světla zem se zachvěje
v den plápolavě bílý.
Tma skrýší podzemních a vlhký chlad
a popel mrtvých neztišil náš hlad,
chcem ven, chcem lov a mstu.
Jak hoří vzduch! Jak vánek celuje
ochromlé tělo! A jak miluje
nás, hady poledne,
vysoké nebe čisté, modravé,
jak miluje nás! Světlo laskavé
nám o krunýř se tříští
a každá jeho drobná šupina
zrcadlí boha, jehož proklíná
sto pokolení našich děr.
My jíme hlínu, bože spravedlivý,
a plíseň dýcháme. A svoje divy –
ne, pro nás netvořil’s.
65
Jen slunce milujem’! Neb žhavý jeho květ
dá krvi sílu, destilluje jed
z ran, ústrků a běd.
A pro sladký jed život snášíme
a pro jed parodicky tančíme
po dlažbě Paříže,
my, hadi poledne, až v kterýs den
jed dozraje, čas bude dovršen.
Buď zdráva, Marianno!
66
ZA KAJOU
Mlýn rodný v lesích nerozehraje
už zelená kola,
bystřina marně houkne do kraje,
že jaro volá,
a vzpomínka a žal jen v mlze dne
pod cizím nebem k tobě usedne.
Spí v bílých parách fjord. A pohoří
hrou ledovců svítí.
Vzduch, moře, země tiše hovoří,
co mohlo býti,
co mohlo kvést a v slunci k činům zrát.
Leč osud kynul, člověk pad’.
A jako matka k děcku chorému
se nachýlí k tobě
a mluvit bude jeseň: Dobrému,
má dcero v hrobě,
a kráse žila duše tvá i sen.
Šla láska s tebou. Vroucný byl tvůj den.
Ty dítě jara, dítě jeseni
a hloubek a výší,
67
buď s bohem! Sosny, trávy, kamení
tvým dechem dýší
a vlas tvůj hnědý jako útlý mech
v plamenech slunce žije, něha něh.
Ten, v jehož cestu pad’ tvůj světlý stín,
dnes našel tvé stopy
pod písčinami dnů. Než do hlubin
čas jméno ztopí,
na hrob tvůj, KAJO, verše smuteční
třesavou rukou píše. Měkce sni.
68
SHLEDÁNÍ
Přináším tobě pozdravení světa
a ty jsi pro ně hlucha.
Květ rudý a květ bílý,
květ oddání a síly
a ruka tvá se chvěje vzít.
Nad děckem bez otce shrbena v jizbě dusné,
sen jeho střežíš ještě?
Čekáš, že vysvobodí
to jaro, jež se rodí,
tvou duši matky od všech běd?
Nech děcko žít. A nevlíbej mu v čelo
vykupitelskou pečet.
Jen ten se osvobodí,
kdo v sobě nově zrodí
sen nový vlastní volnosti.
Sebrané trny na korunu mučednickou
nech pro metaře kultur.
Vem rudý květ a bílý,
květ oddání a síly,
vem dítě, pojď. Hle, slunce volá.
69
SLUNEČNÍ HODINY
1913
[71]
SLUNEČNÍ HODINY
Dům v rozvalinách. Po děravých zdech
se rozlez’ žravý mech
a lišejníků cizopasná cháska.
Na dvoře bují kokotice
a prales kopřiv. Studna otrávená
je napajedlo krys.
A chorá jabloň, bleskem rozražená,
neví, zda kvetla kdys.
V dnech jasných padnou hvízdajíce
stehlíci v rumy. V zářných slunných dnech
ožije oblouk hodin v průčelí,
a po něm rozmarný a veselý
stín času tančí
a recituje vážně nebesům:
Sine sole nihil sum.
Neb vše je maska.
73
SMUTEK DILETANTŮ
V jediný krystal, v jeden květ,
v jedinou hlavu, plavou nebo snědou,
klíč našich životů je vklet.
A v jeden hrozen nalita
žhne vroucná síla země. Pozdě, s bědou,
poznání v srdce zavítá.
Jak plály v slunci vinice!
Ve zlatém slunci hrozny pokoušely,
a rtů a číší tisíce.
Smály se zvučně rozpakům
ženy, jež znalé, hlasem rozechvěly,
a zapálily našim snům,
by nezbloudily, maják očí svých,
na vonných rytmech ňader uhýčkaly
svědomí zbabělých.
Vinice zpustly, zadul chlad,
a do bronzových listů větry svály
žen zanechaný bílý šat.
74
Rozbity číše, zahořklo
sladké kdys víno polibků i révy,
a matně kmitá střepů sklo.
Vzduch zšedl. Poví bůh či zem’,
kdy velká radost vítězná se zjeví,
jež osou jest a osudem?
Neb v jeden krystal, v jeden květ,
v jedinou hlavu, plavou nebo snědou,
klíč našich životů je vklet.
75
PÍSEŇ
Ztratila prsten v lese,
a hledáme ho dva.
A v jejích očích se třese
hněv, lítost a pomluva.
– Můj prstýnek měl opál
a zapad’ v hluboký mech.
Uzříš-li ty ten opál,
v mechu jej ležet nech.
Je chladný. Studil by tě.
Tak jako srdce mé. –
Dvě velké slzy skrytě
v zrak tryskly jí. Půjdeme?
Světlušky zaplály v mechu
a šerem kmitají.
Ó srdce, kdy najdeme střechu,
kde rádi nás vítají?
76
OPATRNÁ PANNA
Počítáš noci, platoniku,
zříš s pýchou rozkvétat své ctnosti keř?
Má tmavá růže voní –
proč váháš sáhnout po ní,
ó platoniku?
Noci se svěř.
Lyšaji v noci, platoniku,
bijí ti do oken, vrážejí v keř.
Tma, země, nebe svádí
tvé poustevnické mládí,
ó platoniku.
Noci se svěř.
77
V ŘÍJNU
V ponurý večer planou svítilny
třesavou rozteklou hrou.
Ty’s hovorná dnes, a já nesdílný.
Pochyby s vírou se prou.
Poslední bouře v dálce usíná,
zakrouží sežloutlý list.
A přichází i naše hodina.
Jsi jista? Jsem já si jist?
Sblížením plachým vteřin míjivých
koho jsme ranili, víš?
Jak tryskla krví do mlh šedivých
ta srdce puklého číš!
Ovlhlá mříže hrobu vzpíná sem
po tobě náručí chlad.
(Ty shaslé oči temným pod vlasem
znaly tak horoucně plát.)
– Dej mír a pokoj mrtvým, podzime,
nám živým naději dej
a snu, jejž na dně duše nosíme,
do jara dozráti přej.
78
MLADÉMU SLUNCI
Mladému slunci nahá zem
prudce se oddávala v březnu,
a tiché hlasy slyšel jsem,
když tobě říci přišel jsem:
Ztratil jsem klíč a již ho nenaleznu.
V úvalech lonské listí tlí,
a pod ním pučí květy v březnu.
Já chorý, zcizený a mdlý,
míst nepoznal, kudy jsme šli.
Ztratil jsem klíč a již ho nenaleznu.
Jak chvěla se tvá ruka v mých
v ten mlžný večer v časném březnu!
Den spravedlivý přišel, stih’
mě zamlklý soud očí tvých.
Ztratil jsem klíč a již ho nenaleznu.
79
SENTIMENTALITA
Frivolní láska, kterou vítr hnal
jak babí léto v jeseni,
ulpěla na mém srdci. Pad’ v ně žal
a žádostivé tesknění.
A když pak chladné větry zavály
ve zrádně sešeřelý den,
odlétla s lehkým smíchem do dáli,
a mně zbyl ironický sen
o polibcích, jež krutou vášní žhnou
a o hře očí stmívavých.
A bolest rostla vlnou tajemnou,
a na rtech povad’ zpěv a smích.
Mé smutné srdce zádumčivě lká,
v tmu jeho slunce nesvítí.
Hlas lásky frivolní zní z daleka.
A se srdce ji nelze, nelze setříti.
80
MAJÁK
Půl věznice a zpola hlásná věž,
na břehu písčitém ční k nebesům
pochmurný maják. Pro hovor svých dum
v něm důvěrného druha nalezneš.
V samotě bezcitné chce duše snít,
ve věži kamenné a železné,
vesmírné moci vzdána vítězné,
hra světel jen, vln rozechvělý kmit.
Tvé drobné žaly moře zelené
pochová tiše v něhu měkkých řas,
a zapomeneš zemi, prostor, čas,
když démantová noc svět překlene.
81
STARÁ ALEGORIE PODZIMU
Rozmarný zlatník, listy vytepal
ze zlata, bronzu, ze zamžené mědi,
je do trav rozhodil a větrům, dětem dal,
k hrám jejich zasněn hledí.
V měsíčných nocech, starý hudebník,
pro rozkoš hraje, střídá housle s flétnou
a hraje milencům a chytá ptáků vzlyk,
když výškou k jihu létnou.
A básník soucitný, jenž ztavil křeč
zrad, žalů, zklamání, jež srdce drtí,
na rosu rytmickou a v křišťálovou řeč,
sní o smíření v smrti.
82
HLAS NOCI
Město tě volá, odbojného syna,
ó slyš.
Ať kladivo jsi, nebo kovadlina,
ty zníš.
Odvěká píseň, boj a věčné drama
hrá v tmách,
a tvoje duše žíti chce je sama
a v snách?
Milion tónů v symfonii splývá
a hřmí.
Z doupěte vyjdi: život světa zpívá
z mé tmy.
83
PAŘÍŽ
Polední prudké slunce lije
žár bílý v dlažbu. Melodie
uspaná fádní vzduchem chví.
A mezi břehy šedých domů
proud povozů se chvatně řítí
a mužů dav a žen, jimž nítí
zornice svaté šílenství.
Vteřino světla, hřej a zpívej!
Květino lidská, kveť a kývej
věčnému slunci vděčně vstříc!
V aleji starých vážných stromů
chlad líbá čela orosená,
a muži ruku stiskne žena,
po práci živě žvatlajíc.
A v parků zelený tón tmavý
zní pyšným skoupým hymnem slávy
bronz děl v pomníky přelitý.
Ctnost, síla, zločin. Krev a zlato.
Tak mluví Bastilla i křeče
lva Belfortského, krev z nich teče,
hlas minulosti veliký.
84
Než dosní duše sen ten rudý,
tvé lampy vzplály, tvoje bludy,
tvůj chaos marnivý se zdvih’.
Hmyz Evropy i Ameriky
a hmyz všech pěti dílů světa
opilý, omámený létá
kol světel tvých, kol světel tvých!
V zrcadlo žluté mění nebe
tvá noc, bys mohlo shlížet sebe
a ironicky pak se smát,
ó město! Chladné alkoholy,
i ženy tvoje omamují
a krev i mozek otravují,
však nutno pít a jedy ssát.
Když v chladném jitru v posled vzplane
tvá vise v hlavě mdlé a štvané,
jde poutník s láskou k domovu.
Z tvé kouzelné se napil šťávy,
tvůj fluid vstřebal, tvojí síly,
umění tvého přelud bílý,
však nevrací se poznovu.
85
TULÁCI
Jdou světem, polní lilie,
s nevinnou duší apoštolů.
Žne každý, třeba nesije,
k plnému časem sednou stolu,
a dobrá Marta s Marií
sklenici vína nalijí,
a v bohu radují se spolu.
Zem’ pro jich zraky obléká
převonné měkké roucho z jara,
zem’ něžně uspí člověka,
když z vody měsíc vstal a pára.
Na březích povídavých řek,
v poduškách pružných vojtěšek
zpěv tichý probouzí vlast stará.
V něm šumí mládím Vltava,
zasněně plynou vlny Rýna,
v něm pláče bolest dumavá
a tesknota, jež neusíná:
„Ó řekni, zda jsi místo znal,
kde ruský mužík nestrádal?“
Noc mlčí jen, noc pohostinná.
86
Jdou létem, pocelují klas
a ušlápnouti květ se chrání
a drahý sen svůj snují zas
o říši míru, požehnání.
Míjejí města, která žhnou
do nocí září světelnou,
milenci lesů, luk a strání.
Kvas prudký jiným v duši pad’
a roste, bují, kypí v hrudi,
jich oku dává pomstou plát
a v slovech bodá, pálí, studí.
Bronzové hlavy zhrdly snem,
idylou v domku počestném,
a horečka zlá k činu pudí.
Tvůj hlad, ó země, žije v nich,
tvůj svatý hlad je inspiruje.
Po metropolích nádherných
syn člověka se potuluje,
chor, otrhán a vysílen.
Svět bohatých v průvodu žen
a v lesku šperků promenuje.
Tvůj hlad, ó země, vykvete
v jedinou krátkou rudou sloku,
87
nůž zablýskne se z písně té,
či třeskne výstřel. Tisíc roků,
na východ, západ, sever, jih,
hlad chudých s hladem bohatých
zápasí o svět v každém kroku.
Od pólu k pólu zemi spial
ohromný řetěz trpělivý.
Milion mrtvých o něm tkal,
milion nový tká jej živý
ze zkrvácených bosých stop,
a ty jsou vyšlapány v hrob
víry a naděje, ty bože spravedlivý.
88
FISCHAMEND
Den červnový dnes v paměti mé vstal
a ožil, zaplál. Bílá silnice,
po březích bídná uprášená tráva
s křesťansky pokornými čekankami,
a za mnou, v dálce, slunce zapadá.
A z leva dýše chladem slavný proud,
zelený Dunaj. V mojí hlavě šumí
roj písní, balad, melancholií,
zřím gesta, tváře, hochy, dívčice,
jimž ty jsi důvěrnicí, tichá řeko,
hazardní milenkou i hrdinou.
Jdu, sním a polohlasně skanduji
ty prosté verše posvátné. A náhle
v zrak zasvítí mi oslnivá běl
zdí hřbitova, jenž leží na svahu
po pravé straně. Štíhlé cypřiše,
studené, cudné, ztuhlé plameny
obětních ohňů, ční tu k nebesům
a v lehkém vánku chýlí temena.
„Ti bezejmenní, jež přinesla voda,
requiescant in pace.“
89
Den červnový dnes v paměti mé vstal,
a po letech zas chodím po hřbitově,
kde není křížův ani kamenů,
jen bují tráva zelená, a v ní
žlutavě planou terče pampelišek,
a moje srdce pláče vděčností
k tobě, ó dobrotivá sladká země,
vždy stejně vlídná, stejně spravedlivá,
jediná spravedlivá pod sluncem.
90
DENNÍ CESTA
Po noční bouři voní vzduch,
a chladná louka rosou svítí.
Je obzor v dálce mlžný pruh.
O čem chceš, srdce, o čem sníti?
O druzích, kteří zemřeli,
když ocelově hrály klasy?
O hlavách, které nezřely
slib naplněný kruté krásy?
Šli věrní, tiší, oddaní
po tvojich cestách, rodná země.
Šum stromů tvých jak zoufání
těch mrtvých hořce mluví ke mně.
A voní louka, rosa, vzduch.
Ve větvích stromů pějí ptáci.
Domova pokořený duch
v jich píseň vplétá variaci:
že rozlezla se po Čechách
zbohatlá chasa povýšenců
jak kokotice lad a drah.
– A v mrtvou vůni vašich věnců
91
se mísí výdech surový
žravého nestoudného býlí. –
Vám závidím klid hrobový,
kdož dobří jste a čistí byli.
92
HEDVA
Nebyla lvice ani tygřice
(jak toulaly se verši oné doby):
ze všední chladné mlhy života
šat utkaný a závoj na očích
a v šedém zraku podzimní třpyt měla
pod pyšným štítem bělostného čela.
Sníh padal, déšť a duly vichřice,
zem’ stále čerstvé otvírala hroby,
leč ona byla ticha. Pohřbívala
s úsměvem teskným za dnů nejhorších.
Ve městě cizím u jednoho stolu
chléb skoupý chudoby jsme jedli spolu.
A dnes je mrtva. Prostá třeslice,
macešky, netřesk nad hlavou jí rostou.
Mák divoký tam v slunci plápolá,
sen horečný, jenž ustyd’. Zavolá
pták ve větvích, a v mrtvou vůni ticha
jen moje srdce buší. Ještě dýchá.
93
POUTNICE
Po letech přišla. Zlatohnědý vlas
v západním slunci mihavě se třás’,
a v temných očích pohádka se chvěla
těch měst a zemí, o nichž vyprávěla.
– Poutnice žalná, srdce bez domova,
těkavý stíne na orloji světa,
slyš, nevzpomínej. Hořknou na rtech slova,
a marno, aby stará propast kletá
kal zvedla. V bahniskách a sítinách
ať dotlí mládí domýšlivý nach,
kruh zúžil se a zavřel, nové žití
novými květy voní, novým sluncem svítí.
Ve škebli dlaní dvou, dvou teplých dlaní
v bezpečné škebli mír v mém srdci dýše
a radost padá s chladnou rosou ranní
i s písní ptáka, když se budí v líše.
Na prahu domu v stínu věrných stromů
vzpomínka sedá se mnou za soumraku,
leč neteskní. Před soudem drahých zraků
si nevyčítá. Často, v podvečer,
provází tebe do dalekých měst,
ochotna břímě žalu s tebou nést
a do přístavů s tebou jde v mlh šer
a šeptá tiše: Bon vent, bonne mer.
94
VERŠE RODINNÉ A JINÉ
1914–1917
[95]
NÁPIS KNIHY
Po bludné pouti světem,
jenž vyprah’ srdce mé a tvrdou rukou zkrušil,
vracím se pod tvůj věrný krov,
zas dítě, domove. Kdybys jen rubáš ušil
mým bludům, řek’ pár smírných slov
a provodil mou rakev květem,
učiníš dosti.
97
BŘEZEN
Na naší studně ráno hvízdal kos.
Jde jaro, jde jaro.
A když jsem okno na sad otvíral,
šeptaly pukající pupeny:
Jde jaro, jde jaro.
Bez chvěje se a hrušně čekají.
Jde jaro, jde jaro.
Zas novým třpytem rozkvétá ti vlas
a nových kovů napil se tvůj smích.
Jde jaro, jde jaro.
Bože můj,
obnoviteli, obroditeli,
na srdce v sněhu pamatuj.
98
PASTEL
Dnes asi v slunné odpoledne
se třemi kozlátky a beránkem
a s věrným černým psem
vyběhl k lesu Ala.
Pod plavým vlasem tvář mu hnědne
a v očích jiskří radost. Kopřivy
ho velmi podiví
i drsné ostružiny.
Sluníčko sebral na třeslici,
aby mu vzlétlo s dlaně. Nechce. Ne.
A stádo posměšné
jen trká se a směje.
Zved’ na ně ruku trestající
a volá matku. V dálce, nemocna,
z těžkého blouzní sna.
Netuší, neví Ala.
99
PO NEMOCI
Byla to věčnost? Noc? Či jediný jen den?
Smrt tiše stála
u tvojich hlav a přítmím světnice
vál číhající dech zlé sudice.
Snad slunce svítilo, snad hvězdy do oken.
Tvá krev se bála.
A všecka úzkost hrůzné chvíle té
slila se v jméno tvého dítěte.
V tvé duši žil náš hoch ve světlo proměněn,
stráž matky stálá.
Jsi vykoupena. Vděčné hosanna
životu zpívá bytost oddaná.
100
NA CESTU
Měsíci, vstávej, ospalý,
umyj se sněhem, nebuď líný.
Uvidíš, co jsme dostali!
Vlak osobní i nákladní
a lidi udělané z hlíny.
Měsíci, honem, pojedem’.
Vlak píská. Kolik hodin bije?
Sedni si ke mně, nespadni,
ujedem’ všichni v krásnou zem.
Svezu tě rovnou do Francie.
Tam budem’ trhat hrozinky
a mandle, fíky, počkej, pane!
A citron zlatý celinký.
Taťkovi, mámě ujedem’,
ať mají oči uplakané.
101
LEDEN
Po cestách zavátých a po silnicích
rod opuštěných bloudí.
Sychravé zimy dlátem bolestí
monogram bídy ryly v jejich tělo,
a tak jdou světem.
Vyjde-li hvězda, pro ně nesvítí.
Betlém jim shořel.
Jen v bludných kruzích šlapou boží zemi
a jíní stéká jim chladnými krůpějemi
po tvářích dětsky zpurných.
Hospodu teplou večer jim dej, Pane,
a plnou mísu
a slovo dobrých lidí.
102
I DECHLO JARO V SRDCE MÉ...
I dechlo jaro v srdce mé,
(hlas nocí větrných jsem slyšel)
šeptalo: Vstaň a půjdeme. –
Že smutno bylo srdce mé,
já k smutnějším jsem ráno vyšel.
Ne těšitel, jen jako ten,
jenž s trpícími nese hoře,
jsem nahléd’ chatám do oken
a jak jsem kráčel samoten,
slz cizích zalilo mě moře.
Hrob zamlklý byl každý dům
a vesnice, toť hřbitov celý.
Když zazněl zpěv, to pohrobkům
a vlastním oklamaným snům
zmučené mladé ženy pěly.
A starých matek černý řad
pokorně bral se ke kostelu.
Na starce u hřbitovních vrat
třpyt slunce vysměvačný pad’
a ruka sáhla k srdci, k čelu.
103
I slovo boží jinak zní,
než znělo ještě loni z jara.
Jen hlahol zvonů stejně zní
hlubokou notou smuteční,
když mrtvého kněz pochovává.
A stejným dechem voní zem’
syrových kouřících se polí,
jak obrací se pod pluhem.
A jako za mátožným snem
cesta se plouží pod topoly.
Jde rozsévač, a mně se zdá,
že zrno elektrické seje,
jež rychle v půdu zapadá
a rychle bohatou žeň dá,
a po ní lehký vánek věje.
104
BALADA KAŽDODENNÍ
Dlouhý žal a krátký den
jidášsky zří do oken.
Tisíc lží jsme slyšeli, podlostí sto viděli –
mlčíme a pohrdáme.
Bledé ticho kolem nás.
Přítel dýchá, přítel shas’.
Viděla’s ty žluté ruce
spiaté v křečovité muce?
Mlčíme a pohrdáme.
V modrých očích dítěte
život mrtvým vykvete.
Nový život, nový den,
mladou láskou vykouzlen.
Věříme a pohrdáme.
105
LISTOPAD
Vy štědré stromy zahrad i vy podle cest,
jež vztyčujete ramena
k obloze šeré, k nebi beze hvězd
v dnech dušičkových do mlh vždy nových,
váš smutek žiji.
Úroda vaše voní pod střechami,
radostná těšitelka dětí.
Jste se zemí a s nebem samy
a jenom zřídka bludné ptáče sletí
v koruny oddané a čekající.
Zas přijde květ i plod.
Však za vichřic hlas touhy jediné z vás vane:
Vzplát na tvé hranici, ó Pane!
106
ADVENT
I chodil anděl boží
v ten dlouhý truchlý advent po Čechách.
Na varhany mu větry hrály,
dveře se před ním samy otvíraly
a provázely ho neviditelné kůry:
Rosu dejte, nebesa, s hůry.
A mluvil anděl boží,
kde vešel v dům: Buď statečný a věř.
A dětem zahořely tváře
radostí, silou z nebeské té záře
a matkám i otcům spadla s prsou můra.
Alleluja, alleluja.
Tak žehnal anděl boží
a sílil mdlé. Buď statečný a věř.
Před osudem a před věčností
jest víra a statečnost nejvyšší ctností.
Všem, kdo pevně věří,
vždycky se v dálce spasné jitro šeří.
107
VLASTA POKORNÝ
U vody šumí teskně chorý topol
a kaštany se budí.
A přijde jaro, léto veselé,
o tobě pohovoří přátelé
a zazpívají.
Zahrada mládí tvého nevyčítá,
jen vzpomíná a mlčí.
Jež miloval jsi, trpí. Velký pátek
sterými hřeby protknul srdce matek,
vzdor živí v otcích.
Budiž ti země lehká, mladý druhu,
spíš pod slovanskou hroudou.
V karpatských sosnách vítr náš ti poví,
že u nás doma raší život nový,
že Čechy žijí.
108
ČERVENEC
Svatý stín strážný bdí nám nad domovem,
hlas jeho slyšet v tichu: Pamatuj!
A v šumu listí, v chladné písni vod
hlas jeho slyšíš, slyšíš doprovod:
Pamatuj!
Ne záře hranice, jen víra, zápal tvůj,
čin s mužným slovem
ať provází tě po Čechách.
Ne bengál vylhaný, jen tichý stálý plamen
ať hoří v duších.
Svatý stín strážný bdí nám nad Čechami,
a děti v kolébkách
nám posvěcuje vzdušným pocelem.
109
ZÁŘÍ
Můj bratr dooral a vypřáh’ koně.
A jak se stmívá,
věrnému druhu hlavu do hřívy
položil tiše, pohladil mu šíji
a zaposlouchal se, co mluví kraj.
Zní zvony z dálky tichým svatvečerem.
Modlitba vesnic stoupá chladným šerem.
Duch země zpívá: úzkost, víra, bolest
v jediný chorál slily se a letí
k věčnému nebi.
Svatý Václave,
nedej zahynouti
nám ni budoucím.
110
RADOSTNÝ PODZIM
Kolikrát žil jsem tebou, kolikrát
pochybovačné mládí
z tvých mlh a listů symbol chtělo brát,
jenž k smrti svádí!
V tvých pestrých závějích, ó jeseni,
se brouzdávaly ženy,
jež melancholicky v mém rameni
šly zavěšeny,
hrob nesly v srdci, na rtech tvoji chuť,
pohřební rytmus v hlase.
A steskem bezejmenným mladá hruď
vždy vlnila se.
Dnes lhostejna mi barva kulis tvých
i cár babího léta,
však z tvého tlení nový život dých’,
podzime světa.
Ne city prchavé a nálady
mdlých nedověrných duší –
tam v hloubi v nové lidství základy
kladiva buší.
111
A vlhké mlhy napájejí zem’,
v níž klíčí dobré sémě,
to vzejde štědře, bude vítězem
v tobě i ve mně,
nad jeho mořem slavné slunce vzplá,
skeptický politiku,
umlknou slova vášnivá a zlá
před hymnem díků.
Podzime světa, veliký tvůj dech
červánky hrůzné nítí.
Však píseň důvěry zní k tobě z Čech:
sladko jest žíti.
112
OBSAH
[113]
TORSO ŽIVOTA
V tvou korunu živote11
Drama12
Intimní drama13
Podzim14
Galantní slavnost15
Smutný večer17
Na hrob tvůj18
Advent19
Rty shaslé měla20
Půlnoc21
Píseň22
Ráj23
Portrét24
Podzim25
Ztracený syn26
Kousek léta27
Pohádka máje29
Sentimentální pijáci31
Ztroskotání32
Sen severu33
Siesta35
Romantická historie37
MELANCHOLICKÁ POUT
Tobě, mé peklo a mé nebe41
Píseň42
[115]
Ztlumeně43
Kdysi večer44
Richardu Dehmelovi45
Vzpomínka z Mostu46
Píseň cizí bolesti48
Mým snem jsi prošla50
Setkání51
Cassius I.53
II.55
III.56
Emě58
Píseň59
Tesknice60
Félixu Quintanovi61
Z Montmartru63
Hadi poledne65
Za Kajou67
Shledání69
SLUNEČNÍ HODINY
Sluneční hodiny73
Smutek diletantů74
Píseň76
Opatrná panna77
V říjnu78
Mladému slunci79
Sentimentalita80
116
Maják81
Stará alegorie podzimu82
Hlas noci83
Paříž84
Tuláci86
Fischamend89
Denní cesta91
Hedva93
Poutnice94
VERŠE RODINNÉ A JINÉ
Nápis knihy97
Březen98
Pastel99
Po nemoci100
Na cestu101
Leden102
I dechlo jaro v srdce mé103
Balada každodenní105
Listopad106
Advent107
Vlasta Pokorný108
Červenec109
Září110
Radostný podzim111
117
Tuto knihu upravil V. H. Brunner,
vytiskla „Politika“ v Praze,
vydal nakladatel Fr. Borový v Praze
E: až; 2004
[119]