ADVENT

Karel Toman

ADVENT
Viselo slunce rudé nad městem v poledních mlhách. Zvony kolébáno, mluvilo smírně k lidským bolestem. A žena, která život milovala tak divoce jak já, zašeptla: Moje ráno! Já žila, čekala a nedoufala. Korunu zlatou líbat prahly rty, korunu zlatou sníval chladný vlas. Šel život... šlapal sny i revolty. A hle, koruna žití hoří krví a mrtvou naděj k slávě volá zas. Živote, díky, milenče můj prvý. – Důvěrným steskem trysknul její smích. A moje srdce též se rozšumělo jak bílé břízy střásající sníh. 19