POUTNICE

Karel Toman

POUTNICE
Po letech přišla. Zlatohnědý vlas v západním slunci mihavě se třás’, a v temných očích pohádka se chvěla těch měst a zemí, o nichž vyprávěla. – Poutnice žalná, srdce bez domova, těkavý stíne na orloji světa, slyš, nevzpomínej. Hořknou na rtech slova, a marno, aby stará propast kletá kal zvedla. V bahniskách a sítinách ať dotlí mládí domýšlivý nach, kruh zúžil se a zavřel, nové žití novými květy voní, novým sluncem svítí. Ve škebli dlaní dvou, dvou teplých dlaní v bezpečné škebli mír v mém srdci dýše a radost padá s chladnou rosou ranní i s písní ptáka, když se budí v líše. Na prahu domu v stínu věrných stromů vzpomínka sedá se mnou za soumraku, leč neteskní. Před soudem drahých zraků si nevyčítá. Často, v podvečer, provází tebe do dalekých měst, ochotna břímě žalu s tebou nést a do přístavů s tebou jde v mlh šer a šeptá tiše: Bon vent, bonne mer. 94

Básně v knize Básně 1: