SEN SEVERU

Karel Toman

SEN SEVERU
Na horách někde jsem vrásčitou zřel osamělou sosnu. Milenkou blesků byla, o její pahýly se mraky trhaly, a láska země temnou zelení v jehličí kvetla. Strom přísný, šerý, jenž nikdy nerozpuk’ křehoučkým květem, nezasnil o jihu, palmách a piniích, jen křemen z tvrdé půdy vpíjel a na pozdravy dálek sugestivních šumíval skoupě. Hle, půlnoc v městě, třesavá světla plápolají větrem a má horečná hlava blouzní. Tak smutně bije srdce, jak srdce zvonů pohřebních. A hlava třeští... Kosmogonie a soumrak bohů dechly na mne s hvězd. 33 Proč dal’s mi, bože, žít tuhle bídu? Perspektivy dálek a rytmus moří a takovou slabost! Na tebe čekám, na tebe, spasiteli, sosno severní. 34