SMUTEK DILETANTŮ

SMUTEK DILETANTŮ
V jediný krystal, v jeden květ, v jedinou hlavu, plavou nebo snědou, klíč našich životů je vklet. A v jeden hrozen nalita žhne vroucná síla země. Pozdě, s bědou, poznání v srdce zavítá. Jak plály v slunci vinice! Ve zlatém slunci hrozny pokoušely, a rtů a číší tisíce. Smály se zvučně rozpakům ženy, jež znalé, hlasem rozechvěly, a zapálily našim snům, by nezbloudily, maják očí svých, na vonných rytmech ňader uhýčkaly svědomí zbabělých. Vinice zpustly, zadul chlad, a do bronzových listů větry svály žen zanechaný bílý šat. 74 Rozbity číše, zahořklo sladké kdys víno polibků i révy, a matně kmitá střepů sklo. Vzduch zšedl. Poví bůh či zem’, kdy velká radost vítězná se zjeví, jež osou jest a osudem? Neb v jeden krystal, v jeden květ, v jedinou hlavu, plavou nebo snědou, klíč našich životů je vklet. 75